Třetí POVÍDKA Sardenských legend 2020

Článek od: Redakce - 25.01.2021

Až za hrob

Magda Dovhunová


Byl prvním taikenem po sto letech, který do těch rozvalin vkročil. Elfové se tomu místu vyhýbali a lidská noha by jen těžko zabloudila tak daleko na jih. 
Prvním po sto letech proto, že teprve nedávno padla Bariéra, která oddělovala taikenské země od severního kontinentu. Jen zvolna se obnovovaly taikensko-elfské vztahy a obě neumírající rasy začaly znovu budovat přátelství, které je kdysi pojilo.
Anri překročil pokroucený kořen, který se po boku dravých mechů prokousal úlomky šedého mramoru, a zatáhl za uzdečku, aby popohnal svého čtyřnohého druha. Zvířeti se tu pranic nelíbilo. Pohazovalo hlavou, frkalo a tvrdošíjně přešlapovalo na místě, neochotné se pohnout dál.
„Budeme muset koně nechat tady,“ obrátil se Anri na svého společníka.
„Nejspíš ano. Tahle herka je připravená se splašit, jakmile uvidí většího pavouka,“ utrousil markýz Corentin. Z pramenů světlých vlasů mu odkapával pot.
Nechali oba koně na travnaté ploše na okraji ruin. Anri přendal ze sedlových brašen pár věcí, které by se mu při prozkoumávání města mohly hodit, a pak kolem koní vztyčil magický štít.
„Nechceš se na to uzené vykašlat? Do večera budeme zpátky,“ Corentin si ho zpod třírohého klobouku měřil trochu pohrdavým pohledem.
„Rád jsem připravený i na ty méně pravděpodobné možnosti,“ odvětil Anri s úsměvem a dopnul řemen kožené brašny.
„No jistě,“ druhý muž se zasmál. „Hrabě Anri Settwer nic nenechává náhodě.“
„Na rozdíl od tebe,“ Anri si jeho pošťuchování nenechal líbit. „Nikdy jsem neschvaloval tu tvou lehkomyslnost, Corentine.“
„Ale no tak,“ markýz na něj mrknul. „Nemůžeš brát život pořád tak vážně, příteli.“
Anri v duchu obrátil oči v sloup. Zato ty ho bereš až příliš málo vážně. A to se nevyplácí.
Nechali koně jejich pastvě a pokračovali dál pěšky.
Dobře, že jsme se sem vypravili teď, ke konci Podzimu, běželo mu hlavou. To nejhorší dusivé vedro je pryč. Ale vzduch byl stále hustý a těžký, a tak neustále věnoval koutek své pozornosti tomu, aby se ochlazoval – jestli něco opravdu nenáviděl, tak to byl pot. Corentin, jako mnoho jiných taikenů, ve velkém používal voňavý bílý pudr, který pocení omezoval. Anri vždycky preferoval magickou cestu. Možná je to náročnější, ale zato mnohem, mnohem méně nechutné.
Na to, že byli rasou s největším nadáním pro magii, měli taikeni dle Anriho mínění až příliš velké sklony hledat jednoduchá a pohodlná řešení. Možná je lenost nedílnou součástí naší přirozenosti. A jen ti nejlepší se ji naučí překonávat.
Kolem nich se postupně zvedaly zašedlé budovy, napůl zbořené, prorůstající vegetací. Okenice už dávno vylámal vítr, takže vysokými věžemi se proháněla meluzína. Štíhlé kořeny tropických stromů objímaly některé stavby tak pevně, že vypadaly jako dravá zvířata, která se budovu chystají pohltit. Občas zahlédli malou opičku a jednou vyrušili v hnízdě velkého pestrobarevného ptáka. Příroda si brala zpět to, co jí patřilo, a pomalu pohřbívala Torogon do svého náručí.
Bývalo to slavné město.
Město, které si získalo pověst střediska kultury a vzdělanosti v celé elfské říši. Chráněné ze všech stran Varlenským lesem, vytesané ve skalnatém úbočí Nargh-na-T'odu. Přímo okolo úzkého vodopádu, který padal z vrcholku skalní stěny dobrých osm set stop, zbudovali elfové širokou kašnu. Celé náměstí bylo postavené za jediným účelem – aby dalo vyniknout majestátní kráse toho přírodního úkazu. Balkony velkolepého paláce pána města hleděly přímo na třpytivý vodní proud. Ten jediný odolal toku času beze změny.
Nejprve uslyšeli šumění vody. Až poté se vodopád vynořil na konci bývalé hlavní třídy v celé své nádheře. Na chvíli se zastavili, ohromení tím pohledem.
Pak se k němu Corentin otočil.
„Takže začneme hledat v paláci, jak jsme se domluvili?“
„Ano,“ souhlasil Anri. „Dává smysl, aby jeho hrobka byla tam – po boku jeho předků. Začneme v kryptě; když nebudeme mít štěstí, rozdělíme se.“
