UKÁZKA: Laird Barron, Krev je můj chleba

1/
Jako kluk jsem byl celej pryč do Humphreyho Bogarta. Toužil jsem po plstěným klobouku a baloňáku. Chtěl jsem nosit bouchačku, kouřit cigára bez filtru a měřit si přimhouřenýma očima fajnový dámy s dlouhejma nohama a norkovou štólou přes ramena. Dychtil jsem pronásledovat padouchy, mstít bezpráví a nastolovat mír.
Když jsem přežil dospívání a stal se ze mě chlap, odhalil jsem bezvýchodnej, komickej paradox – tíživej úděl každýho soukromýho očka, náramný tajemství, který vám šestákový romány a černobílý filmy zatajej: s každou hádankou, kterou náš neohroženej detektiv rozluští, s každým tajemstvím, který odhalí, s každým zločinem, kterej vyřeší, je svět o něco nešťastnější plac. Takže jsem to rozlousk a stal se radši gangsterem. Víc peněz, víc ženskejch, lepší hadry. Co se záhad týče, těch je mnohem míň. A koeficient mizérie? V zásadě stejnej.
Stal se gangsterem. Tři slova, který vydaj za kupu knih. Jak se stalo, že jsem skončil na nejsevernější pobočce Outfitu,  to je truchlivá sága. Vyprávění o tom, jak jsem tomuhle životu unikl, není o nic míň pochmurný, zato o dost kratší.

LETĚL JSEM PRVNÍ TŘÍDOU z Anchorage do Nome, protože mě tam Outfit poslal na pracovní prázdniny.
Šéf mě objal kolem ramen.
„Izajáši,“ pravil. „Udělej pro mě něco, synku. Pokoukej se na zamrzlý krajinky, nafoť polární záři a třebas i nakřápni nějakou tu kebuli. Uvidíme se za pár měsíců.“
Možná to neřek přesně takhle, ale skoro tak. Chtěl tím říct, že mám všude slídit a ujistit se, že je v zákulisí všecko cajk.
Ten kšeft mi moc nevoněl. Nome není ze žádnýho hlediska špičkovej post. Popravdě ho spíš hlavouni v Anchorage a Chicagu využívaj jako mafiánskou trestaneckou kolonii. Do krutýho mrazu posílaj jen dva typy lidí – chlápky se speciálním nadáním a budižkničemy. To se teď bavíme o rebelech, sadistech a packalech. Ne, z tohohle pracovního zařazení jsem žádnou radost neměl, aťsi bylo jen krátkodobý. Nicméně jsem věděl, co se ode mě čeká. Zdvořilá prosba náčelníka mi samozřejmě byla rozkazem.
Po příletu jsem se hlásil u Vitaleho Nighta, místního gangsterskýho potentáta, kterej velel okolní tundře, kam až oko dohlídlo. Asi tak středně silnej chlap; hranatej od orlího nosu až po kostnatý ruce a ostrý kolena. Lesklý šednoucí vlasy a hadry šitý na míru – takovej rádoby Frank Sinatra.
Night se vyšplhal po chicagským služebním žebříčku tím, že dělal prvotřídního poskoka lidem o generaci starším, než jsem já. Uměl tasit rychle jak pistolník z Divokýho západu a na kontě měl hromadu mrtvol. Sám jsem ho viděl na střelnici v akci. „Rychle“ nebyl přesnej popis. Vypadalo to, že se mu pistole teleportovala z pouzdra rovnou do ruky, a vzápětí vyprázdnil zásobník do terče, všechno do černýho středu, kterej měl průměr jako pěťák.
Chlap bez výčitek svědomí, tak zněl všeobecnej názor na Vitaleho Nighta. Mezi gangsterama je těžký vysloužit si větší kompliment. Proč ho mocipáni vodlifrovali na Aljašku, bylo záhadou. Kolovala spousta zvěstí – že někoho voddělal bez souhlasu shůry; že přebral milenku někomu, komu neměl; že se křivě kouknul na šéfa. Mohl to bejt kterejkoli z těchhle přestupků, anebo žádnej.
V poslední době měl Night na starosti nejrůznější čachry mezi Nome a Prudhoe Bay. Drogy, zbraně, hazard, prostituci; všecko, co mohlo zvednout morálku osamělejm členům posádek velkejch rybářskejch lodí a buranům z ropnejch polí, který v Zemi půlnočního slunce dřeli do úmoru. Lidi z Outfitu Aljašku milovali – námořní trasy doširoka otevřený, tráva snad nejkvalitnější v Severní Americe a nekonečnej proud ropnejch peněz, který ve finále natekly šéfům do kapes. Udržovat všechno na Aljašce úspěšně v provozu znamenalo umět rozpoznat, který chlapi se dokážou popasovat s extrémama světla a tmy a permanentně hnusným počasím.
Jakej byl můj úkol? Nahnat strach pár Nightovým podřízeným, kteří trochu zaostávali v plnění úkolů, aby se k tomu nemusel snižovat on sám a zabejvat se pak tím, že jsou lidi celý zdrchaný. Vztahy v každý rodině jsou malicherný a komplikovaný – bez ohledu na to, o jakou famílii jde.
Když jste někde potřebovali člověka, kterej s převahou zvládne situaci, poslali jste tam Izajáše Coleridge. Byl jsem něco jako zlatej standard. Znáte ty filmy z produkce Alberta Broccoliho o jednom světově proslulým špiónovi? V každým z těchhle filmů číhá někde v pozadí hrozivej, náramně udělanej vazoun v pěkným obleku. Zabíjí lidi, který naštvou jeho šéfa – padoucha všech padouchů. Tak tenhle vazoun, to jsem byl já.
Prvních pár tejdnů v Nome proběhlo hladce. Tupci, který jsem přijel vyděsit, se jen koukli, jaký dělám ramena, a hned začali sekat dobrotu. Prostě lehce vydělaný prachy. Většinou jsme mastili karty a trávili pěknou část každýho večera chlastáním v jedný z tuctu místních hospod. Sblížil jsem se s místním personálem, obzvlášť s chlápkem, kterej u Nighta fidlal druhý housle, s Tonym Becchim (aka Tonym Pugétem), břichatým gangsterem ze starý školy. Což znamenalo ze středověku.
Stejně jako já, i Tony Pugét v tomhle konkrétním divadelním představení jenom hostoval. Chicago rozhodlo, že Nightovi by se hodilo nadání postaršího vyrovnanýho gangstera; ne napořád, jen tak na rok nebo dva. Tony P. byl původně z Floridy, takže illinoiský počasí nenáviděl. No, a počasí na Aljašce nenáviděl ještě mnohem víc. Nechal jsem ho u jeho přesvědčení, že tenhle pocit máme společnej. Došel k němu na základě skutečnosti, že jsem napůl Maor. Vytvořili jsme si z toho takovou humornou scénku, která se odvíjela asi takhle:
Co dělá kurva Maor na Aljašce? zeptal se on.
Sere rampouchy, na to já. Jaká je na dnešek předpověď?
Ráno částečně na hovno, odpoledne přechodně na hovno a večer na hovno skoro furt.
Divný bylo, že nakonec jsem si musel pořád častěji klást tutéž otázku: co tady vlastně dělám? Místo abych se řídil tímhle instinktem, o kterým jsem se už naučil, že je to můj anděl strážnej, kopnul jsem do sebe dalšího panáka a čekal, až mi dá pokoj.
A takhle jsem v tom pokračoval, dokud nebylo najednou pozdě.

