LIDÉ+LITERATURA: John Buchan, Zelený plášť (Greenmantle)

Článek od: Ivo Fencl - 19.11.2013

„Zkuste to u mého krejčího,“ řekl Sandy. „Má velmi dobrý vkus, pokud jde o červené štábní pláště.“

Sympatický major Richard Hannay nevystupuje jen v tomto fenomenálním britském románu, prvně na svět zaslaném 1916, ale poprvé se v této knize účastní války. Jako agent admirality. John Buchan (sám agent) ho vytvořil podle špióna druhé búrské války Edmunda Ironsida (wikipedia.org) a Dick nám o svých dobrodružstvích vypráví v první osobě, jako to činil už v nefantaskním thrilleru Třicet devět stupňů.

Nadešel rok 1915, ale „první“ se téhle válce počalo říkat až později. A zatím netuší ještě nikdo, že roku 1939 propukne díky Adolfu Hitlerovi přímé pokračování těchto bojů.

Buchanova pitoreskní a (hlavně ve finále) fantaskní kniha bují zvraty a neuvěřitelnými peripetiemi. Především ale reprezentuje cosi hluboce britského, neboť je skrz naskrz prodchnuta tzv. understatementem, ztlumeným postojem. John Buchan, pozdější generální guvernér Kanady, byl muž unikátní v mnoha ohledech a jenom málo politiků bylo současně tak výtečnými spisovateli, i když samo sebou neznám šuplata u Nečasů, Kalousků a Drápků.

Buchan však měl hlavně ohromující talent znázorňovat i krajně dramatické události v nejlehčím konverzačním tónu gentlemana a nonšalantně, suše, s klidným humorem a zkrátka britským odstupem. Sám režisér Alfred Hitchcock, který tohoto spisovatele obdivoval, jím byl ovlivněn hlavně v případě dvou filmů Muž, jenž věděl příliš mnoho (poprvé 1934), ale to ještě vyšel z předlohy docela brakového autora Cyrila Sappera a z jeho příběhů o Bulldogu Drummondovi. Už roku 1935 se však stal Hitchcock prvním v kolonce režisérů, kteří postupně adaptovali Buchanův kouzelný thriller Třicet devět stupňů. Dále se Hitchcock s manželkou zabývali i myšlenkou zfilmovat knihu Tři rukojmí a silně je zaujal právě obsáhlý román Zelený plášť, který je inspirován nevšední postavou Lawrence z Arábie.

Práva na Zelený plášť koupil producent Alexandr Korda, ale film nevznikl. Proč? Hitchcock to omlouvá svým přílišným respektem k působivosti předlohy, ale je spíše realitou, že to s právy nebylo jednoduché a Buchanova rodina je neprodávala zrovna lacino.

Podrobný obsah tohoto svébytného románu najdete v angličtině na internetu, takže se v následujících řádcích soustředím hlavně na jeho magicky atmosférické prvky.

Hned po snídani je Hannay, původním povoláním důlní inženýr, pozván telegraficky ke štábu, do admiralitního oddělení pro výzvědnou službu. „Předpokládám, že jste se k tomuhle dal chtěje sloužit vlasti, Hannay,“ uvítá ho sir Walter Bullivant.

„Myslím, že ano. Jistě jsem k tomu nešel ze zdravotních důvodů.“ A děje se snad někde něco kromě kapek za oknem? Jistěže. Orient už čeká. A chystá Džihád. Což podporuje Německo. A má se vynořit cosi, co roztřeští i „nejvzdálenějšího muslimského sedláka“. Snem o ráji.

Bude to možná kniha a možná zjevení. Snad živoucí prorok z pouště, ale možná sama Archa úmluvy. Ať se však z oparu vynoří cokoli, dá to prý signál k Džihádu. K povstání.

Může to být i proroctví, hvězda anebo klenot, ale kupodivu to má přijít od Západu. „A stále je to ještě v Evropě,“ zví Hannay, „ale pohybuje se to už k východu.“ Vypátrejte, příteli, co to je, prosí rozvědka, protože jde o naše vítězství ve válce.

Štáb zprávy získal skrz kanály v Bagdádu a od agentů, kteří je zjistili s nasazením života. Nejdůležitějším z těchto mužů v píscích i jiném terénu je přitom sám Bullivantův syn Harry. Zapracoval podle všeho mezi Mosulem a perskou hranicí (nejen jako poháněč mezků) a přede třemi měsíci dovrávoral do tábora s deseti kulkami v těle a ranou nože v čele. Našli u něj zároveň papír se dvěma slovy: chasredin a cancedr. Stálo tam taky „v. I.“ Hannay dokument okamžitě převezme a smí si osobně vybrat spolupracovníka. Chce nejlepšího přítele Sandyho. Má ho mít. Ale bude prý třeba i někoho třetího a sir Walter doporučí jistého Johna Scantlebury Blenkirona z Bostonu, Američana statečného a až britsky klidného, který se vyznačuje hlavně tím, že si vykládá patience, působí, jako by nestále usínal a válečníky přirovnává buďto k Jesse Jamesovi, nebo rovnou k Billy Kidovi.

