POVÍDKA: Dana Mentzlová, Rudolf Mentzl, Milan Kovár, Smrt v trial režimu - Návrat

(PŘEDCHOZÍ DÍL ZDE)

(Uwe)

Bylo mi jasné, že pokud lze příhodu s vychýlením stanice a s přílivem vysvětlit, nebude na to stačit výpočetní kapacita modulu. Snad mám šanci já a orbitální počítač. Pro začátek budu předpokládat, že obě události spolu souvisí, že to nebyla jen shoda náhod. A zemětřesení? Nejspíš taky, ale nemám ho jak uchopit. Data o přílivu si stáhnu z modulu a částečně vyškrábu z toho, co se podařilo naměřit z oběžné dráhy. O korigování dráhy orbitální stanice je protokol úplný. Ale jak vyčíslit, že se Blahoš natáh jak široký tak dlouhý, to nevím.

„Eliasi, jsi si jistý tou geologickou stabilitou,“ ozval jsem se ze svých výšin. „Třeba to byla tsunami.“

„Jistý si tím nemůže být nikdo. Tsunami ale vypadá jinak. Tohle nejvíc ze všeho připomínalo příliv, ale hodně rychlý.“

„Myslíš, že by zemětřesení mohlo být důsledkem toho, že se najednou přihrnulo tolik vody?“

„O tom jsem nikdy neslyšel. Vyloučit to ale nemohu.“ Elias se na chvilku odmlčel. „Ani nevím, jestli to bylo opravdu zemětřesení. Igor to popsal docela přesně. Spíš jako by se nakláněla zem. Někdy jsem musel nakročit, abych nepřepadl na obličej.“

„Já mám tady zase telemetrická měření z orbitu. Nebylo to moc přesné měření, protože jsem tu měl sám problémy s určením vlastní polohy, ale podařilo se mi zkreslení kompenzovat podle údajů o korekcích stanice.“

„A co, je tam něco zajímavého,“ vložil se do diskuse Alan.

„Zajímavé je to, že přílivová vlna šla z jihu na sever. Ne jako na Zemi, kde je rovnoběžná se směrem rotace. Podívejte,“ přehrávám zrychlený záznam.

„Jako by to udělal měsíc, kdyby obíhal na polární dráze,“ mínil Elias.

„Ano, ale jen jednu půlvlnu a pak najednou zmizel. A taky strašně rychle, celé to netrvalo déle než hodinu.“

„Tak by byl na hodně protáhlé dráze. To by také vysvětlovalo to vychýlení orbitální stanice z dráhy.“

„Tak výborně,“ shrnul jsem. „Máme tu měsíc, který to všechno dělá, akorát, že tu nikde není. Beru to jako pracovní pomůcku, která nemá se skutečností nic společného. Zkusím nakrmit počítač a podle naměřených výchylek zjistit, kde by takové těleso muselo být.“

Brzy jsem klesl pod obzor, takže mne nikdo nerušil. Výpočet netrval dlouho, výsledek nebyl povzbudivý. Údajů bylo málo, byly nepřesné, nejistota velká. Přesto bylo jedno jisté, perigeum by se nacházelo pod povrchem planety.

Namíchal jsem si biokoktejl od Milky Way, který jsme překřtili na Pangalaktický megacloumák. Sedl jsem si do křesla a zahloubal se. Měsíc, který není vidět. Ano, kdyby byl taky z temné hmoty, jako to záhadné těleso, které nás urychlilo při příletu.

Měsíc z temné hmoty by totiž mohl klidně procházet planetou skrz. V perigeu projít skrz planetu, pak vyjít ven a ve volném prostoru pocuchat naši raketu. Na Raginisu necítili zemětřesení, ale slapové síly. Měsíc zvedl příliv, stejně jako na Zemi. Až potud všechno souhlasí. Teď ještě, jestli bude souhlasit Elias.

„Eliasi, už mám vysvětlení.“ volám dolů, hned jak se obnovilo spojení. Snad ještě nešli spát. „Skutečně tu obíhá planetu hmotné těleso. Shoda reality se simulací je až příliš nápadná. Jenomže to těleso by muselo při každém průletu perigeem procházet skrz planetu...“, nedořekl jsem.

„Tím chceš říct, že prolétává skrz planetu nějakou dírou?“ ozval se nevěřícně Elias.

