POVÍDKA: Jitka Ládrová, Lhář

Lhář

povídka ze sborníku Lovci lidí

Mladý seveřan došel do středu rozbahněného cvičiště a pustil k zemi nohy oběti, kterou táhl za sebou. Tělo mrtvé dívky bylo zohaveno k nepoznání: roztrhané šaty na ní sotva držely, ruce měla vykloubené v nepřirozených úhlech a dlouhé plavé vlasy pokrývalo bláto. Z její kdysi líbezné tváře se vytratily všechny rysy. Budoucí lovec lidí se s ní nemazlil, když ji vláčel lesní cestou plnou kamenů a polámaných větví.

Přirozený hluk tábora utichl. Stráž u brány beze slov příchozího následovala, mladíci, co štípali dříví na vytopení společných prostor, zasekli sekery do špalků, a ti, co ještě takto navečer trénovali, najednou ukončili výcvik. Všichni hleděli na mladíka s copánky ze zamotaných vlasů a na zubožené ženské ostatky, které s sebou přivlekl.

Nenadálý klid přilákal z ubikací další členy tábora. Jako jedni z posledních vyšli ven velitel a dva z pěti vedoucích oddílů. Ostatní se nacházeli se svými skupinami mimo cvičiště.

„Úkol splněn, pane,“ obrátil se mladý seveřan na nejvýše postaveného lovce lidí. „Tady máte tělo té dívky, kterou jsem měl zabít.“

Velitel Naravar udělal krok z kamenného dláždění kolem domů a zabořil nohu do výcvikem rozšlapané a deštěm promočené půdy. I když měl zodpovědnost za chod celého tábora a oblékal se lépe než ostatní, stále patřil mezi muže, kteří se nebojí trochu se zamazat. Došel až k budoucímu lovci lidí, beze slova si ho změřil a poté špičkou špinavé boty nadzvedl dívčinu hlavu.

Odfrkl si a dal nohu zase pryč. Z kaše, která zbyla po dívčině obličeji, nemohl beztak nic vyčíst a dobře to věděl.

„Opravdu věříš tomu, že ti tohle projde, Viddane?“ ušklíbl se a oči se mu posměšně zaleskly. „Myslíš si, že jsi první aspirant na lovce, který se snaží obejít pravidla? Vážně myslíš, že se nikdo před tebou nepokusil místo své milé zabít jinou dívku, aby ji ochránil?“

Viddan pokrčil rameny, jako by mu na tom nezáleželo.

„Víš, jak se nakládá s těmi, kdo se vzepřou příkazu?“ pokračoval dál velitel. „Tak víš?“

„Vím,“ odvětil klidně mladík. „Zaplatí životem.“

Velitel se na Viddana podíval s neskrývanou nevraživostí. Ostatní je i nadále sledovali s ostychem a bázní. Nikdo se neodvážil promluvit.

„Měl jsem za úkol Ruyu zabít,“ ujal se znovu slova Viddan. „A to jsem udělal. Mám tu patnáct svědků, kteří mohou potvrdit, že jsem vám předložil její mrtvé tělo.“

„Máš tu patnáct svědků toho, že jsi sem dotáhl mrtvé tělo. Ne toho, že její.“

„Tvrdím to na svou čest,“ odvětil mladík. „A dle loveckého kodexu musíte mít důkaz, pokud chcete zpochybnit to, že jsem svěřený úkol nesplnil.“

Velitel se mlčky podíval na přihlížející cvičence. Nikdo z nich mu nikdy nevzdoroval. Nikdo se neopovážil. Pouze Viddan vždy dělal potíže. A tímhle korunoval svou vzpurnost. Naravar by ho nejraději uhodil a vyřídil si to s ním silou. Věděl ale, že v tomhle případě by tím ničeho nedocílil, jen by se snížil v očích ostatních.

„Zahráváš si s ohněm. Pamatuj, že odsud už není cesty zpět,“ řekl svěřenci a poté se obrátil na vojáky, kteří přišli od brány. „Odveďte ho na samotku. O tělo se postarám sám,“ přikázal a vyměnil si pohled s Borgem, který vedl Viddanův oddíl. Chtěl z jeho výrazu zjistit, na čí straně bude stát. Věděl, že starý muž do zpupného mladíka vkládá velké naděje. A vychoval ho skutečně znamenitě. Kdyby Naravar mladého lovce neznal, uvěřil by mu. Nenašel v jeho mimice a řeči těla jediný náznak toho, že neříká pravdu. Přesto však o Viddanově vině nepochyboval. Byl to lhář hodný svého jména.

*

Před třemi týdny

Těžký déšť se snášel k zemi z tmavých mraků už dva dny v kuse a pro samou mlhu nešlo vidět dál než pár metrů před sebe. Dech, který se u mladíkových úst měnil v bělavý oblak, naznačoval, že teploty se blíží k bodu mrazu. Na Ledovou říši pěkné počasí, pomyslel si Viddan a usmál se sám pro sebe.

Vždy se snažil udržovat si během cesty dobrou náladu, protože právě díky ní pak čas strávený chůzí ubíhal mnohem rychleji. Myslet neustále jen na úkol nešlo. A tento ho vedl daleko od tábora, takže prostoru pro přemýšlení měl více než dost.

Zadání mise znělo v podstatě jednoduše: vyhledat a zabít dívku jménem Ruya, která nedávno utekla z hlavního města před spravedlností. Na důkaz splnění rozkazu pak měl donést její tělo do tábora, aby mohl být případ s konečnou platností uzavřen.

Podobných úkolů už Viddan zažil několik. Většinou šlo o lupiče, kteří se nebáli vytáhnout na svou oběť zbraň, násilníky či podvodníky. Budoucí lovec lidí se na takových úkolech učil co nejrychleji daného člověka vypátrat a bez upoutání zbytečné pozornosti jej dopravit na určené místo. Pro bažanty, co se řemeslu teprve učí, to představovalo ideální práci mezi hlavními zkouškami.

K večeru našel skalní převis k přenocování a vyndal ze zavazadla večeři. Oheň nemělo smysl zapalovat, věci ani sebe by beztak neusušil. Spokojeně usnul s myšlenkou na to, že zítra složí hlavu v hostinci. Jako aspirující lovec sice uměl přežít v divočině, stejně tak dobře ale dokázal sehnat peníze. Když si mohl dopřát pohodlí, neváhal. Nač si to dělat těžší, než to je? Jestli si něco odnesl z výcviku, bylo to tohle.

Ráno se probudil a pokračoval dál. Třetí den cesty, třetí den poctivého lijáku. Mířil na severozápad a konečně měl pocit, že kromě vody ve vzduchu začíná cítit i sůl. Blížil se k moři, což znamenalo jediné – včera a předevčírem ušel víc, než si myslel. Teplé jídlo bude dřív!

Opět se mu na tváři rozhostil úsměv a s vidinou guláše na stole ještě zrychlil.

Do vesnice dorazil po poledni. Vešel do jediného hostince, sklepal ze sebe tolik vody, kolik mohl, a objednal si u šenkýřky jídlo a pití. Poté se rozhlédl kolem. Netrefil se bohům žel do času, kdy by podnik překypoval hosty. Popíjeli tu jen dva místní a ti nepůsobili příliš sdílně. Mladá šenkýřka vypadala o dost příjemněji. Když mu donesla vysněný gulášek, mrknul na ni.

„Neposadíš se na chvíli?“

„To určitě, podívej se na sebe. Vypadáš, jako by tě vyplivlo moře.“

„Vidělas to venku? No tak, nebudu dotírat jako ostatní. Cestuju sám a chci si prostě jen s někým přátelsky popovídat. Moc velký výběr jiných společníků tu nemáte,“ zkonstatoval a s chutí se pustil do jídla.