2/
Všechno se to posralo na lehkým člunu v Čukotským moři. Moje čím dál vrtkavější povaha mi posílala spousty výstražnejch znamení. Měl jsem to předvídat, měl jsem si uvědomit, co po mně moje duše žádá.
Celá ta šaškárna začala jít do kytek v den, kdy Vitale Night nařídil, aby ho hrstka jeho lidí doprovodila na krátkej let do soukromý lovecký chaty poblíž Kotzebue. Důvod cesty odmítl uvíst, a když jsem na něm vyzvídal, jen se samolibě ušklíbl. Velitele se dvakrát neptáte; držíte jazyk za zuby a čekáte, co bude.
A bylo tohle: naskládali jsme se do malýho dvouvrtulovýho letadla a odfrčeli na sever do primitivní lovecký chaty na opuštěným pobřeží. Chata mi připadla sice spartánsky zařízená, ale docela klasa. Byl to srub, jak by člověk čekal, a výzdobu tvořily hlavy ledních medvědů a fotky nejrůznějších hlavounů a chlápků z Rat Packu.
Vitale Night uspořádal pořádnou párty. Dotáhl bednu šampaňskýho a spoustu koksu a společnost drsňáků rozveselovalo pár sněžnejch králíčků. Já seděl zadumaně v rohu a pil mnohem víc, než bylo zdrávo. Ráno jsem dovrávoral dolů po schodech, zrovna když Night a Tony P. vybalovali pušky a sady stahovacích nožů. Rozkládali to svý nářadíčko po praporovině rozprostřený na jídelním stole a přitom se na mě šklebili a pošťuchovali se. Na sobě měli vlněný košile, vlněný kalhoty a těžký zimní boty. Ty jejich škleby věštily, že se blíží něco strašnýho. Zbejvalo už jen čekat, jakou to na sebe vezme podobu.
Vitale Night kontroloval teleskop na pušce.
„Coleridgi. Slyšel jsem, že seš lovec.“ Namířil mi tím kanónem na hlavu a vystřelil naprázdno. „Kristepane, přestaň se tak kabonit. Vyděsíš holky. Jen do tebe trochu reju, no.“ On a Tony P. se zhluboka, upřímně rozesmáli.
Došel jsem k baru, popadl láhev Knob Creek a nalil si velkýho panáka k snídani. Než přijel velkej teréňák, flaška se povážlivě vyprázdnila.
Půltuctu se nás vecpalo do stísněný kabiny a vyjeli jsme na pobřežní led. Vozidlo rachotilo na kovovejch pásech, který se zakusovaly do modrobílejch hřbetů stlačenýho ledu. Na nebi se sbíraly nízký, těžký mraky a splývaly s lehkou mlhou. Nakonec se kry začaly rozjíždět do otevřenýho moře. Čekal na nás dlouhej dřevěnej člun, u kormidla seděl kdosi z místních. Všichni si přes zimní kabáty natáhli větrovky a nahrnuli se do člunu. Rozštěkaly se dva motory Evinrude a kormidelník s náma vyrazil do slaný mlhy.
„Co máme v merku?“ zeptal jsem se Tonyho Pugéta.
„Stádo mrožů,“ křikl na mě přes řev motorů. „Zimujou na ledovcích u pobřeží. Nahrabem si hafo těch jejich tesáků!“
Skrz mraky se prožralo slunce.