„Tím chci říct, že je to měsíc z temné hmoty. Projde skrz naši hmotu, jako by se nic nestalo. Cítíme jen gravitaci.“

„Uwe si zas přihřívá svou polívčičku s temnou hmotou,“ zasmál se Alan.

„Vysvětlila by se tím třeba polární dráha. Jestli Raginis někdy v minulosti něco zachytil, tak by nebylo divu, že neobíhá v rovině rovníku.“

„K tomu ale nepotřebuješ temnou hmotu. Kdeco, co se zachytí, obíhá tak, jak to přilítlo.“

„Dobře, to je jen detail, ale ta dráha, neviditelnost, průvodní jevy, vše svědčí...“

„O tom, že nevíme nic...“

„Alane, počkej,“ zarazil ho Elias. „Nemusíme hned přijímat tu temnou hmotu, ale jestli tu skutečně něco obíhá, tak se o tom přesvědčíme při dalším průletu. Jak dlouhá je oběžná doba?“

Musel jsem s pravdou ven.

„Bohužel nevím, je tu velká nejistota. Naměřených údajů je málo a nejsou zcela spolehlivé, vše bylo ve zmatku. Rozumný odhad je mezi pěti až deseti dny.“

„Dobrá tedy, pokud dokončíme instalaci teleportu dřív, odložíme start na dvanáctý den, pokud k přiblížení nedojde. Nebo na dobu po průletu měsíce perigeem. A provedeme přesnější pozorování.“

„Také nevíme, co se děje při teleportu, když je v blízkosti temná hmota,“ nezapomněl jsem varovat.

„Jistě.“

Myslím, že jsem v odpovědi slyšel ironický tón.

(Elias)

Po pár dnech mi došlo, že lepší vysvětlení než temnou hmotu nevymyslíme. Našel jsem si v databázi, že hypotézu o existenci temné hmoty vyslovil jako první Fritz Zwicky roku 1933. Ve vesmíru by mělo být kolem 23% temné hmoty. Největší část vesmíru, dokonce 73% , by měla tvořit temná energie, což je teoretická konstrukce, která má vysvětlit zrychlené rozpínání vesmíru. Tu jsme naštěstí nepotkali.

Šel jsem do kuchyňky a myslel jsem, že už tam nikdo nebude. U stolku seděli Alan s Lydií a něco si vyprávěli.

Málem bych se jim omluvil, že ruším. Dal jsem si do vody tabletku vitamínu a zatímco šuměla, poslouchal jsem, že Lydie povídá o sinicích. Před mnoha miliony lety, před začátkem prvohor, byly sinice na Zemi dominantními organismy. Přispěly ke značnému okysličení atmosféry, takže mohly vzniknout organismy dýchající kyslík.

„Sinice, to je ta zelená barva na ledu, jak jsi našla?“ zeptal jsem se. Trochu mě mrzelo, že mě dřív nenapadlo ptát se Lydie podrobněji na její objevy. Mám až moc starostí a kdo za mnou sám s něčím nepřijde, s tím se vlastně nebavím.

„Ano, to byl jeden druh.“ usmívá se nesměle Lydie. „Našla jsem tu několik druhů. Jednak ve vodě, jednak na kamenech. Jejich stavba je podobná jako u pozemských sinic, ale jsou tam drobné rozdíly.“

„Takže popíšeš nové druhy? To abychom ti gratulovali. Já jsem tady nové nerosty neobjevil a Alan nové sloučeniny taky ne. Jak je pojmenuješ?“

Lydie krčí rameny, že definitivní pojmenování ještě nemá.

„Tak to musíte něco vymyslet,“ dělám vtipného. „Alane, zamysli se.“  

Alan se na mě mračí a má úplnou pravdu. Jsem tady navíc.

Mlč a vypadni, řekl jsem si. Nemůžeš jim nijak pomoct. To poslední, co by potřebovali, je nějaká tvoje hloupá poznámka.

(Igor)

Vlastně je to práce jako každá jiná. Na Titanu, v Lovosicích, nebo tady na Raginisu. Práce, volno, spánek, práce volno spánek. Pořád tak dokola. Akorát tady je toho volna málo, je třeba makat furt pryč. Nevadí mi to, vrchní účetní mi to dovedl vysvětlit tak, abych tomu rozuměl. Taky hrubá stavba rostla jak z vody. Už stojí na pilotech skoro celá. Starý polárnický trik, aby domky nezavál vítr, postaví se na nožičky a fujavice se už postará, aby se nedělaly sněhové duny.