Žena se ušklíbla, zkontrolovala, jestli stálí zákazníci mají plné korbele a poté si přece jen přisedla. „Viděls to venku?“ oplatila mu otázku. „V tomhle nečase cestujou jen zoufalci jako ty.“

Viddan se zasmál. „Těší mě. Kdo ti řekl, jak se jmenuju?“

Šenkýřce se tváří prohnal pobavený úsměv. „Jen hádám. Co tě přivádí?“

Lovec nepřemýšlel dlouho, jen spolkl sousto a vytasil první výmluvu, která ho napadla. „Královský posel onemocněl, a tak poslali se zprávou zdejšímu vazalovi mě. Skoro si říkám, že si tu nemoc vymyslel. Nejspíš ten déšť cejtil v těch svejch starejch kostech několik dnů dopředu.“

„To máš ještě kus cesty. Jeho sídlo leží až někde u Tuleního výběžku.“

„Přesně, u města Sněhohrad, kde se Zamrzlá vlévá do moře. Když teda zrovna není zamrzlá.“ Viddan se napil a pak pokračoval. „Máš celkem přehled. Myslel jsem si, že tam zase tolik lidí nejezdí.“

„Moc ne, ale znáš to, tady člověk leccos zaslechne. Hlavně v létě, kdy to tu je přece jen živější.“

„Jak dlouho jste tu neměli živou duši? Pokud teda nepočítám tuhle místní sebranku.“ Kývnul hlavou k vedlejšímu stolu.

Šenkýřka se významně narovnala. „Divil by ses, ale včera se tu ukázala jedna dívka.“ Pak ale její ramena zase klesla a výraz na tváři se změnil. „Ptala se, jestli jí nedáme za práci pokoj a zbytky z kuchyně. Otec ji vyhnal, že pro žebráky tu není místo. Cítila jsem s ní. Vypadala ještě hůř než ty. Jenže co naděláš.“

Lovec chápavě přikývl a raději odvedl řeč jinam. Tohle mu bohatě stačilo. Mrknutím oka se rozloučil s vidinou postele a usušeného oblečení. Doháněl svou kořist a rozhodně nehodlal její stopu jen tak pustit. Pohodlí počká. Dojedl, zaplatil, ještě s dcerou hostinského prohodil pár slov a poté se vydal dál.

*

Seveřan dívku dohnal dalšího dne. Podobné úkoly mu dávno nečinily problémy – před pár týdny dosáhl věku čtrnácti let a jeho výcvik měl během několika měsíců skončit. V podstatě už lovcem byl, i když ne oficiálně.

Prozatím zůstal v bezpečném závěsu za ní. Dlouho nad celou záležitostí uvažoval a rozhodl se nezabíjet ji hned. Do tábora to bylo několik dní chůze a tahat se s mrtvolou mimo cesty představovalo spoustu starostí navíc. Chtěl vyzkoušet jiný způsob. Věřil, že pokud se s Ruyou seznámí, mohla by s ním pak jít dobrovolně. Zabil by ji až těsně před místem předání. Čas ho nijak netlačil. Jestli měla práce lovce lidí nějakou výhodu, tak tu, že na výsledek úkolu se jen málokdy spěchalo. Hlavní roli hrála preciznost.

Lovec začal přemýšlet, jak si nejlépe získat dívčinu důvěru. Snažil se vcítit do její situace. On sám by na útěku přistupoval k náhodným kolemjdoucím nanejvýš obezřetně a totéž předpokládal i v jejím případě. Musel se s ní seznámit co nejméně nápadně. Jako by šlo jen o náhodu…

Rozhodl se využít okolního prostředí a počkat, až dívka dojde do nejbližšího města. Tušil, že když sháněla ubytování v předchozím hostinci, zkusí to znovu. Vždy sice existovala šance, že jeho plán nemusí vyjít, ale pravděpodobnost hovořila v jeho prospěch.

Když dívka konečně dorazila do osídlené oblasti, dovolil si přijít na kratší vzdálenost. Předchozí noc ji chvíli tiše sledoval, když se utábořila, ale v šeru podvečerního lesa mnoho neviděl. Až nyní si ji prohlédl detailněji. Vlasy měla tmavší, ale hádal, že kdyby uschly, budou plavé, její pohyby působily nejistě a celkově vypadala ztraceně. Pro lovce lidí snadný cíl.

Počkal, až Ruya vyhledá hostinec, a krátce po ní do něj vstoupil také. Jako první naučeně pohlédl ke stěně u dveří, jestli je tu zvykem nechávat zbraně stranou. Žádné vyhrazené místo však nenašel. Zdejší kraj se tvářil celkem chudě, meče tu očividně nikdo nenosil a nože se běžně neodkládaly nikde. Ostatně i on měl u sebe pouze kratší čepele a většinu z nich bezpečně ukrytých.

Obrátil se směrem do lokálu a zjistil, kde se nachází jeho cíl. Dívka zamířila ke krbu a začala si zahřívat ruce a nohy.

Lovcův pozorný zrak si všiml, jak už na ni hostinský u šenku podezíravě hledí. Z jejích zelenošedých, plachých očí přímo koukalo, že nemá ani runár.

Viddan se zamyslel. Nechtělo se mu dál. Ne teď. Teplo se příjemně rozlévalo do žil a jídlo výborně vonělo. Jenže jestli ji odsud vyhodí, bude muset. Když už ji jednou dohnal, nechtěl ji ztratit.

Došel k šenku a objednal jídlo jak pro sebe, tak pro ni. „Neříkejte, od koho to je,“ zdůraznil, když hostinskému platil.

„Takhle ti ale nedá, mladej, když to nebude vědět,“ mrkl na něj. Očividně se dobře bavil na jeho účet.

Seveřan s copánky ze zamotaných vlasů se tím nemínil nijak trápit a usmál se. O tohle mu opravdu nešlo.

O chvíli později už seděl u svého talíře a z dobrého úhlu pozoroval, jak hltavě jí i jeho cíl. Sám si jídlo vychutnával a přemýšlel, jak nápadně by působilo, kdyby dívce objednal i nocleh. Po té pečínce přímo z ohně se mu teprve nikam nechtělo!

Z myšlenek ho vytrhlo, když si jistý muž přisedl k Ruye. Od pohledu nevypadal špatně. Mohlo mu být něco přes třicet, měl na místní poměry dobré oblečení, upravené vlasy a vous. Lovec ho odhadoval na nějakého obchodníka, který sice není příliš významný, ale o to raději dává na odiv, že se mu žije o něco lépe než ostatním.

Ze svého místa neslyšel, o čem si ti dva povídají, ale podle jejich výrazů odhadoval, že se dotyčný právě chlubí cizím peřím a dívka mu děkuje za jídlo. Viddan se musel hořce pousmát nad povahou některých lidí, ale zase tolik ho to nepřekvapilo. Navíc vytušil, že tomuhle muži půjde o něco víc než o přátelské povídání. To by se mu mohlo hodit…

Rychle dojedl svou porci, aby tu nemusel zbytek nechat, kdyby se jeho cíl začal nečekaně zvedat. Pak už zůstal jen u pití. Objednal si víno a naředil ho vodou z čutory u pasu. Pokud by došlo na boj, nechtěl se spoléhat na zpomalené smysly. Takhle si aspoň udrží čistou hlavu.

Dlouho se nic nedělo a Viddan si už pomalu začínal myslet, že se ve svém odhadu spletl. Dívka docela úspěšně odmítala alkohol, který jí muž objednával. Stále budila dojem, že je ve střehu. Takový přístup lovec v duchu ocenil. Očividně jí to myslelo a nenechala se jen tak zlákat. Jenže jejímu společníkovi docházela trpělivost. V jednu chvíli prostě vstal a zatáhl ji za ruku, aby šla s ním.

