ROZHOVOR s Julií Novákovou

Některé věci s přibývajícím věkem zrají. Doufejme, že se totéž dá (za jistých okolností) říct i o rozhovorech. Jedna mladá slečna, ze které se určitě časem stane obdivovaná a uznávaná dáma české fantasy, nám rozhovor přislíbila dávno před prázdninami, ale nějak se nám nedařilo vše dotáhnout do zdárného konce. Nutno podotknout, že veškeré prodlevy padají pouze na má bedra! Julie Nováková je už dnes (pro fantasy fandom zcela jednoznačně) známou českou autorkou sci-fi, propagátorkou psaní a hlavně publikování v anglickém jazyce, popularizátorkou vědy, vědkyní a k tomu všemu stíhá dávat webzinům jako je Sarden rozhovory. Jedna nejmenovaná osoba o ní prohlásila, že pravděpodobně musí být mimozemšťan, nikoho tak akčního a neuvěřitelného prý totiž nezná. Rozhodně se k tomu přidávám, protože neznám nikoho dalšího, kdo by tolik připomínal neohrožené hrdiny sci-fi románů s jejich rozhledem, nadšením pro věc, touhou experimentovat a pořád zkoušet něco nového.

1. Julie, připadáš si jako zmiňovaný hrdina, nebo tě nikdy nad tím takhle nenapadlo přemýšlet? A odkud se vůbec vzala tvoje touha dívat se ke hvězdám?
Začnu druhou polovinou otázky: ta touha spíš nikdy nezmizela, než že by se odněkud vzala. Copak se snad každé malé dítě, i když jako já žije ve světelně znečištěné Praze, občas nepodívá na oblohu a neptá se, co jsou všechny ty zářící tečky? Otázky nekončí – co je to hvězda, kometa, planeta... Když pak kolem šestého roku života tráví dost času s nosem zabořeným do encyklopedií, nelze se divit, že se o svět bude zajímat i nadále! Snad každé dítě je zvědavé a z občasného pořádání různých přednášek, dílen nebo soutěží pro mladší účastníky mám zkušenost, že zvědavost stačí vytáhnout na povrch – podnítit fantazii, nadhodit zajímavou otázku, ukázat nejen to, co už víme, ale možná především to, na co odpovědi ještě hledáme. Z mnoha školních učebnic můžeme získat dojem, že už je všechno poznané a sepsané, ať jde o vesmír, oceány, lidské tělo, dějiny... Potřebujeme víc materiálů, které podporují zvědavost, samostatné kritické myšlení a pátrání po dalších informacích. Přesný počet měsíců Jupiteru je v zásadě nepodstatný a nesmyslný se učit nazpaměť – s objevy drobných měsíců na vzdálených drahách se stejně průběžně mění. To, jak které z nich vznikly a třeba jak si velké ledové měsíce mohou udržet pod ledovou slupkou vodní oceány, už jsou zajímavé otázky, na které můžeme navázat zase dalšími a dalšími...
Co se týče první otázky – svým způsobem ano! Vždycky jsem měla blízko ke zvědavým a poněkud výstředním postavám, ať už to byl Sherlock Holmes, komandér Data nebo pan Spock...

2. Co bylo dřív? Julie vědkyně nebo Julie spisovatelka? A nehádají se někdy tyhle dvě části tvého já, když chtějí mít navrch?
Těžko říct. Vymýšlení příběhů i zvědavost ohledně fungování světa mě provázely odmalička a asi vždycky byly propojené. Když mi bylo asi deset, napsala jsem sérii povídek o čtveřici dětí zažívajících dobrodružství a řešících zločiny – a posílala jsem je při tom na spoustu zajímavých míst světa, jelikož jsem měla mnohokrát přečtený světový atlas (dá-li se atlas číst) i spoustu knih o přírodě a cestování. Ještě než jsem začala chodit do školy, ležela jsem v knihách – jak v beletrii, hlavně dobrodružné, tak v knížkách o vesmíru, zvířatech, rostlinách, zajímavých místech...

