LIDÉ: Jack Vance (* 28.08.1916 † 26.05.2013)

Nedávno zemřela snad poslední ikona původní science fiction Jack Vance. Dovolte nám ho stručně připomenout životopisným medailonem Ondřeje Müllera ze sbírky Poslední hrad.

Jak jsme si mohli přečíst v předmluvě k této knize, pan J. V. se zdráhá zveřejňovat jakákoli svá životopisná data, a nejen to, odmítá na veřejnosti šířit i své fotografie. Právě proto autorské foto na obálce (jinak již ustálený zvyk u této edice) tentokrát chybí. Sice se nám dostalo do rukou několik "zaručených" portrétů autora, ale kdo ví, zda to byl opravdu on.

Nicméně shrňme alespoň to málo, co je nám známo. Jistý Jack Vance se narodil roku 1916 v San Francisku, dětství strávil v jižanském San Joaquinu, ležícím v deltě Sacramenta. Na Kalifornské univerzitě studoval tak odlišné obory jako je technika těžby rud, fyzika a konečně žurnalistika. Během 2. světové války sloužil u námořnictva a zbrázdil takřka celý Pacifik. Dnes žije v Oaklandu a ... Ale to už jsou samé dohady a zprávy z druhé ruky. Frank Herbert, autor legendární Duny, například vzpomíná, jak s Vancem a Poulem Andersonem spolu s manželkami žili nějaký čas společně na osamělém hausbótu a hráli si na haute volée americké SF. Jack Vance se prý zajímá o počátky jazzu, sám hraje virtuózně na banjo a zcestoval snad celý svět. Dnes halí aureola tajemství tohoto autora stále víc a druhotně vzniká mýtus o slavném a báječném muži, který tolik obohatil světovou science fiction.

Vance začal psát těsně po válce, v roce 1945 mu vyšla první povídka The World Thinker v magazínu Thrilling Wonder Stories. To nebyl špatný začátek, v časopise, který vycházel od roku 1936, debutovali takoví autoři jako Alfred Bester či Ray Bradbury. Vance tehdy psal podobně jako Harry Bates či Henry Kuttner dobrodružnou SF, která se však přece jen trochu lišila důrazem na exotiku prostředí. V roce 1950 vyšla jeho první kniha, román The Dying Earth (Umírající Země). Podivuhodná atmosféra hlubokého smutku a delikátní melancholie prolíná šesti epizodami, odehrávajícími se na konci našeho času, kdy Slunce se stává uhasínající svící na šedavém nebi, poslední lidé žijí v rozpadajících se městech a po širých pláních Země a v hlubokých lesích se prohánějí tajemní tvorové, skřeti a čarodějové. Vance mohl být spokojen, dnes patří tohle dílko k nejkrásnějším knihám americké fantasy, resp. science fantasy. Vance se do této umírající krajiny ještě několikrát vrátil a dalších devět příběhů shromáždil v knize The Eyes of the Overworld (1966, Oči Jiného světa). Lstivý Cugel je donucen čarodějem Iucounu, aby se vydal na nebezpečnou cestu za hledáním legendárních očí Jiného světa - čoček, které dovolují pohled do dokonalejšího vesmíru. Vanceho styl se začíná vyhraňovat, fascinuje ho především tvorba exotických světů a podivných, pro člověka nepochopitelných kultur. Technická SF ho tolik nezajímá, využívá se v črtání krajiných scenérií a ve vymýšlení bizarních sociologických struktur společnosti. To konečně dokládají tři novely či spíše romány z 60. let, kdy se již Vance od povídkové tvorby zvolna odvrací, aby se nadále věnoval jen románům. Měsíční můra (Moon Moth, 1961) je dobrým důkazem autorovy stylové akribie a přesnosti vyjadřování (viz poznámky pod čarou s popisy jednotlivých nástrojů), Poslední hrad (The Last Castle, 1966) - oceněný v roce 1966 cenou Nebula a 1967 cenou Hugo jako nejlepší SF -povídka roku - imponuje jednoduchým a originálním nápadem. Dragon Masters (1962, Vládci draků) - cena Hugo 1963 za nejlepší povídku roku - začíná podobně jako Poslední hrad. Lidé na planetě Aerlith, potomci uprchlíků z kterési hvězdné války, se musí bránit proti nebezpečným ještěrům. Není to snadné, protože již nikdo neumí ovládat dokonalou techniku minulosti. Když dojde ke střetu, nasadí obě strany do války geneticky pozměněné jedince protivníka.

Vedle SF se Vance pustil od roku 1957 i do psaní detektivek. Napsal jich přes tucet a i v tomto oboru slavil úspěchy, vždyť jeho nejslavnějším pseudonymem se stalo jméno Ellery Queen.

