UKÁZKA: Otomar Dvořák, Sekera strážců

Kapitola první

Zakázaná komora   

Jan nemohl pochopit, proč se otec vždycky zachmuří, když se za okny Chalupy začnou tiše snášet první sněhové vločky. Jeho ten pohled naplňoval radostí: vyběhl před práh a snažil se zachytit lehké pápěří do dlaní. Štiplavě to zastudilo a na kůži mu zůstala krůpěj podobná kapce rosy. Těsně před tím, než pozbyla tvaru, zahlédl jiskřivé paprsky malé hvězdy…

Vtom se mu něco velkého a pálivého rozplesklo o tvář. Polekaně uskočil, noha mu podjela na čerstvém sněhu a vzápětí sebou bezmocně praštil na zem. Odněkud z výšin střechy se ozvalo tenoučké, škodolibé chichotání. Jan se bezmocně vztekal a marně hledal očima zákeřníka, který po něm hodil dobře mířenou kouli. Šindelová střecha byla neposkvrněně bílá a z bachratého komína se kroutily proužky šedavého kouře, jak z dýmky rozvážně bafajícího staříka. Nad zářivou plochou polí a pastvin letělo s krákáním hejno vran a směřovalo k lesu, jehož temná hradba se nejasně rýsovala v mlžném oparu.

Otec vyšel ze dveří zahalený v dlouhém beraním kožichu a s huňatou liščí čepicí, jejíž ohon mu padal přes ohrnutý límec, takže bylo vidět jen jeho temné oči, nos a část vousaté tváře. Šlehl pohledem po Janovi a řekl příkře: „Nevzdaluj se od domu, když padá sníh! Rozumíš?“

„Ano,“ hlesl Jan.

Otec si nadhodil na rameni starobylou mušketu a zamířil k lesu.

Jan se za ním chvíli díval, jak se pomalu ztrácí ve vířivé chumelenici a bylo mu líto, že nemůže jít s ním. Les pod bílým příkrovem je neobyčejně tajemný: vládne v něm hluboké ticho zakletého zámku. Je to prostředí jako stvořené pro dobrodružství, toužebné sny a nejasné touhy…

Ještě rok musí vydržet: teprve pak, o šestnáctém zimním slunovratu svého života bude zasvěcen a převezme úděl Strážců s jeho vyvoleností i prokletím.

Otcův otec i děd byli též Velkými Strážci. Žili z pokolení na pokolení v Chalupě, jak vesničané nazývali tu roubenou samotu nedaleko lesa. Byli trochu obávaní a trochu uctívaní. O jejich pravém poslání neměl nikdo ani tušení, ale o to divočejší kolovaly o Strážcích legendy a pověsti. Prý hlídají bájný poklad krále Arnulfa Prvního, celou horu zlata… Když otec takové řeči zaslechl, jenom se usmíval pod vousy. Věděl své: střežil však tajemství hluboko v sobě. Možná, že právě ono tíživé tajemství z něj udělalo málomluvného samotáře, ale právě tak je možné, že už zkrátka měl takovou povahu. Jan také řečem o pokladu nevěřil: brzy vytušil, že otec hlídá na této straně údolí lesní hranici obydleného kraje. Zřejmě se obával nebezpečí, které by mohlo přijít z neznámých končin za hlubokým lesním hvozdem. Některá období považoval za obzvlášť nebezpečná: úplňkové noci, žhavá poledne a letní bouře, podzimní mlhy a sněhové vánice. V té největší nepohodě odcházel z Chalupy a vracíval se až při změně počasí: promáčený, zkřehlý, vyčerpaný, ale s výrazem spokojené úlevy. Padl na postel jak podťatý strom, ani se nesvlékl a babička chvátala vařit posilující bylinky.