3. Na Wikipedii se o tobě dá přečíst, že jsi bioložka na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Co přesně to znamená a jakou práci to obnáší? Není to tak dávno, co jsi úspěšně promovala... můžeš našim čtenářům prozradit, v jakém přesně oboru?
Není to tak dávno? Mně přijde, že to hrozně letí – najednou jsem ve třetím ročníku doktorátu... Studuji obor teoretická a evoluční biologie a konkrétně se zabývám evolucí chování, ještě konkrétněji altruismu – zjednodušeně řečeno nezištného chování (ať už u lidí nebo zvířat – například sdílení potravy, varovná volání před predátory, pomoc s výchovou cizích mláďat aj.). V práci k dizertaci se věnuji hlavně testování Triversovy hypotézy recipročního altruismu. Mimo to učím část předmětu Základy astrobiologie a pořádám k němu seminář s hostujícími přednášejícími. Právě astrobiologii – kterou velmi zjednodušeně řečeno zajímají okolnosti vzniku a vývoje života na Zemi, možnost podmínek pro život mimo ni a naše šance na detekci těchto podmínek nebo přímo života na jiném tělese – bych se do budoucna ráda věnovala více, pokud se naskytne ta možnost; u nás k tomu moc příležitostí není. Chodila jsem i na přednášky na matfyzu a "dole na geologii", což je pro tento multidisciplinární obor jedině užitečné, a baví mě propojovat poznatky z biologie, astronomie, geofyziky a dalších oblastí. Dílem díky štěstí, dílem díky "zdvořilé drzosti" jsem trochu pronikla do těchto kruhů a rozhodně bych tam ráda zůstala.

4. Přináší ti práce inspiraci pro psaní nebo náměty přicházejí i z jiných zdrojů?
Samozřejmě obojí. Ostatně v úvodech k několika povídkám ve sbírce Světy za obzorem popisuji jejich vznik právě z "vědeckého nápadu". Jedna se například zrodila přímo na přednášce z evoluce fenotypu... Inspirace ovšem může přijít odkudkoli. Nápady jsou na psaní to nejjednodušší (zato nejtěžší je najít si klid a čas, zkrátka "sednout si na zadek a psát"); můžou přijít stejně tak ze zahlédnutí zajímavého člověka v metru nebo na procházce jako z informace v přednášce nebo článku, ze staré fotografie, z někým vyřčené fráze, spatření historické památky, poslechu skladby... zkrátka jsou doslova na každém kroku.

5. Tvoje nejnovější povídková kniha se jmenuje Světy za obzorem. Vydala by ses ty sama za hranice našeho světa, kdyby ti někdo dal skutečnou příležitost?
Rozhodně! Koneckonců jsem v generaci, která má při troše štěstí šanci zažít "rutinní" pilotované mise na Měsíc v těsně postreproduktivním věku, což je ideální věk na to vydat se do vesmíru. Máte za sebou doktorát či dva a řadu profesních zkušeností a úspěchů, příliš nehrozí, že se po návratu z vesmíru ještě budete chtít rozmnožit, ale ještě jste ve skvělé fyzické i psychické kondici... Samozřejmě netuším, jestli bude budoucnost vypadat takhle, ačkoli bych si to přála – závisí to na příliš mnoha faktorech, které neovlivním. Ale do té míry, do jaké ji mohu ovlivnit, budu pracovat na její realizaci. Na IAC 2016 v Guadalajaře jsem měla jedinečnou příležitost jednak být osobně u odhalení SpaceX projektu ITS a Muskova oznámení výhledu kolonizace Marsu (a bohužel jsem v Q&A neměla možnost se zeptat na protiradiační stínění a také planetární ochranu), jednak jsem si jako členka skupiny studentů vybraných ESA mohla promluvit s ředitelem Evropské kosmické agentury Janem Wörnerem. Vznikl i krátký rozhovor a směr, jakým Wörner vede ESA, se mi rozhodně líbí (a asi mě nechcete zatáhnout do debaty o tom, nakolik efektivnější je organizace ESA oproti NASA, pokud nemáte zájem tím strávit delší čas... snad jen řekněme, že věci jako SLS se Evropě zatím vyhýbaly a technicko-finanční spíše než politická stránka tu rozhodují o tom, co jsou to utopené náklady). Nejenže bych se tedy vydala za hranice našeho světa – chci aktivně pracovat na tom, aby jednou mnoho z nás mělo tu příležitost.

