POVÍDKA: Dana Mentzlová, Rudolf Mentzl, Milan Kovár, Smrt v trial režimu - Expedice Raginis

"Začátkem třetího tisíciletí bylo na planetě Zemi těsno, velmi těsno." Tak začínal úvod do novely trojice autorů Jany a Rudolfa Mentzlových a Milana Kovára o neotřelé expedici na planetu Raginis. Pokud jste si nevybrali z tipů na tento víkend, neměli byste tuto le voyage extraordinaire propásnout. Seznamme se s posádkou...

Předchozí část (prolog) zde.

(Elias)

Ležím a koukám na Star Trek. Ne že by mě to zvlášť bavilo. Poručík Dat je nepřirozeně nažloutlý a vykládá jakýmsi blbečkům, co to je warpový pohon. Mluví o warp jádru a anihilaci deuteria s antideuteriem. Ti neznalci to samozřejmě nechápou.

Přitom to není tak těžké pochopit. Hlavně jde o to, že ve vesmíru jsou obrovské vzdálenosti od jedné hvězdy ke druhé a než by se někam doletělo s normálním raketovým pohonem, strašně dlouho by to trvalo. Proto je nutné prostor zkroutit, jako když stočíte papír, a místa, která byla daleko od sebe, jsou najednou blízko.

Ke zkroucení prostoru se používá masivní prstenec ze speciální hmoty. Do prázdného středu prstence se umístí raketa a můžete letět. Jak říkám, jednoduchá věc. Brzy po roce 2000 se zjistilo, že něco podobného skutečně může fungovat, a protože byli mezi konstruktéry fanoušci Star Treku, ujal se název warp a začaly se podnikat první lety po sluneční soustavě.

Nešlo samozřejmě o takové ty dnešní zájezdy, které vozí důchodce na Měsíc a na Mars, aby se trochu pobavili. Bylo třeba zvládnout mnoho technických obtíží, ale když už je lidstvo zvládlo, proč by si nevyletělo za hranice sluneční soustavy?

Nejzajímavějším cílem ovšem nejsou hvězdy, protože jsou příliš žhavé na to, aby se na nich dalo žít. Lepší je zamířit na nějakou pěknou planetu, podobnou Zemi. Jako nejvhodnější cíl byla vybrána planeta Raginis u hvězdy Iota Persei, na které jsou podmínky podobné jako na Zemi. Je tam dokonce i voda v tekutém stavu.

Na Raginis nejprve poslali automatickou sondu, ovšemže warpovým pohonem. Cesta tam netrvala dlouho, ale rádiové vysílání zpět na Zemi přichází až po třiceti pěti letech, protože pro rádiové vysílání nejde warp použít. Mezitím byl k velké radosti kapitána Pikarda a lodi Enterprise vynalezen teleport.

Teleport je nejrychlejší. Už jsem se jednou teleportoval při výpravě na Iapetos a necítil jsem vůbec nic. Člověk se rozloží na nejmenší částice hmoty. V protistanici se opět složí. Teď je jenom potřeba dovézt na Raginis teleportační protistanici, aby se lidé dostali až do jiné hvězdné soustavy.

Dostal jsem to na starost, říkám skromně, ačkoli moc skromně to nezní. Takže jinak. Zásluhou profesora Lidenbrocka a mnoha dalších známých i neznámých pozemšťanů byla uspořádána výprava, které budu velet, a tato výprava bude instalovat teleportační protistanici na planetě Raginis.

Co bych tajil, mám radost nesmírnou. Včera jsme byli s Alanem v hospodě a museli jsme si upřímně pogratulovat. Kdo by řekl, když nám bylo patnáct, že to tak daleko dotáhneme. Chodili jsme do školy pro výjimečně nadané a samozřejmě jsme se všichni viděli jako budoucí vědci a prezidenti. Spolužák Rafaelovič si dokonce myslel, že dostane Hawkingovu cenu. Ale na jinou planetární soustavu jsme nepomýšleli.