„Lidé by mu měli být vděční,“ hudrovala přitom potichu, „měli by mu líbat ruce a ne s ním strašit své děti!“

Veselé dívčí hlasy vyrušily Jana z jeho úvah o otci. Na pěšině, která sem stoupala od vsi, zahlédl pár postav, které v tlustých kožíšcích připomínaly kulaté medvídky. Škádlily se navzájem, honily se hlubokým sněhem a snažily se ho jedna druhé nacpat plnými hrstmi za krk. Brzy rozeznal jejich mrazem zrůžovělé tváře a páru jejich dechu. A také poznal, jak najednou zvážněly, když se před nimi z vánice vynořila temná hmota Chalupy. I ony podléhají té zvláštní posvátné hrůze. Zamlkle došly na zápraží a pod přístřeškem oklepávaly sníh z kabátů a z vysokých bot. Najednou se jedna schovávala za druhou a žádná se neodvažovala zaklepat na začernalé dubové dveře. Pak jedna z nich, které při dovádění spadla čepice a dlouhé zlatavé vlasy teď měla plné jiskřících hvězdiček, upřela na Jana šmolkově modré oči.

„Je babička doma?“ zeptala se.

„Jistě,“ pokrčil Jan rameny, „kde by byla. Nikdy nikam nechodí.“

Snažil se tvářit lhostejně, aby nedal najevo své rozpaky. Vždycky se cítil v přítomnosti dívek nejistě: připadalo mu, že se hihňají do dlaně nad jeho zjevem, že si o něm něco špitají, že mají náramnou legraci z toho, jak se červená a rozpačitě koktá.

„Nemohl bys jí říct, že jsme přišly?“ pokračovala modroočka, „že si jdeme pro ty…“ ohlédla se po kamarádkách a všechny naráz pevně sevřely rty a přemáhaly nutkání k smíchu, „no, pro ty… zkrátka pro bylinky!“

„Tak zaklepejte,“ řekl Jan a raději se díval na střechu. Po hřebeni se směrem od komína mihlo něco červeného. Že by veverka?

„Nojo,“ přešlápla nerozhodně dívka, „když já nevím… abysme třeba nerušily…“

Vzápětí se však problém vyřešil sám od sebe: dveře se prudce otevřely dokořán a mezi nimi stála nahrbená stařena opřená o sukovitou hůl. Dívky polekaně o pár kroků couvly.

Hluboké vrásky ve tváři stařeny se poskládaly do šibalského úsměvu: „Ale, ale, to jsou k nám hosti! Rády byste něco a nevíte jak? Myslíte, vy malé hlupačky, že láska se dá přičarovat? Že stačí vhodit do vody lístek zlatého jmelí a dát ji vypít chlapci svého srdce? Jen se nečervenejte! Já vám rozumím.“ Sáhla do záhybů širokého šátku a vylovila několik plátěných pytlíčků. „Tady máte, abyste neřekly, že se ode mne vracíte s prázdnou. Ten čaj posílí ducha o Velké noci a to je možná víc než dost. A teď si pospěšte!“ Ukázala holí do bělavého prázdna: „Od západu letí zlá Fujavice, ať vás nechytí na zpáteční cestě!“

Dívky popadly bylinky a se zmateným děkováním se o překot rozběhly dolů ze stráně.

„Měl by sis někdy zajít do vesnice,“ řekla stařena k Janovi s pohledem upřeným za mizejícími dívkami, „zatancovat si v hospodě, seznámit se s pořádným děvčetem, oženit se…“

„Ale, babi, prosím tě! k čemu takové řeči? Mám dost času: teprve příští rok budu zasvěcen.“

„Do té doby mohou být ty nejlepší pod čepcem. Nerada bych, abys dopadl jako tvůj otec.“

„Otec se přece oženil?“ Jan vrhl na babičku zkoumavý pohled. Snad se mu teď podaří poodhalit roušku dalšího rodinného tajemství. „Ještě si na maminku trochu pamatuji… byla krásná… sedávala nad mou postýlkou, když svítil měsíc do okna a její vlasy byly jako tekoucí stříbro. Vidím ji celou v takové zvláštní jiskřivé mlze… skláněla se nade mnou, hladila mě hebkou a chladivou rukou… a něco zpívala… zpívala tak krásně, jako… jako když potůček bublá po kamení…“

„Pamatuješ si slova té písně?“ přerušila ho stařena chvatně.

