POVÍDKA: Petra Štarková, Morituri te maturitas

Článek od: Redakce - 14.11.2021

Brněnskými ulicemi se vlekla tma s železitou příchutí smogu. Ve čtvrtém podlaží opuštěného domu zaskřípal mechanismus stylového kapesního křesadla. Vyletělo z něj několik jisker, ale v boji s vlhkou podlahou neměly šanci. A znovu. Ještě jednou. Pak se ozvalo pár rázných nadávek z dívčích úst a vzácný sběratelský kousek letěl do kouta mezi střepy a použité injekční stříkačky. Ischia vyštrachala z kapsy zapalovač poněkud novějšího data výroby. Zamířila jím do míst, kde ve tmě tušila ohniště a křikla zaklínadlo. Paprsek magie šlehl tmou a oheň ukázněně vzplál, aby osvětlil potrhané tapety na stěnách squatu.
Místnost byla patrně kdysi kuchyní. Teď se na rezavém sporáku krčily zbytky aparatury, která sice sloužila k vaření, leč nikoli k vaření něčeho, co by se dalo pozřít jinak než nosem za pomoci úzké trubičky.
Pak tu bylo ohniště, založené někým, kdo patrně nedával pozor, když se probíraly přírodní zákony. Na zašlapaném linoleu byl krásně opracovanými drahokamy ohraničen vzorně symetrický kruh. Oheň byl fialové barvy a hořel dva lokte nad ním, ale to snad nevadilo. Určitě ne dívce, která se usadila se zkříženýma nohama na páchnoucí špinavé podlaze a zamyšleně zírala do plamenů.

***

Ischia byla Smrt. Vlastně ne, zatím ne. Ještě nedostudovala. Smrt, Smrtka... Nesnášela to slovo navozující zbytečný smutek, truchlení a pláč. Bylo jí krásných osmnáct a chtěla se bavit. Těžká kosa se špatně ohoblovanou rukojetí, od které si každou chvíli zadřela třísku, jí měla být hlavní pracovní pomůckou. Hrůza! Možná že babičkám, prababičkám, dokonce i matce stačila a vyhovovala, ale jí tenhle krám prostě způsoboval chronické záchvaty vzteku. Babička ani prababička nemusely s nabroušeným ostřím jezdit tramvají a poslouchat ty kecy, když někomu málem uřízly ruku. Nikdo z jejích předků nezažíval trapasy před vchodem diskotéky, kdy rozesmátá opilá ochranka striktně požadovala odhodit „neoddělitelnou součást vaší podstaty“ do kumbálku mezi zbraně utlačovaných menšin a skinheadů.
V poslední době to Ischia řešila tak, že si načerno pořídila japonskou kapesní zbraň – vrhací hvězdice. Sice s nimi zatím neházela zrovna přesně, ale tvrdila, že tahle malá ocelová věcička kosu více než dobře nahradí. Všichni kolem ji varovali, že až jednou zasáhne někoho, kdo není na oficiálním Deathlistu, bude to pořádný průšvih, ale Ischia se nové vymoženosti nemínila vzdát.
Další, poněkud zvláštní věcí na této dívce byl její sklon k nadváze. Ne že by byla snad přímo obézní, to ne, jen vážila celých osmapadesát kilogramů, což je u bytosti, jejímuž druhu je nepsaným zákonem předepsán vychrtlý, kostnatý vzhled, nadváha celkem drastická. Podporovalo to navíc pomluvy občas se šířící školou: že prý snad její pravý otec nebyl ze Záhrobí, jak by se slušelo, nýbrž ze světa smrtelníků – obyčejný lékař.

