UKÁZKA: Honza Vojtíšek, Šestatřicáté narozeniny

„No nazdar, Jirko! To máš v oblibě volat známým o půl jedné ráno a zvát je k sobě do bytu? Víš, co z toho můžou být za řeči?“

„Hele, Marku, neremcej a zavři za sebou dveře. Řekl jsi, že přijdeš, tak toho nech. Až se zuješ, tak za mnou přijď. Budu v obýváku. Zatím ti něco naleju.“

„Tak co je tak důležitého, abych kvůli tomu musel sbíhat ta tři patra?“

„Na. Led nemám. Posaď se!“

„Na led se vyser. Díky.“

„Hele, Marku, možná ti to všechno bude připadat hloupé, ale rád bych, abys mi řekl, co o mně víš.“

„Cože?“

„No, normálně. Řekni mi, jak dlouho se známe a co ses za tu dobu o mě dozvěděl. Všechno co jsem ti řekl já sám, co jsi o mně slyšel... Všechno - pravdu, drby, fámy...“

„No, známe se skoro dva roky. Přistěhoval ses odněkud z Moravy. Tuším, že z Prostějova. Co jsi dělal tam, nevím. Tady jsi dělal u zedníků, teď jsi na podpoře. Jsi dobrej chlap. Dá se s tebou pokecat a hodně toho vychlastáš. Nemáš žádnou ženskou, jen občas si to rozdáš s nějakou, kterou ulovíš v hospodě. Jsi nenáročný, tedy kromě jídla, někdy sežereš za tři. Co se o tobě povídá, nevím a je mi to jedno. Jsi můj přítel a - ale to nikomu neříkej, zapřel bych to a pak ti rozbil hubu - mám tě docela rád. Jo, abych nezapomněl, když si uprdneš, tak to fakt stojí za to. To je asi tak všechno. Vlastně, moje žena tvrdí, že kdyby ses oholil a trochu učesal, stál bys za hřích.“

„Nosí hladké bílé kalhotky?“

„Cože?“

„Nic, to já jen tak. Takže dohromady o mně víš prd!“

„Mně, Jirko, stačí to, co vím. Mám na lidi docela čich. Kouknu a poznám co je zač!“

„A co ti ten tvůj nos řekl o mně?“

„Nekonfliktní, bezproblémový, férový, spolehlivý a dobře se s tebou chlastá.“

„Hm..., máš čas?“

„Teď?“

„Jo. Koukám, že o mně víš fakt kulový a tak bych ti rád povyprávěl jeden příběh.“

„Příběh? Čí?“

„Můj, Marku. Můj. Je to příběh, který začal kdysi dávno a jak to tak vypadá, skončí dnes ráno. Příběh, kterému možná nebudeš chtít věřit, ale dokážu ti jeho skutečnost! Příběh, který možná zničí naše přátelství a změní tvůj pohled na mě.“

„Fajn. Dolej mi, dej mi cigaretu a můžeš spustit. Počítám, že to bude zajímavý příběh, když mi ho chceš vyprávět po půlnoci. Takový půlnoční, straši­delný, co?“

„Obávám se, že už to tak bude. Dodnes jsem tomu nevěřil, ale je to tak.“

„Fajn, o co jde?“

„Začalo to v pětaosmdesátém. Táhlo mi na dvaadvacet. Znáš to - puberta fuč, ale člověk je stále nabitý energií. Pořád hledá, kde by se levně ožral a něco opíchal. Hrozná nuda. Komunisti rozprášili kdejakou zábavu, na pořádný vzrůšo nebyly prostředky, místa, odhodlání a kuráž. Dětství skončilo, plastikové pušky a bojové hry nahradil chlast, cigára a zájem o ženské. Teda spíš o jejich určité části.

Chlastání a cigaretám jsem přivykl v patnácti. Do tajů sexu a ženského těla mě v sedmnácti zasvětila skoro padesátiletá sousedka. Ale už od svých čtrnácti jsem věděl jedno - strašně mě vzrušují dámské kalhotky.“

„To sis je jako oblékal a producíroval se v nich před zrcadlem?“

„Ne, to ne. Prostě mě vždycky hrozně vzrušilo, když jsem je zahlídnul na ženě. Třeba když se některé z nich zvedla sukně, nebo překřížila nohy tak, že jí šel vidět kalhotkami obepnutý rozkrok. To bylo lepší, než vidět ženu nahou; vidět její nahý klín a odhalená prsa, to nebylo tak ohnivě vzrušivé. Nejvíc mě rajcují hladké, čistě bílé.“