Zakřikl to, samozřejmě. V rodinné kryptě hrobku pána města neobjevili. Ani žádnou jinou stopu po tom, co hledali.
Corentin vztekle mrsknul třírohým kloboukem o popraskanou stěnu.
„Pozor, ať nám to tu nespadne na hlavu,“ Anri se neubránil pobavenému úšklebku.
„Jen se směj,“ odsekl Corentin, „teď musíme prohledat celý palác. Co se dá dělat,“ otočil se k Anrimu, celý navztekaný, „já si vezmu severní křídlo, ty jižní?“
„Klidně. Ten z nás, který něco objeví, dá vědět tomu druhému. Máš u sebe Slepé oko?“
Corentin zvedl opaleskující tmavomodrý kámen, který měl připevněný na řetízku ve vnitřní kapse.
„Přímo tady.“
„Tak se sejdeme ve vstupní hale,“ kývnul Anri, zatímco stoupali po rozpraskaných schodech bývalého sídla. „Nemělo by nám to zabrat víc než dvě hodiny.“
Rozdělili se. Anri procházel prázdnými místnostmi, napínal svou animu a pátral po jakémkoliv náznaku magie. Sledoval i ty nejjemnější nitky potenciálu, které se pod jeho vnitřním zrakem rozsvěcely jako světlušky. Nakonec se vždy ukázaly být starou runou na šperkovnici, nebo vyhaslým amuletem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někde odpočíval jeden z nejmocnějších artefaktů, které kdy byly stvořeny. A protože jeho Slepé oko se nerozsvítilo, předpokládal, že ani Corentin neměl při hledání štěstí.
Velká škoda. Opravdu doufal, že bude v paláci. Na druhou stranu, to by bylo příliš velké štěstí, kdyby na něj doopravdy narazili tak snadno.
Pokud tu vůbec je. Pokud už ho dávno nesebral nějaký potulný vykradač hrobek, který neměl ponětí, jakou vzácnost si doopravdy odnáší.
S Corentinem se srazil na chodbě v prvním patře. Markýz měl zachmuřený výraz, zjevně ani on nebyl úspěšný.
„V paláci ani stopa. Další na řadě je, předpokládám, chrám?“
„Ano,“ přikývl Anri, zatímco si zamračeně oprašoval modrý kabátec. „A pokud nic nenajdeme ani v chrámu, budeme nejspíš muset kousek po kousku pročesat celé město. Říkal jsem ti, že moje uzené ještě přijde vhod,“ rýpnul si.
Corentin neochotně přikývl a naposledy se ohlédl na ruiny paláce, který nechávali za sebou.
„Patnáct tisíc mrtvých během jediné noci,“ přitiskl si klobouk na prsa, „dokážeš si to představit?“
„Jen matně,“ zavrtěl Anri hlavou. „Všechny do jednoho spálili… potom, co uzavřeli vyšetřování, vztyčili venku za městem pohřební hranice. Oheň prý hořel dva dny.“
„Patnáct tisíc pohřebních hranic? I s kouzly ti to zabere týden.“
„Tak to je nejspíš pohřbívali týden,“ odtušil Anri.
Ponořili se do zachmuřeného mlčení, dál procházeli pustým městem, a po cestě pro jistotu zkoumali každý dům a každý záblesk magického potenciálu, na který narazili.
„Doufám, že za tohle dostanu přinejmenším řád Zlatého jílce,“ promluvil znovu Corentin, „jinak mi za to takové pachtění nestojí!“
„Neměl bys to náhodou dělat pro dobrý pocit ze služby císařovně?“ nadhodil Anri ironickým tónem.
„Dobrý pocit ze služby císařství? Jistě. Dobrý pocit ze služby ? Odpusť, ale ne.“
„Já vím, že ji nemáš v lásce. Mně je vcelku jedno, kdo na trůně sedí, dokud se mám dobře.“
„Říkal jsi přece, že se současným stavem taky nejsi spokojený!“ Corentin se zastavil v chůzi. „Myslel jsem, že proto jsi mě vzal s sebou. Tvrdil jsi, že bychom mohli mít společný zájem.“
„Pořád si to myslím,“ rozhodil Anri rukama, „jenom jsem přesvědčený, že změna by měla být postupná. Opatrná.“
Zadíval se na obrovskou kopuli Stvořitelčina chrámu, který se před nimi právě vynořil zpoza zákrutu cesty.
„Prudké změny nikdy nekončí dobře,“ zašeptal. „A vždycky stojí životy.“
„Já vím, já vím,“ Corentin reagoval horlivě, jako vždy, „nikdo přece nechce, aby se opakoval rok 1304. Nepřeju si krvavou revoluci, ani další Bariéru!“ rozhořčeně mávnul kloboukem. „Ale raději uvidím na trůnu kteréhokoliv venkovského hraběte, kterému čouhá sláma z bot, než ji!“
„Já jsem taky venkovský hrabě,“ neodpustil si Anri jemné rýpnutí. Jemné asi jako naostřené kopí.
Corentin se rozesmál. Na tomhle místě to znělo téměř nepatřičně.
„Promiň,“ poplácal ho po rameni, „nemyslel jsem to tak.“
Na to už Anri nic neřekl a zbytek cesty k chrámovým schodům strávili v tichosti.

