Obrázek uživatele Filip Roháč

Historie

Členem již
1 rok 10 měsíců

Moje příspěvky

SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Filmová srdcovka nemusí být oscarový biják. Občas stačí, abyste se dívali na film a opakovali si: "Cože? Co se děje?" Tohle je jedna z nich. O bizáru John na konci umře se rozepsal Filip Roháč.

ČTEME SI

Léto se přehouplo do tmy. Z izolace v nejhnusnějším městě na světě (Paříž) jsem se přesunul do menší izolace v zdaleka ne tak hnusném Bruselu. A s podzimem se musím jako vždy obrnit proti holdstockovským chmurům, které zase vystrkují pazoury.

RECENZE: Vojtěch Matocha, Prašina: Bílá komnata (3. díl)

Je to k zbláznění, jak některé příběhy na pokračování sami sebe posílají do kytek. Hře o trůny, nu dobrá, snad i Hvězdným válkám se to dá odpustit, protože v šoubyznyse jde koneckonců hlavně o peníze. Jaký důvod měl ale Vojtěch Matocha, aby horkou jehlou sešněroval první dva díly Prašiny, trilogie pro náctileté, a vytvořil nemastné neslané zakončení doposud epické ságy, to čert sám ví.

RECENZE: Vojtěch Matocha, Prašina 2 – Černý merkurit

Prašina se konečně uklidnila. Slizký podnikatel Hrouda se vypařil, Jirka s En se vzpamatovávají z říjnových událostí, tajemný stroj stále tiká v hlubinách Šibeničního vrchu a vše pohřbily závěje sněhu. Jenže nad Prahou se opět stahují mračna. Po smrti Jirkova dědečka se městem začínají pohybovat divná individua. V části zvané Krchleby se probouzí kult vedený tajemným Melicharem. Co má za lubem? Může mu Jirka věřit? Může věřit vlastní rodině? Může věřit En?

RECENZE: Vojtěch Matocha, Prašina (1. díl)

Taky si někdy říkáte, že je to hrozné, jak ti mladí pořád koukají do mobilů? Jak už spolu neumí normálně mluvit? Jak pořád pracují nebo sedí u fejsbuků, instagramů a e-mailů? Aji v neděli?!
No, nerad vám to říkám. Ale je nejvyšší čas stěhovat se na Prašinu.

RECENZE: David Šenk, Prázdný svět

Prázdný svět je ráj pro introverty. Lidstvo téměř vyhubila smrtící pandemie, města se rozpadají a jediný, kdo z dezolátní situace jakž takž prosperuje, je Matka Příroda. Avšak nenechte se zmýlit – i na planetě, kde je dost místa pro všechny a člověk je poprvé za tisíce let zase svobodný, se najde důvod rozpoutat válku o území.

RECENZE: Andrzej Sapkowski, Zmije

Jsou knihy, které stojí za to si připomenout i po letech a prostřednictím recenze k nim přitáhnout nové čtenáře, kteří o takových kouscích možná nemají ani tušení.

Ve čtvrtém století před Kristem přišli do Afghánistánu válka a Alexandr. Měl ústa plná sjednocení světa, ale šlo mu o nerosty. V devatenáctém století přišli do Afghánistánu válka a šejtanovi psi. Měli ústa plná civilizovanosti, ale šlo jim o nerosty. V osmdesátých letech dvacátého století přišli do Afghánistánu válka a šuraví. Taky měli v ústech lásku a v očích drahokamy. V roce 2010… Krucinál, kdy naposledy do Afghánistánu válka nepřišla?

RECENZE: Pavel Bareš, Meta

Stává se nám to běžně. Sedneme si do hospody, nastoupíme do tramvaje, zařadíme se v supermarketu do fronty na nákup, a než si stačíme uvědomit, že ty dvě babičky či dědouškové rozebírají naši generaci, začíná peklo. Napřed se konverzace točí kolem počítačových her, to by ještě šlo, ale pak se výhybka přehodí na sociální sítě a posléze smartfouny, na to, jak do nich dneska mladí pořád zírají a ničí si mozky internetama, aniž by vlastně dělali něco užitečného. Zničehonic je všude kolem hromada expertů, kteří rozumějí všemu a v zásadě nerozumějí ničemu.