***

Po chvilce zapraskal proud a vzduch kolem zhoustl magií. Energetický ovál nejnovějšího přepravního zařízení zapulsoval vedle ostatků kuchyňské linky. Ischia k němu s obavou vzhlédla a přitáhla si na klín ošoupaný batoh, který se mírně pohyboval. Portál se rozzářil a zámek na něm cvakl. Aurou nenávratna pronikla noha. Útlý nárt v černém blyštivém střevíčku na podpatku vysokém tak, že mohl směle simulovat chůdy, opatrně ohledal zemi, než se na ni postavil. Následovalo ho lýtko, pak dlaň s dobře nabroušenými nehty a zbytek těla, včetně jednoho kusu hlavy pokryté čerstvou lakýrnickou trvalou.
Monica Elvira Antoinetta. Bytost nádherná tak, že všichni chápali její bleskový kariérní postup i přes to, že se honosila inteligencí čerstvě oběšené angorské kočky. Ischia ji začala nenávidět už v prvním ročníku, kdy Monica, jakožto nově jmenovaná profesorka, odmítla učit jejich ročník s odůvodněním, že Ischia a asi pět dalších studentek mají vysoce nakažlivou formu akné.
„Pěkné místo,“ poznamenala Monica uštěpačně, „máte povoleno osidlovat Zemi?“
„Tohle je vybydlený dům,“ odfrkla Ischia, „a navíc tu jen přespávám.“ Patro pod náma je sice obchod s komiksy, ale ty, co tam chodí, snad nikdo za smrtelníky považovat nebude.
„No jen aby. Víte snad, jaké tresty za NOZ (Nepovolené osidlování Země) hrozí. Ale přejděme ke Zkoušce. Tady si vyberte obálku s úkolem. Bude tam, koho máte připravit pro cestu na Druhý Břeh, jakým způsobem a kdy.“ Ischia kývla. Podívala se na dvě stejné obálky v ruce své nejmíň oblíbené profesorky. Bylo nad smrt jasné, že si dala práci a vybrala nejhorší z možností. Sáhla po jedné z nich.
„Květuše Kadeřávková, Léčebna dlouhodobě nemocných v Brně, zemře na selhání plic, dosmrtný čas 5D,“ přečetla s obavami. Takže pět dní... skoro týden můžu zůstat tady. Tak to stihnu večírek v pitevně Masaryčky a nejspíš se dostanu i na tu megaparty na Ústředních hřbitovech, skvělý! proběhlo jí hlavou.
„Nečekala jsem, že bude Zkouška trvat tak dlouho,“ oslovila uctivě Monicu, „nemohla bych si ještě skočit domů pro něco na sebe? Oni se neviditelný pláště ve veřejných lidských prádelnách dost často ztrácí... A taky mě už nudí, jak často mě smrtelníci považujou za gothika.“
„Nepřichází v úvahu,“ vycenila Monica zuby v jedovatém šklebu, „Smrt má být připravená vždy a na všechno,“ uhladila si svoji přepychovou róbu, skrytou pod flitrovým pláštěm, „ostatně ve vašem případě je jedno, co máte na sobě.“ Její oděv připomínal večerní šaty z doby Ludvíka XVI. V tom by zapadla tak leda do blázince, napadlo Ischiu, pokud s ní budu nucena takhle courat po ulicích, tak mi to zkoušku dost ztíží.
„A mimochodem, co se vám to pohybuje v tom batohu?“ zapátrala Monica. Ischia nasucho polkla. Ona o něm ví, ona mi ho zabije podruhý! polekala se a snažila se znehybnit zavazadlo.   
„Nemůžu si s sebou nosit dotepávající srdce k večeři?“ prskla drze. Zabralo to. Pedagožka stáhla ruku připravenou prohrabovat se cizím majetkem a ustoupila.
„No dobře, ale nenechávat nikde na talířích zbytky, víte, že smrtelníci to neradi,“ utrousila mezi zuby. Ischia se pousmála. Nechuť ke starohrobnické kuchyni Monicu Antoinettu proslavila stejně jako nízká aktivita jejích mozkových buněk.