* * *

Dopnula na sobě mohutné černé šaty podpořené velkou rákosovou konstrukcí na bocích. Ráda se oblékala sama, ačkoliv jí všichni neustále připomínali, jak nevhodné to je pro taikenku jejího postavení. Však oni brzy pochopí, že zvysoka kašlu na to, co je vhodné.
Sukně měla snad šest stop na šířku a ze zad jí padaly lokte a lokte jemného vínového šifonu. Majestátní a velkolepé. Přesně to potřebovala k odvedení pozornosti.
Její jasně červené vlasy byly střižené nakrátko, ve vrchní části upravené do špičatých bodlin. Na slunci se v nich míhaly oranžové odlesky. Ne nadarmo se jí přezdívalo Ohnivá lady. Ráda tu přezdívku přiživovala, takže pár služebných jejích přítelkyň ji za úplatu šířilo dál.
Císařovnou taikenů se stala teprve nedávno. Bylo to tvrdě vydřené vítězství, a stále ještě za něj platila. Její oponenti neváhali vytáhnout jakoukoliv špínu, pomluvy i polopravdy, aby ji v očích veřejnosti očernili. Byla první ženou na trůnu; její pozice byla křehká jako skořápka a ona si toho byla velmi dobře vědoma.
„Lord Dollnâr čeká venku, má paní Siriennes,“ vyrušila ji hofmistryně.
„Ano,“ odvrátila se od zrcadla, „pusťte ho dál.“
Usadila se za obrovský ebenový stůl a nejvyššího arbitra Magického sněmu nechala posadit naproti sobě.
„Ráda vás zase vidím,“ poklepala nehty o desku stolu. „Naše rozhovory mi chyběly.“
Starší muž se usmál a oplatil jí pozdrav. Jeho vlasy už místy prokvétaly stříbrem, nosil je sčesané dozadu a ozdobené prostou zlatou čelenkou, což ještě umocňovalo protáhlý vzhled jeho tváře. Ale světle modré oči byly stále plné života, i když i ony prozrazovaly, že již viděl několik staletí.
„Něco nového v naší elfské záležitosti?“ zeptal se, když si vyměnili obvyklé lichotky.
„Možná,“ vyhnula se odpovědi, „zatím nic není jisté.“
„Vy mě napínáte, Excelence,“ modré oči ji propalovaly pohledem.
Škoda, že vůči tomuhle pohledu jsem imunní, starý příteli.
„Torogon,“ řekla nahlas. „Co vám to říká?
Dollnâr se vědoucně usmál.
„Ztracené elfské město. Pamatuji si dobu, kdy ještě stálo, plné života – několikrát jsem ho navštívil. To bylo ještě před Bariérou.“
To ji překvapilo. Věděla, že je Dollnâr starý, ale občas zapomínala, jak moc.
„Nechápu ale, jak to s námi souvisí,“ pokračoval nejvyšší arbitr.
Věnovala mu významný pohled.
„Náš zdroj říká, že Křídla vážky by mohla být tam.“
„Jak by se tam dostala?“ nakrčil obočí. „Měl jsem za to, že elfové se toho města bojí. Mají ho za prokleté.“
„To je pravda. Jenže ona se tam nedostala. Byla tam celou dobu. Podle všeho je Torogon místem, kde Křídla vážky vznikla.“
Pochybovačně naklonil hlavu.
„Chcete říct, že je stvořili ještě předtím, než město za tak záhadných okolností vymřelo?“
„Chci tím říct,“ naklonila se k němu přes stůl, „že to je ten způsob, jak Křídla vznikla. Tragoth obětoval celé město, včetně sebe, aby ten artefakt stvořil. Aby zachránil elfy ve válce, která už byla ve skutečnosti vyhraná. Zemřeli úplně zbytečně.“
Viděla na Dollnârovi, že je k její teorii více než skeptický.
Jistě, zní to šíleně. Popravit celé město kvůli stvoření jediného artefaktu, s nejistým výsledkem. Ale vysvětlovalo by to vše.
„Já vím, zní to neuvěřitelně. Je to stopa, kterou musíme prověřit. Poslala jsem tam hraběte Settwera. Ať je to jakkoliv, jestli tam Křídla jsou, on je najde.“
„Důvěřujete mu,“ konstatoval.
„Ano,“ přikývla, „naprosto.“
Její pohled nepřipouštěl pochybnosti, a starý mág se dál nevyptával. Místo toho jí položil jinou otázku.
„Jak jste se o tom dozvěděla?“ zvedl obočí. „Veškeré mé pátrání vždy skončilo u strašidelných povídaček starých elfek.“
Siriennes si povzdechla.
Magický sněm pátral po Křídlech dlouhá desetiletí. Bájný artefakt, který umožňoval přesunout sto tisíc mužů na vzdálenost až deseti tisíc mil – ten, kdo ho bude mít v rukou, bude mít v rukou i celé císařství. S tak mobilní armádou, kterou přesun nevyčerpá, se nikdo nemůže měřit.
„Vyšetřovatelé tehdy odhalili pravdu,“ promluvila tiše. „Byla natolik strašlivá, že ji nedokázali říct světu. Jeden z nich ten příběh ale sepsal – uložil ho na místo, kde ho nikdo nikdy neměl najít. Nakonec spáchal sebevraždu. Pravdivý příběh Torogonu si s sebou vzal do hrobu na dlouhých sto padesát let.“
„A Křídla? Našli je? Napsali, kde jsou ukrytá?“ naléhal starý taiken.
„Z toho, co jsem pochopila… elfové nebyli ochotni takový artefakt použít. Nechtěli, aby se o něm svět vůbec kdy dozvěděl. Pohřbili ho spolu s pánem města. Křídla odpočívají spolu s Tragothem.“