Po vysoké jsem nastoupil do Globálního geologického ústavu a říkal jsem si: chtěl jsi být v ústavu, tak tu jsi. Kamenů máš až nad hlavu, co ti chybí? I na nějakou geologickou výpravu jsem se dostal. Na Iapetu jsme byli náhodou spolu s Alanem a tam jsem zjistil, že když je něco potřeba opravdu přesně udělat, tak Alan je ta správná osoba, na koho se obrátit.

Proto když nás profesor Lidenbrock oba navrhl k výpravě na Raginis a já mám té komedii ještě velet, jsem rád, že tam budu mít někoho spolehlivého.

Ale mezi námi, řekl jsem si, že si vezmu Alana trochu na starost. Připadá mi, že moc pracuje a všechnu zábavu si nechává profrčet kolem sebe. To já zas ne. Někdo o mě říká, že jsem šašek, ano, i tak se to dá nazývat. Prostě si myslím, že život se má žít naplno, když už jsme jednou tady, no ne?

Nejhorší je, že Alan jenom studuje. Kromě toho taky učí na fakultě. Jednou jsem mu říkal: co kdyby ses seznámil s nějakou studentkou? „Prosím tě,“ málem se urazil. „Se studentkou, to přece nejde.“ Tak nevím, jestli je na té fakultě tak přísně hlídají, nebo jestli Alan trochu nepřehání. To by nemohl přečíst sto stran denně a strašit věčně v laboratoři, kdyby se seznámil se studentkou.

Ale na každého jednou dojde. Když teď Alan chodí k nám do ústavu na porady o expedici a projde kolem něj naše krásná Imogen, přetrhne se mu tok myšlenek a musí se dívat do papírů. Naštěstí tam má všechno zapsané.

Kdepak, Imogen umí zapůsobit. Je to šéfova asistentka a nevypadá špatně, abych se tak vyjádřil. Já si od ní radši držím distanc a mám pro to hned tři důvody. Jednak už jsem ji prokoukl, jednak je moje Lucy mnohem hezčí a jednak si říkám, že lepší moje Lucinka v hrsti než Imogen na střeše.

I když, Imogen na střeše, představte si, v minisukni, legínách a vysokých okovaných botách, jak kráčí plavným krokem... Bože, svět je strašně nespravedlivý.

(Elias)

Co bych si nikdy nepomyslel, se stalo skutkem. Imogen s námi poletí do vesmíru. To bylo tak. Šéf si mě zavolal a začal zeširoka:

„Eliasi, vy víte, jak obrovskou zásluhu má profesor Lidenbrock na našich vědeckých výpravách do vesmíru. On je vlastně vydupal ze země, když před padesáti lety letěl na Ganymedes. Zařizuje vybavení, sponzory, všechno. Díky jeho kontaktům jsme tam, kde jsme.“

Ano, přikyvuji, že profesora Lidenbrocka samozřejmě znám. Je mu něco přes osmdesát a má mladou manželku, sympatickou paní.

„A profesor Lidenbrock, jak víte,“ pokračuje šéf, „má také vlivné kontakty ve společnosti Milky Way, která výpravy sponzoruje.“

Ano, to vím taky. Ve společnosti Milky Way má velké slovo právě ta mladá paní Lidenbrocková. A co?

„A profesor Lidenbrock by si přál, aby Imogen letěla do vesmíru,“ vybalil šéf jádro věci.

„To si snad děláte legraci,“ protestuji, ale mozek mi šrotuje. Imogen je neteř profesora Lidenbrocka, vlastně neteř jeho manželky. Profesor jí zařídil pěkné místo v našem ústavu a teď by ji chtěl asi umístit ještě lépe.