„No, pokud si vzpomínám, tak mě v patnácti vzrušoval pohled do výstřihu. Vždycky mě rajcovalo hledět na to hluboké údolí mezi prsy, které se táhlo až tam, kde ho zakrývala podprsenka a triko. Jednou v létě, když jsem jel ze školy v narvaném autobusu, jsem stál nad korpulentní pětatřicítkou. Měla je jak vozy. Bylo hrozný vedro a jí kapka potu pomalu stékala právě tou mezerou. Než jsem dojel na zastávku, můj pták to nevydržel a vybouchl mi do kalhot. Ještě, že si toho nikdo nevšiml.“

„Měl jsem po vojně, kde toho sexu a kalhotek moc nebylo. Pár dní jsem živořil a pak tři měsíce dělal v obchodě s elektronikou. Jenže mě vyhodili, když jsem to rozbalil na šéfovu manželku. Ta svině se celou dobu tvářila, jako že jo a když nás náhodou vyhmátl její přitloustlý manžílek, vytasila se s povídačkou, že jsem ji obtěžoval a dělal jí nemravné návrhy. Naštěstí se to vyřešilo jen vyhazovem.

Byl jsem v nejlepších letech. Nedostatek sexu mi stoupal do hlavy a já pořád hledal, kde bych si odlehčil.

Ten den jsem jel žádat o práci do cukrovaru v Němčicích nad Hanou. To je taková větší vesnice kousek od Prostějova. Vlakem jsem dojel do Nezamyslic, kde jsem musel přestoupit. Nejbližší vlak do Němčic jel však až za hodinu a čtvrt.

Když jsem si povzdechl, co mám v takovém západákově - bylo tam pár domů a hospoda půldruhého kilometru od nádraží - dělat, poradili mi, že bych mohl jít pěšky. Do Němčic prý vede zkratka přes pole kolem trati a pak po silnici. Rychlou chůzí asi třicet čtyřicet minut. Spočítal jsem si to a zjistil, že když doprošování se práce nepotrvá dlouho, chytnu skvělý spoj zpátky. Svlíkl jsem si triko a vyrazil.

Zrovna končilo léto, byly ale ještě dny, kdy člověk chcípal vedrem. Takový byl zrovna i tenhle, pamatuji si to, jako by to bylo včera. Pěšina vedla mezi kukuřičným polem a náspem kolejiště. Mezi vysokou trávou a keři rostoucími na náspu a kukuřicí, která mohla být tak o pár čísel vyšší než já, byla vyšlapaná cestička, tak akorát pro jednoho člověka. Všude bylo ticho, jen vítr občas rozšeptal listy kukuřice a ticho doprovázeli ptáci...

...Celých těch dvanáct let byli ptáci mým jediným pojítkem se světem. Kdykoliv jsem mohl, seděl jsem u okna a poslouchal jejich nezopakovatelné melodie. I dnes, kdy už se na ně můžu koukat a poslouchat je v parku a v lese, si rád jen tak sednu do trávy a tiše si s nimi zpívám.

Asi si myslíš, co to tady plácám, ale těch dvanáct let samoty a uzavřenosti bylo dost dlouhých na to, abych se upnul na něco tak obyčejného. Na něco, co většina lidí přehlíží, co si ani neuvědomují, že něco tak překrásného, jako obyčejný ptačí zpěv, vůbec existuje.“

„Ne že bych nad tím zrovna nepřemýšlel, ale dobře se to poslouchá. Pokračuj.“

„Byl jsem asi v polovině pěšinky, když jsem ji zahlédl. Stála předkloněna na okraji pole a trhala kukuřičné klasy. Vedle ní ležela na zaprášené hlíně taška, která jich byla už z poloviny plná. Bylo to jako zjevení.

Měla na sobě jen volné bílé triko bez rukávů a riflovou sukýnku krátkou tak, že by to mohl stejně tak dobře být jen obyčejný opasek. Jak byla ohnutá, viselo jí triko volně dolů a dírami po rukávech jí prosvítala lehce opálená kůže jejích prsou. Předklon způsobil, že jí sukně nezakrývala už ani to málo, čeho byla při svých rozměrech schopna. Přímo do obličeje mi svítily zářivě bílé kalhotky, obepínající ten nejhezčí zadek, co jsem kdy viděl. Z kalhotek vycházely hladce oholené, krémově opálené štíhlé nohy. Byla to ta nejhezčí žena, kterou jsem poznal za celý svůj krátký život.