* * *

Společně procházeli rozhlehlou chrámovou lodí vyplněnou stovkami sloupů, které kdysi podpíraly klenutou střechu. Ta dávno podlehla zubu času, takže vnitřek elfského svatostánku zalévaly paprsky pozdně odpoledního slunce. Už bylo jasné, že do večera zpět u koní rozhodně nebudou – musí tu někde přenocovat.
„Musela to být nesmírná nádhera, když město ještě žilo. Umíš si představit, že se tu zpívala píseň jara?“ rozčísnul Corentin ticho.
„Pořád je to nádhera,“ kvitoval Anri s pohledem na otevřený strop, „z tohohle místa dýchá samotný čas. Je to jako vrátit se o sto padesát let do minulosti.“
Corentin zvedl ze země uražený achátový okvětní lístek.
„Slíbil jsem dceři, že jí odsud něco přivezu. Malý suvenýr z daleké země. Tohle by šlo, co myslíš?“ přetáčel kámen mezi prsty.
„To se jí bude líbit. Děti barevné drahokamy milují. Ty moje si s nimi vydržely hrát hodiny,“ usmál se.
„Ty máš syna, že ano?“ otočil se k němu náhle Corentin, se špetkou závisti v hlase.
„Syna a dceru,“ opravil ho. „A třetí je na cestě.“
„Stvořitelko! Blahopřeju. I když tvoje žena asi tak nadšená nebude, že?“ uchechtnul se markýz.
„Melisha miluje děti. Každé další je pro ni požehnáním.“
„Doopravdy? Má manželka proklínala i to první,“ zasmál se hořce. „Dobře pro tebe, pokud ta tvá snáší těhotenství lépe.“
„Já ji miluji,“ otočil se k němu Anri s vážnou tváří, „miluji ji i proto, že mi dala dvě nádherné děti. A dá-li Stvořitelka, dá mi i třetí.“
„Máš štěstí,“ pokrčil Corentin rameny a víc to nerozebíral.
Ani v prostorách chrámu na Tragothovu hrobku nenarazili. Společnost jim dělalo jen nekonečné sloupoví a velkolepý mramorový oltář na konci chrámové lodi. Anri si ho na chvíli představil obsypaný květinami na svátek Jara, s kněžkami v pozadí. Viděl ten obraz jako živý. Skoro slyšel tlumené hlasy stovek elfů za sebou.
„Tady je vstup do podzemí,“ zavolal na něj Corentin z levé části lodi. To ho vytrhlo z představ.
Došel ke ztrouchnivělým dveřím, u kterých postával jeho společník. Prakticky se rozpadly, jakmile do nich šťouchnul botou.
„Tohle vypadá jako dobré místo pro hrobku,“ podotknul.
Corentin přikývl, trochu pobledlý.
Vyčarovali si světlo, které se líně vznášelo nad jejich hlavami, a sestoupili dolů. Překročili poslední schod a ocitli se v úzké chodbě, která zjevně vedla na jihozápad od chrámu. Na jejím konci vkročili do mnohem rozlehlejšího prostoru. Anri zesílil světlušku a vznesl ji výš ke stropu. Tlumené světlo se rozlilo po okolí a odhalilo obrovskou podzemní síň. Před jejich očima se ze tmy vylouply tisíce mramorových desek. Naplňovaly místnost, kam až oko dohlédlo, vyrovnané v řadách; tiché pomníčky zapomenuté tragédie.
Bezděčně se otřásl. Jistě jen z chladu.
„Bohové,“ zašeptal Corentin, „z toho jde mráz po zádech.“
