LITERATURA: Z historie žánru fantasy - 1/2

Definice

Jako všechno má i žánr fantasy řádku definic. Buď jsou přehnaně volné, nebo až moc speciální. Přehnaná volnost? Taková definice plyne už z toho, že fantasy znamená anglicky veškerou fantastickou literaturu.

A speciální definice?

Často nemístně touží ztotožnit fantasy se subžánrem meč a magie. Nebylo by to však málo?

Bylo. A rozumnější přístup je určitě ten, který do žánru nepočítá tzv. magický realismus a fantastické příběhy z naší současnosti. Tak či tak, ve fantasy by se pokaždé mělo projevit nejméně jedno: magie.

Jistý problém s ní, pravda, ale taky máme – a nastává s Clarkovým postřehem, že jakákoli vyspělá technologie je nerozeznatelná právě od magie.

Tak co s tím?

Situace až prekérní, řekl bych. Magií se totiž posléze může stát třeba i obyčejný mobil přesunutý časem - dejme tomu - do roku 1970. A pokud ne mobil, pak určitě holografie. Ne snad?

Uchopím teď (příklad) tento soubor písmenek a – hle - přesunu jej z vlastního počítače do počítače v Sardenu. Ale nejsem tu sám. Vedle mě sedí i Maku, divoch to z Bornea. Inu, a neoznačí snad Maku taký přesun za magii? A vy?

Chápete snad „technicky“ a „ve svý hlavě“ princip onoho přesunu?

Či ne?

A proč - vlastně - nemluvíme i my-civilizovaní - o magii jako ten Maku?

A kde psáno, že také magická kouzla nemůžou mít„vědeckou“ podstatu?

Nu, a dle jedné z definic fantasy (se kterou nesouhlasím) se tento žánr pokouší zúrodnit pustinu. Prosím vás!? A byli jste někdy zamilovaní? Do Joriky? Do divocha Maku? Do jakékoli jiné bytosti? A jevil se vám snad v tom stavu svět jako pustina?

Mně tedy ne! A tak asi lépe uděláme, když se od pokusů o definici přehoupneme k vlastním dějinám fantasy žánru.

Dějiny

Co myslíte, je fantasy už řecká báj o Minotaurovi? A co báj o Herkulových činech? A co báj o pouti Argonautů za zlatým rounem? A ta o Odysseovi?

Jak ji - údajně - zbásnil slepý Homér? Jsou fantasy i římské, egyptské, babylónské, mezopotámské, perské, arabské, indické, čínské, japonské, černošské, indiánské, staroirské, starogermánské, staroskandinávské, staroislandské a hlavně biblické báje?

Já osobně se třeba domnívám, že ano, ale taky já přitom vnímám onen podstatný rozdíl, a to ten, že dotyčným mýtům tenkrát věřili. Asi jako v bohy. A teprve časem začali ty mýty brát jako pohádky.

I tady však číhá jeden rozdíl. Už okolo roku nula totiž vnímatelé bájí chápali, že mnohé mýty nemají pravdivé... dokonce ani to jádro, zatímco u pohádky o drakovi, dejme tomu, se nejspíš v její reálnost nevěřilo nikdy. Ale k ději!

Ve škole bývá jako prazáklad všeho (nejen fantasy) zmiňován EPOS O GILGAMEŠOVI. Ten vznikl asi před 3500 roky v Babylónu a titulním hrdinou byl král, který znal divého muže (nikoli jetiho) Enkida. A s ním pak likvidoval různé nestvůry, i když likvidovat je bok po boku s Jorikou by jistě bylo zábavnější. Ale nebyla tam. Tedy Gilgameš. Je právě tohle první fantasy? Chcete-li...

Zajímavé na dějinách jsou jinak i různé podobnosti a návaznosti. Tak např. Odyssea - a to všechno, co se jí podobá v arabských Sindibádových dobrodružstvích, která ovšem, a na to bychom neměli zapomínat, pocházejí až ze středověku.

Co víc? Všimněme si třebas i linie vedoucí odsud k našemu Bruncvíkovi (vytěženému skvěle v díle Vlada Ríši) anebo motivu Jantarové hory a motivu meče srážejícího masově hlavy. A teď - a až po vší té krvi... se, prosím, vraťme do starověku.