„Víte,“ usmívá se spiklenecky šéf, „Imogen by chtěla k filmu. Chtěla by být herečkou a myslí si, že popularita jí pomůže.“

„Tak ať jde k filmu rovnou,“ navrhuji, „design na to má.“

„Nemyslete si,“ vrtí hlavou šéf. „Víte, jaké peníze se točí kolem filmu. Tam se mladá neznámá herečka jen tak nedostane, i když je hezká. Ale když už se proslaví, bude mít snazší cestičku. Může se dostat až do Bollywoodu. A profesor Lidenbrock tím dostane ještě delší prsty.“

„Mně to připadá jako pohádka,“ bráním se chabě. „To je přece nesmysl, aby letěla s námi, když nemá žádnou odbornost. Ty náklady jsou obrovské!“

„Náklady hradí Milky Way, nezapomeňte.“

„Co je mi do těch spojených mlíkáren, když ji budu mít na zodpovědnost?“

„Bez těch mlíkáren by na exoplanetu letěli vojáci a vy byste si se svým geologickým kladívkem ani neškrtl.“

Další argument mě nenapadal. Pak mi šéf uložil, že musím vymyslet, jakou funkci bude mít Imogen na výpravě, aby to navenek nevypadalo divně. Vymyslel jsem, že bude zástupkyně pro média. Ostatně Milky Way má takový jeden bezvýznamný kanál, moje přítelkyně se na něj občas dívá. Ukazují tam pořád jogurty.

(Alan)

Každý večer, když přijdu z geologického ústavu, pouštím si hudbu a přemýšlím nad hloupostmi. Už budu muset počítat s tím, že tyhle večery nic nestihnu, a neplánovat si žádnou četbu ani práci.

Nemá cenu prohlížet si pořád stejnou stránku Kovových krystalů od Scotta a vzpomínat přitom na dávné příhody, které bych už chtěl zapomenout. Když jsem byl mladší, měl jsem pár neúspěšných lásek, které skončily, sotva začaly. Nechaly mi jenom bolest.

Dospěl jsem k názoru, že láska se nedá vynutit. Že musím čekat, až ke mně přijde. Že musím počkat na dívku, která mě bude chtít, protože když mě nechce, nemůžu ji nijak přesvědčit.

Elias to vidí jinak, ale co bych mu vykládal. Asi před rokem se mě snažil dát dohromady s jednou svou známou, ale já jsem tušil, že ona nemá zájem, a nemýlil jsem se. Ani si mě na svém profilu nedala do přátel.

Jenže Imogen... Vidím ji jednou týdně v geologickém ústavu a pak na ni myslím, aniž bych nějak zvlášť chtěl. Zdá se mi, že se zamilovávám stejně, jako když jsem byl ještě student. Připadá mi to dávno, už bych zapomněl a už bych ani nevěřil, že to ještě dokážu.

Stačí mi ji jenom vidět a vím, že ona mi něco dává. Imogen, jsem ti vděčný.

(Elias)

Vycházíme takhle z porady o expedici, když slyším, jak inženýr Hagemeier říká Blahošovi: „Tak co, půjdeme to zase probrat?“

„Já bych šel,“ míní Blahoš, „mají tam dobrý pivo. Igore, jdeš taky?“

Jak slyším, že se něco spřádá, musím být u toho. Navíc je to moje posádka. Uwe Hagemeier s námi letí jako palubní inženýr, Blahoš a Igor jsou technici a piloti.

„Pánové,“ povídám, „mohl bych se k vám přidat? Nemáte nic proti?“

Usmívají se na mě, že nic proti nemají. „Jestli chcete,“ říká Hagemeier.

Taková důvěra potěší. Věřím, že si budeme rozumět. Snažím se zachytit taky Alana, aby šel s námi. Jenže s ním to není lehké.

„Nemám čas, musím psát žádost o grant,“ vysvětluje mi cestou ze schodů.

U vrátnice jsme se trochu zdrželi u identifikační závory a dohnala nás Imogen. „Imo, jdeme na zmrzlinu! Nemáš chuť?“ snažím se nalákat aspoň ji.