Citace? „Říkáme si, že jsme na Ostrovech izolováni, ale pravdou je, že jsme jediným národem na zemi, který dovede rodit muže schopné dostat se pod kůži i vzdáleným národům. Snad jenom Skotové jsou lepší než Angličané, ale my jsme o tisíc procent lepší, než kdokoli jiný.

A Sandy byl kočovný Skot, který vyspěl až k vrcholu génia.

Za starých časů by vedl křížovou výpravu.“

Tajemství signálu k Džihádu je totožné s momentálním „tajemstvím Německa“ a ideální Angličan, ideální Skot a ideální Američan se je uvolí vypátrat. A nijak sice nelosují, ale rozdělí se. Sandy má tento úkol: proniknou k jihu. Blenkiron půjde zcela oficiálně přes Německo, ale předtím se zostudí protianglickými výroky. A Hannay? Ten má putovat Německem tajně a vyrazit až z Lisabonu pod jménem Cornelius Brandt.

Pokud vás to ještě nenapadlo, tak bych rád upozornil, že je román do vysoké míry, ale asi bezděky a rozhodně velmi vážně komponován v duchu fantazie desetiletého chlapce. Kvůli přísnému utajení přestupuje Hannay na širém moři z lodi na loď a setkává se s přítelem Petrem Pienaarem, nenávidějícím prý z duše Němce. Dick mu kupodivu klidně vyzvoní vše o svém tajném poslání – a Petr se ke třem mušketýrům přidá jako čtvrtý. A on i Hannay se přitom vydávají se za Holanďany z jižní Afriky (Petr: „Na světě je pouze jedna země pro bělocha. A to jižní Afrika.“)

Brzy jsou přímo v kotli. Hlavní město tehdejšího Hannayovi připomene bzukotem továrnu. „A uvědomil jsem si tenkrát něco z německé mohutnosti. A že to něco zplodilo dobré i zlé, surovce i gentlemany, ale do všech že to vložilo trochu fanatismu.“

Symbolem fanatického němectví je v románu obří Stumm, který od Richarda ihned oddělí „nepotřebného a hloupého“ Petra, tu „potravu pro děla“. Hannayho naopak přijme ve svém sídle a chce ho do služeb a využít k tajnému úkolu. Richardova identita je ovšem vícekrát skoro prozrazena a nucen je se distancovat od Petra. Pak je prozrazen a jsme svědky zápasu se Stummem, načež prchá zimními lesy krásného Německa k Dunaji. Na jednom místě si přitom koupí dlouhý myslivecký plášť z lodenu a plstěný klobouk téže barvy. Na okamžik zauvažuje, že se pustí k nám do Čech, ale na poslední chvíli a se štěstím se místo toho nalodí na essenskou bárku, ve které zrovna umřel námořník. Zastoupí ho. A nebyl by to Richard Hannay, aby na lodi brzy nefungoval skoro jako kapitán.

Nalodí i Petra a čestně se vypořádá s pokusem ošidit příjemce nákladu zbraní v Turecku. Jak bylo domluveno, měl by včas dorazit do Istanbulu, a to se mu taky podaří. Se zbývajícími agenty se přesně podle plánu sejdou v konspiračním zahradním domku jistého Sulimana Rudého, ale Sandyho v jeho přestrojení Dick do té chvíle vůbec nepozná, ačkoli mu Sandy zachrání život.

Zmiňovaný „ztlumený postoj“ se projevuje například tak, že autorovo věrohodné líčení událostí působí až neodolatelným dojmem zřetelně viděného a prožitého, načež i lehkým perem dokumentaristy zachyceného. A tím, že Buchan nedoříkává a nechává prostor naší fantazii. Konečně v tom, že tu přečasto nerozlišíme, kde končí pouhá náhoda. Kupř. s Blenkironem se Richard Hannay v Evropě vícekrát srazí a jsou to nezapomenutelné scény, ale... Ale jsou ona setkání skutečně jenom náhodami?

Kdo ví. A co vlastně čtyři spiklenci odhalili?

„v. I.“Je to značka pro jistou ďábelskou ženu jménem Hilda von Einem – a rozvržení postav se tím definitivně začne podobat Mušketýrům, od nichž se nicméně odlišuje zdrženlivějším vztahem k ženskému živlu (a Richard Hannay dokonce přiznává, že se nikdy se ženami moc nestýkal a „vyzná se v nich asi jako v čínštině“)

Citace: „Ta žena je šílená a špatná. Ale hlavně špatná.“

Co ale vlastně Hannay vypátral v Německu? Nu, rozhodně zaslechl divné slovo, které hned nepochopil, ale pak jej napadlo, že znělo: greenmantle. A je to jméno proroka. Proroka ze staré a zázračné hry Dům ducha (v originále Chasredin).

