RETRO RECENZE: Pierre Barbet, Říše Bafometova

Roky 1980 až 1995 k nám přinesly spoustu přelomové četby, která by jindy už neměla možnost vůbec vyjít, ale i velmi úspěšné romány, které se budou jistě vydávat i během jednadvacátého století. Během těchto let vyšla i (pro mne) tematická trilogie knih, které mi dohromady spojuje společný motiv, ale jinak se nemohou snad víc lišit. To téma je střet lidstva s vyspělou civilizací a těmi romány jsou Říše Bafometova, Kosmičtí křižáci a 2010 Vesmírná odysea.

Asi si trochu klepete na čelo, jak mohu takhle lehkomyslně spojit brak a klasiku, ale tyhle tři knihy podle mě opravdu postihují tři ze čtyř (ono jich bude více, ale čtyři jsou základ) možných scénářů kontaktu s vyspělou civilizací. A jsou pro mě trochu srdeční záležitostí, i když jsem je všechny četl až dlouho po vydání. Zatímco ve Vesmírné odysee je  lidstvo dvacátého prvního století pokusný subjekt mocné rasy, která ho pomalu zkoumá a zařazuje mezi druhy s nadějí na přežití, ve dvou zbývajících románech se rozjíždí scénář kontaktu středověkého rytíře a technicky vyspělé, ale ještě ne všemocné civilizace.

Zatímco Kosmičtí křižáci, jak již název napovídá, pojednávají o vítězství hrubé síly a oceli, Říše Bafometova rozvíjí scénář mimozemšťana měnícího dějiny a manipulujícího s lidmi pomocí technologií.

Nacházíme se poblíž Troyes ve Francii v roce 1118.  Rytíř Hugues  de Payn narazí během lovu na  kulatý objekt a v něm na pekelnou bytost nazývající se Bafomet. My samozřejmě víme, že jde o mimozemšťana a zároveň nám dojde, že zde autor naráží na důvod zničení Templářského řádu - tedy obcování s Ďáblem. Každopádně v roce 1118 o Templářích ještě nikdo neslyšel, protože k jejich založení a vlastně i financování a vyzbrojování ponoukl rytíře Huguese právě Bafomet a to výměnou za jídlo a pití. A kdo by v té době nechtěl být tím, kdo shromáždí dostatek moci pro osvobození svatého města?
A skutečně se povede - v roce 1275 velmistr Templářů, Guillaume de Beaujeu vyráží na výpravu do Palestiny vybaven nejen konvenčními zbraněmi, ale i Bafometovým arzenálem malých jaderných zbraní, nebo něčeho hodně podobného. Autor zde neřeší takové věci jako úniky radiace a následná otrava uživatelů oněch koulí. Známe pouze devastující efekt zbraní, záblesk a všespalující žár  a to, že díky nim Guillaume de Beaujeu drasticky mění dějiny a nepřátelé padají jako mouchy.  Arabové jsou minulostí a výprava se ubírá k porážce říše Cathay velkého Kublaje.  

Pierru Barbetovi se v knize povedlo poměrně čtivě popsat křižácké tažení i bitvy za podpory nekonvenčních mimozemských i konvenčních středověkých zbraní a i to by celkem stačilo aby si člověk užil zábavné dobrodružné čtení. Autor jde ale trochu dál a povrchně, ale přece se zabývá i tím, že lidé nejsou úplně hloupí a dovtípí se, kdo že jim to rozkazuje. Ztrácí část strachu a respektu k neznámému a postupně zjišťují, že jsou vlastně sledováni a ovládáni. Následně se pak snaží Bafometův vliv omezit, ovládnout a vzít pokud možno otěže osudu zpět do vlastních rukou, což je sympatické a dává to románu trochu plastičtější tvář.

Říše Bafometova rozhodně není áčkový román, ale mě osobně přijde nejzajímavějším pojetím setkání s mimozemskou civilizací, při kterém dojde k vzájemnému obchodu a využití materiálních zdrojů obou stran, ale i částečnému ovládnutí středověkých lidí pro uspokojení mimozemských potřeb. Samozřejmě tu lidstvo nečelí nějaké invazi, to by to mělo spočítané. Nápad s osamělým mimozemšťanem byl mnohokráte recyklován a středověk jako epocha pro setkání také. Ale Pierru Barbetovi se podařilo podat vyrovnaný výkon a spojit fakta a fikci do jednoho čitelného a zábavného celku.

Velmi zajímavý je i doslov Egona Čiernyho, ve kterém rozvíjí skutečné příběhy postav, což je bonus, který bych přivítal prakticky u všech knih z alternativní historie. 

 Vyšlo v roce 1993 v Klubu Julese Vernea.