Jan se až zalekl jejího napjatého výrazu. Pomalu zavrtěl hlavou. „Ne… nevzpomenu si. Mám v uších jen melodii. Je to jako živý obraz, stačí zavřít oči, abych si ho vybavil. Zato si vůbec nepamatuji, jak maminka zemřela. Byl vůbec nějaký pohřeb?“

Stařena neodpověděla. Strnule se na Jana dívala, pak se najednou zachvěla. „Pojď dovnitř. Přiložíš do pece, je zima.“

***

Toho večera nastala tma dříve než obvykle, protože vánice udusila sluneční svit. Přízračná bělavá clona se tiskla na malá okénka Chalupy a sklíčka vsazená do dřevěného rámování chřestila pod prudkými nárazy vichru.

Jan prohrábl rošt pece: plameny proměnily tíživou tmu v míhavý obraz jakýchsi dávných, zapomenutých bitev, po stěnách srubu se rozběhly obří stíny hrdinů máchajících meči, vzpínajících se koní, obludných příšer… Ohniví hádci syčeli, prskali a šeptali v pryskyřné kůře sosnových špalků; oheň neúnavně vypráví prastaré příběhy, ale jeho slova jsou nejasná a zmatená.

Stařena, která by měla co vyprávět, mlčela. Těžce si opírala hlavu nad deskou stolu a její vrásky se zdály být hluboké jak rokle na vyprahlé poušti. Had Hospodáříček vylezl z díry pod prahem a pomalu se plazil ke své misce s mlékem. Zastavil se u nohy stolu, vysoko se vztyčil a rozeklaným jazykem rychle ochutnával vzduch. Pak výhrůžně zasyčel.

„Zlé síly ustupte z okruhu domu,“ zamumlala stařena a udělala nad sebou tři tajemná znamení zkříženými prsty.

Vzápětí se za okny rozlehl táhlý, kvílivý nářek. Stařena s hlubokým povzdechem rozdrobila na dlaň čtvrt bochníku chleba, nahmatala hůl a belhala se ke dveřím. Sotva uvolnila závoru, mocná síla zvenčí je rozrazila dokořán, sněhový vír vletěl dovnitř a roztančil se na podlaze. Sfouknutý oheň se změnil v řeřavé uhlíky a v jejich narudlém svitu spatřil Jan spoustu bílých, průsvitných rukou, ohmatávajících vnitřek srubu a cuchajících stařeně vlasy. Ta se ramenem pevně vzepřela o rám dveří, aby ji příval neporazil a rozhodila do noci chlebové drobty.

„Najezte se, Fujavice!“ vykřikla. „Vezmi, Meluzíno pro své děti!“

Nářek rázem ustal, ale v hukotu vzdalujícího se větru jako by znělo slábnoucí volání: „Boj se toho, který jde za námi… za námi… za námi…“

Stařena rázně přibouchla dveře a zadívala se na kaluž z roztátého sněhu na prkenné podlaze. „Umějí jenom nadělat nepořádek,“ zamručela. „Pojď spát, Jene. Snad bude mít tuto noc tvůj otec dost síly, aby obstál ve svém úkolu.“

„Nemohl bych mu nějak… pomoct?“

„Ne… stačí, když na něj budeš myslet v dobrém.“

„Nebojím se a síly mám dost!“

„Nebyla by ti nic platná, dokud nenastal pravý čas. Pojď spát.“

Nade dveře a okna zavěsila magické věnce ze sedmera kvítí, jehož vysušené listy vydávaly silnou, aromatickou vůni a pak rozhodila poblíž pece kožešiny.

