Halloweenská POVÍDKA: Miroslav Pech, Dýně

„Jen přes mojí mrtvolu!“
Táta už byl zase v ráži.
„Nic takovýho se tu dělat nebude! Rozumíte?“
Míša se Zuzkou přikývly. Byla to desetiletá dvojčata, téměř k nerozeznání si podobná, nebýt toho, že Míša nosila modré a Zuzka zelené šaty.
I táta měl na sobě svůj klasický úbor – kalhoty s puky tak ostrými, že byste si o ně rozřízli ruku, a bílou košili s naškrobeným límečkem. V obličeji byl brunátný, i to bylo běžné.
Zuzka šťouchla do Míši loktem. „Seš na řadě.“
Míša zakoulela očima. Věděla, že je to zbytečné, věděly to obě, přesto se zeptala: „A nemůžem si vydlabat aspoň jednu?“
„Ani jednu!“ zařval holčičkám do tváří, až jim zavlály vlasy.
„Chcete uctít mrtvý? K tomu nepotřebujete Halloween, máte Dušičky. Běžte na hřbitov a zapalte dědovi svíčku.“
„Chtěly jsme si jen vydlabat dýni,“ řekla Zuzka.
„A na co, proboha?“
Míša pokrčila rameny. „Protože se to tak dělá.“
„Dělá, jo? Dělá? Ale ne tady. Tady jsi v Čechách, ne v Americe, holčičko. My máme svoje tradice.“
„Pěkně trapný,“ zamumlala Míša.
„Říkalas něco?“
„Ne.“
Táta po ní výhružně loupnul očima. Byl to přísně racionální abstinent a ekonom, tudíž absolutní suchar, jak už ostatně dvojčata dobře věděla. Nejvíc ze všeho miloval čísla, čísla, statistiky, čísla, debaty o státním rozpočtu a… čísla.
„Můžem se ještě zeptat mámy,“ zkusila to Zuzka. Občas to zabralo. Dneska ne.
„V žádným případě. V mým baráku žádný dýně nebudou.“
„Ale máma by z nich pak mohla udělat polívku,“ řekla Míša.
„Dost! DOST!“ Tváře jim pokropily tátovy sliny. „Skončili jsme!“
Sledovaly ho, jak odchází. V podpaždí nesl obě dýně.
Podívaly se na sebe. Těžko říct, co se jim v tu chvíli honilo hlavou.

O něco později dorazila máma. Tašky s nákupem položila na kuchyňskou linku a zavolala holky, aby jí přišly pomoct.
Zatímco máma pročítala poštu, Míša se Zuzkou uklízely nákup.
„Samý kraviny,“ zhodnotila máma a otevřela koš.
„Do prdele! Co tu dělaj ty dýně?“
„Táta je tam hodil,“ řekla Zuzka.
Máma po ní vrhla nevěřící pohled. „Do koše na papír?“
To už vedle Zuzky stála Míša. Obě přikývly.  
Před lety dospěla máma k rozhodnutí, že zachrání tento upadající svět pečlivým tříděním odpadu a ve svém konání byla vážně nelítostná.
„On hodil dýně, DÝNĚ, do koše na papír?“
„Ano, maminko.“
„Kde je?“
„Asi v pracovně.“
Máma zvedla oči ke stropu a zavřeštěla: „FELIXI!“
V patře se otevřely dveře.
Následovaly kroky na schodech.
Pak do kuchyně přišel táta. Nevypadal úplně ve své kůži.
„Volala jsi mě?“ zeptal se opatrně.
„Tys hodil bioodpad do papíru?“
Táta polknul. Až teď si naplno uvědomil svou chybu.
„Můžu ti to vysvětlit, byl jsem rozčilenej a…“
Máma zvedla obočí. Táta se okamžitě zarazil, tváře mu jen hořely.
„Rozčilenej?“
„Ano,“ řekl.
„Proč jsi byl rozčilenej?“
Ukázal na dvojčata. „Můžou za to ony, jako vždycky. Ty dvě. Jsou jedna jako druhá.“ Táta prostě miloval čísla.
„A co ti provedly tentokrát?“
Míša tátu předběhla. „Chtěly jsme si vyřezat dýně na Halloween.“
„Jo,“ přidala se Zuzka, „to jsme chtěly.“
Máma se podívala na manžela.
„Žádný dýňový ksichty tu nechci. Nesnáším tyhle strašidlácký amerikánský tradice.“
„A proto jsi vyhodil dýně do papíru?“
Táta zaúpěl. „Proboha, Šarloto, rozrušily mě. Nevěděl jsem, co dělám.“
Máma si ho prohlížela a kývala při tom hlavou. Pak se otočila k dvojčatům. „Slyšely jste tatínka. Žádný strašidlácký amíci v domě.“
„Ale mami…“
„Vyřízeno.“
Táta se na holky vítězně zašklebil. Měly sto chutí mu to vrátit, třeba na něj vypláznout jazyk nebo ho prostě a účinně vyfakovat, jenže se bály, že by jim mohl napařit zaracha.
„Felixi.“
„Ano, Šarloto?“
„Vezmi ty dýně a odnes je do popelnice na bio.“
„Ona tu nějaká je?“
„Chceš mi snad říct, že sis jí za těch osm let ještě nevšiml?“
„Vynášení odpadu je jejich práce,“ bránil se s prstem namířeným na dvojčata.
Šarlota ho ignorovala. „Chceš mi říct, že sis za osm let nevšiml hnědý popelnice s nápisem BIOODPAD stojící přímo před tvým plotem?“
„Ne, zlato.“
„Tak padej.“
Když poslechl, máma si přísně změřila holky. „Běžte do pokoje a buďte tiše jako myšky. Chci si natáhnout nohy a mít chvíli klid. Třeští mi hlava, Kriste, tohle je život na píču.“
Holky se střetly očima. Jako kdyby věděly něco, o čem jejich rodiče nemají ani tušení.

