NEDĚLNÍK: Vilma Kadlečková, Nekonečná trpělivost knih

"Probůh, co si počnu? Jak se mi to stalo? Já teď vůbec nemůžu číst!"
Tyhle stesky se čas od času vynoří ve všemožných knižních skupinách na kdejakých sociálních sítích. Bývají podány různě a doplněny dalšími podrobnostmi dokreslujícími celou tu bezbřehou hrůzu, která dotyčného potkala. "Celý život čtu. Příběhy miluju! Není většího knihomola v celém širém jindřichohradecku! Kdysi (na střední… na vysoké… za svobodna… zamlada… v minulém životě ve starém Egyptě – nehodící se škrtněte) jsem hltal/a pět (deset… patnáct… padesát…) knih za týden. A teď se mi najednou nechce!" Autor příspěvku hořekuje a kvílí a hledá vysvětlení. "To bude tím, že nemám čas! (A chuť! A energii! A náladu!). Jsem urvaný/á z práce. Musím načíst spoustu odborných textů, takže pro zábavu už to pak nejde. Žádná kniha mě nedokáže zaujmout."
Někdy si to ten ubožák přebere a důvod najde. "Ty knihy jsou dneska prostě jiné. Najednou jsou nějaké hloupější a nudnější a horší, než bývaly ty staré, dobré, opravdové! Nakladatelé se pomátli. Vydávají samé blbosti!" Zároveň se ale nechce vzdát. Na ty krásné noci plné vášně (s baterkou pod peřinou, když ve tři ráno hltal poslední kapitolu) se prostě nedá zapomenout. Vždyť co je tohle za pitomou sabotáž? Sotva člověk konečně setřese rodiče, kteří mu věčně zhasínali lampičku, a dosáhne takové svobody, aby si ji mohl zhášet a rozsvěcet sám, najednou ztratí touhu číst si do tří? Kde je v tom jaká spravedlnost?
Nešťastník, krutým osudem zbavený čtenářské posedlosti, se s tím nehodlá smířit. Od členů skupiny se dožaduje tipů na nějakou zaručenou pecku, která je tak nezpochybnitelně skvělá, že ho "chytne" a "nakopne" a zázrakem zařídí, aby se znovu takzvaně "rozečetl", čímž se to dávné (a momentálně krapet škobrtající) kouzlo obnoví. Nechá si poradit. Chce jít najisto, když přece nemá čas. Za získané tipy pěkně poděkuje, ale co s nimi pak udělal, zhusta není známo, protože postupně i do té čtenářské skupiny jaksi chodí míň a míň a míň.
Hm. Jenže problém není v tom, že by se knihy najednou zhoršily. A není to ani nedostatkem času. Vteřin je v jednom dni pořád stejně. Co se změnilo, jsou priority: dotyčný zkrátka investuje svůj převzácný čas do jiných činností. Najednou je mu líto plýtvat jím na pouhopouhé čtení. Je to smutné, ale je to tak: knihy už prostě nejsou – důležité.
Ale já bych to řekla jinak. Ono to vůbec není smutné.
Je to skvělé! Je to veselé!
Není to žádná hrůza ani tragédie, když člověk najednou přestane číst beletrii. (A tohle tady prohlašuju coby osoba, která knihy píše, takže je v jejím bytostném zájmu vnutit je všem široko daleko!) Pokud člověk zrovna nemá chuť na další příběh, protože mu připadá, že je to pořád dokola to samé, tak si může gratulovat: znamená to totiž, že se zrovna nachází ve šťastném životním období, kdy jsou traumátka jakž takž vyřešená a situace stabilní. Knihy mu daly, co mohly. Vysál z nich přesně to, kvůli čemu tady jsou a k čemu byly určeny – takže teď je vysmátej a za vodou a v chillu a stojí na vlastních nohou.
Beletrie není zdrojem "nových informací", i když občas i lidi od knih tuhle ptákovinu s vážnou tváří tvrdí. Beletrie je naopak zdrojem těch vůbec nejstarších. Je to marmeláda z archetypů; zakonzervovaná kolektivní zkušenost. V přelomových okamžicích a turbulentních obdobích, jako je například právě dospívání, člověk nutně potřebuje příběhy, které mu dají v tom nejobecnějším smyslu slova návod na život. To vůbec neznamená, že se musí jednat o příběhy mravoučné, ušlechtilé a umělecky hodnotné. Naopak! K regálům s knihami je třeba se vrhnout s nějakou parafrází toho známého bojového pokřiku – "Bijte je všechny, Pán svých pozná!" Může znít třebas takhle: "Hltej pátý přes devátý, tvoje dušička si to přebere!" Každého chytne něco jiného. Čte přesně to, co zrovna číst potřebuje. Může to být fantastika. Může to být červená knihovna. Můžou to být detektivky – a čím víc mrtvol, tím líp! Knihy nabízejí příběhy jiných lidí, a to obvykle takových, kteří vlezli, kam neměli, tropili nebezpečné věci, zažili mohutné drama a silné emoce a nachomýtli se k záležitostem, které je bezprostředně ohrožovaly na životě. Předvedou člověku mezní situace, do kterých by se naživo často ani dostat nechtěl, a ukážou mu, jak se s tím lidé, které to postihlo, poprali. Díky knize se dá zažít spousta hrůzy, a přitom být v bezpečí. S řešením, které hrdinové zvolí (a s jejich morálkou a světonázorem) přitom vůbec není nutno souhlasit. Naopak: když jsou postavy samí tupouni a hajzlíci a trubky a čtenář je sleduje se vzteklým a nenávistným "grrr!", aspoň ho to pošťouchne, aby si sám pro sebe našel lepší způsob a ujasnil si, co fakt a za žádných okolností on sám dělat nechce.
A, co je na tom nejlepší – těch situací může být díky knihám (ale i filmům či hrám) mnohem víc, než kolik by jich člověk stihl osobně vyzkoušet. Sebevětší dobrodruh fakt nestihne během jediného měsíce prolézt Morii, těžařský satelit, vikoriánský Londýn, druhohorní džungli, datová pole v kyberprostoru a podzemí plné zombíků… a navrch si ještě střihnout tři pochybné bary, kde se schází drogová mafie. To by prostě neuběhal!
A pak s tím najednou sekne. Přestane číst. Už nechce znovu do Morie. A nemá žádné puzení prolézat ještě čtvrtý – a už vůbec ne ten sto třicátý pátý – mafiánský bar.
Ale… klídek. Není nutno hledat řešení, kvílet žalem ve čtenářských skupinách a snažit se do čtení nutit. Tohle je prostě běh života. Když náhodou jdete kolem starého pískoviště, kde se tak pěkně dělaly bábovičky, když vám bylo pět, možná se nostalgicky usmějete – ale většinou se nepokoušíte znovu do něj lézt. Už to dělat nepotřebujete. Super! Dobrá práce! Bod pro vás!
Však ono to nevydrží navěky. Časem se zase něco pokazí; to je běh života taky. A pak tu budou ku pomoci dávní společníci, kteří odnepaměti provázejí lidstvo v dobách krizí. Ti přispěchají, aby vám poskytli oporu: věrný pes, drogy, plná láhev – a knihy! To, že chodíte na web Sardenu napovídá, že spíš nežli po těch prvně jmenovaných sáhnete právě po knihách. Znovu super! Máte další bod! Vyhnete se kousnutí i kocovině.
Knihy jsou trpělivé. Ty mají všechen čas na světě. Jako vojáci z armády duchů stojí v řadách ve ztemnělých knihovnách a tiše čekají, až budou povolány do bitvy. Některá doufá marně, protože zkrátka zestárla a moli ji sežrali a kouzlo vyvanulo, takže svůj regál už nikdy neopustí. Další bude vytažena – a zavržena. A jiná, do které by to nikdo neřekl, třeba zrovna sehraje velkou roli v některé z budoucích válek ve vaší hlavě a přispěje k slavnému vítězství. Nevíme předem, která konkrétně to bude, a proto jich svět potřebuje spoustu, aby vždycky bylo na výběr.
Knihy vám nevyčítají, že je nepotřebujete hned teď.
Budou tady, až to přijde.
Počkají.