Mlsně se usmála. „Zmrzlinu bych si dala.“

„A jakou, slečno?“ vyzvídá Igor.

Mhouří oči. „Malinovou.“

„Tu tam určitě budou mít,“ soudí Igor.

Alan stojí opodál zamyšleně a zdá se mi, že přehodnocuje priority. Pak se k nám mlčky připojí a dívá se na mě, jako by mi chtěl něco říct.

„Vykašli se na grant,“ povídám mu, „práce počká.“

Usměje se na mě jako kluk. „Tak já půjdu s vámi.“

Na schodech před vchodem jsme ještě přibrali naši exobioložku Lydii a byli jsme tím pádem úplně kompletní. V téhle sestavě spolu poletíme dva měsíce v raketě, takže bychom si měli na sebe zvyknout.

Vyrazili jsme utužit vzájemné vztahy do restaurace U dobré myšlenky. Bylo to fajn a pořád bylo o čem mluvit, což se, mezi námi, taky nestává vždycky.

Po dvou hodinách Alan dokonce povídá: „Pojďte ještě někam jinam.“ Hochu, ty ses nám nějak rozjel, to mě těší. Ale kam jít takhle pozdě a v téhle sestavě? Do akvaparku asi ne.

„Můžeme jít na hvězdárnu,“ navrhuje Uwe Hagemeier. „Dneska je vidět Jupiter. Možná bude vidět i Iota Persei. Aspoň si obhlédneme, kudy máme letět.“

Návrh se líbil. Zanedlouho stojíme před vchodem hvězdárny a zrovna hlasitě sděluji, že by si ty dveře měli natřít, když se dotyčné dveře otevřou a pracovník hvězdárny nás vítá.

„Tady ukazujete hvězdy?“ ptám se.

„Ano, jste na správné adrese,“ usměje se. „Tady ukazujeme skutečné hvězdy. My nepodvádíme jako v planetáriu.“

Zavedl nás do kopule a pozorovali jsme. Jupiter se čtyřmi měsíci. Plejády. Betelgeuse. Tajemná Iota Persei s neviditelnou planetou Raginis. Potom řekla Imogen zklamaně: „Tady asi máte nějaký slabý dalekohled, ne? Myslala jsem, že ty hvězdy budou větší.“

Demonstrátor se chápavě usmál. „Vás, slečno, asi plete, že v hvězdných atlasech se hvězdy malují jako kolečka o různé velikosti. Velikost hvězd na mapách odpovídá jejich magnitudě, tedy jejich jasnosti, s jakou je vidíme ze Země. Hvězdy mají různou jasnost a různou velikost, ale v jakkoli silném dalekohledu uvidíte všechny jen jako body.“

„To je vlastně chyba atlasu,“ zubil se Blahoš.

„Z toho je vidět, jak jsou hvězdy daleko,“ řekl Alan. „Jak daleko poletíme.“

Zadíval jsem se do hvězdných dálek a pokusil jsem si představit třicet pět světelných let.

„Chtěli byste promítnout nějaký film?“ zeptal se demonstrátor. „Pro takové veselé společnosti tu máme osvědčený starý film Kráva na Měsíci. Pak tady máme Hvězdy na jarní obloze, Komety, nebo Exoplanety.“

Já bych tedy volil Krávu na Měsíci, ale ostatní se na to moc netvářili a Imogen si přála vidět Exoplanety. Jak řekla, tak se i stalo.

V promítacím sále bylo pěkně útulno. Na plátně se střídaly obrazy exoplanet. Žhavý svět Corot-7b, kde prší tekuté kovy a kamení. Planeta Lennon s obrovskými prstenci, pětsetkrát širšími než prstence Saturnu. Planeta obíhající dvojhvězdu Kepler-16b. Planeta Ardennes v pásmu asteroidů, vystavená neustále jejich pádům, což se projevuje romantickým „padáním hvězd“ na tamní obloze.