Ruya se bránila a snažila se muže od sebe odstrčit. Nepovedlo se jí to a ani nikdo v lokále se netvářil, že by jí hodlal pomoci. Nechala se hostit, tak musí splatit svůj dluh. Lovec hádal, že sem chodí víc žen, které rády za jídlo a pití své tělo nabídnou. Snad i proto se žádný z přítomných hostů nevzrušoval.

Muž dívku dotáhl k zadním dveřím na dvůr, kam se chodilo si ulevit. Viddan vstal a vydal se za nimi. I kdyby se tam nacházel zrovna někdo další, rozhodně tam bude méně svědků než tady uvnitř.

Když vylezl ven, nasál čerstvý, mokrý vzduch. Nic se nezměnilo – stále pršelo. Ruyu a muže nemusel hledat dlouho. Dívka protestovala dost nahlas.

„Nech ji být,“ křikl na muže.

„Jako proč?“

„Protože tu čekala na mě.“ Byl si skoro jistý, že si ho sok v hostinci nevšiml, protože jeho oči zaměstnával pohled na společnici. „Pojď,“ natáhl k dívce ruku, aby šla za ním.

Ruya dlouho neváhala. Mezi postarším mužem s pivním břichem a mladíkem s příjemným vystupováním si zvolila rychle. Schovala se za něj, pak ale nadskočila. Její předchozí společník vytáhl nůž.

Viddan rovněž položil ruku na tesák u pasu, ale zatím netasil. „Koukej se odsud ztratit,“ šeptl k Ruye a tělem ji popostrčil zpět ke dveřím do lokálu. Poté konečně vyndal svou zbraň.

Dívka příliš neotálela. Když muž na jejího zachránce zaútočil, utekla.

Viddan zkušeně uhýbal soupeřovým sekům a snažil se odhadnout míru jeho schopností. Boj s krátkou zbraní nikdy neměl příliš v oblibě, zvlášť když měl protivník upito a jeho pohyby se nedaly předem odhadnout. Vsadil na jistotu a čekal, až útočník udělá chybu.

Když se muž při jednom ze seků odkryl, lovec toho okamžitě využil. Tesák v ruce ani nepoužil a tvrdou ránou do boku poslal protivníka na kolena. Pak ho prudkým úderem omráčil a nechal ležet na močůvce.

Lovec se spokojeně ušklíbl. To ho naučí! Zasunul zbraň zpět na místo a rozhlédl se po dvorku. Zadní východ nikde neviděl, našel však místo, kde se dala obvodová zeď přelézt. Do lokálu se znovu vracet nechtěl. Účet vyrovnal předem a věřil, že Ruya tam už také není a vydala se dál na cestu. Nic mu nebránilo ji znovu dohonit. Vše šlo podle plánu, a i když se to na první pohled nemuselo zdát patrné, udělal velký pokrok. Až se spolu příště setkají, může ji bez problémů oslovit.

*

Znovu se s ní setkal dalšího večera před setměním pod skalním převisem. Ruya našla úkryt před deštěm, který konečně po pěti dnech začal slábnout, a on shodou okolností dorazil na stejné místo. To se přece může stát, když jde někdo stejným směrem… Chtěl, aby to vypadalo jako náhoda.

„Ty?“ vydechla překvapeně a změřila si ho pohledem. „Sleduješ mě?“

„Ano, já. To víš, jsem obávaný lovec lidí.“ Propukl v uvolněný a bezstarostný smích a pak na ni mrkl. „Neboj. Nejspíš máme stejnou cestu. Můj pán mě poslal na Sněhohrad se zprávou a tady,“ rozhlédl se kolem, „tady to vypadalo jako dobrý místo na přespání. Už jsem tu kdysi jednou nocoval.“

Přikývla. I když ji zpočátku vyděsil, nakonec jeho zdůvodnění uvěřila.

„Jsem Viddan,“ představil se pravým jménem. Jen málokdy používal pro krytí falešnou identitu. „A ty?“

„Ruya,“ řekla a lovec v její tváři spatřil hořké zalitování. Ona nejspíš lhát chtěla, ale když se jí znenadání zeptal, instinktivně odpověděla pravdivě.

„Dojdu pro dřevo, rozděláme oheň,“ navrhl zatím lovec, jako by si ničeho nevšiml.

„Jak chceš v tomhle počasí rozdělat oheň?“

„Mám ve věcech suchý troud. A dobrý tesák. Když osekáš tlustější větve od kůry, sice nezískáš ideální dřevo, ale stále takové, které hoří. Nečekej zázraky, ale myslím, že to i tak přijde vhod.“

Ruya se na lovce s úlevou usmála. Dovedl si představit, jak moc po něčem takovém po pár dnech bez tepla touží. Budovat důvěru skrze nejzákladnější lidské potřeby šlo snadno a Viddan na to spoléhal často.

„Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“ zeptala se, když už oba seděli naproti sobě u plápolajícího ohně a Viddan se s ní dělil o jídlo.

„Nemám ani škrábnutí,“ ujistil ji.

„A on? Je mrtvý?“ I přes skromné světlo malého plamene si Viddan všiml strachu v jejích očích. Naštěstí mohl odpovědět pravdivě.

„Ne. Odzbrojil jsem ho a nechal ležet na hnoji.“

Ruya se s viditelnou úlevou zasmála. „Děkuju. A promiň, že jsem utekla.“

„Neomlouvej se. Sám jsem ti radil, abys odtamtud zmizela.“ Odmlčel se. „Proč vlastně míříš do Sněhohradu? Nevybrala sis na cestu zrovna nejlepší dobu.“ Viddan věděl, že není vhodné se na to ptát. Ale kdyby nebyl tím, kým je, určitě by tu otázku položil. Musel se držet role, aby nevzbudil podezření.

Dívka znejistěla a chvíli váhala. „Je to tajné,“ řekla nakonec.

„Teď jsem teprve zvědavej,“ zasmál se. „Ale chápu. Já taky nesmím nikomu říkat, co je ve zprávě, kterou nesu. Už nebudu vyzvídat, neboj.“

„Díky,“ uzavřela to Ruya. „Za všechno.“

Viddan se v duchu spokojeně usmál. Měl ji přesně tam, kde potřeboval.

*

Když se Ruya ráno probudila, mladý aspirant na lovce byl už vzhůru.

„Přestalo pršet,“ vydechla šťastně dívka.

„Ano. Dneska se už půjde lépe.“ Odmlčel se. „Chceš se vydat na cestu společně, nebo budeme pokračovat každý svým tempem?“ S těmi slovy jí podal boty. Vysušené od ohně, který celou noc udržoval, a natřené tulením tukem.

„Ty ses mi postaral o boty?“

„Stále je všude spousta vody, i když už neprší. Cestuju hodně a moje pravidlo číslo jedna zní, že sucho v botách je půlka úspěchu.“

Usmála se. Musela jeho pozornost opravdu ocenit. „Půjdu s tebou ráda, pokud tě nebudu příliš zdržovat.“

Viddanovi se ulevilo. Kdyby Ruya nyní řekla ne, musel by přistoupit k drsnější a méně příjemné variantě plánu, protože znovu by se k ní takto nenápadně těžko přiblížil. Stále ale zbývalo vyřešit jeden zásadní problém: mířili na opačnou stranu, než ji chtěl dovést.

Během cesty se snažil prohloubit její důvěru. Vzhledem k zadání mise věděl, že Ruya je na útěku. Potřeboval ji přimět vrátit se tak, aby věřila, že je to výhodné pro ni. Jednou si určil nějaký cíl a byl odhodlán udělat vše pro to, aby ho splnil.

„Nemáš žízeň?“ zajímal se, ale dívka zakroutila hlavou. „Odkud vlastně jdeš? Z hlavního města, nebo odjinud?“ Pokládal co nejobecnější otázky.