Portál se otřásl a temně zaduněl. Monica si olízla rty, narovnala se a připravila si zářivou pózu. Ischia využila Moničina odvráceného pohledu a chvatně ukryla batoh za záda. Sevřela nervózně lem své příliš krátké sukně a pokusila se nejistě usmát.
„Právě se sem přepravuje někdo z Ústřední rady nemrtvých, bude kontrolovat průběh Zkoušky,“ oznámila Monica celkem zbytečně. URN byla pověstná právě tím duněním, které její portály vyluzovaly vždy a za všech okolností. Ono to trochu souviselo s váhou některých jejích členů, ale Pssst! O tom se nesmělo mluvit. Portál zaduněl znovu a vypadalo to, že se rozsype.
„Zametla jste pod ním, doufám?!“ usykla Monica výhružně, jako by se před chvílí netvářila, že sebemenší změna provedená na tomto místě bude pro Ischiu znamenat nejmíň torturu. Možná je prostě jen tak tlustej, svitla dívce naděje. Svalnatý nebo dokonce otylý inspektor byl šancí, že jí nesrazí body za to, že na ní nechrastí žebra jako na členkách klubu Alfa alfa super Death, který ji mezi sebe nikdy nepřijal, neboť se jí nepodařilo narvat se do jejich uniformy. Portál zaduněl potřetí.
„Kterej hnilobnej červ zas neutáh ty šrouby?! Buď sem správce někoho pošle, nebo si při příštím přesunu udělám šroubovák z jeho bércový kosti,“ zaburácel příchozí a konečně se prodral z portálu ven. Ischia i Monica měly v té chvíli vůbec poprvé zcela shodný pocit: U hrobníkovy lopaty, ten je taaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaak sexy...
  Vychrtlé, téměř ke stropu vysoké tělo se k nim pomalu otočilo čelem. Hříva bílých vlasů hodná pozemských rockových hvězd lemovala ostře řezané rysy obličeje s výraznýma, nebesky modrýma očima. Když od nich odpoutaly zrak a shlédly níž, jejich naděje na hladký průběh následujících dnů pohasla. Na prsou se mu houpal velký amulet Ligy asexuálních a hned vedle něj Misogynský řád udělený za eliminaci žen ve vládních funkcích. Obě ženy vydechly zklamáním. Kdyby byl aspoň gay, pomyslela si Monica.
„Jsem Jevgenij Darkenstein,“ pronesl ostře, „přicházím řídit průběh vaší Zkoušky.“ Jeho hlas skřípal a hučel tak, že dunění portálu se rázem zdálo velmi příjemným zvukem. Ischia vstala a hodlala se představit, předešla ji však profesorka:
„Monica Elvira Antoinetta, předsedkyně Rady pro zahraniční mrtvé a velmistryně Cechu Rychlezesnulých. Jinak též třídní profesorka téhle mladé slečny, která se nám tu asi pokusí předvést, že si zaslouží být přijata mezi dospělé,“ usmála se na jednu stranu povýšeně, na druhou podlézavě a servilně. Zamrkala přitom svými extra dlouhými řasami a ještě zesílila svůj svůdný úsměv. Jevgenij poodskočil, jako by byla nakažena oním typem moru, který zmutoval na začátku dvacátého století a měl tu nemilou vlastnost, že místo smrtelníků napadal nemrtvé.
„Já vím,“ ucedil úsečně, „pamatuju si vaše jméno z listiny, kterou jsem vyvěsil na nástěnku pod velký nápis ‚Už dále nepovyšovat‘. Jsem proti tomu, aby ženy zastávaly vysoké funkce,“ doplnil mile. No, tak to se máme na co těšit, pomyslela si Ischia. Doufám, že je aspoň impotent.
„A teď k tobě,“ sklonil se Jevgenij k dívce sahající mu sotva po ramena. „Jaký máš školní prospěch?“
„Převážně trojky a důtku s výstrahou,“ zahlásila profesorka iniciativně.
„Hm…“ zafrkal nespokojeně, „ta důtka je za co?“
„V prvním roce přiškvařila zkušebním portálem krysu a odmítla ji zabít,“ pospíšila si žalovat Monica.
„To není takové zlo... někdo rád vidí zvířátka trpět,“ usoudil Jevgenij. Podíval se přitom na dívku skoro s pochopením. Ischia nenápadně zakopla batoh ještě dál za ostatky barového pultu.
„Problém bych ale viděl jinde,“ pokračoval muž dále.
„Já žádnou vysokou funkci zastávat nechci,“ pospíšila si Ischia. Monica ji za zády inspektora sjela nasupeným pohledem. Jistě, děvenko, nač bys ty měla chtít zastávat funkci.... Za řasy a nehtové studio, hádám, neutratíš víc jak smrtelnická matka pěti dětí a – upřímně – jak se tak na tebe dívám, ani by to nemělo smysl. To se to potom žije, když někdo nemusí dbát o svůj zevnějšek, čertila se v duchu.
„Nejde jen o to, že byste neměla zastávat žádnou vyšší funkci. Já jsem proti středoškolskému vzdělávání žen vůbec,“ oznámil misogyn, jako by se nechumelilo.
„??? No ale... ale máme pořád ještě rovnoprávnou demokratickou společnost, ne? Myslím… to mi nemůžete jen tak zakázat složit maturitu… že ne?“ zakoktala Ischia šokovaně. Nebyla sice nikdy vysloveně studijní typ, ale tohle bylo moc i na ni. Monica nevěděla, jestli se má dřív uspokojeně šklebit, nebo nasadit pohoršený výraz.
„Zakázat sice zatím ne, ale mohu vám to velice znepříjemnit,“ usmál se misogyn, „budete tak trochu mým pokusným morčetem. Hodlám na vaší ctěné osobě vědecky dokázat, že ženy jsou příliš citlivé, příliš emocionálně labilní a nestálé ve svých rozhodnutích na to, aby mohly vést samostatně smrtící proces,“ objasnil Ischii tak lehce, jako by hovořil o partii lebkového golfu. V ten moment napadla obě ženy zase společná myšlenka: Lidi v takových případech říkají „Zabít málo...