„To jde,“ sevřel Anri rty. „Tohle je nejspíš místo, které hledáme.“
Začali pomalu zkoumat řady desek, znovu se rozdělili a pozorně sledovali magické předivo. Neležely tu žádné kosti; šlo jen o pamětní desky.
Takže nejspíš všechny mrtvé obyvatele Torogonu spálili a popel pak uložili sem. Zpět do země, kam patřili. Je mezi nimi i Tragoth? Jsou Křídla někde tady?
Začínala ho zmáhat únava. Corentina zřejmě také, protože si označil místo, kde skončil, a vrátil se k Anrimu.
„Napadlo tě, že by ten artefakt taky mohl být zastíněný?“ promluvil na něj markýz. „Možná tady hledáme úplně zbytečně. Projdeme celé město a nenajdeme nic.“
Anri se zarazil.
„Jestli je zastíněný… neuděláme nic. Odejdeme s nepořízenou,“ tvář se mu stáhla, „ale tomu nevěřím. Na tak silný artefakt by museli vyrobit obrovskou schránu. Něco, co bychom nepřehlédli!“
„Doufejme.“
Shodli se na tom, že už jsou příliš vyčerpaní, a budou pokračovat druhý den. Pro dnešek se vrátili nahoru do chrámu s nepořízenou. Venku mezitím padla tma. Anri navrhnul, aby si rozložili kožešiny v útulném prostoru za oltářem a Corentin zajistil jejich malý bivak štítem.
Něco málo snědli a naslouchali nočním zvukům toho přízračného místa.
„Poslouchej, Anri,“ Corentin mu nabídl placatici s archivní brandy, „ty jsi dobrý chlap. Přímý, férový – zkušený. Zapadl bys mezi nás.“
„Co je to ‚nás‘, o kterém se tady bavíme?“ zvedl obočí.
Corentin se vědoucně usmál.
„Slyšel jsi někdy o Lóži vyšší spravedlnosti?“
Anri jen lehce trhnul rameny, zatímco žvýkal kus uzeného.
„Možná. Něco se proslýchá.“
„Já vím, že slyšel,“ popíchnul ho Corentin, „taky máš svou historii. Vím, žes měl něco s Lidovým shromážděním – já tě za to nesoudím. V něčem měli pravdu, to nikdo nemůže popřít!“
Anri ho chvíli mlčky pozoroval, až nakonec váhavě kývnul.
„Revoluce přišla proto, že jsme změkli,“ řekl tiše. „Začali jsme hnít už dávno předtím. Když se vévodský dvůr v Isniaře zahalil do krajek a marcipánových dortů, když královský palác začal hostit nahé orgie pod rouškou vznešených plesů – to byl moment, kdy císařství začalo uvadat. Lidové shromáždění jen přineslo dobrou změnu špatným způsobem,“ zavrtěl hlavou.
Corentin horlivě přikyvoval.
„Přesně moje slova! Jenže ta rudovlasá děvka, která sedí na trůně, by chtěla tohle všechno přivést zpátky. Viděl jsi, jak pro ni přestavěli palác Nesfer? Na stropech je víc zlata, než kolik jsem viděl za celý svůj život! Je to zhýralá mrcha, stejně jako bývalý císař. A přitom ani nepochází z urozeného rodu! Zvolená císařovna, kdo o tom kdy slyšel?“
„Lid si ji přál,“ ušklíbnul se Anri. „Všichni ji zbožňují. Pokud jde o mě, uvítal bych na trůně někoho jiného.“
„Právě proto si myslím, že bys v řadách Lóže vyšší spravedlnosti našel uplatnění, příteli,“ zdvihl Corentin ukazováček. „Je to pouhá nabídka. Přemýšlej o tom.“