Večer.
Předposlední říjnový vítr hnal barevné listí po chodníku a silnici. Zachytávalo se na kapotách aut, pouličních lampách, hromadilo se v rozích schodišť, na verandách a v altánech. Z černé oblohy se spustil déšť.
A když máma s tátou usnuli, holky si došly pro dýně.

Druhý den odpoledne.
Holky vytřely dlažbu v koupelně a pečlivě vydrhly vanu. Pak se oblékly a jedna druhé učesaly vlasy.
Venku bylo sychravo, po skleněných tabulkách oken stékal déšť.
Pustily si Halloween, a pokaždé když na scénu vstoupil Michael Myers, stiskly si ruce a zaječely.
Film skončil.
Pár minut na to dorazila máma. Položila na kuchyňskou linku papírové tašky s nákupem a nahlédla do obýváku.
Zalapala po dechu. „Kurva! To jsem se lekla.“
Felix seděl na gauči ve svých nažehlených kalhotách a bílé košili. Na hlavě měl posazenou dýni se zubatým úsměvem a trojúhelníkovitýma očima a nosem. Holky seděly vedle něj a tvářily se jako andílci.
„Hele, mami, tatínek změnil názor,“ řekla Zuzka.
„A líbí se mu to,“ doplnila Míša.
„No to teda čučim. Málem jsem dostala infarkt. Přestaňte tu blbnout a pojďte mi pomoct.“
Na lince stála druhá dýně, k nerozeznání od té, kterou měl nasazenou Felix.
„Ta je pro tebe, mami.“
„Nádherný,“ utrousila máma. „Tak do práce!“
Zatímco holky s potutelnými úsměvy uklízely nákup, máma si prošla poštu.
„Samý kraviny. Co na sebe tak pomrkáváte?“
Otevřela koš.
A začala ječet. Ani se nestihla rozčílit nad tím, co dělá tátova hlava v papíru.

Miroslav Pech (*1986)
vyrůstal v Nové Bystřici na Jindřichohradecku. Prošel mnoha zaměstnáními (tiskař, prodavač, pomocný dělník, skladník, redaktor, řidič VZV atd.). Je autorem povídkových sbírek Napíšu Pavle, Ohromně vtipná videa (Petr Štengl, 2013, 2014) a románu Cobainovi žáci (Argo, 2017). Publikoval v časopisech Semtam, H_aluze, Psí víno, Protimluv, Host, Salon, Weles, Pandora, Tvar či na internetové Dobré adrese. Cizojazyčně se jeho texty objevily na běloruském webu litrazh.org a slovinské ludliteratura.si. Žije v Českých Budějovicích.