„Spi, chlapče. Ať se ti ve snu zjeví pravda.“

A pohladila ho drsnou dlaní po hlavě.

Jan ale dlouho nemohl usnout. Převaloval se ze strany na stranu, slyšel vzdálený nářek Fujavic, které se proháněly po polích a možná už zaletěly až do vesnice, aby se tam něčeho zmocnily, něco urvaly, odnesly, rozfoukaly. Fujavice jsou škodolibé, potměšilé, ale nebezpečné mohou být jen tomu, koho zastihnou nedostatečně oblečeného na širé pláni: zaradují se, že našly milence, obejmou ho vášnivě ledovýma rukama a ulíbají ho k smrti.

Ne, otec určitě nehlídá hranici kvůli Fujavicím, ale kvůli něčemu, co může přijít za nimi… a co je možná už teď na cestě…

Najednou uviděl docela zřetelně otce, jak stojí pod rozložitým smrkem, ze kterého vítr shazuje celé laviny stříbřitého prachu, stojí zpola kryt silným kmenem, v ruce drží velkou sekeru zvláštního tvaru, takovou, jakou u něj Jan nikdy neviděl, stojí v bojovém střehu a nad ním se zdvíhá něco obrovského, jakási temná hora, která ho vzápětí pohltí.

„Ne!“ vykřikl Jan a probudil se. Rychle se posadil a zíral do tmy, prozařované občas záblesky skomírajícího ohně. Stařenka hvízdavě pochrupávala, až po krk zahalena do kožešin.

Hlavně ji nevzbudit! Jan tiše vstal a po špičkách se kradl k dřevěnému žebříku na půdu. Pořád měl před očima svůj úzkostný sen. Otec je v nebezpečí a musí mu pomoci. Tam na půdě je Zakázaná komora, dveře, do kterých nesměl vstoupit nikdo jiný, než otec. Tam je jistě odpověď na všechny otázky, tam otec ukrývá své zbraně a jedna z nich se teď Janovi hodí, aby mohl jít za otcem do lesa… Stopa už bude dávno zavátá, ale možná najde v komoře i nějaký plán obchůzek. Vylezl po žebříčku, přešel po viklavých trámech a zastavil se před nízkými dvířky s petlicí a visacím zámkem.

Zaváhal. Najednou ho přepadla zvláštní úzkost.

„Ale hloupost,“ řekl rázně sám k sobě, „proč bych se bál otcova hněvu? Nastala mimořádná situace! On teď nemá možnost povolit mi vstup, zasvětit mě. Musím rozhodnout sám!“

Opatrně ohmatal rám i zámek. Vichřice hučela nad střechou a hvízdala ve spárách šindelů. Někde v koutě harašily myši.

Zdálo se, že dveře jsou lety zpuchřelé a zámek je na nich spíše jen jako výstražný symbol. Otec zřejmě nepředpokládal, že by se chtěl do komory někdo vloupat, protože věřil, že jeho slovo platí jako zákon. Jan vytáhl z pouzdra nůž, vrazil ho pod petlici a zapáčil. Dřevo křuplo, jako by bolestně zasténalo.

Jan strnul. Po zádech mu stékal ledový pot a v hlavě mu bušila skrytá kovadlina. Zaťal zuby, vrazil nůž hlouběji, zabral vší silou a prudce škubl.

Petlice s cinknutím odpadla. Naštěstí hukot větru přehlušoval všechny zvuky. Dvířka se sama skřípavě otevřela.

Jan hleděl do jícnu neproniknutelné tmy čpící starou plísní.