* * *

„Mně je jedno, co si myslí lennenský vévoda. Jemu jídlo na stole chybět nebude! Stojíte znovu o občanskou válku?“ zvýšila Siriennes hlas.
„Ne, Excelence, to si samozřejmě nikdo nepřeje!“ kancléř s úklonou zacouval o několik kroků.
„Tak jim mám všem rovnou odebrat tituly?“ pronesla mrazivě.
Madame žertuje,“ pousmál se kancléř, „ale toto je vážná věc. Dovoluji si upozornit-“
„O politice nikdy nežertuji!“
„Ehm,“ kancléř hlasitě polkl, zůstávaje pro jednou beze slov.
Siriennes se opřela o stůl a prudce vydechla.
„Tak mi domluvte s vévodou osobní schůzku,“ mávla rukou. „Pro dnešek to nechme být,“ řekla tónem, který jasně prohlašoval debatu za ukončenou.
„Excelence,“ začal znovu kancléř, „musíme spolu promluvit o-“
„Má dávka trpělivosti pro dnešní den již vypršela, Nerione!“ varovně zvedla hlas. „Jsem unavená, odejděte.“
Kancléř se znovu uklonil a vycouval ze dveří, které se za ním samy zavřely. To drobné kouzlo ji stálo víc sil, než předpokládala. Zasténala.
„Agnes,“ zaúpěla a dotkla se jadeitového amuletu na svém stole.
„Má paní?“ dívka se objevila téměř okamžitě.
Siriennes se znovu přerývavě nadechla.
„Myslím, že už to začalo,“ cedila přes zaťaté zuby. „Dostaň mě z toho korzetu.“
Služebná z ní rychle sundala mohutné šaty, pak namířila prst na šněrovadlo korzetu a to vyjelo z obšitých oček jako malý had. Šněrovačka se rozevřela a uvolnila kulaté břicho, které se do té chvíle tísnilo pod ní.
„To je přece příliš brzy, madame,“ vydechla Agnes.
„Jsem na konci osmého měsíce,“ dýchala přerývaně, „dítě to zvládne. Myslím, že mě příliš rozrušily ty včerejší nepokoje.“
„Zavolám léčitele,“ stiskla jí dívka ruku.
„Ano,“ vydechla Siriennes. „A dej vědět hraběnce Settwerové. Ať se stáhne na své panství. Nejspíš bude ráda, že nemusí předstírat těhotenství další měsíc.“
„Jistě, madame.“
„Bohové, proč jsem ho posílala pryč,“ zaúpěla, když služebná zmizela z místnosti.
Nemohl jsi ještě malou chvíli počkat? obrátila se trochu rozhořčeně k nenarozenému chlapci. Tohle se mi ani trochu nehodí. A tvůj otec je půlku světa odsud.