* * *

„Použijeme taxislužby,“ rozhodl Jevgenij a vyštrachal z tlumoku telefon. Ischia jeho počínání ohromeně sledovala. Buď je ten přístroj nějak výrazně magickej, nebo je ten chlap ještě větší magor, než jsem doufala, probíhalo jí hlavou při pohledu na masivní telefonní přístroj se sluchátkem, kruhovým číselníkem a šňůrou končící momentálně někde mezi dlažebními kostkami.
„Zapojte mi ho,“ požádal. Monica učinila krok stranou. Sice si přitom zamotala podpatek do zbytků napůl rozložené houně, ale dala tak najevo, od koho přesně se pomoc zástupci URN očekává. Ischia si s tajeným povzdechem dřepla a vzala do ruky zástrčku. Rozhlédla se, kam by ji asi tak mohla nacpat. Potlačila všechny nevhodné nápady a očima vyhledala jedinou ohořelou telefonní zásuvku na druhém konci místnosti. Šňůra přirozeně nestačila.
„Ehm... musíte ustoupit,“ navrhla mírně.
„Já?“ otázal se dozorce Zkoušky dotčeně, jako by po něm chtěla kapitulaci. „Co si to dovolujete?! Kam?“
„No kousek... za mnou,“ pokusila se mu vysvětlit.
„Za vámi?“ ohrnul zbytky nosu. Přesto udělal několik kroků naznačeným směrem. Ischia na něj naposledy tázavě pohlédla. Potom zarazila zástrčku do zásuvky.
Místnost lehce potemněla a pak se rozzářila bleskem, který vyšlehl ze zpuchřelého zdiva. Pak se pomalu zešeřilo a temnotemná čerň se rozlila, až vyplnila všechny kouty.
„No paráda,“ neodpustila si Monica tiše, „ani elektřinu používat neumí.“
„Ten telefon byl asi...“ snažila se Ischia naznačit, že to možná nebude tak úplně její chyba.
„Ten telefon byl v pořádku,“ zpražil ji nasupeně Darkenstein, „když jsem ho ráno bral z kanceláře, telefonoval výborně a nic mu nebylo. Spíš by mne zajímalo, kdo tu co dělal s elektrickými rozvody. Tohle je, doufám, opuštěný dům?“
„Dole je obchod s komiksy,“ pípla Ischia.
„Takže nepovolené osidlování…?“ zhodnotil Jevgenij. Ischia zavrtěla hlavou.
„To ne, já tu jen jednou přespala... a koupila jsem si komiks.“
„To prověříme. Jestli porušujete zákony, řekněte to rovnou, ať mohu po vašem zatčení jít ještě domů na svačinu,“ navrhl smírně. Sklonila hlavu.
„Čekám na vaše doznání,“ pobídl ji. Z černočerné tmy se vyloupla dvě malá zelená očka.
„Co to u všech kostnic je?!“ otázal se Jevgenij řezavě, až se z nejbližšího okna vysypalo sklo. Monica vrhla na Ischiu pro změnu pohled tak ostrý, že málem nahradil laserovou operaci.
„To je... Krysáček,“ pípla dívka tiše.
„Takže ještě k tomu všemu Krysáček... jak moc je mrtvý?“ zeptal se misogyn výhružně.
„Tak napůl,“ připustila dívka. Svist a přes nohy jí proletělo ostří kosy. „Jauuuu, to bolelo…“ chytla se za lýtka, ale vzápětí se vrhla po Krysáčkovi, jako by ho svým tělem mohla ubránit. Jevgenij krysu napoprvé minul. Těžko říct, zda byl rozmach tak nepřesný schválně, nebo jen z nedbalosti. Dívčině roztrpčenému obličeji se ušklíbl: „Dorazíte ho sama,“ hodil jí rukojeť kosy, „a ty japonské pitomosti, které skrýváte v opasku, můžete rovnou vyhodit. Když už vás mám nechat vraždit, tak podle předpisů.“
Uchopila kosu a vstala. Nástroj byl příšerně opotřebovaný a svědčil o tom, že možnost, že by Jevgenij měl doma manželku či přítelkyni, která by mu občas nabrousila pracovní pomůcky a potom provedla nějakou činnost sloužící ke zmírnění hladiny jeho testosteronu, je vyloučena. S tlukoucím srdcem se zahleděla na rozšklebené zubaté ostří pokryté směsí krve a rzi. Rozhlédla se. Krysáček tu nebyl.
„Vy jste ho nechala utéct!“ přisadila si profesorka. Snad chtěla předstírat loajalitu, snad loajální skutečně byla. Těžko říct, při Elvířině pošetilosti se dalo jen těžko poznat, nakolik je schopna pochopit urážlivost názorů a smýšlení páně Darkensteina.
Jevgenij, tvář zfialovělou rozčilením, vytáhl bachratý notýsek. Listoval v herbář připomínajících stránkách, až se u jedné zastavil: z obalu z jakési blány vylovil miniaturní kostěnou končetinu a zamával jí ve vzduchu:
„Toto je pařátek avignonské žáby, vaše bodové skóre. Jakmile žába nebude mít ani jednu kost, končíte!“ zasupěl a s viditelným potěšením a značnou námahou odlomil jednu prstní kůstku a hodil ji Ischii k nohám. „Být vámi, začínám přemýšlet o rekvalifikaci na hřbitovního ducha,“ zasyčel ještě.  
Sešli ze schodů. Před domem, přesně uprostřed křižovatky, stála budova s nápisem City taxi. Z jejích oken vykukovali lidé a tvářili se zmateně a vyděšeně, kolem obcházeli chodci a cyklisté a opatrně si sahali na ten nezvyklý úkaz – budovu vyrostlou během několika sekund přímo z asfaltu uprostřed ulice.
„Použijeme taxislužbu,“ zopakoval Jevgenij toho dne už podruhé, jako by na tom nebylo nic zvláštního. Přešel půl ulice a zaklepal na dveře. Po chvilce dohadování se zkoprnělým vrátným seděli všichni tři v taxíku. Monica na předním sedadle, Ischiu chtěl mít inspektor kdovíproč vedle sebe.
Řidičem byl tlustý plešatý muž. Miloval dobře prorostlý bůček, pivo a fotbal. Jestli něco nesnášel, tak to byli podivní noční hosté. Dvojici žen a muže odhadl na něco mezi výstředními umělci a přestárlými rockery.
„Jak vám šlapou kytary?“ vsadil na druhou verzi.
„Eee?“ udělal Jevgenij.
„No kytary... bigbít... jak se hrálo?“
„E.“ Inspektor zřejmě nemínil konverzovat. Ženy mlčely rovněž.
„Já myslel... jestli byla pořádná kalba,“ vysvětlil taxikář, pustil volant a zamnul si ruce. „No... máte přece v tom futrálu basu, nebo ne?“
„Ne.“
„Tak... lyžaři?“ hádal trošičku zmateně.
„Ani to ne.“
„Tak co to teda krucinál vezem v mým autě?“ Řidič viditelně znejistěl. Obě ženy taktéž. Podle nařízení Rady nesmrtelných nebylo doporučeno říkat takové věci.
„Takový.... nástroj.“ Pokusil se Jevgenij elegantně obejít ožehavé téma.
„Nástroj, jasně, já to říkal hned, že ste hudebníci!“ zajásal taxikář, „Ste hudebníci, že jo?“
„No, abych řekl pravdu... nejsme.“
„Ne? Tak jakej nástroj...“
„Pracovní,“ usekl inspektor a nehodlal se dál bavit. Taxi zastavilo na červenou a jeho majitel a řidič v jedné osobě neměl právě ten nejlepší nápad. Sáhl hbitě za sebe a odhrnul kus látky halící objemný balík. Sklopené ostří vystřelilo do pravého úhlu.
„Jau! Dyť to je ostrý! Co mi to cpete do auta, člověče! Vždyť to je kosa! Jestli jste zahradník, máte se vozit traktorem!“ zbrunátněl a rozkřikl se. „Jestli mi propíchnete strop, tak vám to teda...“
„…spočítám!“ už nedoplnil. Ostří kosy sklouzlo trochu níž a narazilo na jeho měkký růžolící krk.
„Zadržte ji!“ sykl Jevgenij, sám však nehnul ani prstem. Ischia místo natažení ruky po nástroji pronikavě zaječela a odtáhla se k oknu. Skvrny od krve na svém oblečení odjakživa nesnášela. Takže ostří dopadlo na mužovu šíji a proniklo kůží. Taxikář se lekl. Několik zběsilých úderů cholesterolem zkoušeného srdce a jeho levá paže se zkroutila v křeči. Zalapal po dechu. Marně – hlava těžce dolehla na volant a zuby při nárazu cvakly o sebe. Auto se řítilo ulicemi bez šoféra.
„Strhněte mu to řízení!“
„Kam?“
„K sobě, ty idiotko!“ zařval Darkenstein. Než stihla Ischia zareagovat, Monica iniciativně vyskočila ze sedadla a pokusila se vyrvat volant z palubní desky. Třeskla rána a ruce jí posypaly kapičky skla. Ovšem, výraz „K sobě!“ se dal vyložit různými způsoby.
„Strhávám vám další bod,“ proťal ticho ledový hlas následovaný křupnutím další ze žabích kůstek. Kolik má vlastně avignonská žába prstů? zamyslela se Ischia. Nenapadlo ji, že tato informace pro ni někdy bude životně důležitá.
Trojice mlčela a mrtvý se prozatím také neměl k hovoru. 
„Očekávám vaše poděkování, byl jsem na vás velice mírný,“ upozornil upjatě inspektor.
„Děkuju,“ řekla Ischia s přemáháním a nenápadně povolila a zase utáhla tkanici batohu. Jevgen, se zjevnou nechutí, požádal telepaticky krizový záhrobní štáb, aby se postaral o mrtvolu. 

