RECENZE: Tim Weaver, Údolí mrtvých

David Raker přichází teprve ve svém druhém případu. A nejen, že je to lepší než minule. Ono je to dokonce nejlepší ze všech.

V knihkupeckých regálech s detektivkami dnes potkáte spoustu autorů. Najdete tam Olsena, Keplara a taky toho chlápka s příjmením od N, které nikdo neumíme pořádně vyskloňovat. Ale když se líp podíváte, najdete tam i Tima Weavera. Ten trpí jedním handicapem – nemá severské jméno, takže ho většina českých čtenářů bude asi vždycky míjet. Což je velká škoda, protože tenhle chlápek prostě psát umí a navíc umí taky navodit obří husinu na těle. A hlavně Údolí mrtvých je teprve jeho druhou knihou, což se mi po dočtení nechtělo moc věřit. Ale je to tak.
On snad ty moje recenze čte, blesklo mi při čtení Údolí mrtvých hlavou. Pamatuju si, jak mě u Honu na mrtvého štvaly motivy, které byly brakové a působily jako pěst na oko.  A jestli dvojka působila v originále stejně pitomě, tak to kvůli mně přepsal, dodal jsem v duchu vzápětí. Samozřejmě ani dvojka se nevyhnula brakovějším motivům. Jen už to tolik nepůsobí tak pitomě a nuceně jako minule. Ale nepředbíhejme. Začněme hezky od začátku.
David Raker má začátek už za sebou. Weaver tak teď může elegantně obeplout vysvětlovačky co a jak (byť se k hrdinově motivaci taky dostane) a vrhnout se rovnou na vyšetřování případu. Tím je tentokrát hledání pohřešované dívky. Je fajn, že Weaver pohlaví jednotlivých pohřešovaných osob střídá a že nehraje na strunu spojenou s ženskou křehkostí. Zároveň si pak zaslouží vyzdvihnout, že každá kniha se odehrává v úplně jiném prostředí - je to právě prostředí hledaných osob, které působí v každé Rakerově knize velmi plasticky a živě. Díky tomu jeho knihy nevypadají šablonovitě ani dojmem, že je seká jako Baťa cvičky.
V čem si ale Weaver našel hodně velké zalíbení (což se projevuje napříč jeho sérií) jsou magoři a sérioví vrazi (někdy obojí). Naštěstí pro nás je umí napsat skvěle, že by se za to nemusel stydět ani Stephen King. Ačkoliv na to Údolí mrtvých ze začátku nevypadá, i tady se jeden vyšinutý sériový vrah vyskytne. A jde z něj mráz po zádech ještě teď, několik dnů po dočtení knihy. Ano, motiv se zabijákem tohohle typu působí hodně brakově, nicméně Weaver ho umí prodat dostatečně přesvědčivě, nemluvě o mytologii, kterou kolem něj stvořil a rozvinul.
Nic z toho by ale nefungovalo bez autorova dravého stylu, který vás nutí otáčet jednu stránku za druhou. Vážně. Když budete mít volno, stane se vám, že ráno knihu otevřete a večer ji zaklapnete s tím, že je dočtena. Až tak návykový je. Ani nebudete vnímat způsob, jakým Weaver z rukávu tasí zvraty (které nejsou ohromně šokující jako v následujících knihách) a posouvá postavy na šachovnici.
Údolí mrtvých je zkrátka maso. Čtivé, návykové, místy hororové. Skvěle napsané a napínavé. Pokud nemáte ve vánočním seznamu ještě vyplněnou kolonku detektivka/thriller, zkuste se vydat do Údolí mrtvých. Nebudete zklamaní. 

Údolí mrtvých 
Tim Weaver
Vydal: Mystery Press
Překlad: Alžběta Lexová
Počet stran: 496
Vazba: pevná
Cena: 379 Kč