A ještě jedna podotázka ke Světům za obzorem: Nedávno jsi přednášela na škole, kam chodí naše redaktorka Eylonwai a neměla příležitost položit otázku, která se týká jedné povídky, kterou jsi studentům předem poslala k přečtení a zamyšlení: V povídce My stíny vystupuje v hlavní roli "dvojenec" (tj. někdo, kdo má v sobě dvě osobnosti), což je koncept založený na skutečné poruše (disociativní porucha identity). Tak by mě zajímalo, jak na tuhle myšlenku přišla a jestli si myslí, že je zapojování takovýchto témat do sci-fi v poslední době "v kurzu" (připomnělo mi to například postavu Ohan v Dlouhé cestě na malou, rozzlobenou planetu Becky Chambersové) a zda je sci-fi vhodnější platformou pro podobná témata než jiné žánry. Nemusí nutně jít jen o DPI, ale třeba i o problematiku genderu (jedna z osobností byla muž, druhá žena) a podobně – zkrátka témata, která v dnešní společnosti docela rezonují.
Sci-fi mi pro podobná témata určitě přijde jako vhodný žánr – koneckonců se podobné motivy objevují už někdy v 60. a 70. letech u Delanyho, Le Guinové a dalších, a nejspíš ještě dřív u dalších autorů, na které jsem jen ještě nenatrefila (a pokud chceme přímo fiktivní zobrazení DPI, máme tu Jekylla a Hyda). S DPI jsem se v moderní sci-fi asi prvně setkala ve Světě podle prota (kde šlo přímo o tuto poruchu) a posléze ve Wattsově Slepozrakosti (kde jedna z postav měla zcela úmyslně pět uměle navozených osobností). Musím přiznat, že Dlouhou cestu na malou, rozzlobenou planetu mám ještě "v pořadí", nicméně popisem mi už při vydání originálu připomněla Rádčskou trilogii od Ann Leckieové. Právě to je krásný příklad nové myšlenky, kterou zvládne pojmout SF a mainstream ne. Mimochodem, vůbec nezávidím Petru Kotrlemu překlad trilogie – já bych si na to rozhodně netroufla. Stačilo mi po sobě přeložit právě My stíny... Tato povídka i trilogie Leckieové jsou mimochodem věci, které může autor relativně "snadno" nebo spíše přirozeně napsat v angličtině, ale česky by podle mě nevznikly. Osobně mě motiv použitý v povídce My stíny napadl v souvislosti s detektivní zápletkou. Psaní už pak šlo jako po másle... ale než jsem při překladu do češtiny přišla na vhodný termín (dvojence nakonec vymyslel jeden z přátel, kterých jsem se ptala na radu) a rozhodla se, v jakém čase, čísle a rodu to přeložím, trochu jsem se zapotila.

6. Působíš jako ohromně činorodý a aktivní člověk – co děláš, když zrovna nepíšeš nebo nebádáš? Dají se při tvém nasazení zvládat ještě nějaké další koníčky?
Mám štěstí, že mě veškerá má práce obvykle baví, a když mě některá chvilkově bavit přestane, můžu je prostřídat. Kromě vědy a psaní překládám, věnuji se popularizaci vědy formou přednášek, článků i pořádání nejrůznějších seminářů a workshopů, čas od času moderuji besedy... Volného času, kterých bych trávila něčím nesouvisejícím alespoň okrajově s prací, moc nemám, ale vzhledem k šíři pracovních zájmů mi to alespoň zatím nevadí. Mimo to jsem pár let dělala krav magu a plánuji se k ní zase vrátit.

7. Nemalou součástí tvé tvorby je nejen samotné psaní, ale také propagování psaní v angličtině. Jakou cestou jsi dospěla zrovna k tomu, že to je ten správný způsob, jak se dostat za hranice české kotliny?
Prostě jsem to zkusila a vyšlo to. A nezůstalo u jediné povídky – teď už je jich kolem dvaceti a dál zvolna přibývají. Daří se mi i s překlady jiných autorů – ty vyšly v Tor.com a Strange Horizons, brzy i v F&SF... Anglicky mluvící trh je větší i rozmanitější a nabízí širší možnosti (nemluvě o vyšších honorářích). Momentálně se snažím dokončit svůj první román napsaný anglicky, tak uvidíme, kam to dojde.