Uvědomil si, že by se měl vrátit dolů pro svíčku. Už se zvedal, když vtom se stalo něco strašného. Skrytý průvan získal otevřením dvířek konečně prostor pro náležitý rozběh. Zahučelo to, nadzvedávané šindele na střeše zlověstně zachřestily a pak jich pár odlétlo, odtrženo mocnou silou. Fujavice pod ně chtivě zasouvaly dlouhé, bílé prsty a hřmotně odtrhávaly další a další šindele. Otvorem vtrhl vír bílé vánice a svým odleskem prozářil temnotu. Jan zahlédl vnitřek komory: police, přibité mezi šikmými trámy, ze kterých teď začaly padat papírové svitky a knihy v kožených vazbách – chechtající se Fujavice to všechno smetaly na podlahu a pohazovaly si věcmi v bláznivé hře. s rachotem se kácela mušketa opřená v koutě, přes ni přepadla zrezivělá halapartna.

Vtom jedna z Fujavic zakroužila a popadla ledovými prsty křišťálovou mísu z nízkého stolku.

„Zadrž!“ zaječel tenký hlásek a z kouta vyskočilo něco podobného kočce nebo spíš veverce, protože to bylo zčásti červené. Převažující barva pocházela od špičaté čepičky, jejíž konec se vlastní vahou ohýbal. Jan si s úžasem uvědomil, že je to trpaslík, jakýsi miniaturní vousatý skřítek. Podivný tvor se teď vší silou opřel do nádoby, která byla vyšší než on, aby ji udržel na stole.

„U všech vousů starýho Kručinky!“ zaúpěl skřítek. „Pomoz mi! Rychle!“

Jan se probudil z ustrnutí a udělal krok, napřáhl ruku… Pozdě!

Skřítek upadl na záda, smeten neúprosnou silou Fujavice, nádoba se zvrhla a z ní vyšplíchla průzračná, duhově jiskřící voda. V ní jako v zrcadle Jan na okamžik zahlédl krásnou ženskou tvář, v tekoucích pramenech zavlály dlouhé modré vlasy: ale pak proud vody dopadl na podlahu a roztříštil se v tisících krůpějí. Kdosi bolestně zaúpěl a kapky, rázem zmrzlé na ledové perly, se zvonivě rozkutálely do všech koutů.

Anotace: 

Za neprostupným lesem se nachází tajemná říše, se kterou už dávno ztratili obyvatelé poklidného Údolí veškerá spojení. Vesničané si o ní vyprávějí bájné příběhy, ale netuší, jaká hrozba tam číhá a jak náročná je služba Strážce, který brání zlu v překročení hranice. Strážcův syn Jan z nezralé touhy po dobrodružství způsobí tragédii, a proti své vůli se tak stane hlavní postavou osudové hry. Pouze na něm teď záleží, jestli svět, jaký dosud znali, bude existovat dál. Jan se musí vydat na cestu do neznáma a věřit jen v rady moudrého skřítka Gnóma, v tajemství otcovy sekery a v lásku dívky Modroočky. Podaří se hrdinům dojít včas do Severních hor, kde sídlí ledový netvor Gidžich, a přemoci ho?

 Zkušený autor historických románů Otomar Dvořák vytvořil netradiční fantasy, ve které zúročil i prvky, jež mohou čtenáři znát z jeho oblíbené „záhadologické“ tvorby. Příběh je zasazen do bájné, a přesto každému čtenáři velmi povědomé krajiny, v níž jako by ožívala atmosféra Erbenových balad. Autor vás svým poutavým stylem vezme na dobrodružnou cestu pohádkovým světem pro dospělé, na níž vás provede všemi ročními obdobími, přes různá nebezpečí a nejednu slepou uličku až do spásného cíle. Na konci cesty však už nemusíte být těmi, jimiž jste byli na jejím začátku.

 Okamžiky téměř hororové jsou odlehčeny svérázným humorem ješitného Gnóma, jehož „trpasličí přísloví“ vám uvíznou v paměti.

 „Neříkej včelám, že jíš med.“

1. vydáni, 06.2016, 338 stran, brožovaná, 110 x 166 cm, doporučená cena 212 Kč
ISBN 978-80-906481-0-4

Ilustrace na obálce Roman Koňařík
Ilustrace Adéla Vychopňová

Ukázka byla převzata se souhlasem nakladatele z jeho webových stránek