TÝDEN ROZHOVORŮ: Rozhovor s Terezou Matouškovou, autorkou románu Válka zrcadel

Konec dubna. Novinářská rutina, ne že by nebylo do čeho píchnout, ale každé oživení vítáno. A tak nás to napadlo: uděláme si Týden rozhovorů. Téměř každý den tohoto týdne vyjde jeden rozhovor se zajímavým autorem. Abyste se měli na co těšit, odtajňujeme záměr. Tentokrát jsme se ptali Terezy Matouškové, konkrétně na její nový román Válka zrcadel.

Můžeš pro začátek čtenářům představit Válku zrcadel?

Na začátku příběhu se ocitáme v ponurém světě, který kousek po kousku mizí, rozpadá se, a z děr na svět lezou démoni. Mocenské struktury začínají postrádat smysl, v zemi zuří občanská válka. Hlavní hrdinkou je čarodějka Ankara, žena mnoha tváří, která se snaží zachovat, co se dá. Sama je však po většinu doby jenom loutkou v rukách jiných lidí.  

Válka zrcadel je tvoje první kniha, která se neodehrává v Podmoří. Chtěla sis od původního světa odpočinout, nebo jaké byly důvody vrhnout se na tvorbu nového světa?

Začalo to v roce 2015 jako spoluautorský experiment, který sice nakonec z mnoha důvodů nevyšel, ale zůstala po něm spousta materiálů a rozpracovaných reálií. Tak jsem se rozhodla pokračovat sama a dokončit to. Musela jsem kvůli tomu odložit práci na románu Pláč němého boha a další projekty, ale nedá se říct, že bych toho litovala. Mám ráda výzvy.

Pracovalo se ti na příběhu jinak než na ostatních knihách, kde už máš reálie vžité?

Neřekla bych, že to bylo výrazně odlišné, jsem schopná bez větších potíží přepínat mezi různými světy a hrdiny. Možná jsem musela jenom výrazně méně listovat v poznámkách. Podmoří během své patnáctileté existence hezky nabobtnalo a člověk si musí dávat pozor, aby to působilo aspoň trochu konzistentně.

Svět ve Válce zrcadel je dost politicky nestabilní a na pokraji apokalypsy. Co tě inspirovalo takhle jeho obyvatele trápit?

Motiv umírajícího světa se v mé tvorbě opakuje pravidelně, ať už jde o můj domovský  ponurý podmořský svět nebo třeba o planetu, která je jedno velké smetiště. Znáte Nekonečný příběh od Michaela Endeho? Jako dítě jsem tu knížku milovala, ale vždycky jsem měla hrůzu z Nicoty, která postupně pohlcovala svět Fantázie. Také jsem si často prohlížela astronomický atlas a koukala na vývoj slunce – říkala jsem si, jaké to bude, když slunce začne umírat? Dospělí říkali, že je to všechno ještě daleko, ale já jim moc nevěřila, a když se ráno rozednilo, vždycky se mi hrozně ulevilo. Stejně jsem uvažovala o válce, nebo jiných hrůzách. Tyto strachy asi někde v mém podvědomí vesele žijí dál, tu a tam vykouknou, pozdraví a zase zalezou. No a já o nich občas napíšu knížku.

©Lukáš Krása

Hlavní postava Ankara je vyvrhel společnosti, prakticky bez vlastní identity. Byl nějaký důvod, proč jsi zvolila takovou hlavní postavu?

Nemyslím si, že je Ankara vyloženě vyvrhel, spíš žena s maskou, která je ve své podstatě nikým, a právě to hledání vlastní identity je pro ni klíčové. Není to zase tak neobvyklý archetyp, ve svém okolí vidím spoustu mladých lidí, kteří vylétli z hnízda a najednou moc neví, co se sebou a mají pocit úzkosti a vykořeněnosti. Také musí vystřídat spoustu cizích tváří, než najdou tu svoji. A mnozí ji nenajdou nikdy.

Chystáš se pokračovat v příbězích mimo Podmoří nebo se k němu vrátíš?

Momentálně pracuji na rozsáhlejším románu s názvem Pláč němého boha, který se odehrává v Podmoří přibližně šest set let před událostmi, které popisuji ve Vílích kruzích nebo Dětech vánice. Mám ale i pár nápadů na kratší věci, které se odehrávají mimo domovský svět. Spousta čtenářů fantasy literatury je unavená rozsáhlými ságami, které nemají konce. Mnozí se těch rozsáhlých celků dokonce obávají natolik, že se těmto příběhům vyhýbají, minimálně do doby, dokud není série dokončená. Takže je fajn občas napsat i něco, co nehrozí dalšími dvaceti díly.

Jak bys čtenáře na novou knihu nalákala?

Potkáváte mě občas na conu, a říkáte si, že mám hezký úsměv a nejsem asi úplně hloupá, chcete si ode mě něco přečíst, ale nevíte co? Zkuste tohle.