„Z hlavního města,“ potvrdila. „Sloužila jsem tam… V jednom hostinci.“

„Sloužila? To znamená, že už v něm nepracuješ?“ zeptal se, ale věděl, že toto bude patřit k tomu, co nechce říkat. Počkal si na její výraz a pak vzal otázku zpět. „Promiň… souvisí to s tím, proč míříš do Sněhohradu a o čem nechceš mluvit?“

Přikývla a nerozváděla to víc.

Škoda, Viddan tajně doufal, že by přece jen mohla něco málo dodat, když už to téma otevřel podruhé. Pro splnění úkolu sice nepotřeboval znát podrobnosti, přesto ho zajímalo, co Ruya udělala. Nepůsobila jako zločinec. Už si na tyhle věci za dobu výcviku vytrénoval čich. Navíc byla pěkná, hezky se smála. Začínal si uvědomovat úskalí svého plánu – bude těžké ji po tom všem zabít. Hodně těžké.

„Nechceš se napít?“ otázal se, aby zahnal nepříjemné myšlenky.

„Už zase se mě ptáš na pití,“ poznamenala o poznání veseleji.

Viddan se zasmál. „Promiň… to matka. Když jsem byl malý, ještě před výcvikem, tak se mě na to ptala často. Neustále se starala, jestli mi něco nechybí, jestli se cítím dobře… jestli nemám žízeň. Dělám to po ní.“

„Je to milé,“ ujistila ho. „Stejně jako dnes ráno s těmi botami.“

„To jsem také dělával ještě před odchodem na povinný výcvik. Chodili jsme hodně ven se sestrou a hráli si celé hodiny. Když jsme se vrátili domů, ona jako dívka měla za úkol postarat se o naše oblečení a já právě o boty. Trochu mi ji připomínáš a asi mi ty časy i chybí,“ přiznal. „Když jsem se před dvěma lety vrátil z výcviku, byla už vdaná.“

Nastala chvíle ticha. Ruya se tvářila, že na ni Viddanovo vyprávění zapůsobilo. „Líbilo by se mi mít bratra jako ty,“ řekla nakonec. „Ti mí se nikdy takto nestarali.“

Lovec bezstarostně pokrčil rameny. „Třeba ještě není tak pozdě, abys jednoho získala.“

*

Přítomnost

Velitel Naravar si utřel ruce do čisté osušky a odstoupil od lavoru s vodou. Mrtvola stále ještě ležela na stole, ale on už s prací skončil. Nic nenašel. Přesně, jak předpokládal.

Do místnosti vstoupil vedoucí oddílu Borg, postarší muž důstojného vzhledu, s holou hlavou a udržovaným vousem. Pevným zrakem pohlédl na velitele, který si ho k sobě nechal zavolat. Oba věděli, že Viddan patří mezi Borgovy svěřence a on jako mistr zodpovídá za výcvik každého svého žáka.

„Našel jsi něco?“ otázal se příchozí velitele.

„Ne, ale to ty víš.“

Borg na sobě nedal znát žádnou emoci, přesto velitel tušil, že mu to udělalo radost. K některým svěřencům má člověk jednoduše blíž – i mistr jako on. Nejde být ke všem stejný, když je každý z těch chlapců jiný a oni se k nim snaží přistupovat individuálně.

„Proč jsi mě zavolal?“ zeptal se Viddanův mistr.

„Abych ti řekl, že jsi dočasně odvolaný ze své pozice. Nechci, abys jakkoliv zasahoval do toho, co se nyní bude dít.“

„A co se bude dít?“ zajímal se Borg. Poznámku o odvolání jako by ani neslyšel.

„Celý tábor napříč ročníky začne pátrat po té holce. Je to nejsnazší cesta, jak ho usvědčit. Nezpochybnitelný důkaz Viddanovy vzpoury.“ Odmlčel se. „Měl by ses smířit s tím, že tvůj oblíbenec bude popraven.“

Velitel nejstaršího oddílu tábora zůstal mlčet. Jeho tvář se opět ani nepohnula.

„Nic na to neřekneš?“

Borg zakroutil hlavou. „Nemám co. Vím, že to jako velitel musíš udělat. Nikdo… nikdo si nesmí myslet, že pro něho ta pravidla neplatí. Ani Viddan ne.“ Tentokrát se mu už v obličeji mihl náznak zármutku.

*

Dva týdny před návratem do tábora

Směrem na sever ubývalo stromů. Cesta se táhla a oproti předchozím dnům se citelně ochladilo. Kaluže z nedávného deště pokryl led, který občas zapraskal, když na něj jeden z poutníků došlápl plnou vahou.

„Chodíš celkem rychle,“ nadnesla Ruya a na chvíli se zastavila.

Viddan se na ni otočil a také si na okamžik odpočinul. „Promiň, chytl jsem tempo, abych se víc zahřál.“

„Nechtěla jsem ti to vyčítat.“ Vydechla ledový vzduch. „Už nemůžu…“ přiznala poté.

„Dobře…“ zamyslel se. „Tak se utáboříme dneska dřív. Kleče je tu dost. Nasbíráme dřevo na podpal a uděláme si pořádný oheň.“

„Zdržuju tě. Už jsi mohl být na místě.“

„Myslím, že v tomhle počasí mi odpustí, když se o den dva zpozdím. Přece bych nenechal sestru uprostřed divočiny.“ Došel k ní a společně začali hledat místo k utáboření. „Sežeň co nejvíc jehličí. Je dobré jím podložit kožešiny, udrží to déle teplo.“

Viddan zatím nanosil k tábořišti dostatek dřeva na celou noc. Drobná kleč hořela poměrně dobře, ale úzké větve nevydržely příliš dlouho.

Oheň praskal a Ruya se hřála blízko u něj. Lovec v těch zvucích však najednou zaslechl něco, co do nich nepatřilo. Jiné zapraskání.

Pod něčí nohou pukl led.

Rozhlédl se kolem. S Ruyou se nacházeli poměrně daleko od cesty. Tohle přicházelo zblízka. A pak uslyšel něco dalšího. Jemné, táhlé tasení meče.

Druhý zvuk uslyšela i jeho společnice.

„Někdo tu je…“ špitla a okamžitě stála na nohou. V očích se jí zračily obavy. Viddan je chápal, vzhledem k tomu, co o své společnici věděl. Jenže to on po ní šel! Proč by posílali někoho dalšího? S něčím takovým ani v nejmenším nepočítal.

Realita lovce překvapila ještě víc. K jejich tábořišti nedorazil jeden muž se zbraní, ale tři. Vypadali jako nájemní žoldáci, kteří se zbraní umí. Dva svírali sekeru, třetí meč. Kvalitní zbroj také nehovořila právě ve prospěch napadených.

„Ztrať se vodsud, mladej,“ doporučil mu bojovník s mečem na vzdálenost asi deseti kroků.

Jistě, pomyslel si Viddan. Za nechtěnou mrtvolu jim stejně nikdo nezaplatí. Také by se snažil vyhnout souboji s protivníkem navíc.

„Nech tu zbraň a padej pryč,“ zopakoval znovu ten stejný, když Viddan zaváhal.

Lovec sáhl pro tesák a pozorně si skupinku mužů ještě jednou prohlédl. Všichni svírali zbraň v pravé ruce, ale jen dotyčný s mečem stál ve střehu, připraven okamžitě útočit.

„Dobře, dobře. Už nehulákejte.“ Položil zbraň na zem a všiml si slz v Ruyiných očích. Neměla v nich žádnou výčitku, jen strach a zoufalství.

Z nepřítelových úst zazněla další instrukce. „Kopni ten nůž sem.“

Viddan to udělal, tesák však zůstal stále blíž k Ruye než k útočníkům. Lovec strategicky začal ustupovat stranou – čelem k mužům, s rukama tak, aby je viděli.

Obcházel je pomalu, mírným obloukem zleva, dokud se nedostal na jejich úroveň. Muž se sekerou stál nyní kousek od něho. Pravačka stále působila uvolněně; vůbec to nevypadalo, že by zbraň držel pevně.

