Ukázka: Marek Dvořák, Nesvatý otec

Kapitola 1

„Tak co si dáte, otče?“
„Něco k jídlu. Pivo, pokud máte.“
Hostinský Maroud si svého hosta nedůvěřivě prohlédl od hlavy až k patě. Mladý muž se ani nehnul. Strnule zíral do prázdna a rukou si bezděky pohrával s vyřezávanou miskou z ořechového dřeva, do které místní vyklepávali popel z fajfek.
Vzhledem k věkovému rozdílu bylo jasné, že tlustý, napůl plešatý výčepní není jeho syn. Z rozhovoru se tedy dalo usuzovat, že mladík je kněz – ale rozhodně na to nevypadal. Byl vysoký a v ramenou široký jako medvěd, evidentně dobře živený. Většina kněží Horazda Bílého a Jediného vyznávala asketický životní styl, a pokud ne, nikde se tím nechlubili. Tenhle byl sice oblečený v obyčejné konopné tunice, ale hospodský věděl, že mu v brašně leží kožená brigantina, hodící se spíše na žoldáka než na kněze. Před pár hodinami ji viděl.
Byla to trapná situace. Ten kněz je teď asi měl za křupany. Nebo že by byl přeci jen podvodník?
Na nohách měl kněz-nekněz šerku, suknici z poctivého plátna, a holeně mu zakrývaly omotávky. Byl obutý v krpcích. Potud všechno v pořádku. Ale u pasu se mu houpal závěs na palcát – a ten svatí mužové obvykle nepoužívají. Jeho opasek, jak si hospodský všiml, byl také poctivý; kožený a okovaný.
A u něj měšec. Plný mincí, evidentně. Jenom cinká a chřastí, kdykoliv se chlapisko pohne. Jak se s takovým množstvím peněz dostal až sem do hor, to ví jen Horazd. Možná jej Bílý přeci jen chrání, že mu žádní lapkové od mědi neulehčili. Co od mědi – možná i stříbro v něm je!
A pak ta jeho tvář! Vousy husté, že bys v nich mohl včely chovat. Vlasy dlouhé, jako si je nechávali narůst barbaři ve Zlatorohu, dokud jim císař nezatnul tipec a nedonutil je bičem k pravé víře. A oči? Jako borůvky modré, tmavé oči, ze kterých smutek přímo čišel. Maroud tyhle oči znal. Když měl takové šibalský podvodník, nemusel se bát o živobytí. Majitelům takových očí se mince kutálely samy, stačilo s nimi smutně zakroutit a prohodit pár slov o nelehkém údělu chudáka.
Že by to byl přeci jen darebák? Maroud si bude muset dát pozor. Zkontrolovat mince, kterými cizák platí. A spát jen napůl, uši nastražené. Takových chytráků potkal každý rok několik. Na to, jak byl Šachrap malá víska, se jeho šibenice rozhodně nenudila.
Jediné, co skutečně působilo kněžským dojmem, byl symbol Horazdův, vykovaný z černého železa. Naleziště tohoto kovu byla jen na severu v Černici, a Černické doly ovládala Říše. Vyrobit padělek takového talismanu nebylo nic snadného ani levného. Právě proto cizáka dobří lidé šachrapští neprovrtali šípy, ba ani nepověsili na houžev; nebyli si jistí, jestli ten hromotluk není doopravdy pastýř Bílého. Ukázal jim sice listiny, ale číst uměl jen starosta a ten se vrátí až zítra. Až pak se uvidí, jestli se bude plést konopí. Do té doby je potřeba, aby co nejvíc mincí opustilo svůj teplý domov a přesunulo se k Maroudovi.
Nejspíš to ale kněz nebude. Pije pivo. Kdo kdy slyšel, aby kněz pil pivo na veřejnosti?
Vousáč, jako by mu četl myšlenky, mírným hlasem řekl: „Mám za sebou dlouhou cestu. Vody jsem si užil až až, pršelo, jen co jsem vyrazil z Bukové. Ty to na mě neřekneš a s Horazdem si to vyříkám sám.“
Taky pravda, pomyslel si hospodský. Však nejsem katecheta. A koneckonců, kněží ve městech na sebe taky nejsou tak přísní. Co Maroud slyšel, tak když je nikdo nevidí, moc rádi se podívají na dno džbánku, zakouří si z dýmky nebo zalaškují s nevěstkami. A když byl před léty na návštěvě v Turanu, jednoho dokonce potkal v bordelu, opilého jak zákon káže a vykřikujícího kacířské řeči o císařovi a jeho choti. Taky ho prý dali zmrskat, ale kdo ví? Třeba je Jediný tolerantnější než strážci jeho vůle.
Hospodský na chvilku zmizel v kuchyni, místo u dubového pultu zatím vzal jeho syn, dvanáctiletý, čilý chlapec, který hbitě otevřel malý soudek a nalil do hliněného korbelu piva až po vrch. Postavil jej před hosta. Kněz na něj pár vteřin civěl, jako by si před ním hraběcí dcera stáhla halenu, než do sebe obrátil pivo jedním mocným douškem. Pomalým pohybem pak vrátil korbel na stůl a hlasitě si říhl přesně v momentu, kdy se Maroud vracel s talířem hrachové kaše a kusem uzeného.