* * *

Dál pokračovali pěšky.
„Cestu chůzí můžeme využít k prověření vašich vědomostí,“ rozhodl inspektor. „Jaké znáte přístupy lidí k umírání?“ Ischia horečně zadolovala v paměti.
„Odmítavý,“ vzpomněla si, „a ještě popírající smrt a agresivně útočný.“
„No, dejme tomu. A proč smrtelníci tyto přístupy mají?“
„Eee... protože... protože nemají jiné životy. Bereme jim ten jediný,“ napadlo ji.
„Další bod dolů,“ odměřil suše a znovu doloval pařátek. Obě se na něj nechápavě zahleděly.
„Ale tak to bylo v učebnici,“ namítla nesměle Ischia, plná vzteku.
„Protože jsou to idioti,“ vysvětlil jim. „Tak dál. I když zkoušet vás už vlastně nemá cenu,“ pokračoval sveřepě, „jak nejlépe připravíte člověka na smrt?“
„Promluvím s ním.“ V tomhle měla Ischia jisto, ale i tak se jí třásl hlas. „Vysvětlím mu, že po smrti se bude mít dobře, přestanou nemoci, utrpení...“ Jevgenij ji přerušil:
„Vy chcete smrtelníkovi lhát?!“ zeptal se udiveně. „Další bod dolů.“
„Vždyť přece... u nás nemáme nemoci, utrpe...“
Jevgenij jí vpadl do řeči: „No ale někteří si to utrpení přejí! Ovšemže ne to svoje. Jak jsem předpokládal, nemáte šanci.“

Musím zjistit, kolik má ta pitomá žába prstů, uvažovala Ischia horečně. I když to bylo nejspíš k ničemu. Docházelo jí, že Jevgenijem proklamovaná touha jí to osvědčení prostě nedat nebyla jen tak slovem do větru. Právě když rozpálila mozkové závity na nejvyšší obrátky, něco ji zašimralo na rameni.
Ne! Tys mi tu ještě scházel, pomyslila si a pokusila se krysu nenápadně setřást do batohu. Musela se držet jen o půlkrok za inspektorem, protože ten nedovedl chodit jinak. Víc pozadu zůstat nemohla.
„Iíí í?“ navrhl tiše Krysáček.
„Íi,“ přitakala. Hlodavec sjel k zemi po jejím plášti.
„Tady piští myši nebo co,“ ohrnula nos Monica a zastavila se.
„Vám vadí myši?“ otázal se Darkenstein. Opovržlivěji už to ani nemohlo znít. Monica přitakala. Jevgenij obrátil oči v sloup tak silně, že je musel vrátit do původní polohy za pomoci speciálního hmatu. Když to udělal, zarazil ho nejasný, nelibý vjem. Něco mu očichávalo lem pláště. Malé tělíčko se mu otřelo o nohavici. Pak ucítil teplo a vlhko v jedné ze svých značkových, speciálně hniloběodolných a krvenepřilnavých bot. Nepromokavé zjevně nebyly.
„Ta zkurvená krysa mi pochcala polobotky!“ zařval a veškerou silou nakopl zlomyslného hlodavce. Kničící tělíčko prosvištělo vzduchem, aby přistálo za krkem postaršímu muži ve volném kabátě.
„U netlející mrtvoly! Svinskej zákon o alternativních zbraních!“ Chvíli to vypadalo, že vzteky nakopne i Ischiu. Nakonec se přeci jen opanoval.
„Co se stalo?“ zeptala se spíš v duchu než nahlas.
„Co asi?! To tvoje pitomý zvíře se stalo nástrojem ve chvíli, kdy opustilo špičku mé boty.“
„Ten pán je... mrtvý?“ kývla bradou k muži, který vypadal, jako by se jen opřel o zeď. Jevgenij kývl.
„Bude tě to stát další bod a mě prémie,“ vycenil zuby v pochmurném, zato škodolibém úsměvu.
„Kolik má avignonská žába prstů?“ odvážila se zeptat.
„Spíš kolik měla, pokud jde o tu tvoji. Už jsme u zápěstních kůstek.“