8. Na Sardenu jsme před nějakou dobou (ono to bylo už v roce 2015!!! to je děs, jak to letí :-D) publikovali překlad tvého článku Malé trhy, velké zázraky, který vyšel v online magazínu Clarkesworld. Změnilo se od té doby něco? Ať už na tvém postoji k problematice, nebo na situaci jako takové?
Český trh se tolik nezměnil – pořád tu máme dva tištěné časopisy, které se zaměřují na fantastiku, a řadu převážně menších nakladatelství, byť produkcí trhu dominuje několik gigantů. Pořád tu nefunguje řada věcí, které jsou v zámoří běžné, ale to je logický důsledek velikosti čtenářské obce. U nás by se profesionálně platící SFF magazín s volně dostupným obsahem těžko udržel, stejně tak magazíny ve formě podcastů (audio povídek). Pokyny pro autory ze strany časopisů a nakladatelů schází stále, a ty by zde mohly fungovat, ale asi tu není dostatečný zájem.

9. Co je podle tebe nejdůležitější, pokud Čech rodilec uvažuje o tom, že by začal psát v angličtině?
To, jestli píše česky nebo anglicky. Pokud jen česky (a nenapíše bestseller s přesahem do mainstreamu, kdy by sám nakladatel měl zájem pracovat na vydání v zahraničí), potřebuje si zajistit překlad, a to není úplně jednoduché. Pokud nadšený bilingvní fanoušek sám nabídne, že něco přeloží zadarmo – super, možná máte vyhráno, pakliže bude výsledek kvalitní. To se ale většinou asi nestane. Ceny za překlad směrem do angličtiny se většinou pohybují kolem 300 Kč za normostranu, což je adekvátní. Znám překladatele, kteří by neradi šli pod 400 korun, ovšem také vím, že kamarádovi někdo překládá text za 80 Kč/NS s příslibem podílu z prodejů. Pokud je práce kvalitní a překladateli nevadí takhle nízká částka (osobně beru dvojnásobek za překlad do češtiny a níž by se mi jít nechtělo), budiž – ale pokud se tím někdo chce alespoň trochu uživit, je adekvátní několikanásobná částka. Na druhou stranu náklady typicky padají na hlavu autora, a ten nemá jistotu, že povídku někde udá, což není ideální situace.
Co s tím? Plošné řešení zatím neexistuje. Některé časopisy přijímají ukázky, což znamená nižší výdaj a jeho zvýšení pouze při vyžádání celého textu v případě zájmu editora, ale je jich hrstka. Osobně to řeším tak, že překládám to, co se mi líbí a co podle mě má šanci na vydání v profesionálně platícím periodiku. Oslovím autora s tím, že povídku přeložím a v případě vydání si rozdělíme honorář. Riziko je tedy na mé straně, ale taky si vybírám, co přeložím, a nemám na to žádné uzávěrky ani jiná omezení. Navíc mi riziko, že se povídka neprodá a investice do času nevrátí, pomáhá snižovat Patreon. To mi dává větší volnost ve výběru i možnost přeložit více kousků. Pokud mi ale někdo sám nabídne text k překladu do angličtiny a není to něco, z čeho bych byla absolutně nadšená a považovala vydání prakticky za jisté, řeknu si o honorář ze strany autora. Z hlediska vynaloženého času je pro mě překlad většinou o chlup méně výhodný než vlastní psaní, ale není to propastný rozdíl. Ovšem to je dáno i žánrem – profesionální sazba za SFF povídky je 6 amerických centů za slovo či více (pro srovnání zhruba pět- až šestkrát tolik, než platí XB-1 či Pevnost). Když pak prodám překlad někam, kde dávají třeba deset, dostanu z toho polovinu a já i autor se přiblížíme nejnižší hranici profesionální sazby. Ovšem "mainstreamoví" překladatelé směrem do angličtiny berou i 14 a více centů za slovo. V rámci žánru prakticky není šance se k tomu přiblížit, ať už jako autor či překladatel, pokud nepůjde vyloženě o románový bestseller. Tuhle práci zkrátka člověk nedělá pro peníze – ale to neznamená, že by ji měl dělat zadarmo nebo za vydřidušské sazby.

