RECENZE: J. Červenák, Bivoj

Jak autor poznamenává již na začátku, nečekejte od knihy rekonstrukci Starých českých pověstí. Romantický Jirásek by se zřejmě v hrobě otáčel, kdyby četl Červenákův román. Na druhou stranu doba pokročila a lidé si začínají všímat dějin bez příkras, jak mohly být, místo toho, jak by se nám líbilo, aby byly. Bivoj je primárně fantasy dílo, magické síly a kouzelné bytosti jistě neexistovaly ani před tisíci lety, stejně jako je nepotkáváme na ulici dnes. Ovšem nutno autorovi přiznat, že dobový pohled lidí na okolní svět popsal uvěřitelně. Též souboj kultur, který zároveň znamená boj jednotlivých bohů a samozřejmě silné propojení lidí a přírody v té době, naznačují, že buď je velmi empatický, nebo si něco o starých etnikách na našem území přeci jen nastudoval. Citlivé včlenění pověstí, jak je známe ze škol, je příjemné zpestření, které dává čtenáři pocit, že navzdory autorovu plánu, se vlastně jedná o vylepšené původní pověsti zasazené do dobového kontextu. Doba Krokových dcer a Bivoje je stále bílým místem v našich dějinách, kteréžto kniha zajímavým způsobem vyplňuje.

Juraj Červenák si utvořil vlastní pravidla, díky kterým se setkávají postavy, které by se dle Jiráska nepotkaly, přesto vše funguje a působí uceleně. V prostém úvodu „Vládce stříbrného šípu“, autor nastiňuje povahy samotného Bivoje i jeho bratra, a hlavně jejich traumata včetně toho, které udatnému rekovi přineslo přízvisko běsobijec dávno před zabitím legendárního kance. V samotném „Běsobijci“ se hra rozehrává již ve velkém. Na scénu vstupuje pověstný kanec, Krokovy dcery i udatný nepřítel avarské krve. To vše v povodí Vltavy a okolí, ačkoli slavnému Vyšehradu je dáno méně prostoru, než by bylo hodno. Další část s názvem „Válečník“ je pak vyvrcholením celé zápletky, byť si čtenář na závěrečnou bitvu ještě pár set stran počká. Děj průběžně obohacují nové postavy, rozvíjí nová místa a nové schopnosti postav. Vždy vás tedy něčím překvapí.

Provedení jako takové za formou lehce pokulhává. Střídání krvavých pasáží s klidnými je v pravidelných intervalech. Obraty obsahující střeva a rozpárání jsou nápadně časté. Krvavost a krutost bitev lze vybarvit i více způsoby než stálým opakováním téhož.  Bivoj jako hlavní postava je velmi plochým charakterem. Představuje typickou mlátičku, což se jistě do děje hodí, ale vedle vnitřního souboje Wulfharta či charakterové bohatosti Přemysla, Rusalek a tří kněžen, se mu zdá být věnováno až příliš prostoru, který mohl autor využít lépe. Přes tyto výtky však nelze říct, že Bivoj byl zklamání. Jsou to pouze kapky v moři. Kniha obecně za přečtení jistě stojí, již kvůli zmíněnému barvitému nahlédnutí do jiného světa a doby, kde se mísí historie s bohatou fantazií autora. Ovšem nelze zaručit, že si vaši bdělou pozornost udrží po celou dobu.

Problém představuje zpracování knihy. Bivoj v sobě zahrnuje oba předchozí díly Bivoj Běsobijec (2008) a Bivoj Válečník (2009) včetně úvodní povídky Vládce stříbrného šípu z r. 2010. Dílo má tedy dohromady sedm set stran, což z něj nepochybně dělá vhodný doplněk do sbírky vášnivého milovníka autorových knih.  Pokud však Bivoje ještě neznáte a rádi byste se s ním seznámili, pokuste se sehnat předchozí rozdělené verze či e-knihy. Četba takto velké knihy je značně komplikovaná její vahou i tloušťkou. Vlepená záložka je navíc krátká, takže si s ní pohodlně založíte pouze tři sta vnitřních stran, ale s blížícími se okraji knihy, se vám začne utápět mezi listy. Pokud se však jednou začtete, pak rozhodně litovat nebudete.