RECENZE: Vojtěch Matocha, Prašina (1. díl)

Taky si někdy říkáte, že je to hrozné, jak ti mladí pořád koukají do mobilů? Jak už spolu neumí normálně mluvit? Jak pořád pracují nebo sedí u fejsbuků, instagramů a e-mailů? Aji v neděli?!
No, nerad vám to říkám. Ale je nejvyšší čas stěhovat se na Prašinu. 

Tam totiž nefunguje nic. Notebooky, smartwatch ani obyčejná baterka. Pomoci se nedovoláte. Prašina je tiché a temné místo. Není radno se sem vydávat na vlastní pěst, zvlášť když je vám třináct. Jedinou výjimkou samozřejmě je, pokud zachraňujete svět.
Své o tom ví i Jirka a jeho kamarádi Anastázie zvaná En a Tonda. To, co zprvu vypadá jako obyčejná návštěva Jirkova dědečka, se totiž poznenáhlu promění v boj za záchranu… Čeho? Civilizace? Lidstva? Mladým hrdinům jde ale většinou o jediné – zachránit si holé životy.
Nebudu lhát, první kniha série o tajuplné pražské čtvrti mne pohltila. Zprvu jsem myslel, že trilogii pořídím hlavně kvůli dětem v oddílu, případně některým svým starším žákům na základce. Jenže jak se děj blížil polovině, čím dál častěji se stávalo, že jsem se od knihy sám nemohl odtrhnout a poslední třetinu jsem už četl na jediný nádech.
Prašina využívá mnohé aspekty literatury pro mládež z minulého století. Věnuje se ovšem hlavně moderní tématice – problémům, které řeší dnešní společnost a přirozeně také dnešní teenageři. V podstatě se jedná o retro science fiction, výpravu do alternativního vesmíru. Na dnešní technologie se přitom nezapomíná, i ty hrají v příběhu významnou roli.

Od formy k obrazům
Základním stavebním kamenem knihy pro mladistvé je jednoduchá forma vyprávění. Prašina je psaná svižně, jazyk se přibližuje současné mluvě. „Bysme“ místo „bychom“ na mnoha místech zaskočí nejednoho kantora češtiny, do mládežnických dialogů se ale hodí. Jinak není forma ničím výjimečná, občasné zajímavé slovo nebo formulace by knize jistě neuškodily. Matochovou nejslabší stránkou je přímá řeč. Vyvolává pocit, že je mluvčí robot z jiné dimenze či vysokoškolský profesor, ne dospívající dívka a řidič tramvaje.
Nedílnou součástí formy vyprávění jsou v případě Prašiny ilustrace. Prašina je krásná kniha. Obálka i obrázky uvnitř skvěle dotvářejí tajemnou atmosféru. Na ilustracích panuje šero, dýchá z nich ticho a osamělost. Někde chybí kus místnosti nebo něčí tvář. Kreslíř Karel Osoha šetří detaily a mnohé nechává na čtenářově fantazii. Přibližuje se tak tvůrcům komiksu. Šerá zákoutí i přeplněné ulice díky tomu náleží téměř stejným dílem Matochovi jako Osohovi.

„Správní hoši“ si vzali dovolenou
Napínavý děj? Máme. Moderní pojetí? Fajn. Tajemné prostředí a atraktivní grafika? Check. Co ale musí stát v jádru každého dobrého příběhu pro mládež? V prvé řadě nápadité postavy. A v tomto ohledu se Matochovi daří.
Pominu-li hlavního hrdinu Jirku, který je v podstatě normální kluk, tvoří malý „oddíl“ charismatická, vysoce nadaná En a její bratranec Tonda, pravý opak – zpomalený, zbabělý introvert. Poněkud ploché „správné hochy“ v knize nenajdeme. Mezi trojúhelníkem vře mladická chemie. Zpočátku je problém hlavně uvěřit postavě En, která se hned projevuje jako malý Einstein, nakonec ale víceméně přesvědčí.
Dále se v knize objevuje Jirkův dědeček, který má opravdu daleko od archetypu starého učitele a ochránce. Naopak, celou dobu hrdiny nabádá, aby se do ničeho nepletli, a tají, co může.
Partička dospělých antagonistů by postrašila nejednoho mafiána. Mají jasný cíl a nebojí se ničeho… no, možná až na moment, kdy dostanou za úkol zmlátit malou holku. I gorily mají duši.
Skutečným trumfem v Matochově rukávu je ovšem hlavní padouch, podnikatel a vědec Klement Hrouda. Někdo tak nechutný, slizký a přitom geniální se v příbězích najde jen zřídkakdy. Čtenář se přistihne, že se mu z obtloustlého záporáka nejednou zvedne kufr víc než ze současné politické situace. Napnutě sedíme a čekáme, kdy mu téměř bezmocní hrdinové vytřou zrak. (Pocit, který v posledních letech zvládá popkultura vyvolávat čím dál zdařileji, viz například – z úplně jiného soudku – seriál The Boys.) Něco mi ale říká, že není ještě vyhráno a o tučném podnikateli brzy znova uslyšíme…

Vždycky jde jen o jedno
Na Prašině zamrzí snad jen fakt, že celé je to zas a znova o záchraně světa. V současné mytologii pro mladistvé jde vždy o totéž – buď protagonista zvítězí, nebo Zemi/galaxii/vesmír pohltí věčná temnota a tyranie šílených bohů. Prašina si s tím trochu hraje, nakonec se ale stejně převážně vše točí okolo osudu lidstva. Konečný (skvělý!) plottwist trochu pomůže, pachuť ale úplně nespraví. Přitom si lze vzpomenout i na jiné skvělé knihy pro mladistvé, kde k napětí stačí – namátkou – třeba blbá klícka s ježkem nebo létající kolo.
Inu, první díl série trpí nejedním prohřeškem. Přesto se jedná o skvělý počin, vhodný zvláště ke čtení po večerce pod peřinou a s baterkou v ruce. Co se týče dospělého publika – je třeba přehlédnout několik děr, například fakt, že z Prašiny by se kvůli odpuzování elektřiny nestala chátrající čtvrť, nýbrž světově proslulá turistická atrakce. Přimhouříme-li však obě oči, snadno se u knihy znova staneme puberťáky, abychom se ponořili do tajů, dechberoucího napětí, záhad a dobrodružství Matochova světa.
Tak. Jdu rychle shánět plynovou lampu. Mám podezření, že na sebe druhý díl nenechá v mé knihovně dlouho čekat.

Prašina 1
Autor: Vojtěch Matocha
Nakladatel: Paseka
Rok vydání: 2020
Počet stran: 264
Cena: 289 Kč