RECENZE: Guy Gavriel Kay, Poslední záblesk slunce

Na začátku příběhu jsou dvě krádeže. Jedna povedená, jedna nepovedená. Bern Thorkellson o tom moc nepřemýšlí, hlavně se chce pomstít zemřelému místodržícímu, a tak mu odvede koně, který ho měl provázet na pohřební hranici do Ingavinových síní. A jelikož o tom moc nepřemýšlí, stojí náhle před zásadním problémem – jak se i s koněm schovat na malém ostrově, kde je pro všechny jen synem vyhnance? A to je ta povedená krádež. V jiné zemi se dva kyngaelští princové pokouší ukrást dobytek rivalovi jejich otce. Na konci dne skončí jeden z nich u královny víl a ten druhý se zlomeným srdcem. Ještě v jiné zemi, ač ne tak daleko, vládne všemi milovaný Aeldred, a zatímco se potýká s výchovou čtyř ne zcela poslušných dětí, musí neustále myslet na hrozbu erlinského nájezdu. Tyto malé lidské osudy se dřív či později setkají, a ač se to zpočátku zdá průzračné jak lesní tůň, až na konci se ukáže, kdo na jaké straně stojí a co je vlastně zač.

Guy Gavriel Kay je jedno z velkých jmen světové fantasy. Kariéru začal spoluprací s Christopherem Tolkienem, když mu pomáhal sestavit Silmarillion. O deset let později vydal své dosud nejznámější dílo, Fionavarskou tapiserii, která se zcela zjevně Středozemí inspiruje – což jí nijak neubírá na kvalitě. Od té doby sbíral žánrové ceny za své pseudo-historicko-fantasy romány, na kterých můžeme debužírovat i u nás: Tigana, Lvi z Al-Rassanu, Ysabel, Pod nebesy a další. Poslední záblesk slunce původně vyšel v roce 2004, v českém překladu loni. Podobně jako jiné Kayovy romány je zasazen do světa, který velmi silně připomíná ten náš, jen jména jsou pozměněna.

Mohu upřímně prohlásit, že jsem se během čtení poctivě snažila najít nějakou chybu, něco, co by nesedělo – recenze se ostatně píše mnohem snáz na něco, co je děravé jak cedník – jenže kde nic tu nic, nemám žádnou zásadní připomínku. Postav je tak akorát (přibyla-li by jedna navíc, už by to bylo moc), příběhové linky se uspokojivě rozplétají a všechno zapadá na své místo, svět dýchá vlastní atmosférou (obzvlášť když jsme v lese víl), hrdinové jsou hrdinští (se všemi pochybami, které to obnáší) a dokáží myslet sami za sebe. Zrovna psychologie postav je propracovaná naprosto excelentně. Zpočátku mi svitla naděje – rozjezd je poněkud zdlouhavý, nové postavy se přidávají jedna za druhou… jenže než si stihnete s výkřikem „Už dost!“ stěžovat, jak se to na vás valí, najednou jste za „představovací“ třetinou a je vám jasné, že tohle rozmisťování figurek prostě bylo nutné. A pak se začne hrát ta velká hra. Co naplat, Kay je mistr spisovatel a svoje řemeslo zvládá bez jediného zaváhání.

Dovolím si snad jen otázku, která mě pálila prakticky od začátku: proč to zasazovat do „jiného“ světa? Každý čtenář, který se někdy ve svém životě nachomýtl k alespoň základnímu vzdělání, pozná všechny reálie – země, národy, bohy, dokonce i historické události. Komu nedošlo, že Erlingové jsou vikingové a že se to celé odehrává v „Anglii“ a „Walesu“, ten asi včera přišel z divočiny. Jmény a názvy se to hemží na každé stránce a zachována zůstala jen nepatrná část jednotlivin – skald, völur. Takové práce, co muselo dát vymýšlení zároveň originálních a zároveň povědomých jmen! A proč? Chce se Kay vyhnout cejchu brakovosti, který často historické fantasy romány doprovází? (V tom případě by se mu nejspíš nezamlouval drakkar na obálce.) Domnívá se, že mu „jiný svět“ dovolí více prozkoumat zákoutí vlastní fantastické představivosti? Nebo se řídí vlastní mytologií – všechny světy jsou sekundární, vycházejí z jediného prvotního (totiž Fionavary)? Snaha o konzistenci vlastního díla zní nejpravděpodobněji, máme tu totiž zmínky o Al-Rassanu a jednu vedlejší postavu, která odtamtud i pochází. Znalostmi o Lvech z Al-Rassanu bohužel neposloužím, v tomto ohledu si musím doplnit vzdělání, ale i tak – zmínky jsou to natolik okrajové, že strávit kvůli nim hodiny nad vymýšlením zcela nových jmen a názvů se zdá být až bláznivým kouskem. Spisovatelé ale mají všechny nároky a předpoklady k bláznovství a my jim za to ještě rádi vzdáváme hold. Kay se svého stylu drží i v jiných dílech, tak nad tím nezbývá než s chápavým úsměvem pokrčit rameny a nechat ho dělat to své. To mu totiž evidentně jde nejlépe.

Tak je to i v tomto případě, protože Poslední záblesk slunce je výborná kniha, které se prakticky nedá nic vytknout. Nejspíš vám neobrátí život naruby, ale pokud máte rádi kvalitně napsaný poutavý příběh a nezapřete aspoň ždibec slabosti pro sever, na nic nečekejte.

Guy Gavriel Kay, Poslední záblesk slunce
Překlad: Daniela Orlando
Nakladatelství: Laser
Rok: 2019
Stran: 440
Cena: 399 Kč