A poslední bonusová otázka, protože od našeho rozhovoru se ti podařilo získat Cenu Akademie SFFH za počin roku (nadějný nováček rozhodně nejsi a zvláštní cena...) se svou antologií Dreams from Beyond. Má to pro tebe nějaký význam?
Určitě! Jsem ráda, že se pronikání českých autorů do zahraničí oceňuje, a rozhodně nejde o poslední podobný projekt. V antologii jsou kromě mé maličkosti autoři Pavel Renčín, Petra Slováková, Jaroslav Mostecký, Jan Kotouč, Jaroslav Veis, Tomáš Petrásek, Vilma Kadlečková, Lucie Lukačovičová a Hanuš Seiner. Honza Kotouč měl nedávno velmi úspěšnou kampaň na IndieGoGo na překlad svých knih a snad ještě koncem letošního roku první z nich anglicky vyjde, Pavlu Renčínovi má vyjít povídka v mezinárodní antologii Sunspot Jungle Vol. II, Petra má pár kratších věcí anglicky, Jarkova povídka vyšla znovu v magazínu Mithila Review, Tomáš si nedávno přeložil do angličtiny svou vynikající Poslední hlídku a já doufám, že se jí po vydání dostane patřičné pozornosti, z Vilmina Mycelia existuje pár kapitol přeložených do angličtiny a snad se to pohne dál, Lucie už anglicky napsala a vydala víc povídek a novelet a úspěšně v tom pokračuje a Hanušovy povídky v mém překladu vycházejí v předních angloamerických žánrových magazínech – a doufám, že víc toho vyjde i od ostatních jmenovaných i zde nejmenovaných autorů (z dosud nezmíněných třeba Tom Hadrava úspěšně publikoval mj. ve Strange Horizons a Liminal Stories). . Nejde také jen o angličtinu. Ve filipínštině se objevily SFF povídky zatím ode mě a Hanuše Seinera, v portugalštině příští rok vyjdou práce od Tomáše Petráska, Lucie Lukačovičové, Miroslava Žambocha, Hanuše Seinera a mé maličkosti, v rumunštině vyšlo speciální číslo časopisu Fantastica zaměřeného na ČR, v čínštině zatím máme mě a Lucii, v estonštině mě, v japonštině existuje překlad Tvůrce od Pavla Renčína a připravují se další projekty (francouzština, ukrajinština, azerština, bulharština)... a to jsem ještě nezmínila, že v polštině vychází romány z české akční školy. I když se teď ve výčtu soustředím na současné autory, rozhodně není kompletní. Obrovskou zásluhu na překladech do mnoha jazyků má především Jaroslav Olša, Jr., český velvyslanec tohoto času na Filipínách, překladatel, editor, spoluzakladatel Ikarie... V něm má česká sci-fi velvyslance pro celý svět.

No věřili byste tomu? Ještě štěstí, že znám Julii osobně a tudíž vím, že není vymyšlená!

Julie Nováková se narodila v roce 1991 v Praze. Je českou autorkou sci-fi, detektivek a fantasy. Má na kontě romány Zločin na Poseidon City, Nikdy nevěř ničemu, Tichá planeta, Bez naděje, Prstenec prozření a Elysium a také antologii Terra nullius. Umístila se na předních místech soutěží Cena Karla Čapka, Vidoucí, Ikaros a O vavřínovou korunu. Studuje biologii na PřF UK, pracuje na nových povídkách, publicistice i dalším SF románu a věnuje se výuce tvůrčího psaní v týmu WritingWorkshop.cz. Publikuje také v anglickém jazyce, kde jí zatím vyšly čtyři povídky a řada článků. Jako členka instruktorského týmu je zapojena do projektu Writing Workshop, kde se podílí na výuce tvůrčího psaní v českém i anglickém jazyce.

Chcete-li se dozvědět o Julii a její tvrobě další a bližší informace, doporučujeme vám její web.

A kdyby vám náhodou tohle všechno bylo málo, můžete v tomto odkazu najít nově i ochutnávku jedné povídky ze Světů za obzorem v mluvené podobě a také další zajímavé odkazy.