Viddan nečekal. Dvěma rychlými kroky se k muži přiblížil, chytil sekeru nad mužovou dlaní a prudce škubl. Věděl, že má jen jednu šanci. Moment překvapení hrál zásadní roli.

Jakmile svíral zbraň ve své ruce, strčil do muže, který se ještě nevzpamatoval. Jen blázen by se odvážil neozbrojen zaútočit na trojnásobnou přesilu. Blázen nebo vycvičený lovec lidí.

Muž ztratil rovnováhu a spadl mezi své kumpány. Tím v jejich řadě vyvolal zmatek.

Viddan toho využil a jako první sekl po protivníkovi s mečem. Považoval ho za největšího nepřítele – zejména právě kvůli meči, se kterým šlo útočit z větší dálky. On se sekerou musel blíž.

Nejdříve muže zranil, pak musel o kousek ustoupit, protože jeho soupeři se začali vzpamatovávat. Na Ruyu za sebou neviděl, ale doufal, že ji napadlo doběhnout alespoň k tesáku, který předtím odkopl, a vzít si ho.

On sám se zatím dostal k ohni. Rukou v kvalitní rukavici sáhl pro uhlíky a hodil je po nepřátelích.

Mířil přesně. Druhého muže se sekerou trefil přímo do obličeje. Znovu využil jejich nevýhody a zaútočil. Dorazil zraněného nepřítele s mečem a pohlédl na zbylé dva soupeře. Ten neozbrojený konečně pochopil, že  má tu čest s dobře vycvičeným bojovníkem. Dal se na útěk.

Viddan se otočil na muže s čerstvou popáleninou na tváři. Jeho protivník zuřil a to mu v boji o život nepřispělo. Lovec ho po pár nevydařených ranách sekl do stehna a poté už neměl nejmenší problém ho dorazit.

Mladý seveřan nehodlal ponechat nic náhodě. Ani na chvíli si neodpočinul, jen se pohledem konečně ujistil, že je Ruya v pořádku. Sám se vydal pronásledovat utečence. I bez zbraně představoval riziko. Lovec nehodlal riskovat, že si přivede posily.

Poslední útočník skončil s vlastní sekerou zabořenou v hrudi. Teprve nyní si lovec krátce vydechl a odpočinul. Pak vytáhl zbraň a odklidil tělo ke křoví, aby nešlo vidět cestou od hlavní stezky. Věřil, že hladová zvěř se o něj brzy postará stejně jako o ostatní mrtvé.

Vydal se zpět. Hlavou mu vířilo mnoho otázek. Ruya se očividně namočila do něčeho mnohem většího, než si původně myslel. Chtěl vědět do čeho. Po tomhle všem mu dlužila vysvětlení.

Došel až za ní. Seděla u ohně a stále působila jako plaché zvíře. Nedivil se. Na jejím místě by se tak také cítil.

„Kdo-jsi?“ řekla Ruya po chvíli, co se na něho jen tiše dívala. Hlas se jí třásl.

Odhalit svou totožnost nikdy nebylo lehké a vždy to představovalo riziko. Přesto Viddan věděl, že pokud chce znát pravdu, měl by s ní vyjít na povrch jako první.

„Jsem lovec lidí ve výcviku. Poslali mě, abych tě ochránil. Nejspíš víš něco, co je pro krále důležité.“

Viddan si uvědomoval, že Ruye lže, ale pokud skutečně věděla něco podstatného, možná jí doopravdy mohl pomoci… Chtěl jí pomoci!

Přes veškerou lovcovu snahu se dívka rozbrečela. Přitáhla si kolena k tělu a sklonila hlavu.

Mladý seveřan si přisedl k ní a pohladil ji po vyhrbených zádech. Ruya neucukla, po chvíli se dokonce přivinula na jeho hruď, aby ji mohl obejmout.

„Můžeš mi věřit. Víš to, že ano?“ zeptal se Viddan.

„Vím,“ hlesla. Slzy jí stále tekly po tvářích, ale postupně se uklidňovala. „Sloužila jsem v domě správce říšské pokladny…“ špitla po dlouhé odmlce. „Přijal mě do služby před dvěma roky, po mých dvanáctých narozeninách, na přímluvu otce, který chtěl, abych si na věno vydělala sama.“

Viddan přikývl a nepřestával ji hladit. Dal jí prostor, aby mu mohla říct celý příběh.

„Nikdy jsem z pana Yndira neměla dobrý pocit. Kdybys viděl jeho dům… přímo křičel, že je někdo víc. Spolu s dalšími dvěma dívkami, co mu sloužily se mnou, nás často popotahoval kvůli maličkostem. Jednou v noci jsem si šla pro vodu do kuchyně a cestou jsem zaslechla, jak si pán v hale s někým povídá. Na návštěvu bylo celkem pozdě, takže mě přemohla zvědavost.“

Lovec pozorně naslouchal každému slovu a čekal, co přijde. Najednou se od něj Ruya odtáhla, aby mu viděla do očí.

„Mluvili o vraždě člena rady. Walhinea. To jméno jsem znala, protože správce se často rozčiloval, jak mu leze krkem a kafrá do práce, a že by si měl raději hledět vlastních záležitostí a nekontrolovat jeho. Ten host pak řekl, aby si nedělal starosti. Že se o to postará a pošle jednoho ze svých chlapců, aby tu záležitost vyřešil.“

Viddan se na Ruyu podíval. Nedivil se, že se tak bojí. Zapletla se do něčeho tak velkého, že si to asi jen těžko dovedla představit. Zatím neuklizené mrtvoly v okolí však docela jasně napovídaly o vážnosti situace.

„Co se stalo pak?“ zeptal se lovec.

„Došlo mi, že jsem slyšela něco, co jsem neměla. Stála jsem tam jako němá socha, dokud ten muž neodešel. Pak jsem se pomalu vydala do pokoje, ale jak jsem se celá ještě třásla… nevím, co se přesně stalo a do čeho jsem narazila. Na chodbě už světlo nesvítilo a já šla popaměti. O něco jsem zakopla a pohár mi vypadl z ruky. Pán ke mně dorazil dřív, než jsem se stihla vzpamatovat. Vyptával se, co tam dělám, co jsem slyšela… Odpřísáhla jsem mu, že nic, a on mě nakonec nechal jít, ale já… další den jsem utekla. Bála jsem se. Hrozně jsem se bála, že na to přijde.“

„Dobře jsi udělala,“ ujistil ji Viddan. „Jistě, útěkem jsi na sebe poukázala, ale…“ nadechl se, „někdo, kdo si dovolí zavraždit člena rady krále, nebude riskovat kvůli obyčejné služebné. Zabil by tě, pro jistotu. Pouze to neudělal hned, protože někdo jako on si přece nebude špinit ruce sám. Podle mě spoléhal na to, že si budeš myslet, že ti uvěřil.“

Ruya si otřela uslzené oči a znovu se schoulila do Viddanovy náruče. Lovec ji nechal chvíli vydechnout, stále měl ale hodně otázek. „Za kým v tom Sněhohradu jsi vlastně šla?“

„Za kamarádem z dětství. Jeho otec v Sněhohradu získal práci a on se tam po výcviku přestěhoval za ním. Věděla jsem, že domů nemohu, a on byl první, na koho jsem si vzpomněla.“ Odmlčela se. „To už teď budu žít jen na útěku?“ zeptala se.

„Ne,“ ujistil ji Viddan. „Vezmu tě do bezpečí za svou matkou. A sám vyrazím za mistrem. Měl by vědět, co jsem zjistil, a rozhodnout, jak budeme postupovat dál.“

„Je opravdu bezpečné chodit v takové situaci za tvou matkou?“ zapochybovala Ruya.