Planeta Gliese 581c obíhající kolem červeného trpaslíka, pětkrát těžší než Země, s podmínkami podobnými jako na Zemi. „Tam bych chtěla letět,“ řekla Imogen.

„Slečno, uvědomte si,“ dal se do vysvětlování Hagemeier, „že je tam gravitace 1,7 krát větší než na Zemi. To je jako kdybych pořád nosil dva pytle cementu.“

„To byste neunesl?“ usmála se Imogen.

A konečně tu byl cíl naší cesty. Planeta Raginis, s podobnou gravitací i teplotou, jako má Země. Objevil ji polský astronom Ignacy Mościcki a pojmenoval ji po polském majoru Raginisovi, který padl v bitvě u Wizny. Na plátně se mihl krátký filmový záběr vojáka pálícího z kulometu. Podle údajů z automatické sondy jsou na planetě moře vody v tekutém stavu i pevnina.

Představuji si, jak tam přilétáme a planeta se před našima očima zvětšuje.

(Elias)

Z příprav na expedici už mi jde hlava kolem. S technikou mě naštěstí nikdo neobtěžuje, takže dávám dohromady odbornou přípravu, občas nějaký rozhovor pro televizi, postupně se doplňuje vybavení podle seznamu a taky musíme absolvovat všelijaká školení o první pomoci a bezpečnosti práce.

Dokonce jsme teď měli školení o ekologii ve vesmírném prostoru. Já jsem si myslel, že to bude nějaká pytlovina, ale skutečnost ještě překonala očekávání. Přišla paní doktorka z ekologické komise při Ústavu informací o vesmírném prostoru a začala nám vyprávět o znečištění vesmíru, zejména kolik smetí lítá ve které výšce.

„Uvědomte si,“ spustila vyčítavým tónem, „kolik tepla raketa vytvoří svým spalováním, než se dostane na oběžnou dráhu. Je třeba, abychom se všichni zamysleli, jestli je nutné takto zatěžovat planetu a jak by se dalo tepelné znečištění snížit.“ V řečnické pauze si všechny členy výpravy přísně prohlédla.

Na to se přihlásil inženýr Hagemeier a začal vykládat o spalování našich motorů. Paní doktorka neměla slov. Když bylo vidět, že inženýrův výklad nikdo nechápe, došel k tabuli a začal kreslit motor. To už jsem se smál do hrsti a Alan taky.

Technik Blahoš byl tak aktivní, že položil Hagemeierovi několik doplňujících otázek, a tak si před nechápavými zraky ostatních povídali o tom proklatém spalování. Paní doktorka lapala po dechu, až ze sebe vypravila: „Ale já jsem nemyslela, abychom to probírali takhle konkrétně. Ty technické podrobnosti už dořeší odborníci. Chtěla jsem zdůraznit morální apel...“

Hagemeier po ní loupl očima. „Říkala jste, abychom se všichni zamysleli.“

„Prosím, sedněte si,“ požádala se strachem v hlase. „Cílem dnešního tréninku není posílení technických znalostí, ale rozšíření ekologického uvědomění. Je třeba si uvědomit, že člověk svou činností ve vesmíru může také způsobit škody, které nevratně mění kosmický prostor.“

„Třeba vypouštět do vesmíru vakuum,“ zahučel druhý technik Igor.

„Vám to připadá jako humor,“ nedala se paní doktorka, „ale dnes se mimo jiné dozvíte o způsobech recyklace různého druhu odpadu na kosmické lodi, a to je myslím pro všechny zde velmi důležité.“

„Nám říkali, že máme všechno házet do jedný bedny a pak se to na zemi roztřídí,“ protestoval Igor.

Viděl jsem, že se schyluje k bouři. Promluvil jsem pár slov s Hagemeierem, který zrovna dnes přiletěl vícemístným letounem, do kterého bychom se všichni vešli. Pak jsem se dohodl s Alanem, ten měl sice v úmyslu během dnešního školení opravovat písemky, ale proti menší zahradní párty nic nenamítal.