„Nalej mi ještě jedno, krčmáři,“ poručil. „A pálenku. Koupím celou lahev, je to ta nejlepší medicína na klouby,“ dodal.
Toho že bolí klouby? Vždyť je v nejlepším věku, pomyslel si hospodský, ale nic neřekl, jen položil jídlo na stůl a gestem popohnal chlapce, aby nalil další korbel. Možná jej sem do hor uklidili právě proto, že moc chlastal. Anebo nějakému knězi křupnul s páteří a teď si chodí se symbolem Bílého, jako by se nechumelilo…
Chlap mezitím dopil další korbel a mrkl na krčmářova syna. Pustil se do jídla s takovou vervou, jako by hladověl celé týdny, a kaše v něm mizela jako vajíčka v liščí tlamě. Když před něj Maroud postavil lahev s pálenkou, rovnou ji odzátkoval a pořádně si přihnul.
„To jsem potřeboval,“ prohlásil a poprvé za tu krátkou dobu, co jej hospodský znal, se zatvářil spokojeně.
„Moc dobrý truňk. Úplně v něm cítím tu kyselost horských jablíček. To si pálíš sám?“
„Ano, důstojný pane,“ přikývl hospodský a pýcha jej zahřála, jako by si sám dal kalíšek. Žádný blbec to není, tenhle cizák, dobré pití pozná. Možná je přeci jen kněz, ti bývají študovaní.
„Zůstanu u tebe minimálně tuhle noc, krčmáři,“ rozhodl se cizinec. „Byl bych rád, kdybys mě ráno vzbudil a nachystal mi teplou koupel a snídani. Třeba fazole by bodly,“ zamlaskal. A když spatřil tázavý, nerozhodný výraz v Maroudových očích, luskl s divadelní grimasou prsty: „Peníze, samozřejmě. Jak jsem mohl být tak nechápavý.“
Sáhl po měšci a hospodský zpozorněl. Teď se ukáže. Kněží Horazdovi mají zakázáno shromažďovat majetek. A že se bylo na co dívat.
Maroudovi málem vypadly oči z důlků, když chlap vysypal z měšce hromadu císařských stříbrňáků. Nových, před pár lety ražených. Za to by šla koupit chalupa s hejnem slepic a dvěma kozami. Nebo by si člověk mohl v Turanu půl roku dávat do nosu a válet se s všelijakými kamarádskými děvčaty.
„Kolik to bude, krčmáři?“ zeptal se kněz.
„To máme celkem… hned vám to spočítám, pane,“ breptal hospodský a horečnatě přemýšlel, o kolik si tak může dovolit podivného návštěvníka obrat. Radši víc, nebo míň? Dva stříbrné, nebo pět? Když řeknu málo, nevydělám, kolik bych mohl. Když řeknu moc, může se naštvat.
Chlap se na něj podíval těma svýma očima a najednou ztratil veškerou radost, která v něm po pivu a kořalce vyrašila. Jeho modré oči byly najednou ledové jako zimní bouře a tvrdé jako železo.
„Neradil bych ti si moc přisazovat, krčmáři,“ řekl pochmurným hlasem. „Stříbro sice mám, ale zle se povede tomu, kdo na ně nepoctivou rukou sáhne. Na to vem jed.“
Jako by do místnosti vstoupil duch. Krčmář cítil, že mu strach tančí po zádech, jako by mu o ně pleskala netopýří křídla, a měl co dělat, aby se nepomočil. Kněz? Kdepak! To je spíš ďábel, služebník Černého Ismaela, nepřítele Horazdova! Démon či snad přízrak! Krčmář sice vypadal jako koule sádla, ale v mládí se uměl rvát a pro strach měl uděláno. Jenže tenhle chlap… To snad ani není člověk!
„Tři stříbrné, prosím,“ zablekotal. Alespoň tolik duchapřítomnosti, aby o trošku zdražil, v sobě našel. „Ani by mě nenapadlo vás…“
„Samozřejmě,“ mávl rukou kněz a všechno kouzlo v tom okamžiku zmizelo. Dokonce se usmál a přidal pár měďáků navrch. Schoval lahev do své brašny a zívl: „Dal bych si ještě pivo, ale zítra nás čeká dlouhý den. Ať mám ráno koupel nachystanou!“ zvolal nabubřelým hlasem, ale pak, jako by se sám zastyděl, dodal už pokorněji: „Děkuji.“
Krčmář sledoval, jak mohutná záda cizincova mizí na schodech. Tak tohle je podivné, pěkně podivné, pomyslel si. Pohled na stříbro mu ale spravil náladu. A zítra se cizince koneckonců zbaví. Ale než se tak stane – nu, možná ještě nějaký stříbrňák změní majitele!
Hospodskému se při tom pomyšlení rozzářily oči a šel do sklepa zkontrolovat, jestli má ještě pár lahví pálenky na prodej.