Viddan zvedl koutky v mírném úsměvu. „Ano. Zní to asi zvláštně, ale nikdo by mě tam nehledal. Rodinám chlapců, kteří jsou vybráni na výcvik lovců lidí, se oznamuje, že jejich syn zemřel. Já do toho výcviku vždy chtěl a řekl jsem matce, že kdyby jí podobnou zprávu někdo přišel oznámit, ať tomu nevěří. Že se zase ukážu. No… a ukázal jsem se. Nenechal jsem se od ní odříznout jako jiní chlapci od svých blízkých.“

Ruya se musela usmát. Poprvé od toho přepadení.

Viddan jí neviděl do tváře, ale cítil, jak se uvolnila. Pokračoval ve vyprávění. „Chodím za ní posledních pět let a nikdo o tom neví. Když jsme výcvik začínali, mistr nás měl jedenáct. Teď už jen osm, ale i tak nemůže sledovat každého, zvlášť když zadání misí vedou na dost vzdálená místa. A tak když nějaký úkol dokončím dřív, zajdu za ní na pár dnů. Otec… otec pracuje v paláci, ale nemá moc dobrou pověst. V podstatě čekám, kdy ho vyhodí, protože nezvládá pití. S ničím matce nepomůže. Zvykl jsem si ho nahrazovat.“

„Jsi úžasný, Viddane. Víš to?“ Zvedla hlavu z jeho hrudi a podívala se na něho. Chvíli na něj hleděla a pak si mnohem klidnější lehla do jeho klína.

Viddan zajel prsty mezi záplavu jejích plavých vlasů a začal v nich Ruyu vískat. V duchu si musel připomínat, jakou roli si pro tuto misi vybral. Ochraňuj ji jako její bratr. Nezneužij toho, v jaké je situaci.

„Kdyby tě napadlo ještě něco, co by mi mohlo pomoci, řekni mi to,“ přerušil tok předešlých myšlenek. Musel se soustředit na to podstatné.

Ruya pohnula hlavou na znamení souhlasu. Ještě jednu důležitou věc svému společníkovi neřekla. „Naravar. Pán toho muže oslovil jako Naravara.“

Viddanovi se rozšířily oči a málem Ruyu přestal hladit. Oceňoval, že nemůže vidět jeho výraz – prozradil by příliš mnoho. Tahle zpráva měnila úplně vše.

*

Přítomnost

Naravar zuřil. Celý tábor, včetně vedoucích jednotlivých ročníků, pátral po stopách Viddana a Ruyi, každá ale vedla buď do ztracena, nebo do tábora.

Velitel odmítal věřit, že by jeden učeň dokázal přelstít úplně všechny. To prostě nebylo možné! Na chvíli dokonce litoval, že pod jeho pravomoc spadají pouze lovci ve výcviku a pár jejich vedoucích. Kdyby měl možnost poslat nějakého muže ostříleného zkušenostmi v terénu, jistě by výsledek pátrání vypadal jinak.

Kdyby… přestal snít. Musel si vystačit s tím, co má k dispozici.

Znovu si nechal zavolat jediného muže, který se pátrání neúčastnil. „Promluvíš s Viddanem,“ rozkázal, ještě než za sebou Borg stihl zavřít dveře. „Zjistíš od něj, kam tu holku schoval. Jedno jak. Jsem ochoten… jsem ochoten mu věnovat i život, pokud to řekne.“

Sesazený velitel nejstaršího oddílu se rozhlédl po pokoji a našel v něm známky velitelova hněvu v podobě rozházených věcí a prasklé opěrky židle. Očividně si dovolil dát svým emocím průchod, když se tu nacházel sám.

„Neřekne,“ odvětil nakonec.

„Proč myslíš?“

„Protože jsem to už zkoušel,“ odpověděl s klidnou tváří Borg. „On věří, že nic nenajdeme. A pokud jsi ochotný vyjednávat, dáváš mu tím ještě víc najevo, že opravdu nic nemáme.“

Naravar se zamračil jako divoký kanec před útokem. „Cože jsi?“ začal na Borga řvát. „Jsem tvůj velitel, do prdele! Jak sis kurva mohl dovolit za ním jít s mým výslovným nesouhlasem?“

Vedoucí oddílu se stále nevzrušoval. Jemně si promnul vous a pak pokrčil pravým ramenem. „Chtěl jsem ti ušetřit čas. A taky si zkusit, jestli bych z něho něco dostal. No… vychoval jsem ho až příliš dobře.“

Velitel tábora se znovu naštval. „Tohle je chyba tvé výchovy, ne triumf. Žádný lovec nemá právo na něco takového. Viddan akorát našel díru v našem kodexu a zneužívá toho. Ta pravidla… ta pravidla se musí změnit. Žádnej blbej učeň si nebude něco takového dovolovat.“

„Stejně ho za to nemůžeš popotahovat zpětně.“

Naravar se posměšně ušklíbl. „Kdo říká, že budu? Jde mi o to, aby se něco takového neopakovalo.“ Přešel přes místnost a zastavil se u dveří, na kterých visel na háčku kožich z bílého medvěda. „Když tu prašivou holku nedokážou najít ostatní, udělám to sám. Své místo jsem si zasloužil tím, že jsem nejlepší. Nenechám nějakýho cucáka, kterýmu sotva začaly růst vousy, aby takhle snižoval mou autoritu.“ S těmi slovy si přes ramena přehodil plášť, k pasu připevnil meč a odešel.

*

Týden před návratem do tábora

Cesta zpět do hlavního města ubíhala rychleji. Viddan se snažil celou dobu něco vyprávět, aby jeho společnice přišla na jiné myšlenky. Sám si ty své schovával na večery, kdy dívka po jeho boku usnula. Moc dobře si uvědomoval, komu se hodlá postavit. Nebude to jednoduché.

Když konečně dorazili k domu jeho rodičů, otevřel lovec dívce dveře a pozval ji dál. Z kuchyně se linula příjemná vůně a oba cestovatelé ji následovali.

„Maminko,“ oslovil mladík ženu, která stála u kamen. Ač se narodila jako šlechtična, nyní tak nepůsobila. Kvůli problémům svého muže dávno neměla k ruce žádné služebnictvo a vše se naučila dělat sama.

„Viddane,“ otočila se na syna.

„Přivedl jsem návštěvu… To je Ruya, maminko,“ představil ji a v očích mu zazářilo. Přestože se nadále snažil udržovat si od společnice odstup, připadal si, jako by nyní představoval svou dívku.

Žena se na nic nevyptávala a usadila ty dva ke stolu, aby se najedli.

„Co je třeba udělat?“ zeptal se Viddan, když jim matka nabírala polévku, a rovnou se podíval k zásobám dřeva. Otec opět s ničím nepomohl. „Vrhnu se na to po jídle,“ přislíbil rovnou, aniž by čekal na nějakou odpověď. Zněla by, že nic není nutné, že všechno zvládne. Znal svou matku příliš dobře.

Žena se usmála. „Lepšího syna, než je Viddanes, jsem si nemohla přát.“

„Mami,“ pronesl s lehkou výčitkou v hlase lovec.

„Viddanes?“ podívala se na něj Ruya překvapeně.

„Nechci se hlásit k otci tím, že budu u jména nosit šlechtickou koncovku. Žádný Viddanes, Viddanus, Viddanos ani Viddanas. Prostě Viddan. Používám to od začátku výcviku.“ Věděl, jak nerada tohle matka slyší, ale stál si za svým.

„Jak dlouho se zdržíte, děti?“ změnila žena raději téma.

„Nějakou dobu ano. Musím něco vyřešit s vedoucím výcviku,“ odpověděl Viddan. Nechtěl to před Ruyou příliš rozvádět, proto raději začal vyprávět o jejich cestě. Vynechal pouze zmínku o napadení.

Když se Ruya následně omluvila a vzdálila na záchod, matka se na syna zvědavě otočila.