Zbývalo jen napsat žádost na Středisko řízení letového provozu. Za chvíli jsme měli povolení k letu. Pak jsem rozehrál všechen šarm a požádal jsem paní doktorku, jestli by místo své náročné práce s námi radši nevyrazila na malý výlet do opravdové přírody.

„Uděláme si pěkný den, paní doktorko, a aspoň si ušetříte nervy. My jsme strašně hloupá třída, to víte, astronauti.“

„A kam pojedeme?“ divila se.

„To je překvapení. Ale odpoledne vás vrátíme sem zpátky. Skončíme tady, jako bychom se celý den učili.“

Paní doktorka ještě váhala, ale ostatní už vstávali a ještě měl někdo ten šťastný nápad, že si s sebou vezmeme jídlo a pití, které bylo pro dnešní školení připravené v lednici.

Vyběhli jsme na střechu na letiště, každý nesl nějakou láhev nebo tác s chlebíčky, vyloženě přátelská atmosféra. Uvnitř letounu nebylo moc místa, tak jsem vzal naši exobioložku Lydii na klín a hned jsme se lépe vešli. Krásná Imogen se uvelebila u Igora, to víte, takový svalovec přitahuje všechny ženy.

Letěli jsme k Alanovi na zahradu. On má totiž velkou zahradu se starými stromy, rododendrony a různým roštím. Ve slunečném dni tam byl příjemný chládek.

Když jsme tam přišli, paní doktorka užasla: „Ale vy šlapete po trávě!“ „Tady se dá chodit jenom po trávě,“ vysvětloval Alan. „Tady pro samou trávu není kam plivnout,“ mínil Igor.

„Ale mají tady skutečnou pumpu na vodu, paní doktorko, a můžete si i zapumpovat,“ snažil jsem se ji zabavit, protože jsem zahlédl otevřené ohniště a to by mohl být pěkný malér, kdyby si ho doktorka všimla. Dal jsem znamení Alanovi, aby ohniště schoval, a on na ně rychle hodil nějaké větve.

Paní doktorka pumpovala vodu a byla tím nesmírně nadšená.  „Jé, můžu si to taky zkusit?“ozvala se Imogen. Kdo by to do ní řekl? Samozřejmě jsme jí nebránili, zkusila si také zapumpovat a průzračná perlící voda padala do plechového kbelíku.

Pak jsme se rozesadili po trávě, kde kdo chtěl. Hagemeier vykládal Blahošovi ještě o spalování a motorech, já jsem bavil paní doktorku a Lydii, Igor lámal klacky a Imogen s Alanem prolézali zahradu, až jsem zíral. Tedy nezíral jsem, jen jsem občas nenápadně po nich mrkl, jak se protahují křovím.

Co z toho bude? ptal jsem se sám sebe a nevěděl jsem, co si mám odpovědět. Myslel jsem, že protřelou Imogen nějaký obyčejný vědecký pracovník s jeho platem nezajímá. Kromě toho jsem ji viděl ještě tenhle týden s nějakým frajerem, který měl v uchu tři náušnice.

Cestou zpátky si však Imogen opět sedla k Igorovi a Alan se věnoval opravování písemek. Aspoň ti chudáci studenti nebudou bez známek.

(Alan)

Posledních pár dní před startem jsem si přál, abychom už byli ve vesmíru a skončily všechny ty zmatky okolo příprav. Studenti mi na posledních cvičeních dokonce říkali, že mě půjdou vyprovodit, ale já už je znám. Studenti se pro všechno nadchnou a pak, když mají někam opravdu přijít, ukážou se tak dva.

Samozřejmě jsem z nich neviděl nikoho. Asi se zdrželi v nějaké hospůdce a raketa ovšem nečeká, až dopijí, zaplatí a docourají se na kosmodrom. Ale moji rodiče a brácha přišli včas a to je nejdůležitější.

