UKÁZKA: Arthur C. Clarke: 2010: Druhá vesmírná odysea

ANOTACE:
Ke kosmické lodi Discovery, osamoceně plující hlubokým vesmírem od doby, co David Bowman prošel „Hvězdnou bránou“, se vydává nová mezinárodní expedice. Jedním z cílů výpravy je objasnění tragických událostí, které se na Discovery odehrály. Ale tím nejdůležitějším úkolem je průzkum záhadného vesmírného tělesa zcela pravidelných tvarů. Jde o přírodní úkaz, nebo o výtvor mimozemské civilizace? Znamená těleso pro lidstvo hrozbu, nebo mu naopak může prospět? Vynořují se tisíce různých otázek a zodpovězení byť jen části z nich může navždy změnit chápání samé podstaty existence vesmíru a tím i budoucnost lidského druhu...

O AUTOROVI:
Pokud bychom měli zvolit symbol vědeckofantastické literatury v její nejčistší podobě, byl by to právě velmistr žánru Arthur Charles Clarke (1917–2008). Science fiction se jako spisovatel věnoval od roku 1946 a z jeho raných děl jsou nejznámější romány Konec dětství a Město a hvězdy. Z pozdějších knih můžeme jmenovat Měsíční prach či prestižními žánrovými cenami odměněné Setkání s Rámou a Rajské fontány. Román 2001: Vesmírná odysea vznikal souběžně se slavným stejnojmenným snímkem Stanleyho Kubricka, jenž se stal na dlouhá léta příslovečným etalonem filmové vědeckofantastické tvorby. V následujících letech se k němu Clarke vrátil ve třech románových pokračováních. Během jeho dlouhého života se mu dostalo mnoha poct, z nichž jmenujme nominaci na Nobelovu cenu za mír či titul rytíře.

UKÁZKA Z KNIHY:

/1/ SETKÁNÍ V OHNISKU

Dokonce i v současném metrickém věku to stále ještě byl tisícistopý, a nikoli třistametrový teleskop. Jak se tropické slunce rychle sklánělo k odpočinku, obrovskou číši zasazenou mezi hory už napůl zahaloval stín, avšak trojúhelníkový nosič anténní soustavy zavěšený vysoko nad jejím středem se dosud třpytil v paprscích. Člověk by musel mít pěkně bystré oči, aby tam vysoko nahoře rozeznal ve visutém bludišti mezi spletí nosníků, závěsných lan a vlnovodů dvě lidské postavy.

„Teď je ta pravá chvíle,“ řekl doktor Dimitrij Mojsevič svému starému příteli Heywoodu Floydovi, „abychom si promluvili o spoustě věcí. O botách a kosmických lodích a o pečetním vosku, ale hlavně o monolitech a špatně fungujících počítačích.“

„Tak proto jsi mě vytáhl z jednání! Ne že bych měl něco proti.

Carla jsem už slyšel mluvit o SETI tolikrát, že to můžu přednášet sám. A rozhled je odsud fantastický – víš, že jsem se sem, k anténnímu napáječi, nedostal ani jednou za celou dobu, kdy jsem v Arecibu?“

„Tvoje chyba. Já jsem vylezl až sem už třikrát. Umíš si to představit? My odsud nasloucháme celému vesmíru – a přitom nikdo nemůže slyšet nás. Ale pusťme se do tvého problému.“

„Do jakého problému?“

„Pro začátek třeba probereme, proč jsi musel odstoupit z funkce předsedy Národní rady pro astronautiku.“

„Nemusel. Havajská univerzita platí mnohem líp.“

„Řekněme, žes nemusel – udělals to o chvilku dřív. Jenže mě neoblafneš, Woody, ani se nepokoušej. Kdyby ti teď v tuhle chvíli nabídli radu řídit, zaváhal bys?“

„No dobře, ty chytráku. Co bys chtěl vědět?“

„Především – zpráva, kterou jste nakonec po tolika urgencích vydali, je v mnoha ohledech nedotažená. I když pomineme směšné a naprosto protiprávní tajnůstkářství, s nímž vaši lidé monolit v kráteru Tycho vykopali…“

„S tím nemám nic společného.“

„To rád slyším. Dokonce ti věřím. A oceňujeme skutečnost, že teď dovolujete každému, aby mohl tu věc zkoumat – což jste ovšem měli udělat hned na začátku. Ale ne, že by to zas tolik pomohlo.“

Rozhostilo se pochmurné mlčení a oba muži zatím přemítali o černé záhadě tam nahoře na Měsíci, stále pohrdavě vzdorující veškerým zbraním, jež proti ní lidský důmysl dokázal zamířit.