Vybavení dovnitř nosí všichni. Dokonce i Imogen zvedla tu svou pěknou pozadí a nosí krabice. Ušetří nám to hodně času, věnujeme se jen instalaci zařízení. Prakticky je vše na místě. Spustit bych to mohl i sám, není to jiné než cokoli, co od Milky Way instalujeme. Bedničky možná dělají něco jiného, ale to je už věc logistika, aby nám napsal, co, kam a kdy zasadit, co jak spustit. Nic se nedá dělat jinak, přístroje už si samy očichají své vstupy, a když jim něco chybí, tak si řeknou.

Přesto to nebudu já, kdo to zapne, ale Elias. Je to velitel a určitě už má vymyšleno, co slavnostního ho napadne, až bude Imogen natáčet ten slavnostní okamžik.

(Imogen)

Nevím, co jsem si od té výpravy slibovala a jestli mi to za tu nudu stojí. Včera jsem se šla podívat na Igora, abych aspoň nějak zabila čas. Všichni něco nosili, tak jsem také popadla bedničku a šla. A zase jsem šla zpátky, ve skafandru ja každej jak sněhulák a ani s ním nebyla řeč.

Dnes prý bude slavnostní inicializace, to už bude v budově portálu dýchatelná atmosféra a příjemná teplota. Já jako novinářka mám na starosti dokumentaci. Kvůli tomu se sem vlastně tluču. Nevím, co budu dokumentovat. Elias prostě zapne tlačítko a všechno už poběží samo. Už stojí u řídicího panelu a čte projev, připravený mediálním expertem Milky Way.

„... most přes čtvrtý rozměr. Vesmír ode dneška již nikdy nebude tak velký. Úspěch...“ Za zády Eliasovi problikávají hlášky diagnostiky, který modul byl verifikován a který se verifikuje nyní. Konečně systém naběhl, protokol završilo okénko s hláškou.

Asi bych usnula nudou, kdyby hláška neměla výstražný červený rám. Elias se zakoktal v projevu a začetl se.

„Generálský efekt,“ zazubil se. „Licence Windows vypršela,“ pokračoval nevěřícně, „před 14 rok. Systém bude nadále pracovat v trial režimu. Za 30 dny budou některé funkce omezeny. Pro prodloužení licence vložte dvacetimístný kód.“

Rozhlédla jsem se po ostatních. Po tvářích se jim rozlévá úsměv, každý s tím má své zkušenosti.

„To je gól,“ ozval se z reproduktoru Uwe. „Jako když jsme se vynořili z meziprostoru. Časová vlna posunula všechny atomové hodiny. Tak to odklepni a nastav dnešní datum.“

Elias chvíli váhal a pak vyvolal příslušný formulář. Nebyl si zcela jist svým počínáním, nic jiného se ale dělat nedalo. Po chvilce naskočila hláška „OK datum a čas byly nastaveny.“ A ještě o chvilku později jiná hláška „Detekován pokus o pirátskou manipulaci s časem. Trial režim bude ukončen za 60 min. Vložte licenční kód.“

Do toho se začala naklánět podlaha.     

(Elias)

Pirátská manipulace s časem... Po troše bezvýsledného klikání bylo zřejmé, že jsme s naší latinou u konce. Bušit do displeje nemělo smysl. Za 55 minut přestane počítač pracovat kvůli stupidní licenci a my zůstaneme v kamenné ledové pustině. Raketou se vrátit nemůžeme, zásoby stačí sotva na návrat samotného Uweho.

Náš plán počítal jedině s návratem teleportací a všechno bylo zabezpečeno na dvě stě procent. Jenže až v praxi se ukáže, co při plánování nikoho nenapadne. A tak přichází chvíle, kdy je třeba si říct: prohráli jsme, okolnosti byly silnější.

„Musíme se teleportovat hned teď,“ řekl jsem. „Dokud počítač běží.“

„Ale země se naklání,“ vzlykla Imogen, „temný měsíc je tady.“

„Musím provádět korekce dráhy,“ hlásil Uwe. „Temný měsíc se blíží perigeu. Nicméně pro vás nevidím jinou možnost, než se ihned teleportovat.“

Na displeji je 51 minut. „Snad bychom si mohli ještě dojít pro vzorky,“ míní Alan.