Nikdy, a na to můžeš vzít jed, nikdy už hezčí nepoznám.“

„Jo, to znám. Proto já říkám, že nesnáším léto. Kdo má vydržet koukat se na ta ženská těla v plavkách, krátkých sukních a upnutých tričkách? Prožít čtyřikrát - někdy i víckrát - za den hromadný přesun krve v těle z jednoho místa na druhé, to není jen tak. To je na infarkt ve třiceti.

A ty dnešní mladý holky? Kdyby v nich nezůstala ta trocha odpo­vědnosti, studu a morálky, tak by snad chodily nahé i nakupovat. Někdy mi připadá, že tím svým "neoblečením" přímo vyzývají, abys na ně skočil a udělal jim to přímo tam, kde stojí - ať už to je kdekoliv.“

„To je, Marku, právě chyba. Tehdy jsem si to myslel taky, ale během těch dvanácti let, kdy jsem měl spoustu času na přemýšlení, jsem pochopil, že žena před tebou může stát i nahá, ale pokud říká ne, znamená to NE! A ty si můžeš myslet, co chceš. Udělat to ale nemůžeš!“

„Hele, Jirko, co máš pořád s těmi dvanácti roky?“

„K tomu se dostaneme, nechci předbíhat.

Jak jsem už říkal, měl jsem po vojně a za ten krátký čas, co jsem byl doma, jsem s nikým nespal. Proto na mě ty bílé kalhotky zapůsobily jako vypínač, kterým zapneš televizi.

Vůbec jsem se nezastavil, ani se nerozhlídnul, jestli náhodou někdo nejde. Připadalo mi, že o tom nijak nepřemýšlím, jako by to bylo dané a já tam jel jen kvůli tomu. Jenom jsem zrychlil krok. Než se stačila ohlédnout co se vlastně děje, tak jsem do ní prostě strčil. Jak byla předkloněná a nečekala to, rozplácla se do kukuřice na břicho. Využil jsem překvapení a skočil na ni.

Silným trhnutím jsem ji otočil na záda. Samozřejmě, že začala křičet a než se mi podařilo zakrýt jí pusu, nakřičela toho dost. Naštěstí zrovna nad námi po kolejích projížděl rychlík a tak se křik ztratil v jeho hluku.

Váhou svého těla jsem ji uvěznil pod sebou. Levou rukou jsem jí zakrýval pusu, aby neřvala, pravou jsem si rozepnul kraťasy a vyhrnul jí sukni. Jejími kalhotkami jsem se moc nezabýval, jen jsem ten tenký proužek mezi nohama dal na stranu. Chtěl jsem, aby při tom měla ty kalhotky na sobě. Plivl jsem si do dlaně a rozmazal si to po něm.

Pták mi pulsoval erekcí a tak jsem do ní zajel. Vzepjala se a i přes mou ruku na ústech hlasitě vykřikla. Všechno se to ve mně nahromadilo a já přirážel jako panic při první šoustačce. Vyhrnul jsem jí to bílé triko a mazlil se s jejími malými prsy.“

„Ty vole... Ty jsi fakt znásilnil ženskou? To bych do tebe nikdy neřekl.“

„Nejen to.

Asi po pěti minutách se přestala vzpouzet a křičet a něco zamumlala. Uvolnil jsem stisk ruky. Zopakovala to. Řekla, že když ji nebudu tak hrubě mačkat, mohli bysme to dokončit v klidu. Už jsem to stejně udělal, takže to může být akorát lepší než horší. Trochu se posune, aby ji tak netlačila zem a dokončíme to jako dva normální lidé.

Asi mi přeskočilo nebo co, ale udělal jsem přesně, co chtěla. Přestal jsem přirážet, zvedl se na kolena a pustil ji. Přesně jak řekla, se zapřela lokty a posunula se o kus dál. Přitom se jí krásně zhoupla prsa a já udělal tu chybu, že jsem se na ně podíval. V ten okamžik se mi zatmělo před očima a kolem hlavy mi zavířily hvězdičky.

Posunula se ne proto, aby to bylo pohodlnější, ale proto, aby dosáhla na silnou větev, která se, bůhví jak, objevila zrovna v kukuřičném poli, a praštila mě s ní přes hlavu. Než jsem se mohl vzpamatovat, chytl jsem další ránu z druhé strany.