„Líbí se ti? Je to moc pěkné děvče.“

Viddan se neubránil úsměvu. Před matkou nikdy emoce neskrýval. „Líbí.“

„Je na ní vidět, že je to oboustranné,“ šibalsky na syna mrkla.

„Já vím. Cítím to také,“ ujistil ji. „Ale tyhle věci teď musí jít stranou. Ruya má problém. Velký problém. Stala se svědkem něčeho, čeho neměla.“

Matka přikývla. „Dokážeš jí pomoct?“

„Myslím, že ano. Vedoucímu se dá věřit. Vymyslíme plán,“ řekl a poté vstal, aby sesbíral věci ze stolu. „Půjdu na to dřevo, zvládnete to tady?“ zeptal se, když odložil nádobí do lavoru na odmočení.

„Možná bys měl jako první jít za tím vedoucím. Dřevo počká. My si s Ruyou zatím poradíme. Aspoň se s ní trochu seznámím.“

„Máš pravdu. Bude lepší to neodkládat.“ Viddan přikývl a začal se strojit.

„Mám ti jít pomoct s tím dřevem?“ zeptala se Ruya, když se vrátila a spatřila lovce připraveného na pobyt venku.

„Jde jako první za svým mistrem,“ uvedla ji do obrazu Viddanova matka.

Když syn odešel, posadila se namísto umývání nádobí s dívkou opět ke stolu.

„Moc mě to mrzí s vaším manželem. Viddan o tom hodně vyprávěl,“ nadnesla Ruya. „Co přesně pro krále dělá?“

„Písaře,“ odpověděla žena. „A nemusí tě to mrzet. Mám syna… to mi stačí. On je moje všechno.“

„A co vaše dcera? Nejste s ní v kontaktu?“ zeptala se Ruya milým hlasem.

Žena se zarazila a němě se nadechla. Netušila, co říct. Ani nemusela, její reakce to udělala za ni.

Dívka smutně sklonila hlavu. Nemohla tomu uvěřit. Viddanovo vyprávění, jak se staral o sestru, co vše společně dělávali… Celé to byla jedna velká lež.

*

Tábor lovců lidí tvořilo prostorné cvičiště obehnané ze všech čtyř stran zdmi ubikací a sklady zbraní a potravin. Uprostřed jedné obvodové stěny se nacházela brána, kterou střežila dvoučlenná hlídka.

Viddan nehledal žádnou tajnou cestu, jak se dovnitř dostat. Pomalu se smrákalo, blížil se čas večeře. Věděl, že kromě stráže by neměl nikoho potkat. Vlastně mu nezáleželo na tom, jestli někoho potká, pokud ten někdo nebude velitel tábora Naravar.

Zamířil do pokojů pro učitele a počkal si, až se jeho vedoucí vrátí z jídelny. Netrvalo to dlouho.

„Máš být na misi,“ řekl Borg, když vstoupil. Hlídka mu prozradila, kdo zamířil do jeho dveří.

„Jsem. Jdu se poradit. Zjistil jsem něco důležitého.“

Borg svěřenci nabídl místo. Nehodlal ho týrat. Sám byl zvědav, co tedy Viddan objevil. „Tak mluv.“

„Velitel Naravar poslal v rámci zkoušky jednoho z nás, aby zabil člena rady krále Walhinea.“

„Pokud to král přikázal…“

„Král to nepřikázal,“ skočil mu Viddan do řeči. „Ta dívka… ta dívka, kterou jste mi přidělili zavraždit, slyšela, že si tu smrt objednal její pán. Správce říšské pokladny Yndirus. Naravar přijímá práci nejen od panovníka, dělá si z toho kšeft. A teď poslal mě, abych Ruyu zabil, protože potřebuje zamést stopy.“

Vedoucí oddílu se na chlapce podíval. „Viddane, tohle je tvá zkouška věrnosti. Musíš tu dívku zabít, jinak po tobě půjdou.“

„Vy jste mě neslyšel? Neposlouchal jste mě snad? Naravar je zrádce nás všech. Já si přece nezabiju jediného svědka.“

„Ale zabiješ… Pokud Naravar skutečně pochybil, najdeš i jiné důkazy. Časem… Tu holku k ničemu nepotřebuješ. Navíc když si bude velitel myslet, že to vše vyšlo, nebude tak ostražitý.“

„Nezaslouží si zemřít,“ ohradil se Viddan dost hlasitě.

„Utiš se a nehulákej tu. Mluvíš se svým mistrem!“ upozornil ho důrazně. „Ani trochu nezáleží, co si ta dívka zaslouží nebo ne. Zabiješ ji, protože je to rozkaz. Víš, kolik takových jako ty na tohle doplatilo? Já prostě neztratím nejlepšího žáka, jakého jsem kdy měl.“

Viddan naprosto ignoroval lichotku, která mezi slovy jeho mistra zazněla. „Máme sloužit spravedlnosti,“ namítl. „Ta dívka by měla být odměněna, ne potrestána. Já ji prostě nezabiju. A jestli… jestli mi nepomůžete vy, udělám to i bez vás. Poradím si.“ Vyměnil si s vedoucím výcviku pohled, ale nenašel v něm odpověď.

Viddan zklamaně zakroutil hlavou. Čekal mnohé, ale tohle ne.

„Dobrá,“ řekl tiše a zvedl se k odchodu.

„Viddane,“ zavolal za ním Borg. „Viddane!“ zvýšil hlas, ale ničeho tím nedosáhl. Viddan se neotočil.

*

Když budoucí lovec lidí opouštěl tábor, netušil, co bude dělat. Jak se má za Ruyou vrátit s takovými zprávami?

Přespal v lese, protože věděl, že zpět do hlavního města by už nestihl dorazit. Výcvik neprobíhal daleko i kvůli velkému množství úkolů, které sídlo trůnu nabízelo, přesto to několik hodin chůze bylo.

Ustlal si na měkkém jehličí a přehodil přes sebe plášť. Měl pocit, že mu hlava ještě nikdy nepracovala rychleji a usilovněji. Někde hluboko v něm se ukrývalo tolik odhodlání… Dokáže to. Cítil to!

Když dalšího dne dorazil zpět, pevně Ruyu objal. „Mám plán,“ pošeptal jí.

„Pomůže nám tvůj mistr?“ usmála se na něho nesměle. Chovala se jinak – něco se nepatrně změnilo, jenže Viddan se až příliš zaujatě soustředil na to, co jí chce říct.

„Ne. Chce, abych tě zabil. Naravar… Muž, jehož jméno si pamatuješ, je velitel našeho tábora,“ vyšel s pravdou ven. Už jí to dál nemohl tajit. „Nemusíš se ale bát. Mám plán. Uděláme to jako on a dáme mu ochutnat jeho vlastní medicíny.“

Ruya měla ve tváři nechápavý výraz.

Viddan na ni mrknul, vzal ji za ruku a dovedl ke stolu. Posadil se a přitáhl si ji vedle sebe. Chtěl jí vše prozradit, aby věděla, co bude následovat. „Zfalšuju královský příkaz. Každému lovci chodí rozkazy se zadáním mise. Když si Naravar může posílat své svěřence, kam chce, my si pošleme jednoho lovce, aby odvedl práci za nás.“

„Jak to chceš udělat?“ podívala se na něj nevěřícně.

„Otec pracuje jako královský písař. Až bude zase v hospodě hrát karty a popíjet, navštívím jeho kancelář.“

„Ty se tam chceš vloupat?“

Viddan přikývl. „Má tam královské pečetě. S nimi jsem schopný padělat rozkaz a zařídit, aby nějaký lovec zabil jak Yndira, tak Naravara.“

Ruya se usmála, ale stále překvapeně kroutila hlavou. Lovec chápal, že tomu nemůže uvěřit.