„Dobře,“ souhlasím, „každý si ještě může cokoli přinést, ale buďte do 15 minut zpátky.“

Klopýtáme po kamenech k hlavnímu modulu. Igor s Blahošem zůstali u teleportu, že už nic nepotřebují. Schůdky a dveře u hlavního modulu, přechodová komora, nekonečné přečerpávání vzduchu. Jsme tu naposled. Chodby hlavního modulu, kvapné otevírání dveří.

Naházím nejdůležitější vzorky do bedny a rychle zpět na chodbu. Kde jsou ostatní? Alan nese krabici a notebook, vida, zapomněl bych. Vracím se pro notebook, teď už snad mám všechno? Lydie, kam vlečeš takovou škatuli?  Imogen s jakousi kabelkou.

Hlavně nezapomenout černou skříňku. V přechodové komoře mě napadá, jestli vzala Imogen s sebou filmové záznamy. Teď už je to nakonec jedno. Pospícháme k teleportu, rveme se s přitažlivostí temného měsíce. S tím svým vzácným notebookem jsem švihnul o kámen. Elektronika musí něco vydržet.

Jsme u teleportu, na displeji 36 minut. Sotva vydechuji. „Můžeme začít.“

„Už jsem spustil inicializaci,“ hlásí Blahoš. Počítač přechroupává data.

„Uwe, slyšíš? Měj se tady dobře a v pořádku se vrať! A ať ti nedojde zásoba rumu!“ volám do komunikátoru.

„Pozdravujte na Zemi,“ odpovídá Uwe, „hodně štěstí!“ Budeme ho potřebovat. Máme 29 minut.

Imogen nastupuje do kabiny a vede s sebou Igora. Třetí místo je zatím prázdné. Blahoš ukazuje Lydii, že má nastoupit. Ta neznatelně zavrtí hlavou.

Všichni jsme strnulí, jako ochromení. Jako bychom chtěli všemi smysly ucítit temnou hmotu. Nemám sílu nějak řídit, kdo se bude teleportovat dřív a kdo později. Stejně nevíme, co se stane. Příliš nepatrné jsou naše síly, než abychom mohli něco změnit.

Blahoš přistoupil do kabiny, zavírá ji, běží teleportace.

Já, Alan a Lydie jsme zbyli venku. Čekáme, ani se nepohneme. Displej odpočítává čas. Záludné varování v rohu červeně bliká. Za dvacet minut licence vyprší.

Za osmnáct minut licence vyprší. Nastupujeme do prázdné kabiny.

Lydie se tiskne ke stěně komory a v duchu se jí vybaví obraz vojáka neustále pálícího ze strojní pušky. Jeho tvář je zčernalá kouřem.

Chtěla by padnout Alanovi kolem krku. Alan stojí vedle ní, zadívá se na ni a začíná se rozplývat. Teleportace začíná.

Alan se dívá na Lydii a říká si: vzít tě za ruku, drahá, vzal bych tě za ruku a... budu myslet na Imogen. A to je ten důvod, který mě zdržuje... Teleportace začíná.

(Lydie)

Ležela jsem na zemi, nade mnou se skláněla neznámá postava ve skafandru s červeným křížem. Vedle mě stál Elias a neustále se s někým dohadoval, a vysvětloval, že je nás šest, že jsme přiletěli ve dvou skupinách po třech a že Alan tady není a přitom by tu měl být... Říkali, že se teleportace nepovedla, což vůbec není možné, nemůže se stát žádná chyba, ale Alan tady není... Kde je Alan?

Rozhlédla jsem se. Bílá místnost, prázdná, jen řídicí jednotka na stěně. Opodál jedna z našich krabic se vzorky. Alan tu nebyl.

Za prosklenou stěnou stáli lidé, dívali se na nás a mluvili s Eliasem o neúspěšné teleportaci, přenos se zkrátka nezdařil, jak ukazoval i protokol, protože více hmoty bylo na vstupu a méně na výstupu.

„Prosím, pojďte do karantény,“ řekla mi dívka ve skafandru s červeným křížem.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Přiletěli jste z jiné planety.“ Víc mi nedovedla říct. Dovedla mě do šaten a pak do karantény. Pohybovala jsem se jako automat.

V karanténě jsem měla svůj vlastní pokoj. Dlouho jsem uvnitř nevydržela. Vyšla jsem na chodbu, abych někoho našla, kohokoli, s kým bych mohla mluvit.