***

„Další kolečkové brusle?! No co jsem řekla minule! Snad si nemyslíte, že bych vám to dovolila! Nebo jste tak naivní, že se domníváte, že byste na tom ve vašem věku snad mohla jezdit?! Uvědomte si konečně, že váš důchod patří našemu zařízení a že si nebudete objednávat podobné blbosti! Tak pokročilou sklerózu zase nemáte, abyste to sváděla na špatnou paměť!“ Vrchní sestra soptila a nadávala. Na stolku před ní se tyčila krabice s logem značkového obchodu a obrázkem mladého muže na inlinech.
Květuše Kadeřávková seděla na své posteli tiše a odevzdaně poslouchala výčitky. Nebo to alespoň tak vypadalo. Sotva za vrchní zaklaply dveře, ozvalo se z vedlejší postele:
„Tak vás zase vyhmátla, co?“ tlusté tělo se pohnulo, otočilo na druhý bok a na Květu se zadívala tvář plná účasti. Květa zůstala v klidu.
„Ono to jednou vyjde,“ řekla rázně, ale moc sebejistoty v tom nebylo.
„Zítra čekáte tu čokoládovou fontánu a koloběžku?“ Květa přitakala.
„Zabavím sestru a vy číhejte u schránky,“ navrhla sousedka tiše a jala se předstírat zájem o stupnici teploměru, který měla na stolku.

„Nejste ráda, že vám umožním pokusit se o vykonání zkoušky, a ještě k tomu o čtyři dny dřív?“ zahájil konverzaci Jevgenij, když přicházeli k budově léčebny. Neodpověděla. Tajně si povzdechla nad představou pitevního mejdanu. Nedostanu se tam. Možná se tam už vůbec nikdy nepodívám… Blížili se k vrátnici.
„Za khým hdete?“ zahuhlal vrátný ústy plnými chleba s paštikou.
„Květa Kadeřávková,“ vyřkl inspektor.
„Občhanky mháte?“ Zajímal se muž. Pak se zakuckal.
„Zase vy, pane inspektore?“ zeptala se Monica s notnou dávkou obdivu v očích, když se kuckání protahovalo. No jo, syndrom přizpůsobení, to nás taky učili… pomyslela si Ischia.
„Já? Ne… to on sám. Ale máte pravdu, je to dobrý nápad,“ zareagoval Jevgenij. Vrátný se začal dusit.
„Nééé, nedělejte mi to… vy mi chcete kvůli TOMUHLE zas sebrat body?!“ Ischia málem pukala vzteky.
„Proč myslíte?“ zeptal se nevinně Darkenstein, zatímco vrátný dokonával.
„No... vždyť jste ho vůbec nemusel zabíjet!“
„Vážně ne? A co třeba... jako didaktickou pomůcku?“
„Potřebujeme snad do kabinetu zabíjení další mrtvolu? Válí se jich tam málo?“
„Ale ne... To jen abych ti ukázal, jak přesně svou oběť sprovodíš ze světa. A važ si toho, že tě k tomu vůbec pouštím, nedělám to rád.“
„To ji jako mám udusit svačinou?“ Ischia, kdo ví proč, nedokázala být vděčná. Ani klidná.
„Stačí uškrtit. Už vidím, jak ty tvoje drobounké neupracované ručičky... no nic. Pobavíme se.“
„Uškrtit? Tak proč jste mě teda nechal přes celý město táhnout tu kosu?!“
„Zvažoval jsem, že bych zavedl oficiální pracovní místo nosiče pracovních nástrojů. Pravděpodobně bych na ně přednostně přijímal dívky, kterým se nepodaří uspět u maturity.“

