RECENZE: Jan Poláček, Příběh spalovače mrtvol

Střípky z Poláčka, střípky z Fukse

„Minul večer, minula noc a přišlo ráno. Pokoj byl šedý, a nebylo to jen nocí vadnoucí za oknem do zadního traktu. V Praze-Bubenči nebývají noci nikdy zcela temné.“ Šedo, neurčito, mlhavo. Tak začíná Příběh spalovače mrtvol Jana Poláčka. Novela o životě tím nereflektuje život Ladislava Fukse pouze v rovině příběhu, ale i v atmosféře. I to, co o Fuksovi víme, je zahaleno mlhou mystifikace, rozostřeno v šedé éře normalizace a ztraceno v neurčitu panoptika autorova bytu. Nemohou nevznikat otázky: Co je pravda? Co ne? Jaký byl Ladislav Fuks? A opravdu spával v rakvi? A co jeho spolupráce s režimem? Existovala? Co na to jeho charakter a svědomí? A – to hlavní na závěr – skutečně měl doma vycpaného papouška?! Jan Poláček si pravděpodobně většinu těchto otázek položil. Na některé našel i odpovědi. Na jiné ne. Proto si i kniha vyžádala zvláštní formu – je rozdělena na pět částí, přičemž první beletristicky zpracovává osud Ladislava Fukse v delší novele. Druhá je faktografická, téměř literárněvědná, ačkoliv se Jan Poláček ani zde neubrání vyprávěcím sklonům, třetí zachycuje vzpomínky tří pamětníků v rozhovorech a interview s literárním teoretikem Erikem Gilkem, čtvrtá popisuje složitou cestu nalezení místa spisovatelova posledního odpočinku a pátou plně vystihuje název: Ladislav Fuks a film.

Celek se pozná až nakonec.

(motto románu Vévodkyně a kuchařka)

Solón pocházel z Athén. Ví se o něm, že byl schopen zahrát šílence. To když měly Athény nějaké nevyjasněné vztahy se Salamínou. Jednoho krásného dne údajně Solón vystoupil na agoře a zazpíval shromážděným davům elegii, v podstatě zveršovaný politický program. Vlasta Parkanová by měla radost. Solónův vztah k Ladislavu Fuksovi není znám. O vztahu Fukse k Solónovi můžeme směle prohlásit, že nebyl fyzického rázu. Fuksova obliba v maskách a občasném hraní pro přátele by svědčila o vřelém vztahu k antickému dramatu. Nicméně vztah k Solónovi se u českého autora omezuje na využití citátu řeckého klasika jako motta románu Vévodkyně a kuchařka.

Výňatky z Poláčkovy knihy se objevily už v časopise Pevnost. Několikadílný seriál v číslech 3/2012 až 7/2012 byl zcela fascinující. Dal nahlédnout do života spisovatele, jehož pracovní stůl na rozhraní panoptika, sci-fi a blázince by potěšil leckterého fanouška fantastiky. V Pevnosti je tak obsaženo výrazné procento druhé části knihy a kus rozhovoru s Jiřím Tušlem, pamětníkem a přítelem Ladislava Fukse. Bonusem je pak zkrácený rozhovor s literárním vědcem Erikem Gilkem v Pevnosti 4/2012. Je velmi zajímavé pozorovat rozdíly mezi první publikací a konečným výsledkem v knize. První a druhý díl seriálu v Pevnosti takřka odpovídá kapitolkám v Příběhu spalovače mrtvol. Je ale vidět, že Jan Poláček vybrušoval text jako diamant, zajímal se o detaily, snažil se, aby čtenář pochopil co nejpřesněji to, co má na mysli. Jeden příklad drobného rozdílu ve formulacích za všechny:

Pevnost, březen 2012, s. 69:

„Vnitřním členěním Fuksovy nejvýznamnější romány připomínají háčkovanou dečku.“

Kniha, září 2013, s. 121:

               „Fuksovy nejvýznamnější romány připomínají vnitřním členěním háčkovanou dečku.“

Není podceněna ani faktografie – v Pevnosti se např. píše, že Ladislav Fuks je „po smrti už 17 let“ (což byla v té době pravda), v knize je tento fakt upraven: „V roce 2013 by Ladislav Fuks oslavil devadesáté narozeniny a o rok později uplyne dvacet let od jeho úmrtí.“ (s. 121) Mohli bychom tyto nepodstatné detaily považovat za... nepodstatné detaily a za něco, co by mělo být samozřejmostí. Zmiňuji se o tom jako o důkazu pečlivosti Jana Poláčka. V době, kdy vládne zkratka „Ctrl+C, Ctrl+V“, lze takto pečlivě postupovat pouze u něčeho, co je tvořeno s láskou a zájmem. Podobně je na tom gramatická stránka, nenašel jsem snad jedinou pravopisnou chybu. Tuto pečlivost poněkud narušuje fakt, že se místy objevují překlepy (nejhorší na straně 224: „Většinou jsme přijížděli dost dlzašli na kávu...“ – zde text skutečně nedává smysl, zdá se, že nějaká část textu chybí) nebo faktické chyby (s. 183-184: „Připomeňme si motta alespoň dvou nejznámějších titulů“ – pak jsou citována motta ze Spalovače mrtvol, Myší Natálie Mooshabrové a Vévodkyně a kuchařky). Tyto drobnosti ovšem nenarušují celkový dojem pečlivosti a množství vykonané práce.