Na konci chodby stála u okna Imogen a telefonovala. Vybízela jakéhosi přítele, aby ji přišel navštívit a přinesl jí nějakou dobrotu. U stolku s vestavěným počítačem seděl Igor a prohlížel internet.

„Igore, co se stalo?“ zeptala jsem se ho.

„Jsme tady,“ zahučel. „Ale ten krám funguje špatně. Mně se nic nestalo, Imogen taky ne, ale Blahoš nebyl při vědomí a museli ho křísit. Teď leží a nikdo k němu nesmí. Snad bude v pořádku.“

„A kde je Alan?“

„Toho jsem ještě neviděl a Eliase taky ne. Byli jste přece spolu.“ Podíval se na mě tázavě.

„Jenže mně se zdá, že Alan s námi nepřiletěl,“ vzlykala jsem. „Eliase jsem viděla, ale Alana ne.“

„Podívej.“ Igor nalistoval na počítači aktuální zprávy. Bylo tam napsáno, že z planety Raginis se dnes vrátilo pět astronautů. Při přenosu došlo k poruše, jejíž okolnosti se vyšetřují.

„Myslel jsem, že je to omyl,“ pokrčil rameny Igor. „Oficiálně nám ještě nikdo nic neřekl. Zatím.“

Sedla jsem si vedle něj do křesla a schoulila se do klubíčka.

„Bože na nebi,“ vzdychl Igor. „Já bych tu mašinu rozmlátil, kdyby to něco pomohlo.“

Chtěla jsem se rozplakat proudem, slzy však zatím nepřicházely. Asi jsem ještě nemohla uvěřit. Když jsem zavřela oči, viděla jsem Alana před sebou, jak se mnou mluví a usmívá se. Jak spolu jdeme z výpravy za vzorky. Zdálo se mi, že se můžu kdykoli vrátit do hlavního modulu na Raginisu a zapomenout události na Zemi jako zlý sen. Viděla jsem, jak klopýtáme k teleportu, ruce plné vzorků, a zápasíme s tíží temného měsíce. Na displeji zbývá 36 minut. Voják se zčernalou tváří neustále pálí ze strojní pušky.

(Elias)

Odešel jsem z teleportu do karantény. Nikdo nic neví, obsluha teleportu se pokusí ještě všechno prověřit a prý „chybu odstranit“. Snad se ještě stane zázrak a teleportaci se podaří dokončit.

Potkal jsem Lydii. Podívala se na mě. Napadlo mě, že ona z nás ztratila nejvíc. Vypadala tak bezmocně, jako vystrašené kuře. Objal jsem ji, opřela se o mě. Cítil jsem, jak přerývaně dýchá. Chtělo se mi plakat.

„Už ho nikdy neuvidíme,“ vzdychla.

„Ale my teď ještě budeme žít,“ zašeptal jsem jí. „Ještě máme čas.“

Šla pak do svého pokoje. Zavřel jsem se taky u sebe, neměl jsem chuť se s nikým bavit. Odpoledne mě volali, že mám návštěvu. Přišla za mnou moje Lucinka. Těšila se, jak mě přivítá, a já jsem jí přinesl smutek.

Ani jsem se jí nemohl dotknout. Mluvili jsme v hovorně přes mikrofon a sluchátka, odděleni skleněnou přepážkou. Mluvili jsme dlouho a slíbili jsme si, že se co nejdřív vezmeme.

Druhý den vyšlo oficiální oznámení o tom, co už všichni tušili: teleportaci se nepodařilo ukončit. Astronaut Alan Jones zemřel.

Profesor Lidenbrock měl smuteční projev. Dívali jsme se s Igorem a Imogen na přímý přenos na internetu. Poslouchal jsem profesorův hlas, stařecky třesavý, zvyklý už oznamovat odchod jednoho přítele za druhým.

Pak jsem se na chvíli zastavil u okna a díval se ven na pár laviček a stromů na dvoře.

Najednou si ke mně stoupla Imogen. Usmála se. „Vzpomínáš, jak jsme byli u Alana na zahradě? Pamatuješ?“

Musel jsem se taky usmát. Ano, to byl okamžik štěstí. A ty, Imogen, jsi mohla mít těch šťastných okamžiků víc, kdybys jen chtěla.

„Chtěla jsem od něj tu zahradu koupit,“ řekla Imogen. „Možná ji ještě koupím. Ty stromy jsou krásné.“

Konec.