Tehdy, přesněji řečeno roku 19 před Kristem, vznikla v Římě - a díky jistému Vergiliovi - i obdoba Odyssey. AENEIDA. Přeskočíme však do osmého století a do Anglie a chutě zakopneme o píseň. Má 3182 veršů a je to BEOWULF (bíwulf).

Vznikla kdy? Okolo roku 725, prý, a vlastně má dánský kořen. BEE-WOLF, včelí vlk značí přitom vlastně medvěda...

V příběhu vystupuje ale jiná obluda: Grendel. Titulní hrdina a pozdější král sice tohoto Grendela skolí, jenže Grendel má na dně jezera ještě matku. Boewulf tedy zabije i tu. Pak, po mnoha letech, se ještě střetne s (klasickým) ohnivým drakem, ale při jeho udolání již umírá. Báseň končí.

A končí i vědomím neodvratné zkázy pro lid zbavený takto krále a vystavený švédskému vpádu. Běda běd! A jediný existující rukopis BEOWULFA přitom dnes můžete ukrást v Britském muzeu. Je ovšem pod tímto jménem známý až od roku 1805 a tiskem vyšel teprve roku 1815. A do té chvíle?

Jednalo se jen o bezejmenný rukopis. Vraťme se ale ještě jednou do hlubin desátéhostoletí, kdy se hrdinou fantasy stal i starověký panovník Alexandr v Románu o Alexandrovi (952) od Lva Neapolského, a putujme teprve poté do století čtrnáctého, ve kterém se do žánru fantasy vmísila i Božská komedie. Klíčovým fantasy hrdinou však není ona, nýbrž Artuš.

Artuš

Tedy on, a s ním i jeho velšský učitel Merlin, královna Guinevra a rytíři kulatého stolu.

Taktéž zrádce Moldred. A Artuš sám?

Prvně byl, a to latinsky, zmíněn v Dějinách britských králů (1136) a už tady mají reference o něm charakter zábavné fantastiky. Autor dotyčné pseudohistorické knihy Geoffrey z Monmouthu byl přitom kýmsi takovým, jako u nás kdysi Hájek z Libočan, i když také „čerpal ze staré velšské knihy“. Co líčí?

Odehrává se to už v pátém století, nicméně kulatý stůl se poprvé vynořil až z Románu o Brutovi Roberta Wace a teprve v Lancelotovi - z konce dvanáctého století - se objevuje motiv hledání svatého grálu. A teprve v díle Josef z Aramathie, Merlin a Perceval se vynořuje i motiv meče vbodnutého do kamene.

A dál?

Následovalo bezpočet artušovských verzí a okolo roku 1470 napsal Thomas Malory francouzsky Artušovu smrt. Teprve její překlad do angličtiny je dodnes nejznámější anglickou knihou na téma.

A nová vlna popularity mýtu?

Přišla v devatenáctém století - a význam tu má lord Bulwer Lytton, který roku 1848 napsal epos Král Artuš. Taky Mark Twain ovšem, pravda, přispěl příběhem Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše (1889) - a také nepominutelný William Morris psal o Artušovi. K němu se ale ještě dostaneme. Nejdřív o...

V letech 1938-77 vyšlo pět skvělých románů Terence Hanbury Whita (1906-1977) Meč v kameni, Královna vzduchu a temnoty (původně Lesní čarodějka, tentodíl ságy pojednává o strašlivé královně Morgause), Nedokonalý rytíř (kniha o tom, jak Lancelot svedl Guinevru), Svíčka ve větru a Merlynova kniha. Poslední díl přitom White odmítal za svého života uveřejnit s pocitem, že jej sepsal až moc vyumělkovaně, ale... Ale především moc pacifisticky.

Možná. Přesto však nás jeho fantazie zaujme, a to nejen ve chvílích, kdy líčí Artušovy příhody v podobě mravence. White všestranně obohatil starý mýtus i mnoha dalšími fantasy motivy a sledujeme tedy třeba i Merlina měnícího Artuše v rybu. Ale právě všechny tyto magické chvíle prazvláštně kontrastují s ryzím realismem, na jehož půdě nás autor seznamuje třeba i se sokolnictvím či hlavně se středověkým válečnictvím. Série geniálních Whitových románů začíná již učednickými léty Merlinovými a jest psána zcela moderním jazykem. White je navíc král všech vypravěčů (překonává snad i Haggarda) a tyto romány zůstávají dějově neobyčejně vynalézavé. A ani humor nechybí – a často se točí okolo Merlynovy zapomnětlivost. Jak to?