To mě vytočilo tak, že jsem bezmyšlenkově popadl nejbližší kámen a začal ji s ním mlátit do hlavy. Nepočítal jsem je, ale přestal jsem asi po třicáté ráně. Na první pohled byla mrtvá. Levou půlku obličeje jsem jí proměnil v kaši krve, masa, rozdrcených kostí a rozteklého mozku.“

„Tys ji...?“

„Jo. Nejdřív jsem ji znásilnil a pak ji umlátil kamenem. Hele, pravděpodobně si teď o mně myslíš, co doufám, že si myslíš. Já vím, že horší než zná­silnit a zabít bezbrannou ženu je snad už jen udělat to samé dítěti. Prosím tě jen o jedno - vyslechni si to až do konce. Neodcházej. Byl jsem za to už potrestaný. Další trest je to, že na to stále musím myslet. Já ji zabít nechtěl, prostě mi přeskočilo. Třetí trest mě čeká. Ten je taky jedním z hlavních důvodů, proč ti to celé vyprávím. Ber to jako takové vyzpovídání. Chtěl bych to někomu svěřit a ulehčit si, než odejdu.“

„Hmm... Jestli to tedy dobře chápu, tak tě za to zavřeli. Těch dvanáct let jsi seděl, co? Myslím, že je to dostatečný trest. Já mám z kriminálu kurevskou hrůzu. Nevydržel bych tam ani půl roku.“

„Těch dvanáct let je málo. Ale abych to dokončil.

Když mi došlo, co jsem udělal, začal jsem panikařit. Ležela tam s vyhrnutou sukní a trikem. Od nahých prsou se jí odráželo slunce. Nohy měla rozhozené do stran a hlavu rozmlácenou na kaši. Nechal jsem ji tam ležet a utekl.

Do Němčic nad Hanou jsem ani nedorazil. Ani nikdy potom jsem už tam nebyl. Na nějaký cukrovar, nebo co to vlastně je za fabriku, jsem se mohl vykašlat. V louži jsem si jakž takž smyl krev z rukou. Doběhl jsem na cestu a začal stopovat. Do Prostějova to je jen kousek, přesto jsem domů dorazil až za hodinu a půl.

Už tam na mě čekali.“

„Kdo?“

„Kdo asi! Policajti.“

„A jak na tebe přišli tak rychle?“

„Čtvrt hodiny po tom, co jsem utekl, šla kolem jedna rodina a našli ji. Matka s dcerou se okamžitě sesypaly, otec je odvedl pryč a zavolal policii.

V té rychlosti, v jaké se to všechno odehrálo, od znásilnění až po útěk, jsem si nevšiml, že mi z kapsy vypadla občanka. Jistější stopu jsem jim tam nechat nemohl, snad ještě nakreslený plánek s označením našeho paneláku a číslem bytu. Počítám, že to v tom roce byl nejrychleji vyřešený případ sexuální vraždy. Nepočítám samozřejmě vrahy a násilníky, kteří se po činu udali sami. Ale myslím, že těch tehdy moc nebylo.“

„Přiznal ses?“

„Jo. Už když jsem utíkal, jsem si uvědomil, že jsem udělal hroznou věc. Ta žena byla příliš mladá a krásná na to, aby zemřela tak krutou smrtí. Věděl jsem, že se musím přiznat. Šel bych se asi udat, i kdybych ji jen znásilnil.

Prostě jsem došel k nejbližšímu policejnímu autu, řekl, kdo jsem a zeptal se, co s sebou budu potřebovat do vazby. Jeden z nich to vzal jako ironii a přerazil mi nos.“

„Fakt?“
„Povalil mě na kapotu a třikrát praštil pěstí. Moc jsem se mu nedivil. Později jsem zjistil jeden z důvodů, proč to udělal. Ani jsem si na něj nestěžoval. Řekl jsem, že mi to udělala ona, když se bránila.“

„Proč to tedy udělal?“

„Ta žena se jmenovala Žaneta Vitochová. Právě ten den měla narozeniny. Bylo jí třicet šest let. Chtěla to večer oslavit se svým manželem. Oba milovali vařenou kukuřici. Její manžel, Daniel Vitoch, byl policajt. Sloužil na policejní stanici v Němčicích nad Hanou. Shodou okolností to byl známý toho policajta, který mi zlomil nos.“

„Aha!“

„Nejdřív mě odvezli k doktorovi, který mi ošetřil nos a rány na hlavě. Pak jsme odjeli na stanici, kde jsem jim všechno řekl. Strávil jsem tam asi patnáct hodin, než mě převezli do vazby.