Ani jsem si nevšiml, s kým se loučila Imogen. Ostatně, to není vůbec důležité. Teď během letu si velice dobře rozumí s Igorem, nebudu to rozebírat, snažím se nic nevidět. Jsem tady pracovně, opakuji si, když sedím u notebooku, koukám do odborného textu a přitom se vzpamatovávám z toho, že jsem se s ní málem srazil v úzké chodbě.

Je stanoveno, že až doletíme, raketa bude kroužit na orbitě a v ní zůstane Uwe Hagemeier. My ostatní sestoupíme na planetu, budeme provádět výzkumy a stavět teleport. Až bude teleport hotov, přesuneme se na Zemi a pomocí teleportu přijede Hagemeierovi posila, která raketu dopraví zpět.

Na Raginis nejprve poletí průzkumný modul, je to lehký kluzák konstruovaný pro přistání na vodě. Bude v něm Blahoš, Lydie a já a poohlédneme se po nejlepším místě k přistání hlavního modulu. Ten musí přistát na pevnině blízko břehu. S kluzákem pak můžeme létat na výzkumné výpravy podél pobřeží.

Planeta má tu nevýhodu, že je z největší části pokryta oceánem. Jediná pevnina je v oblasti jednoho z pólů a podobá se pozemské Antarktidě. Pokrývá ji ledovec, jen na nejsevernějším poloostrově je široký pruh volného pobřeží, pravděpodobně kamenitého.

Od té doby, co jsme vylétli z warpové zkratky prostorem, Elias sedí každou hodinu u největšího monitoru, který tu máme, a vybírá na fotografiích planety místo k přistání. Severní poloostrov velké pevniny se nabízí sám od sebe. Stále však ještě doufáme, že bychom mohli najít menší ostrov v oblasti blízké rovníku, nebo zkrátka někde, kde nebude polární led.

Elias při tom rozvíjí teorie o klesání a druhotném zaplavení pevninských ker, což mu milerád věřím. On mi taky nekecá do prachových a kovových krystalů, které pěstuji v beztížném stavu na palubě. Zato se o ně zajímá Uwe, protože ten by rád rozuměl všemu.

Uwe doslova šťourá do všeho, protože někdy mi pomáhá při pokusech, když mi chybí třetí ruka. Teď si pro změnu prohlíží Igorův digitální diář. „Mám tam všechny holky,“ chlubí se Igor, „mám tam všechny svátky a narozeniny, abych na nějakou nezapomněl.“ Stiskne knoflík a hned čte upozornění: „Dnes má Irena 65 let“.

„To je tvoje teta, ne?“ ptá se Blahoš.

„Ne,“ dívá se rozpačitě Igor. Hledá v databázi. „To je moje spolužačka ze střední.“

Elias se chechtá, div nespadne pod stůl. „Kdy jsi chodil do školy?“

„Posunul se ti čas,“ usmívá se Uwe.

„Jak to?“ Igor nechápe.

„Na kvantové úrovni čas prostě neošidíš. Jestli sem letí světlo ze Země třicet pět let, tak i atomové hodiny se šoupnou o třicet pět let.“

„Opravdu?“ diví se Igor, „no, vlastně ani hodiny a minuty mi neukazují správně. Ale proč je čas v raketě v pořádku?“

„Prováděl jsem korekci centrálních hodin před čtyřmi hodinami, když jsme se vynořili z mimoprostoru,“ vysvětluje Uwe.

„Teď si budeš muset všechny spolužačky omladit,“ zubí se Elias.

„Uwe, tady je něco divného,“ ozval se od sousedního panelu Blahoš. „Urychlujeme.“

„Musíme urychlovat, jsme v gravitačním poli planety. Až se navedem na orbitu, tak...“

„Jenomže urychlujeme nějak jinak, než bychom měli, mám to tu ve žlutých hodnotách.“

„Dokud nebude sestavena detailní gravimetrická mapa, tak nemůžem... To je fakt divný,“ Uwe si vyvolal údaje na své obrazovce."