***

Prosmyknout se za otevřenými dveřmi sesterny nebylo zase tak těžké. Stačilo, aby je obézní sousedka zahradila svým tělem a bodře zahlaholila:
„Sestři, tak si představte, že mně v tom koleni zase loupá! A počasí dneska máme takový pěkný... takže tím to nebude. Nechtěla byste se mi na to podívat, než si vezmu ten acylpyrín?“
A bylo jasné, že vrchní se příštích dvacet minut od své telenovely ani nehne. Květa udýchaně pospíchala ke schránkám. Finta se vyplatila – pošťák tam právě stál a z objemné kabely házel do otvorů ty dopisy, které začínaly něčím, co připomínalo číslo oddělení. Když ukázala průkazku, zhnuseně pokýval hlavou:
„Vás mně byl čert dlužen, paní. Co si myslíte, objednávat si takovej velkej balík poštou! Dyť si uvědomte, že mám to zdraví jenom jedno. No jo, vám na tom nezáleží. Jenom když můžete rozmazlit vnoučata a utratit celej důchod za blbosti pro ně. No jo. Tady si to podepište. Jestli nemáte brejle, já vám tam něco načmárám sám, ono je to stejně jedno.“ A bez čekání udělal zkušenou rukou nečitelný klikyhák u jejího jména. Podal jí dvě krabice.
Situace byla takřka neřešitelná. Dva objemné balíky bez provazů, za které by je mohla vzít, dvě berle a jen dvě ruce. Jedině snad kopat před sebou, pokud by to ve vratkých nemocničních papučích dokázala. Vykoukla do chodby oddělení a zatvářila se tak, jak si to pamatovala z dávných let, kdy chodívala na vesnické tancovačky, ačkoli jí přísný otčím nedával na vstupné. Zabralo to. Jako tenkrát.
Alois Jeřábek přibelhal téměř okamžitě.
„Vám to dneska sluší, Květuško,“ zalichotil a popotáhl si výš spodní díl erárního pyžama. „Jakpak to děláte, že vypadáte pořád tak mladě?“
„Potřebovala bych odnést tyhle balíčky,“ šla Květuše rovnou k věci.
Stařík teatrálně povzdychl:
„Co bych pro vás neudělal,“ shýbl se, narovnal si krabice do náruče a pomalými, trhavými krůčky se rozešel k dámskému křídlu budovy.

Na pokoji už je čekalo několikero zvědavých očí. Květina sousedka doběhla ihned za nimi.
„Opravdu to chrlí čokoládu?“
„Nebudete potřebovat delší berle, když na tom pojedete?“
„Jé... Květuško, seznámíte nás?“ Mnoho otázek se vychrlilo na Květinu hlavu. Sotva se jí podařilo prodrat se ke stolu a uchvátit jednu brusli. Jeřábek se úslužně spustil na dnou stižená kolena, aby své dámě pomohl s přezouváním.
„Ono to nemá tkaničky. To nepůjde zapnout asi – nějaký zmetek… nepodvedli vás v té zásilkové službě?“ zeptal se starostlivě. Přihlížející stařenky na rozdíl od něj rozpoznaly přezku. Právě když její levá noha vězela pevně v supermoderním designu okolečkované obuvi a druhou zatím ještě hřál flanelový pantofel, otevřely se dveře.
„Kdo zase dělá průvan?“ ozvala se jedna z dam starostlivě, trochu v obavách, že je předčasně nachytá někdo z personálu. Ale před dveřmi ani za dveřmi nikdo nestál. Tedy nikdo, koho byste mohly zahlédnout dřív, než vám zvon u Smrtihlavské brány odzvoní poslední hodinku.

„To ji mám jako fakt uškrtit? Bez rukavic?“ Ischia se velmi, velmi, velmi snažila, aby se netvářila znechuceně. Dokonce ani moc neohrnula nos. Svírala ruce kolem vrásčitého krku stařeny, která si bezstarostně točila kolečky.
„Ztupila jste si kosu. Totiž ztupila jste moji kosu, kterou jsem vám nezištně zapůjčil!“ sdělil Jevgenij nový důvod svého rozhodnutí.
„Slečno, nešimrejte mě tolik,“ řekla Květa a pokusila se vstát. Ischia, nečekajíc to, přeletěla přes židli za ní.
„Neudělala jste si nic, děvenko?“ zašeptala Květa, když nohu s bruslí nadlehčila a držela se židle a stolu. Mohla celkem bez potíží stát. S pohybem vpřed už to ale bylo mnohem horší.
„Ne… dobrý,“ zapřela několik modřin Ischia. Bylo jí bídně z pocitu, že Květuše ji vidí. V učebnicích psali, že lidé neradi vidí smrt, a hlavně dost špatně reagují na zjištění, že nastal jejich čas.
„Přišla jste si pro mě, že ano,“ zašeptala Květa a znova usedla. Přece jen to bylo trošku nečekané. Ischia kývla. Jevgenij podivně zamával rukama. Zaklínadlo.
„Svačináááá!“ ozvalo se z chodby. Rázem zůstali sami.
„Poděkujte mi, že jsem vám dopřál trochu klidu. Svědky k vaší zpackané první práci nepotřebujeme,“ vysvětlil své počínání.
„Jak jste to... mě poznala?“ zeptala se dívka váhavě.
„Jiné mladé návštěvy sem nechodí,“ usmála se stařenka mile. Ischia znovu kývla.
„A... souhlasíte s odchodem?“ Květa se usmála podruhé.
„Jednak asi nemám jinou možnost a druhak... začínám tušit, že o berlích se na těch kolečkách stejně jezdit nedá,“ vrásčitou dlaní zálibně pohladila brusli a pak ji přitiskla k sobě, jako by ji chtěla pochovat.
„Vzít si s sebou smíte jenom předměty na krk náboženského charakteru, snubní prsten a malou svačinu,“ zacitoval inspektor směrnici. Květa s povzdechem položila brusli.
„Tak dobře... začněte,“ přikázal. Ischia se zhluboka nadechla, potlačila nutkání zvrátit obsah žaludku na stařenčinu hlavu a znovu sevřela ruce kolem vrásčitého krku. Stiskla.