Právníkovi, kterého mi přidělili, jsem řekl, že po něm nic nechci. Uvědomuji si, co jsem udělal a chci být za to odsouzen. Pokrčil rameny a odešel. Do soudu přišel jen jednou, aby se zeptal, jak se mnou zachází a jestli někomu nechci něco vzkázat. Když jsem mu řekl, ať Vitochovi vzkáže, že mě to moc mrzí a že se mu omlouvám, zarazil se. Soud byl asi za dva měsíce. Šlo to rychle. Hned na začátku jsem jim řekl, jak to bylo a že chci být odsouzen. Dostal jsem dvanáct let.“

„Ty vole, to je šok. Zjistit, že se dva roky přátelíš s někým, kdo znásilnil a zavraždil ženu, aniž bys to byť jen tušil. To muselo dát práci, aby se to nikdo nedozvěděl, co? Dej mi ještě cigáro!“

„To ale ještě není všechno!

Seděl jsem už tři a půl roku, když přišel od Vitocha dopis. Chtěl mě navštívit. Odepsal jsem mu, že jo, že to není problém.“

„On za tebou přišel?“

„Jo!“

„A o čem jste mluvili?“

„Mluvil jen on. Já jsem neřekl ani slovo.

Ten den přišel a sedl si ke stolu. Oba jsme mlčeli. Už jsem se mu chtěl omluvit a říct mu, že je mi líto toho, co jsem udělal, když promluvil. Mluvil tak tiše, jak jen to šlo. Řekl, že jsem byl potrestán státem, ale to nestačí. Ještě mě potrestá on. Teď mě nechá být, ale bude mě pořád sledovat. V den mých šestatřicátin pomstí Žanetinu smrt. Najde mě a jako dárek k jejím tragických šestatřicátinám mě zabije.“

„To ti řekl v místnosti plné policajtů?“

„Jo!“

„A co ty na to?“

„Nic. Jen jsem tam seděl a sledoval ho, jak odchází. Než opustil místnost, prohodil pár slov s ostrahou a pak zmizel. Už jsem ho nikdy neviděl.“

„To jsi jim ani neřekl, že ti vyhrožoval smrtí?“

„Ty si, Marku, myslíš, že by mi věřili? Jenom by se mi vysmáli! Neřekl jsem to snad i proto, že já jsem mu věřil.“

„To není možné! Ty jsi fakt nic neudělal. To jsi ho pak už opravdu nikdy neviděl?“

„Ne. Po dvanácti letech mě pustili. Ihned jsem se přestěhoval. Ne proto, že bych se ho bál, ale proto, abych unikl řečem. Snad víš, co myslím: 'To je ten, co brutálně zabil a pak znásilnil tu ženu!' 'Vážně? Já slyšela, že byly dvě!'

Co jsem dělal tady, už víš.“

„Fajn. Chci ti říct, že ti rozumím. Zaskočilo mě to, ale naše přátelství to neohrozí. Došlo mi, že se tím trápíš dodnes. Jedno mi ale nedochází - důvod, proč mi to všechno vykládáš.“

„Tady je. Chytej!“

„Co to je?“

„Moje občanka. Ty jsi ale nemehlo. Až ji zvedneš, tak si ji prohlídni.“

„Co si mám prohlídnout?“

„Jen prohlížej. Nechci ti všechno vysvětlovat. Přijď si na to sám.“

„No, hezká fotka... Už to mám! Tobě je dneska třicet šest let! Blahopřeji.“

„Nech si ty blbé poznámky. Kolik je hodin?“

„No... jedna hodina a třicet sedm minut.“

„Třicet šest let mi bude přesně za sedmadvacet minut.“

„Takže ty čekáš, že se dneska objeví Vitoch? Co budeš dělat?“

„Nic, Marku... Nic. Vstaň a podívej se z okna. Na rohu protějšího domu. Přes ten padající sníh není moc dobře vidět, ale když se zadíváš pozorně, uvidíš to.“

„Nic nevidím... Hustě tam sněží a je tam tma. Skoro nevidím ani tu břízu. Už to- Ne! Není to snad...?“