* * *

Anri si dovolil před usnutím vychutnat trochu tabáku. Seděli ve tmě za rozlehlým oltářem a kouřili, ruiny chrámu kolem nich se jen matně rýsovaly ve svitu hvězd.
„Takže ty jsi vážně přesvědčený, že máte šanci něco změnit?“ pronesl zamyšleně do nočního ticha.
„Každý má šanci něco změnit. Jen se ji nesmíš bát uchopit,“ potáhl Corentin z dýmky. „My se nebojíme.“
„Takže kdybych se rozhodl, že chci být součástí Lóže…“
„Seznámil bych tě s našimi představenými. Oni potom hlasují, zda nového aspiranta přijmou do našich řad.“
„Šlechtici, kteří touží po změně… jak mám vědět, že jen nemluvíte?“ Anri si přitáhl klopy modrého kabátce těsněji k tělu a vrhl na Corentina skeptický pohled. „Znal jsem desítky takových, kteří měli ústa plná velkých slov, ale ve skutečnosti se krčili ve stínech a pluli s proudem, připravení změnit barvu, kdykoliv to bylo nutné. Nechci ztrácet čas s dalšími takovými. Pokud se rozhodnu být toho součástí… chci činy.“
„Obviňuješ nás ze zbabělosti?“ rozhořčil se markýz. „My jsme muži činu! Taikenská rasa bývala hrdá – s tou svobodomyslnou čubkou na císařském trůnu jsme zapomněli, kdo jsme. My přivedeme změnu, Anri. Nový řád!“
„To jsou pořád jen slova,“ netečně vyfoukl kouř.
„Nejsou! Máme plán, jak tu rudovlasou děvku odstraníme,“ naklonil se k němu Corentin. „Do Jara bude na císařském trůně sedět někdo, kdo je ho hoden!“
Anri jen zlehka pozvedl obočí.
„To je celkem ambiciózní plán.“
„Všechno je připravené,“ Corentin si znovu s gustem přihnul z placatice. „Jestli se rozhodneš připojit k nám, do všeho tě zasvětíme.“
„Rád slyším, že jste připraveni nejen mluvit, ale i jednat,“ pokýval Anri hlavou.
Nijak přitom nezměnil tón hlasu, ani nepohnul jediným svalem ve tváři – jen vymrštil ruku, zablýsklo se ostří, a jeho magie neomylně vedla dýku přesně na Corentinovo hrdlo. Markýz se nestihl ani nadechnout.
Corentin vytřeštil oči, doutnající dýmka mu vypadla z ruky. Chytil se za krk a prsty mu vibrovaly úsilím, jak se v šoku snažil zranění zahojit. Anri ho chytil za zkrvavené prsty a pomalu mu je odpáčil od rány. Díval se mu přitom přímo do očí.
„Nešel jsi na to špatně. Testoval jsi mě, oťukával… mohlo by ti to vyjít, Corentine. S někým jiným – možná. Bohužel jsi narazil na chlapa, který tu svobodomyslnou čubku na trůně miluje.“
S těmi slovy mu zakryl ústa a pevně držel, dokud z očí jeho společníka nevyprchal život docela. Potom ho pustil, nechal tělo svézt se na zem a znechuceně si očistil prsty od krve.
„Zatracená práce,“ zamumlal. „No – zase o jednoho bastarda z Lóže míň.“