Ve druhém svazku tohoto románu, který měl v překladu Ivana Schulze a v nakladatelství F. Topiče 408 stran, se pak seznamujeme i s dalšími pitoreskními agenty, které má v Istanbulu rozmístěny John Blenkiron. Je to žebrák, jemuž musíte nabídnout pět nikláků, a on uchopí vždycky jen tři. Což je i smluveným znamením. Je to námořník, který vám z tří doutníků pokaždé jeden vrátí. A prodavač, který vám vrátí dva pomeranče ke zbylým třinácti. A „Zelený Plášť“?

Stává se mýtem – a Hannay si jej představuje jako obrázek z dětství. Jako starého džina s turbanem, jenž vystupuje z láhve v Tisíci a jedné noci. A „madam“ Hilda?

„Kdyby jen sebeméně tušila, že jsme prohlédli její zlé plány, myslím si, že vy i já bychom se ocitli brzo v Bosporu.“

Jednou v noci se pak hrdinové vydají k podezřelé vile za městem a Hannay tam narazí na auto s Hildou, kterou zajme. Marně se ho ta ženština pokusí hypnotizovat a „jsem asi tak dobrým médiem jako tabulová hora,“ sdělí Dick čtenářům bezelstně. Motiv hypnózy pak Buchan neuvěřitelně a fantaskně rozvinul v románu Tři rukojmí.

Sandy ovšem není v tomto a ani v jiných směrech tak odolný – a je z Hildy mimo tak, že uvažuje o sebevraždě. „Dicku, slyšel jste někdy o něčem, čemu se říká Nadčlověk?“ ptá se ten chudák.

„Ano, Sandy. Byla doba, kdy toho byly noviny plné. Myslím, že to objevil sportsman jménem Nietzsche.“

„Víte, co si myslím? Nikdy nebylo a nebude skutečného Nadčlověka. Ale může existovat Nadžena.“

Což pak Sandy i zdůvodňuje. Právě ženy prý umí dojít přímo k jádrům věcí a i proto mohou být většími než mnohý muž.

I Hilda? Snad... „A kdyby toho bylo třeba, podřezala by hrdla všech svých proroků a hrála byl dál sama.“

Autem a skrze proudy postupujících vojsk ujíždějí pak naši zezadu k frontě. Zřítí se z mostu a na chvíli tak uvíznou v centrálním Turecku. Nežli Němcům ukradnou další auto, pokračují na koních. Jsou pronásledováni. Začíná se střílet. A my se konečně zmiňme i o hlavním fantaskním prvku tohoto špionážního románu.

Tím prvkem je opakující se sen Richarda Hannaye, ve kterém znovu a znovu vídá horu s uťatým vrcholem a s plošinou podobnou kastrolu, jak to pak okopírovala i Blízká setkání třetího druhu, a v tom snu kopec opakovaně poskytuje záchranu jak Dickovi, tak i jeho přátelům. Ti znovu narazí na Stumma, ale díky Hannaymu jsou zachráněni. Jen Blenkiron přitom poprvé dostává strach, poněvadž útěk po střechách je čímsi, nač je neohrabaný.

Než hrdinové definitivně uniknou ve voze se slámou, vnikne Hannay oknem ke Stummovi a sebere mu mapu se slabým místem německé obrany. Tu informaci pak musí někdo předat Rusům. Petr? Ano. A skutečně. Projde pod dělostřeleckou palbou liniemi a kontaktuje Rusy prostřednictvím morseovky. A to už nastávají klíčové okamžiky. Jakýsi původní a „starý“ Zelený Plášť totiž zemřel, zvíme, a je třeba ustanovit nového. A právě hypnotická Hilda rozhodne, že bude Zeleným Pláštěm Sandy. Toho Buchan narýsoval nejen podle plukovníka Lawrence, nýbrž i podle dalšího plukovníka jménem Aubrey Herbert (http://en.wikipedia.org/wiki/Aubrey_Herbert).

A finále? Útěk „mušketýrů“ končí na hoře totožné s „kastrolem“ z Hannayho snu! „Nálada každého člověka je do jisté míry závislá na tom, jak dovede ocenit scenérii,“ dočítáme se mimo jiné a ve skutečně mohutném finále se britští špióni bijí připraveni umřít, protože poslání už splnili.

Hilda osobně přichází vyjednávat, ale neměla. Náhoda je totožná s osudem - a nezná Nadžen. Hildu zasáhne při návratu úlomek granátu. Do páteře. Sandy se pro ni sice i navzdory palbě vrhne - a přináší ji na plochý vrchol hory v náručí, ale je mrtva (a muži ji tedy zakopou).

Zatím už Stumm zastřeluje dělo - s cílem smést tu havěť na vrcholu hory, ale sám je smeten davem. Rusové prorazili slabé místo fronty z mapy a nám přitom nijak nevadí, že se spolu s Johnem Buchanem ocitáme v alternativní historii. A proč nám to nevadí? Protože je to zatroleně působivá a patetická vize. A Sandy Arbuthnot? To on osobně vede útok proti Němcům a...

„Zelený Plášť se konečně objevil čekajícímu lidu!‘“ zvíme v poslední větě.

Další texty o Buchanovi:

Použité fotografie:

http://i.lidovky.cz/pes/08/043/pnesd/WAG228d08_John_Buchan.jpg