Potom ruský vědec pokračoval. „V každém případě, ať už je monolit v kráteru Tycho cokoli, tam u Jupitera je něco ještě mnohem důležitějšího. Tam nakonec taky vyslal svůj signál. A tak taky vaši lidé zabředli do potíží. To je mi, když už jsme u toho, líto – ačkoli Frank Poole byl jediný, koho jsem znal osobně. Seznámil jsem se s ním na kongresu IAF v roce 1998 – vypadal jako dobrý chlap.“

„Díky, všichni to byli dobří chlapi. Kéž bychom se dozvěděli, co se jim přihodilo.“

„Ať už to bylo cokoli, jistě uznáš, že se to dnes týká celého lidstva – nejen Spojených států. Nemůžete se už dál pokoušet využívat svoje poznatky pro čistě národní prospěch.“

„Dimitriji – víš velice dobře, že tvoje strana by si počínala stejně. A ty bys tomu napomáhal.“

„Máš naprostou pravdu. Ale tohle všechno už patří do historie – stejně jako vaše vláda, které právě skončilo funkční období a která nese za všechny ty zmatky odpovědnost. S novým prezidentem snad převládnou moudřejší názory.“

„Možná. Máš nějaké návrhy – a mluvíš oficiálně, anebo jenom sám za sebe?“

„V téhle chvíli jsem zcela neoficiální. Podnikám to, co ti zatracení politici nazývají průzkumné rozhovory. Kdyby něco, jednoduše všechno popřu.“

„No, tohle si nechám líbit. Tak dál.“

„Dobře – tak jak jsme na tom. Snažíte se co nejrychleji smontovat Discovery 2 na parkovací oběžné dráze, jenže nemůžete doufat, že ji budete mít připravenou dřív než za tři roky, což znamená, že zmeškáte příští startovací okno…“

„Tohle nechci ani potvrdit, ani popřít. Nezapomínej, že se teď věnuju vědě a práci univerzitního rektora a od Astronautické rady jsem půl světa.“

„Předpokládám, že tvůj poslední výlet do Washingtonu byla jenom cesta za starými přáteli. Ale dál: naše loď Alexej Leonov…“

„Myslel jsem, že jste ji nazvali German Titov.“

„Omyl, rektore. Stará dobrá CIA vás zase jednou nechala na holičkách. Je to Leonov, asi tak od minulého ledna. A nikomu neříkej, co ti teď prozradím: že doletí k Jupiteru aspoň rok před Discovery.“

„A ty zas nikomu neříkej, že jsem ti prozradil, že přesně toho jsme se obávali. Ale pokračuj.“

„Protože moji šéfové jsou úplně stejně pitomí a krátkozrací jako tvoji, chtějí se do toho pustit sami. Což znamená, že všechno, co se přihodilo vám, může se stát i nám, a všichni budeme tam, kde jsme byli, u ničeho na druhou – anebo to bude ještě horší.“

,A co si ty myslíš, že se stalo za neštěstí? My jsme úplně stejně vyvedení z konceptu jako vy. Nepovídej mi, že jste nezachytili všechny relace, které David Bowman odvysílal.“

„Ovšemže ano. Až po ta poslední slova: ,Proboha, je plná hvězd!‘ Dokonce jsme provedli na vzorcích jeho hlasu analýzu přízvučných slabik. Nedomníváme se, že podlehl halucinacím, snažil se vylíčit, co skutečně viděl.“

„A co usuzujete o posunu z Dopplerova efektu?“

„Naprosto nemožný, samozřejmě. Když jsme ztratili Bowmanův signál, vzdaloval se jednou desetinou rychlosti světla. A dosáhl jí v kratší době než za dvě minuty. Čtvrt milionu gé!“

„Takže ho to muselo okamžitě zabít.“

„Nehraj si na naivku, Woody. Ukotvení vašich radioantén není zkonstruováno tak, aby bylo schopné odolat třeba jenom jedné setině takového zrychlení. Když vydrželo, mohl přežít i Bowman – aspoň do té doby, než jsme ztratili spojení.“

„Já si jenom tak sám pro sebe prověřuji vaše dedukce. Od téhle chvíle tápeme ve tmě úplně stejně jako vy. Pokud ovšem tápete.“

„Jen si tak pohrávám se spoustou bláznivých dohadů, o kterých bych se ti styděl povídat. Nicméně mám podezření, že žádný z nich není ani z poloviny tak šílený jako pravda.“

Výstražná navigační světla mrkala do celého okolí v krátkých karmínových výbuších a tři štíhlé věže nesoucí anténní komplex se rozzářily proti tmavnoucímu nebi jako majáky. Za kopci, tyčícími se všude okolo, zmizel i poslední rudý odlesk slunce. Heywood Floyd vyčkával na pověstný zelený záblesk, který ještě nikdy neviděl. A zase byl zklamán.