Tento bájný kouzelník se tak soustřeďuje na předvídání budoucnosti, až zapomíná minulost. A už jen krátká ukázka, která vás ovšem možná rozčaruje: Z Lancelota se stal nejlepší rytíř, jakého král Artuš měl, píše White. Něco na způsob kriketisty Bradmana – borec s nejvyšším bodovým ziskem.

Tyto jeho u nás neznámé romány se staly bestsellery a inspirovaly broadwayský muzikál Camelot. A kritik Lin Carter označil dokonce dotyčnou pentalogii za nejlepší fantasy všech dob. Už roku 1946 vydal týž pan White i příběh, v kterém jistá holčička v Anglii vypátrá kolonii Gulliverových Liliputánů. Ale vraťme se ještě k Artušovi.

Vraťme, a vypíchněme aspoň román Mlhy Avalonu (1982) od Marion Zimmer Bradleyové.

Skutečný zrod fantasy

Skutečnou fantasy lze identifikovat až počínaje 16. stoletím. Právě od jeho počátku totiž vznikají rytířské romány nového typu, které náhle odvážně nezastírají, že jsou fikcí, a navazující často právě na příběhy o Artušovi. První takovou „novou“ rytířskou epopejí (i když jde o přepracování materiálu už ze 14. století) se staly Čtyři knihy o chrabrém rytíři Amadisi Galském, což byl jakýsi první superman velšského původu, jehož příhody se odehrály okolo roku nula. „Amadis“ se dočkal asi dvaceti pokračování (čtyř od původního autora), ale vznikly i napodobeniny a variace, a to snad ve všech evropských jazycích kromě češtiny.

A nyní to celé převyprávím, jak je mým zvykem. Inu... Hrdinu položí v kolébce na mořské vlny a plove. Je zachráněn. Vyroste. Soupeří pak s obry, s čarodějem, s monstrem... a jeho hrdinné činy se stupňují.

Zajímavé přitom je, že sám hrdina se nevyvíjí. Tak či onak jde o prototyp moderního již fantasy románu - a narazíte tu dokonce na pasáž z Čech, ve kterých ovšem vládne král Tafinor.

Roland

Koncem 16. století vymyslil Angličan Edmund Spenser Královnu víl, což je taky asi fantasy, ale už před ní se psalo o dalším z hrdinů, o Rolandovi. Byl členem družiny Karla Velikého a nejznámější verzi Zuřivý Roland dal světu Ariosto roku 1532. Má 40 000 veršů, a poněvadž se hrdina spřežením dostane až na Měsíc, to fantasy dílo rádi připomínají i scifisté. A zmiňovaný již kritik Lin Carter?

Rolanda pokládal za tak neuvěřitelně blízkého dnešní fantasy, že ho nechal roku 1973 převyprávět a vydat jako paperback.

Tím prvním ryzím autorem fantasy v dnešním slova smyslu však byl až zmiňovaný William Morris. V 19. století navázal na staré rytířské romány knížkami Les za světem (1894) a Studna na konci světa (1896), ve druhé z nichž se putovalo ke studni s živou vodou.

Morris navrhoval i textil, tapety a nábytek, ale pouze jako literát inspiroval další. Eddisona, lorda Dunsanyho, Tolkiena, C. S. Lewise... A sepsal i kuriózní sci-fi z budoucnosti Novinky z Utopie (1890).

Dalším dvěma držitelům fantasy pochodní Georgi MacDonaldovi a panu Anstey Guthriem jsem věnoval samostatné texty, a tak je tu vynechám, ale jinak je samozřejmě vypustit nelze. Fantasy bez nich by neexistovala. Ve své době proslulou humornou fantazii Hausbót na řece Styx (1896) napsal ovšem také anglický básník a povídkář John Kendrick Bangs, známý jinak i třeba následující básničkou (v překladu Ivana Wernishe):

Skřítek

Jednou jsem spatřil skřítka
stál na zahradě v kytkách
a vyklouzlo mi z úst,
že by měl povyrůst.
Odpověděl mi na to
a čelo svraštil v zlobě:
Já si připadám dokonalý,
jako ty sobě.