„Ano, Marku. Sám Daniel Vitoch osobně. Víš, já celou tu dobu věřil, že se to stane. Sliboval mi to hlasem, který neklame. Celé ty roky jsem věděl, že se dnes objeví. I přesto se mi rozklepala kolena a ztuhl obličej, když jsem vy­hlédl z okna a spatřil ho. Stojí tam na rohu už od půlnoci. Ani jednou se nepo­hnul. Zdá se, že mu vítr, zima a padající sníh vůbec nevadí.“

„Proč nezavoláš policii? Vždyť tě přišel zabít!“

„Co bys udělal, kdybych ti znásilnil Květu, rozmlátil jí hlavu kamenem a pak mě někdo ohrožoval? Bránil bys mě, i kdybych to udělal tvé ženě?“

„No... Já nevím... To nemůžeš takhle brát!“

„Ale můžu. A navíc - s ním teď nezmůže nic i policie. Nezabrání mu v tom, co chce udělat. Tím jsem si jistý.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“

„V pátek 13. března 1998 přepadl v Němčicích nad Hanou šestnáctiletý feťák poštu. Měl pistoli a ohrožoval s ní dvě zaměstnankyně. Byl už pár hodin v absťáku a tak možná ani pořádně nevěděl, co dělá. Jediné, co asi věděl jistě, bylo, že potřebuje prachy na fet. No a kde jinde by je v takovém západákově sehnal, než na poště.

Policie ho překvapila zrovna, když poštu opouštěl. Měl u sebe asi deset a půl tisíce korun. Zazmatkoval a strhla se přestřelka.

Než ho rozstříleli na hadry, stačil zastřelit dva policajty.“

„Nechceš snad říct, že...?“

„Přesně to chci. Daniel Vitoch je už rok a půl mrtvý. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Byl jsem se mu podívat na pohřeb. Pohřbili ho vedle jeho ženy.“

„Ale říkal jsi, že jsi v Němčicích nikdy nebyl!“

„Taky že ne! Když jsem zabil jeho ženu, její rodiče se rozhodli, že ji pohřbí v rodném městě. Vitoch si přál, aby byl pohřben vedle ní. Oba jsou pohřbeni v Kojetíně.“

„Tak kdo je to ten venku?“

„On, Marku. Prohlížel jsem si ho triedrem a je to on. Poznal jsem ho. Moc se nezměnil. Ani za ten rok a půl, co byl v zemi.“

„Ale...“

„Co ale? Myslíš si teď, že by proti němu něco zmohla policie? Myslíš si, že by mu mohli zabránit vykonat slib, který mi dal, když mu v tom nezabránila ani jeho vlastní smrt? Ten slib má takovou sílu, že ho přivedl zpět a nikdo s tím nic neudělá!“

„Asi... asi ne.“

„Vitoch je mrtvý! Tam venku stojí jeho duch, nebo třeba i jeho mrtvola, to je jedno. S tím nezmůže nikdo nic.“

„Co tedy budeš dělat?“

„Co bych dělal. Jedinou věc, kterou můžu udělat. Ale když o tom tak přemýšlím, je to jediná věc, kterou udělat musím. Prostě vyjdu ven a nechám ho, ať udělá to, proč přišel.“

„Ale on tě zabije!“

„No a co! Nic jiného si asi nezasloužím. A navíc, když teď vím, že se dokáže vrátit jako duch, jsem si jistý, že by mě našel kdekoliv. Nemám chuť a ani sílu, se mu někde schovávat.“

„Ty chceš jít vážně ven?“

„Ano. Chtěl jsem jen, aby někdo slyšel můj příběh. Můžeš ho pak vykládat dětem o půlnoci u táboráku. Možná si z něj někdo vezme ponaučení...“

„Jaké?“

„Co já vím? Třeba, že když ti někdo něco slíbí, měl bys počítat s tím, že to taky splní. Hlavně ale asi to, že ublížit někomu je špatné. Moc špatné!“

„Nechceš si to, Jirko, rozmyslet?“

„Ne! Sbohem Marku!“

„Sbohem, Jirko!“

***

Poslední narozeniny (amatérský film)
Režie: Albert Loprais
Hrají: Robert Julius A, Jiří Štoudek, Verča Majíčková, Tomáš Hůsek, Zbyněk Potrusil, Albert Loprais
Scénář: Albert Loprais, Honza Vojtíšek