Rozhovor s Martinem Sládkem

Letošního května přistála na pultech knihkupectví Hladová smečka, vikinská fantasy se svérázným, ale sympatickým hrdinou. Vzbudila vesměs nadšené čtenářské ohlasy a my se proto ptáme – bude další? Jak jinak než samotného autora téhle severské jízdy, Martina Sládka.

1. Od tvojí první knížky (Nabídka, která se neodmítá) to je k druhé (Hodina vlků) žánrově docela skok, je to tak? Co tě přimělo změnit žánr?
Nestarám se o žánr, píšu, co mě baví – co bych sám rád četl, takže zasazení pro mě není klíčové. Už od dětství mě fascinovaly určité světy, takže jsem si je pak zřejmě přirozeně vybral jako pozadí pro příběhy.
Stejně tak jsem kdysi napsal vydané povídky z různých dalších světů: namátkou Conquistador z období dobývání Jižní Ameriky nebo nějaké dvě typické elfí fantasy, na jejichž názvy už si ani nevzpomínám.

2. V Hodině vlků a Hladové smečce sis vybral vikingy a jejich prostředí, je to „náhoda“, nebo máš ke starému Severu nějaký vztah?

Jako Čech k němu žádný vztah nemám. Ale miloval jsem (a pořád mám nejradši) jejich mytologii, to byl úplný začátek mého zájmu o vikingy. Až pak jsem při průzkumu zjistil, jak výjimečná a pokroková společnost to na tehdejší dobu byla. Ženy tam třeba disponovaly stejným právem jako muži. Byla to hodně otevřená společnost (na středověká měřítka), ačkoli také velice pověrčivá. Na popisování všech zajímavostí ale samozřejmě v románech není čas ani prostor.

3. Čímž se dostáváme k Haraldovi: kde se vzal? A vidíš se v něm aspoň trochu?
Vzal se někde v mojí hlavě, výsledek inspirace jinými hrdiny. Každý autor dává do postav něco ze sebe, takže ano, více či méně se v něm vidím.

4. Když říkáš inspirace jinými hrdiny, napadne tě třeba nějaký konkrétní, některý, který tě ovlivnil opravdu hodně?
Skoro každý od Gemmella, protože tam je to pořád (naštěstí) o tom samém (Druss, Mannanan, Tulák například), Koniáš, Bakly, Geralt, Bonhart, Regis, na všechny si nevzpomenu. Více než oni mě ovlivnily minizápletky a události v jejich knihách, stačil třeba jen nějaký náznak, ze kterého pak vznikl nový příběh. Pak také reálné postavy z historie, protože tam jsou ty příběhy ještě lepší. Guillaume de Beaujeu, Guillaume le Maréchal a další. Pokud sáhnu hodně hluboko do vzpomínek, tak v dětství samozřejmě Achilles, Thor, postavy a příběhy z mytologie. Takže Gemmellova poslední sága o Trojské válce mi úplně vzala dech. Je hezké mít nedostižné vzory.

5. Jak ses k té mytologii v dětství dostal? Petiška a tak?
V knihovně jsem narazil na obrázkové knihy s trochou textu, každá za jednu mytologii. Severská, Řecká, Egyptská… to jsem zhltl asi v osmi. Tehdy ještě nebyl dostupný internet a stejně na něm byly houby, takže jsem byl odkázán na knihovnu. Někdy v té době jsem od táty dostal Vinnetoua, ale prokousal jsem se k němu až v deseti, do té doby to na mě bylo obtížné čtení. Pak jsem Maye přečetl celého. Bigglese taky. A při odpoledním nudění v probraném dětském koutku knihovny jsem narazil na fantasy polici. Tak jsem ji probral taky. To byly hezký časy. Pár let jsem prakticky nedělal nic jiného, než četl, kreslil a umýval nádobí.

6. Nu, zpět k Haraldovi, takové slibné hrdiny by asi byla škoda opouštět – plánuješ pro něj nějaké další dobrodružství?
Ono už je napsané, jen tak špatně, že ho Tomáš Němec odmítl vydat. Takže díky, Tomáši. Až dokončím aktuálně rozepsanou věc, tak to opravím. A pak se to možná vydá. A ještě mám pak v hlavě jednu věc o Haraldovi, docela rozsáhlou, tak ji možná někdy napíšu. V osmdesáti. Ale mimo tyto dvě věci si myslím, že Harald je na hranici vyčerpání. Co jsem o něm chtěl napsat, jsem už buď napsal, nebo už na to delší dobu myslím. Žádný hrdina a žádný příběh by se neměl natahovat do neúnosna, jen proto, že je o něj třeba zájem. Tohle skvěle udělal Sapkowski Geraltovi. Oni taky musí odpočívat. A na druhou stranu, Žamboch tohle přepískl u Baklyho, což mě mrzelo. Ale to je osobní dojem.

7. To je úctyhodný plán. Spisovatelé obecně tohle „pravidlo“ moc nedodržují, spíš to občas vypadá, že se těch hrdinů nechtějí vzdát, ani Sapkowski se toho moc nedrží… Myslíš, že tobě (třeba po té dlouhé věci) a Haraldovi takový sentiment nehrozí?

Zatím nehrozí. Když mě v budoucnu napadne hezký příběh, který by se do Haraldova světa hodil, tak ho tam klidně zasadím. Ale mermomocí to šroubovat nechci.

8. Na čem zrovna pracuješ?
Shrnuto: cestování časem, historie, záchrana světa, pár osobních příběhů, paradoxy, kyborgové, vesmírné lodi, krypto-filozoficko-existenciální otázky, žádní upíři, žádní elfové, pár nervových zhroucení a malá pointa na konci. Inspirace od každého trochu: Planescape Torment, Hyperion, Deus Ex, Divocí a zlí, Světlonoš a pár dalších věcí, na které si nevzpomínám. A Vzpoura deprivantů od Koukolíka.

9. Jak se vlastně stalo, že je z tebe spisovatel? Byl to tvůj dětský sen, nebo se to takříkajíc vyvrbilo časem?
Já se za spisovatele nepovažuji.
Částečně za to může fantazie, kterou ze mě nedokázala vyždímat škola. A štvalo mě, že nemůžu v knihovně najít víc příběhů, které jsem měl nejradši. Tak jsem si je musel napsat sám. Že se občas líbí i někomu jinému, je příjemný bonus.

10. Tři vydané knížky, to už je na nálepku „spisovatel“ dostačující, nebo ne? Nebo co myslíš, že dělá spisovatele?

Papuče, dýmka, károvaná deka, houpací křeslo a psací stroj. Nic z toho nemám.

Martin Sládek se narodil v Praze roku 1986. Začínal v literárních soutěžích – v roce 2009 vyhrál O nejlepší fantasy. Jeho povídky najdete v antologiích Fantasy 2009 (2009), Kadeti fantazie (2010) a Žoldnéři fantazie: Knížata páry a ducha (2013). První Martinovou vydanou knihou je Nabídka, která se neodmítá (2013), sbírka postapo sci-fi povídek. V roce 2016 vyšla Hodina vlků, soubor dvou novel z alternativního raného středověku. Letošní novinkou je Hladová smečka, pokračování Haraldových dobrodružství, tentokrát v románové formě.

Obrázkový materiál: Mystery Press