Polovina šedesátých let představuje ve Vanceho tvorbě další předěl. Po období psaní povídek pro nejrůznější magazíny (1945-1955) a po intenzívní snaze vybudovat si v rozsáhlejších prózách vlastní nezaměnitelný styl (1955-1965) se Vance věnuje vytváření rozsáhlých románů, které spojuje v nijak složité, ale přesto velkoryse rozvržené cykly. Sem spadá pentalogie Demon Princes (1963-1981, Démoničtí vládci), variace na téma pomsta kosmického hraběte Monte Christo, či dobrodružné příběhy odehrávající se na pozadí světa Alastor Cluster, započaté románem Trullion: Alastor 2262 z roku 1973. Vance v těchto voluminózních dílech vždy pobaví, nenudí, ale po čase nabýváme dojmu, že autor sám sebe zvolna, ale vytrvale vykrádá. Jakoby Vancemu činilo potěšení napsat první, "úvodní" díl cyklu, ale hned nato ho celá záležitost přestala bavit a okem už pošilhává po dalším exotickém světě.

Přes záplavu popsaného papíru lze však uJacka Vanceho až do současnosti vysledovat tři hlavní linie zájmu: Je to především čistá fantasy s některými až pohádkovými motivy, tak jak se k ní autor vrátil v příbězích Cugel´s Saga (1983, Cugelova sága) a Rhialto the Marvellous (1984, Podivuhodný Rhialto), čímž se vrátil do světa své prvotiny, Umírající Země.

Druhým předmětem zájmu jsou pro Vanceho nejroztodivnější společenské struktury, fungující často na zvrácených, logice oporujících principech. Nedosažitelným snad zůstal v tomto ohledu román Big Planet (1952, slovensky Veľká planéta, Epos, 2001). Pozemská loď ztroskotá na jedné z oběžnic slunce Phaedry, na nechvalně známé "Veleplanetě" s úctyhodným průměrem přes 40000 kilometrů. Sem se od nepaměti uchylovali lidé nejpodivuhodnějších názorů a anarchistického smýšlení. Posádka ztroskotané lodi se pod vedením Claude Glystry vydává na 60000 kilometrů dlouhou pouť do enklávy patřící planetě Zemi a přitom se setkává s nesčetnými obyvateli malých státečků, měst a nejrůznějších enkláv s tou nejpomatenější společenskou strukturou. Vanceho dokonalý gejzír nápadů!

Showboat World (1975, Zábavní parník Svět) reprezentuje třetí směr zájmů Jacka Vanceho, jeho rozsáhlé znalosti v oblasti umění. Román se odehrává opět na Veliké planetě, nemá však s jejím dějem nic společného. Hrdinou je Apollon Zamp, který se svou lodí "Miraldin zázrak" pluje sem a tam po řece Vissele a obyvatelům pobřeží předvádí své méně či více pompézní divadelní hry. Ve svém počínání má však tvrdého konkurenta, Gartha Ashgaleho, který činí totéž, aby tak získal první cenu v soutěži o nejlepší hru, již tradičně uděluje král Moruny. Souboj mezi oběma protivníky je veden tvrdě a nevybíravě, ovšem často končí pro oba tragikomicky. Vance zde kromě napínavého děje a nadsázky dokázal skvěle popsat i herecké umění, krásu a podivnost divadla s podobnou invencí, s jakou se věnoval například hudbě v povídce Měsíční můra.

V poslední době jakoby se již autor chtěl odmlčet, jeho knihy, které se čas od času objeví, však vždy znovu upoutají pozornost - naposledy trilogie Lyonesse (č. Lyonesse, Laser, 1995), jejíž poslední díl Madouc (1989) dokonce získal v roce 1990 světovou cenu fantasy.

S odstupem času můžeme bez nadsázky říci, že Vance je opravdu jedním z nejzábavnějších, ne-li nejzábavnějším autorem žánru. Nevyniká sice ani v akčnosti děje ani v monumentálních popisech a ani v logickém eskamotérství, ale v jeho díle najdeme ode všeho trochu, a hlavně - u Vanceho jako u málokterého jiného autora SF (snad s výjimkou Farmera) cítíme mezi řádky stále přítomno potěšení z originálního nápadu, hry, která se může donekonečna opakovat (viz povídka Mejdan v tomto sborníku). Je zvláštní, že kolem Vanceho se nikdy nevytvořila jistá čtenářská euforie, nestal se módou jako Asimov či Bradbury, přes svůj věk není nikdy nazýván žijícím klasikem žánru. Snad je to právě jistá všestrannost Vanceho schopností jako autora (např. oproti Asimovovi)či někdy příliš prostý myšlenkový záběr (oproti Bradburymu), co jistým způsobem nivelizovalo celé Vanceho dílo, takže na nás působí jako kompaktní směs, ale ničím zvlášť neupoutává. O své čtenáře však Vance nemusí mít strach, dokáže si dobře hrát, a co je v science fiction důležitějšího než mít právě tento vzácný dar.

Napsal Ondřej Müller pro sbírku: Jack Vance Poslední hrad (The Best of Jack Vance, 1976; č. Winston Smith, 1992).