Dvěma kopnutími odsunul Corentina do zadního rohu kobky. Jeho třírohý klobouk pohodil na něj.
„Tady ti bude dobře,“ promluvil k mrtvole. „Tenhle,“ ukázal na kamenný oltář, „ti bude dělat společnost, neboj.“
Gestem pravé ruky odsunul z masivního mramorového bloku dobře zamaskovanou svrchní desku. Vevnitř ležela překvapivě zachovalá kostra. Pán města střežil vstup do podzemí, ve smrti stejně jako za života. Tady, uprostřed svatostánku, dohlížel na věčný spánek těch, jejichž smrt způsobil. Kostlivé prsty svíraly úzkou vyřezávanou hůlku. Síla té věci ho udeřila do hrudi v momentě, kdy hrobku otevřel; zavrávoral, na chvíli nebyl schopen se nadechnout. Magický potenciál Křídel byl silnější než cokoliv, s čím se kdy setkal.
Vysvobodil hůlku z Tragothova sevření a oprášil ji. Nezaměnitelná tlumená zář ho ujistila, že má, pro co sem přišel.
„Zřejmě jsi netušil, že elfové své mrtvé nespalují jako my,“ utrousil směrem ke Corentinovi. „Ty chudáky dole spálili, protože pohřbít je všechny by bylo nemožné. Ale jeho by nikdy nespálili – neodvážili by se. Tragoth odpočívá tady nahoře.“
Koutkem úst se pousmál.
„Víš, vtipné je, že jsem to pochopil v momentě, kdy jsi řekl, že by Křídla mohla být zastíněná. A tohle,“ poklepal rukou na oltář, „od pohledu není obyčejný mramor.“
Založil Křídla do kožené kabely a v rychlosti posbíral všechny své věci. Očistil kožešiny od krve a pak věnoval mrtvému markýzi poslední pohled.
„Nemyslím si, že tu budeš ležet dlouho – zvířata se o tebe brzy postarají. Ale i kdyby ne, tady tě nikdo nikdy nenajde.“
V náhlém popudu se k němu sklonil a vydoloval z kapsy jeho kabátu malý předmět. Není další důvod, proč se na tomhle prokletém místě zdržovat.
Přesunul se ke koním a za necelou hodinu už byl na cestě do přístavu. Koně jsou odpočatí – může si dovolit jet přes noc. Vyspí se na lodi. Až bude dostatečně daleko od Torogonu, dostatečně daleko od těla markýze Corentina. A o kousek blíž k .
Jak seděl v sedle, vytáhnul z kapsy drobný kousek achátu. Malý okvětní lístek.
„Já ho tvé dceři předám,“ zamumlal a pobídl koně do klusu.

 

Magda Dovhunová je začínající autorka fantasy, která se psaním koketuje už od svých dvanácti let. Krátké texty však nikdy nebyly její silnou stránkou, a proto je povídka Až za hrob prvním dílem, které spatřilo světlo světa. Ze stejného universa však píše knihu a je tedy možné, že se s hrdiny povídky ještě někdy setkáte.
Kromě psaní se autorka ve volném čase věnuje larpům, historickým kostýmům, a svým kočičím dětem. :)

Přidat komentář