Anotace 

Phineas Mortimer se nikdy nechtěl stát knězem. Toužil dělat to, co každý bohatý aristokratický synek – tedy nic. Popíjet po hospodách, veselit se s nevěstkami, občas se porvat s kmány a utrácet tatínkův majetek. Jenže cesty páně jsou nevyzpytatelné. Ve válce, kde se ocitne v roli polního kuráta, se Phineas setká s temnotou a málem zešílí. Aby se vyhnul další službě, odchází do pokojné horské vesnice šířit slávu boží. Jenže zlo má dlouhé prsty a hříchy minulosti se ukážou být pouze předzvěstí návratu něčeho mnohem strašnějšího. Něčeho, na co nemusí stačit okovaný palcát ani modlitba. Pokud v tomhle temném fantasy světě vůbec nějaký bůh, který by ji vyslyšel, existuje…

Marek Dvořák (1987)
Vystudoval Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, po jejímž absolvování začal pracovat jako redaktor a této profesi se věnuje dodnes. Studium klasické literatury a také záliba ve fantasy, sci-fi a podobných žánrech jej postupně přivedly k vlastní tvorbě. Tomu také přispělo kreativní prostředí serveru Mfantasy.cz, kam již dlouhé roky přispívá knižními recenzemi; v poslední době je také členem deskoherní sekce. Zajímá se o historii, mytologii, kontaktní sporty, deskové a počítačové hry. Dark fantasy Nesvatý otec je jeho debutem.