„Takže, Dimitriji,“ řekl, „přejděme rovnou k věci. K čemu mě chceš dovést?“

„V databance Discovery určitě leží nesmírná kupa nedocenitelných informací, pravděpodobně se v ní hromadí i nadále, přestože loď přestala vysílat. Rádi bychom se k nim dostali.“

„Docela pochopitelné. Ale když tam doletíte a Leonov se s Discovery spojí, co vám zabrání, abyste se na ni vylodili a pořídili si kopie všeho, čeho se vám zachce?“

„Nikdy by mě nenapadlo, že právě tobě budu muset připomínat, že Discovery je teritorium Spojených států a každý neoprávněný vstup je pirátství.“

„Vyjma případu ohrožení lidského života, který by nebylo zas tak obtížné zinscenovat. Koneckonců, bylo by obtížné dohlížet na to, co tam vaši hoši vyvádějí, ze vzdálenosti miliardy kilometrů.“

„Díky za nanejvýš zajímavý návrh, postoupím ho dál. Jenže i kdybychom se tam vylodili, trvalo by nám celé týdny, než bychom rozluštili, jak vaše systémy fungují, a přečetli všechny vaše paměti. Já chci navrhnout spolupráci. Jsem přesvědčený, že to je nejlepší cesta – ale možná nám dá zabrat, než o tom přesvědčíme naše příslušné šéfy.“

„Chceš, aby jeden z našich astronautů odletěl s Leonovem?“

„Ano – nejlépe palubní inženýr specializovaný na systémy Discovery. Přesně jako ti, které cvičíte v Houstonu, aby dopravili loď nazpátek.“

„Jak ses tohle dozvěděl?“

„Proboha, Woody – stálo to ve videotextu Aviation Weeku už aspoň před měsícem.“

„Nemám kontakty; nikdo mě neupozorní, co už bylo odtajněné.“

„Další důvod strávit pár dní ve Washingtonu. Podpoříš mě?“

„Bezvýhradně. Stoprocentně s tebou souhlasím. Jenže…“

„Jenže co?“

„Oba musíme vyjednávat s dinosaury, kteří mají mozky v ocasech. Někteří z těch mých budou namítat: Jen nechte Rusy, ať se ženou k Jupiteru a srazí si tam vaz! Dostanete se tam stejně, jen o pár let později – tak jaký spěch?“

Na okamžik se na anténním nosiči rozhostilo ticho, rušené jen slaboučkým vrzáním mocných závěsných lan, která nesla soustavu antén ve stometrové výšce nad radioteleskopem. Pak Mojsevič navázal, tak tiše, že Floyd musel vynaložit značné úsilí, aby ho uslyšel:

„Překontroloval někdo později oběžnou dráhu Discovery?“

„To opravdu nevím – předpokládám, že ano. Ale proč se tím obtěžovat? Je dokonale stabilní.“

„Opravdu? Dovol, abych ti naprosto netaktně připomněl trapnou příhodu z dob staré slavné NASA. Vaši první kosmickou orbitální stanici – Skylab. Mělo se za to, že vydrží nahoře přinejmenším celé desetiletí, jenže trošku jste se spletli ve výpočtech. Těžce jste podcenili tření o vzduch v ionosféře a Skylab se zřítil léta před plánovanou dobou. Jsem si jistý, že si na všechno to vzrušení okolo vzpomínáš, ačkoli jsi tehdy byl ještě kluk.“

„Stalo se to ve stejném roce, kdy jsem promoval, a ty to dobře víš. Jenže Discovery se nikde k Jupiteru nepřibližuje. Dokonce i v perigeu – tedy v perijovu – zůstává mnohem výš, než aby na ni mohlo mít vliv tření o atmosféru.“

„Už jsem ti toho napovídal dost, abych šel znovu do vyhnanství na svoji daču – a možná by ti příště ani nedovolili, abys mě navštívil. Tak jenom laskavě požádej vaše lidi, co sledují letové dráhy, aby dělali svoji práci pečlivěji. A připomeň jim, že Jupiter má největší magnetosféru v celé Sluneční soustavě.“

„Došlo mi, kam míříš – díky. Ještě něco, než se spustíme dolů?

Začínám mrznout.“

„Neměj obavy, kamaráde. Jakmile tohle nasadíš Washingtonu do hlavy – ale počkej s tím asi tak týden, aby na mě nepadlo podezření – věci brzy naberou obrátky, pořádné obrátky.“

INFO O KNIZE:
Arthur C. Clarke: 2010: Druhá vesmírná odysea
Originální název: 2010: Odyssey Two
Vydá: Argo, Triton
Překlad: Zdeněk Volný
Obálka: Michael Whelan
Datum vydání: 5. 4. 2017
Vazba: brožovaná
Počet stran: 336
Cena: 298 Kč