„Udělám to a pak utečeme. Na pár dnů, možná týdnů. Bude třeba tomu muži dát čas, aby ten úkol mohl splnit. A až se ukáže pravda, bude stažen ten rozkaz, který mi přikazoval tě zabít.“

Ruya dlouho nic neříkala. Viddan věděl, že ji zahltil mnoha detaily. Musí to vstřebat postupně.

„Viddane… Ty… ty jsi měl od začátku příkaz mě zabít, že? Nikdy nezazněl rozkaz ,ochraňuj ji‘, jak jsi tvrdil.“

Mladého seveřana ta otázka zaskočila. „Opravdu to chceš slyšet?“ zeptal se. Očividně stejně pravdu někde uvnitř znala.

Ruya zakroutila hlavou a pak ho objala. Lovec si ji k sobě instinktivně přitiskl.

„Mám tě ráda,“ svěřila se mu mezi pravidelnými, klidnými výdechy.

Něžně ji políbil do vlasů. Do té plavé nádhery připomínající úrodu na polích. „Já tebe taky. Nedovolím, aby ti někdo ublížil.“ Věřil, že jeho plán vyjde.

*

Přítomnost

Seveřan došel do středu rozbahněného cvičiště a pustil k zemi nohy oběti, kterou táhl za sebou. Tělo mrtvého poznali všichni.

Velitel Naravar měl v sobě několik bodných ran, kožich z bílého medvěda se topil v blátě a nepůsobil už ani trochu honosně.

„Všichni dobře poslouchejte,“ promluvil příchozí. Vedoucí jednotlivých ročníků ho dobře znali. Dokončil výcvik před pár lety. „Naravar se provinil proti koruně a byl podle toho potrestán. Podrobnosti sdělím novému veliteli. Tím se stává zde přítomný Borg.“ Ukázal na postaršího lovce s pěstěným vousem. „Budiž je vám tohle vše příkladem.“ Ukončil krátký proslov a vzal si Borga stranou. Naravarovo tělo nechal ležet na místě, aby s ním už naložili dle libosti.

Lovec s pověřením od krále vylíčil novému veliteli průběh mise. Borg přikyvoval bez dodatečných otázek. Byl v obraze víc, než si druhý lovec myslel. Nakonec mu návštěvník podal list s rozlomenou pečetí. Musel ji poškodit, aby věděl, komu zprávu doručit.

„Pro tvého svěřence Viddana,“ doplnil. „Předej mu ten rozkaz.“

Borg list rychle přelétl očima a pak přikývl.

Viddan celé dění sledoval malým oknem ze svého vězení. Myslel si, že pocítí úlevu, ale necítil nic. Posadil se na studenou zem a na chvíli přestal vnímat okolí.

Během pár minut do jeho cely dorazil nový velitel tábora. Mladý lovec se neobtěžoval vstáváním. Tělo měl rozlámané a duševní únava si vybírala svou daň.

„Jsi volný,“ oznámil mu Borg. „Zkoušku věrnosti máš uznanou jako splněnou a tady,“ podal mu list, „máš rozkaz pro závěrečnou.“

Viddan němě přikývl a natáhl ruku k veliteli, aby si zprávu převzal. Číst ji nepotřeboval. Věděl, že je to příkaz k zabití správce říšské pokladny. Sám ho psal. Chtěl si to s Yndirem vyřídit tváří v tvář.

„Jak jsi to udělal?“ zeptal se velitel. „Nemohl jsi sehnat důkazy, které by přesvědčily krále tak rychle.“

„Jste lovec… Mistr. Velitel! Přijděte na to,“ hořce se usmál. Měl tu hodně času na přemýšlení. Nevěděli o něm nic. Ani se neobtěžovali zjistit si, z jaké rodiny doopravdy přišel. Stačilo jim jméno Viddan a to, že svou minulost s nástupem do výcviku ztrácí. Nehodlal nyní prozrazovat své kontakty, když nikoho do té doby nezajímaly. Naopak. Hodlal je využít ještě jinak. Vždycky toužil být lovcem lidí, to se ale nyní změnilo.

„Nebuď takový,“ napomenul ho velitel a nabídl svěřenci ruku, aby mohl konečně vstát. „Vyhrál jsi.“

Viddan se chytil za mistrovo předloktí a zvedl se. Pak ale zakroutil hlavou. Dokázal mnohé, ale rozhodně nevyhrál.

Ruya byla mrtvá. Nedokázal jí pomoct, jak slíbil. Chtěl se s ní dát na útěk, aby poskytl lovci s rozkazem k zabití velitele Naravara čas, jenže ona mu nevěřila. Myslela si, že jí lže a že musejí utéct, aby je nenašli. Kdyby na ně přišli, potrestali by oba. Věděla to. Sáhla si na život, aby ho ochránila.

Když našel její bezvládné tělo a kostrbatý dopis se spoustou chyb, připadalo mu to jako zlý sen. Měl vše promyšlené! Vyšlo by to. Mohla žít… mohli být spolu!

Vědomí, že jí řekl pravdu a stejně to nic nezměnilo, ho sžíralo. Lhal tak dobře a tak často, až ztratil její důvěru.

Nedokázal uvažovat. Připadal si, že má v hlavě úplné prázdno, a nevěděl, co dělat. Pak se ale znovu probudil lovec v něm. Pohlédl na Ruyino tělo. Na jemné rysy její tváře. Na zář plavých vlasů. Jestli měla mít její smrt nějaký smysl, musel udělat to, co nikdo nepředpokládal.

Naposledy se s ní rozloučil a pak zapudil veškerou lidskost, kterou v sobě měl. Popadl nejbližší kámen, napřáhl se a udeřil. Přímo do jejího obličeje. Nenáviděl se za to, co dělá, ale musel pokračovat… Jen tak všechny zmate. Jen tak si každý bude myslet, že zase lže. Chtěl Naravara vidět vařit se ve vlastní šťávě. Zasloužil si trpět.

A to se také stalo.

Viddan vyšel po dlouhých dnech ven ze samotky a zahleděl se na skupinku svěřenců, kteří právě odnášeli ostatky bývalého velitele.

„Co jste udělali s tělem?“ otočil se na Borga, který se k němu připojil a zůstal stát po jeho boku.

„S jakým?“

„S Ruyiným.“ Odmlčel se. „Rád… rád bych ji řádně pohřbil.“

„Cože?“ Velitel na něho zůstal nechápavě hledět. Postupně mu docházelo, co Viddan právě řekl, a nemohl tomu uvěřit. „Jak?“

Mladý lovec ani tentokrát neodpověděl. V očích se mu zalesklo. Nechtěl dál lhát a přetvařovat se. Poprvé od Ruyina odchodu mohl projevit to, jak moc ho její smrt zasáhla.

*

Název povídky: Lhář
Autor: Jitka Ládrová
Ilustrace: Rolan Havran
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková
Sarden 2020
 

Jitka Ládrová (*1991)
je autorka fantasy, její tvorbu můžete znát ze spousty sborníků – Mlok 2016, Žoldnéři fantasie: Inteligentní ledovce a jiné zrůdy, Žena se sovou nebo Mladé čarodějky. Jitka do sborníků jen nepřispívá, ale i je sestavuje. Na kontě má zatím tři – Zpívající věže, Struny osudu a Lovce lidí, ze kterého je i zde zveřejněná povídka. Krom toho fotí fantasy tematické fotky, které si můžete prohlédnout na https://www.facebook.com/jitkaladrova/. Na stejné stránce jí můžete napsat i zprávu, pokud se vám povídka Lhář líbila a stojíte o další její příběhy. Ráda vám je pošle. ;)

Povídka Lhář se poprvé objevila v tištěné podobě ve sborníku Lovci lidí, který vyšel v roce 2018 v nakladatelství Straky na vrbě. Pokud vás povídka zaujala a měli byste ji rádi na papíře, stejně jako další povídky se stejnou tématikou, najdete ji ve zmíněném stračím sborníku, můžete zakoupit ZDE.