Vilma Kadlečková
Narodila se roku 1971 v Praze. Psaní a láska k fantastice ji provázely od dětství. Od roku 1987 se její povídky začaly objevovat v literárních soutěžích SF klubů a v pololegálních fanzinech. Na počátku devadesátých let, když se trh otevřel, v rychlém sledu vydala několik knih, které se odehrávaly v alternativní budoucnosti a na jiných planetách – ve světě, kde existuje psychotronika a nerost zvaný argenit, který slouží bytostem s  mimosmyslovými schopnostmi jako zdroj energie. Knihy z „argenitového vesmíru“ byly přijaté dobře a vynesly jí několik literárních cen, ale psaní se nestalo jejím hlavním zaměstnáním. Po dostudování knihovnictví na Univerzitě Karlově pracovala jako redaktorka, založila rodinu (je vdaná a má tři dcery) a literárně se na dlouhá léta odmlčela.
Od roku 2007 znovu publikuje. Její povídky se objevují v žánrových antologiích (Imperium Bohemorum, Hvězdy české sci-fi, Krvavá čest, 12 nesmrtelných, Na konci apokalypsy, Žena se lvem), podílela se na dětské fantasy Tajná kniha Šerosvitu a v nakladatelství Argo publikovala novelu O snovačce a přemyslovi. V roce 2010 jí vyšla průřezová sbírka Na pomezí Eternaalu – Legendy o argenitu, kde jsou pouze příběhy z argenitového vesmíru.
Jejím nejrozsáhlejším dílem je sága Mycelium, kterou od roku 2013 vydává nakladatelství Argo. Prozatím vyšlo šest svazků. Na první pololetí roku 2022 se plánuje sedmý a osmý díl, kterým se Mycelium uzavře (v celkovém rozsahu přes 4000 stran).
Mycelium pravidelně získávalo  ocenění od Akademie science fiction, fantasy a hororu. První díl je nejlepší původní knihou za rok 2013, díl třetí vyhrál o rok později. (Sudé díly pokaždé přišly zkrátka, protože byly vydány tentýž rok.) Pátá kniha je podle Akademie nejlepší původní českou knihou roku 2016. Oceněná byla i novela Lunapark Luna, která se odehrává ve stejném světě padesát let před dějem Mycelia (kategorie Nejlepší česká a slovenská povídka za rok 2010).

Chcete-li se dozvědět něco bližšího o argenitovém vesmíru, určitě prozkoumejte následující odkazy!

mycelium.argenite.org – stránky projektu Mycelium
www.argenite.org – stránky autorky (nazvané "Legendy o argenitu")
www.facebook.com/argenite - facebooková stránka "Legendy o argenitu"