Abychom úplně neignorovali ženy, je nezapomenutelnou i Edith Nesbitová (1858-1924), která napsala Knihu o dracích (1899) a Pět dětí a To (1902), což je klasická série povídek o příšerce s očima na stopkách, co na děcka jukala z písčiny a plnila jim přání. Ale splnění se vždycky zjeví jako kontraproduktivní.

Roku 1906 monstrum To znovu vystoupilo i v Příběhu o (egyptském) amuletu,umožňujícím cesty do pravěku, Babylónu, Egypta i dávné Atlantidy, a právě tato kniha inspirovala C. S. Lewise, když psal román Čarodějův synovec (jeden z dílů Narnie). Nesbitová vysnila i další monstrum jménem Mouldiwarp a jeho jméno odvodila z lidového pojmenování krtka. Ve svých příbězích přitom nemoralizuje a mnozí ji dokonce vnímali jako přehnaně blahosklonnou k dětem. Napsala i další zajímavou fantasy Fénix a koberec (1904).

Haggard

Tolik tedy k ženám, ale zásadní roli na poli rané fantasy měl Henry Rider Haggard, opravdu mimořádně inspirativní autor se silnou, zvláštní a možno říci groteskní představivostí.

Jeho význam je obrovský, byť pozapomenutý, a dovedl k mistrnosti typy románu o ztracené enklávě, rase, civilizaci či říši.

Vlastně je vynalezli už Verne a lord Bulwer-Lytton, ano, ale... Ale teprve Henry Haggard byl TÍM PRAVÝM vypravěčem, který zajistil, že „nelze zapomenout“.

I díky němu nemá fantasy žánr hranic.

I díky němu pojednává o světech na náhorních plošinách (a viz i Doylova sci-fi Ztracený svět) a o světech v džunglích i uprostřed pouští.

O světech v polárních oblastech, ale i pod mořem a zemí. A pravzor?

Pravzorem skoro všeho toho jsou Haggardovy Doly krále Šalamouna (1885), jeho Ona (1886) a román Allain Quatermain (1887). Pokud však psal Haggard roku 1885 o tajemné enklávě, už roku 1895 mohlo jít o světu důvěrně známé území, a to byl zase malý nedostatek onoho vynalezeného jím principu. Co však na tom?

Vyprávět uměl. Skvěle líčí bojové scény. A z hlediska fantasy pro něj zůstává typický i motiv stěhování duší a... A motiv prokleté lásky, putující staletími. Haggard se také stal prvním autorem tzv. pulpové fiction, když jeho romány vycházely - počínaje rokem 1905 - na pokračování v časopisech, a právě on a Rudyard Kipling měli zásadní vliv na E. R. Burroughse a R. E. Howarda.

Ani to ale není vším. Položil totiž základ pro subžánr MEČ A MAGIE - knihou ERIK JASNOOKÝ (1891) – a sice zde jen upravil islandskou ságu, to je taky pravdou, ale upravil ji dobře.

A slavný román Ona (1886)?

Jenom Haggard sám k němu připojil hned tři pokračování - a titulní hrdinkou udělal bílou, byť africkou královnu Ayeshu, koupající se v Plameni života.

Onu vizi jako by mu cosi promítlo už do sna, než ji zaznamenal, takovou má fantasy sílu, a na první pohled by se sice mohlo zdát, že k sobě nemají žádné dva literární proudy tak daleko jako ty, jejichž kombinací vznikla dnešní fantasy, a totiž (1) vědecky pojatá britská fantastika a (2) americká pulp fiction, nicméně...

Nicméně právě geniální bard Rider Haggard stojí za tím - i za tím proudem.

A pozdější Pán prstenů?

Je více i méně podvědomým kopírováním dvou nejklasičtějších haggardovek, a totiž Dolů krále Šalamouna a Allana Quattermaina.

A fantasy jako taková?

Je i žánrem touhy srdce - a díky Haggardovi taky touhy po nalezení čehosi, co už dnes ztrácíme.

Jako by totiž svět přestával být čarovný.

A zeměkoule?

Už je přesmoc procestovaná. A zmapovaná. A bez kouzla...

Jenže totéž Haggard vnímal roku 1894.

„Náš malý... a prochozený svět," napsal již tenkrát - a své příběhy pak vnímal jako svou poslední baštu proti moderní době...

Pokračování příště