Podlahou se rozeběhly jemné vibrace. Bylo cítit tíhu způsobenou tryskami brzdících motorů. Tedy už i počítač vyhodnotil, že je to „fakt divný“, a rozjel akci.

„To už není normální, my prostě padáme.“

"Ale kam, tady nic není."

Varovná čísla pomalu přecházela do červených hodnot. Kdo ještě před chvílí zápasil s pokušením odpoutat se, byl rád, že sedí. Motory se rvaly s gravitací víceméně úspěšně, zrychlení se stávalo nesnesitelné.

„Žádám o povolení manuálního provozu,“ pokládá Uwe ruku na pojistku s tázavým pohledem na Eliase.

„Upřesnit.“

„Brzdíme a není před čím. Budeme mít problém s nedostatkem paliva. Navrhuji...“

„Povolení uděleno.“

Plomba na pojistce odlétla, Uwe s Blahošem rozehrávají s počítačem partii. Jedna věc je povolení od velitele výpravy, úplně jiná je, obejít zabezpečení a pojistky. Po chvíli červené hodnoty žloutnou, i lidskými smysly je znát, že motory ubírají tah.

„To my ne,“ mírní potlesk Blahoš. „Ještě jsme nestačili povypínat vše, co je třeba.“

Všichni napjatě sledují ukazatele. Ne každý rozumí sekvencím, barvy však vnímá velice citlivě každý. Postupně mizí i žutá, některé hodnoty se usazují na neutrální černé.

„Všechno v pořádku?“ ptá se Elias.

„Ne,“ vydechne Uwe. Čte hlášení na monitoru. „Motory uvedeny do chodu. Co je? Rychlost klesá.“ Čísla opět přecházejí do červených hodnot, ale s opačným znaménkem.

„Zapnu rychlou diagnostiku,“ navrhuje Blahoš.

„Zkus to,“ kývne Uwe. Hledá na počítači. „Motory dostávají od řízení povel k chodu. Podle programu mají být motory na nule, ale došlo k mimořádné události... zpomalení rychlosti. Spustil se regulační program.“

„Diagnostika v pořádku,“ hlásí Blahoš.

„Něco nás zpomaluje,“ míní Uwe, „ale příčina není v raketě.“

Co by to mohlo být? „Gravitace,“ říkám. „Gravitace nějakého tělesa. Nejdřív nás zrychlilo a potom zpomalilo.“

Motory překonaly zpomalení, let se srovnal. „Ale jaké těleso?“ uvažuje Elias. „Tys něco viděl?“

Právě že jsem neviděl nic. Hvězdy venku jsou pořád stejné, před námi kotouč planety Raginis. Motory se vypínají. Na displeji vše v pořádku.

„Nedává to smysl. Telemetrie nic neukázala, jak vidno,“ ukazuje Uwe na monitory, „kde nic, tu nic. A přesto to bylo, jako bychom někam padali.“

„Možná je to, to něco, hodně daleko, proto to nevidíme.“

„Pak by bylo pozměněné gravitační pole v celé soustavě, gravimetrické mapy o tom nic neříkají.“

„Třeba to byla černá díra,“ navrhuje Igor. „A my jsme proletěli skrz.“

„Nedá se proletět skrz černou díru,“ usmívá se Elias. „Ale možná jsme se k ní dostali blízko. Bude potřeba prohlédnout všechny záznamy. Měl by být vidět akreční disk, to jsou plyny a prach, přitahovaný černou dírou.“

„Nechám vyhodnotit všechny záběry z kamer,“ souhlasí Uwe.

Objevuje se Imogen, krásná jako vždy. „Co řešíte?“

„Představ si, že jsme proletěli černou dírou,“ oznamuje Igor, jako by měl na události hlavní podíl. Jak to, že ho Imogen tak ochotně poslouchá a mě si sotva všimne?

Pokračování: Přistání