Gnóm! opět vydal Lairda Barrona

Nakladatelství Gnóm!, které vzniklo na jaře 2016, vydalo letos v srpnu svou osmou knihu. I v tomto případě se jedná o pokus najít „to nejlepší“ (rozuměj: literárně nejzajímavější) ze současné angloamerické žánrové tvorby, mapované zcela libovolně napříč žánry.
Gnóm! dosud vydal jednu malou antologii ženských sci-fi/fantasy autorek, jednu science fiction, jednu poetickou postapokalyptickou sci-fi/fantasy, tři sbírky hororových povídek od tří různých autorů, jednu sbírku esejů o fantastické literatuře jako takové a nyní přichází s krimithrillerem. Zároveň se jedná o druhou knihu aljašského rodáka Lairda Barrona vydanou v tomto nakladatelství.
Barron si u českých hororových fanoušků snad již jakousi reputaci vydobyl, a zcela jistě si získal pozornost akademiků (členů Akademie science fiction, fantasy a hororu), kteří loni jeho povídkovou sbírku Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká (Gnóm!, 2017) ocenili hned dvěma sfingami – za nejlepší horor a za nejlepší povídky.
Samozřejmě, že není na světě člověk ten, aby se líbil lidem všem, a tak se našli i čtenáři, kteří byli uvedenou knihou o to více zklamáni, protože nesplnila jejich očekávání, na žánr hororu obvykle kladená. Tito čtenáři mají jistě pravdu. Barron sám přiznává, že v průběhu svého aljašského dětství, tráveného v naprostém odloučení od zbytku světa, hltal světovou literaturu ze sbírky knihomolských rodičů, jak mu co přišlo pod ruku, a vůbec se nestihl zúčastnit učených disputací o tom, „jak se má správně psát náš žánr“, které jsou v každé komunitě obvyklé. Což znamená, že vyrostl doslova jako dříví v lese a dozrál v autora, který si píše zcela tak, jak uzná za vhodné on sám, a ještě k tomu drze prohlašuje, že „dobré nebo špatné psaní nebylo nikdy definováno žánrovými kategoriemi nebo jejich absencí.“
Vzhledem k takovému přístupu asi nikoho nepřekvapí, že Barron není autor, který by se striktně držel jen jedné literární metody nebo jen jediného žánru, a že v poslední době expanduje i mimo horor.
Abychom na vlastní kůži okusili Barronovo literární skotačení, přinesl letos Gnóm! jeho relativní (loňskou) novinku, krimithriller z mafiánského prostředí nazvanou Krev je můj chleba (v orig. Blood Standard), v němž autor stvořil zcela nového hrdinu, neobvykle fyzicky silného a odolného Izajáše Coleridge, který je, zjednodušeně řečeno, zlý a cynický, ale má dobré a světovou mytologií poučené srdce.
Soudě podle dosavadních ohlasů oceňují čeští čtenáři na knize její jazykovou bohatost, „hlášky“ a svižné tempo, což jsou vlastnosti, kterými se dost liší od autorových zádumčivých a ponurých hororů. Zároveň však ti, kdo si Barrona oblíbili již dříve, o nic nepřijdou, neboť i v krajině zbavené (prozatím) všech fantastických prvků zůstává aljašský samotář zcela sám sebou, jeho pohled na vesmír je stále stejně temný a dokonce bychom si troufli říct, že ústy Izajáše, který miluje psy a nevěří lidem, k nám promlouvá dosud nejautobiografičtěji autor sám.