Články v Pevnosti vesměs odpovídají kapitolkám v knize (až na Letmý exkurz do autorova světa, který v Pevnosti obsahuje kapitoly Zašifrovaná realita a Fascinace detailem), ale v pozdějších číslech už je vidět, že text je výrazně zkrácen – v knize je toho víc, je to podrobnější, ucelenější. Jakkoliv mi připadá jako malý zázrak, že takovýto text vyšel v Pevnosti, doufám, že to podnítilo čtenáře k zájmu o Ladislava Fukse – a třeba i k zájmu o Poláčkovu knihu.

Smutek je žlutý a šesticípý jako Davidova hvězda. Odpoledne je zlatožluté. Na rybníku v zelenomodré vodě se zlatovým vějířem zrcadlícího se slunce se potápějí tmavé kachny. Bílá labuť s černým peřím u očí strnule pluje, zaklánějíc svůj štíhlý esovitý krk dozadu.

(L. Fuks, Mí černovlasí bratři, povídka Katzovy cypřiše a hvězdy)

Ujmout se Fuksova života bulvár, byla by to pecka. Funerální motivy na předních stranách nejprodávanějších periodik, noví členové pro Společnost přátel žehu, nárůst prohlídek kostnic a krematorií, rekreační pobyty v urnových hájích. A v cukrárnách nové skvělé katakombo, rakvička s věnečkem. Jenomže se toho ujal Poláček. A skvěle skloubil bezútěšnost Fuksova života a všudypřítomný smutek, strach a nejistotu s místy morbidními a tragikomickými fakty.

Za nejproblematičtější part považuji druhou část, tedy faktografii. Nejlépe by seděl název „Literárněvědné vyprávění“, takřka oxymóron: mám-li něco, co je odborné, obtížně se z toho dělá vyprávění a naopak. Poláčkův styl se zde blíží například stylu Miroslava Ivanova a literatuře faktu, přibližuje tedy odborný problém laikovi. Nejistotu v této části považuji za největší slabinu knihy. Pasáže vyloženě literárněvědné jsou narušovány vyprávěcími postupy. Např.: „Ovšem řešit tak ‘kardinální’ otázku hned na počátku vyprávění by byl nerozum. Já sám k odpovědi dospěl časem a vy si na ni budete muset také počkat. Všechno má svou posloupnost a na pořadí jsou důležitější věci než ta, kde spisovatel proslavený svými temnými příběhy usínal.” (s. 117), případně: „Počátek literární tvorby rozepisuji takto podrobně proto, aby bylo patrné, že cesta k publikování nebyla tak jednoduchá, jak bývá tradováno...“ (s. 132) Osobně jsem očekával (a také se povětšinou dočkal) odbornou publikaci, už proto, že beletrii bylo učiněno zadost v první části. Proto mě vyloženě vyprávěcí prvky („a vy si na ni budete muset také počkat“) v textu rušily a „omluvu“ za přílišnou podrobnost už považuji za zcela scestnou – je to přece odborná kniha o Fuksovi, čím podrobnější, tím lepší!

Uzavřenost/otevřenost českého fandomu mě nepřestává fascinovat. Jasně, nová kniha autora oceněného Mlokem (v roce 1992 za povídku Pán sítí) a Cenou ASFFH (v roce 2010 za román Spěšný vlak Ch.24.12) zákonitě vzbudí pozornost, jenomže... tentokrát to má s fantastikou společného asi jako dobrý překlad s „classickými“ překlady Zelaznyho. Kniha Příběh spalovače mrtvol je totiž, jak říká podtitul, Dvojportrét Ladislava Fukse. Jsem rád, že mě o recenzi požádali hned dva redaktoři periodik spojených s fantastikou, nicméně to, že se mi ozvali, může poukazovat na dvě věci: buď se fandom otevírá tak, že za chvíli nebude mezi „krásnou“ literaturou a fantastikou rozdíl, nebo, a obávám se, že je to tato možnost, je český fandom pořád ještě malým rybníčkem, kde se potkávají stále ty stejné ryby.

Recenze by měly být schopny stát samy o sobě. Mám za to, že tato recenze toho není schopna, a tedy potřebuje vysvětlení. Nepřijde žádná katarze, žádný aha-efekt, žádné propojení předchozích částí. Zásadní sdělení obsahuje už nadpis. Částečně odpovídá metodě Jana Poláčka ve faktografické části knihy, ale tam to, na rozdíl od této recenze, k něčemu směřuje. Osobně považuji Ladislava Fukse za velmi zásadní a neopakovatelnou postavu české i světové literatury, jejíž osudy a knihy jsou nadmíru zajímavé – a jakoukoliv snahu o propagaci jeho díla vítám s otevřenou náručí. A proto, bez ohledu na to, jak to souvisí či nesouvisí se sci-fi a fantasy, vám říkám: Běžte do nejbližšího knihkupectví, kupte si Poláčkovu knihu a nechte se unášet na vlnách Fuksova podivna.

Příběh spalovače mrtvol. Dvojportrét Ladislava Fukse
Poláček, Jan
Nakladatel: Plus
Rok vydání: 2013
Počet stran: 304
Rozměr: 126 x 192
Vazba: vázaná
Cena: 249 Kč