***

„Stop!“ Do dveří se vřítil muž v bedlivě zapnutém šedém obleku.
„Zbláznili jste se?! Máme přece dohodu. DO-HO-DU!“ slabikoval, jako by mluvil k partě slabomyslných ghúlů. Ischia nechápavě sledovala, jak se Jevgenij snaží být neviditelný a Monica bledne. Mimoděk si přitáhla kosu.
„Nech to kurva na pokoji!“ zmohl se na reakci Darkenstein a vytrhl jí nástroj z ruky. „Tuhle bábu prostě nezabiješ.“
„Jak – nezabiju? Je to moje maturitní práce. Jak teda udělám zkoušku?“
„Neuděláš ji. Říkal jsem ti to hned od začátku. I támhle idiotka to pochopila,“ výmluvně zamířil pohledem k Monice, která jen zmateně těkala očima z jednoho na druhého.
„Státní zájem, děvče. Neptej se a vypadni,“ podpořil Jevgenije muž v obleku. Neposlechla ho.
„Jakej státní zájem? Pokud vím, tak NÁŠ zájem je co nejvíc kvalitně přirozeně zesnulých, ne? Tak proč najednou...“
Muž v obleku se naštvaně opřel pohledem do inspektora: „Vy si ji neumíte zpacifikovat?“
V hlase měl těžko potlačovaný vztek. Sotva to dořekl, Jevgenij se vymrštil jak čertík z krabičky. Skočil k dívce, vyťal jí z každé strany pořádnou facku a pak sevřel její hábit těsně pod krkem:
„Tak podívej se, ty zásadovej spratku! Teď budeš prostě držet hubu a poslouchat, nebo to s tebou dopadne zatraceně mizerně. Ono se ti totiž může stát daleko víc, než že neuděláš pitomou školu.“
Chtěla mu odporovat, jenže i nemrtví potřebují k vydání hlasu vzduch. A odvahu.
„Tak co bude?“ zavrčel netrpělivě smrtelník v šedém. Jevgenij přirazil Ischiu ke zdi a stlačil svým prsteníčkem její krční tepnu.
„Pan náměstek čeká,“ zasyčel servilně.
„Budu poslouchat…,“ vypravila ze sebe Ischia ztěžka. Sevření povolilo.
„Pak jí nějak vymažte paměť nebo co.“ Muž v obleku znalostmi magie nemrtvých zřejmě neoplýval. Možná si je pletl s filmem Muži v černém, ostatně, oblečení bylo trochu podobné. Bylo mu to vlastně jedno. Neměl zas až tak velký strach, že by Ischia mohla skutečně nějak ohrozit jeho obchody.
„Kolik?“ zeptal se přímo.
„Můžete si vzít hned teď tuhle,“ kývl Jevgenij na Kadeřávkovou, „a až přijdou další maturanti, uděláme to podobně. Takže celkem třicet gerontů, stačí?“
„OK. Za starce je zvláštní příplatek, mívají víc hříchů. A kdybyste zbytečně nezabíjeli cestou, mohl jste si ještě přilepšit.“
„Lidi z venku bych vám nemohl přenechat... znáte to, byrokracie. Tady se to ztratí, když tady mladá dáma bude držet klapačku,“ poznamenal Jevgenij. Ischia se pomalu probírala z ustrnutí: Hříchy? Jaký hříchy… proč mu o ně jde…?
„Na co chcete naše mrtvoly?“ zeptala se drze.
Muž v obleku se zasmál.
„Nesnaž se porozumět obchodním vztahům, maličká.“
„My máme obchodní vztahy se Zemí? Nebo rovnou s Peklem? Jako že tam nepůjdou jenom odsouzení, ale rovnou všichni tihle? Za pozemský prachy...“
Dívce to pomalu docházelo. Podívala se na něj – na Jevgenije. Na Monicu. Muže v obleku nechala naposled. Všichni se tvářili, jako že není jiné cesty. Kolik prstů má avignonská žába? napadlo ji zas, už úplně zbytečně. Darkenstein se naklonil k muži, který mu podával svazek papírů s odškrtanými položkami. Lidské duše?
„Děvenko!“
Ne, to nebyl hlas v její hlavě. Ten šepot zazněl tady. Blízko ní. Ohlédla se.
„Děvenko... hop!“ stařenčiny ruce nemotorně vyslaly kosu. Dívka ji chytila. Zapotácela se jen trochu.
„Oba jednou ranou!“ křikla stařenka. Ischia se prudce nadechla. Zavřela oči. Rozmáchla se značně tupým nástrojem (půjčenému nářadí na zuby nehleď) A SEKLA. Napřed zamlaskala měkká tkáň a pak bylo slyšet křupnutí míchy. Pak druhé křupnutí míchy. Další mlasknutí už Ischiin vycvičený sluch nezaznamenal. Lebka smrtelníka klepla o sešlapané linoleum. Jevgenova hlava zůstala viset na cárech pokožky.
Když se dopohupovala do klidové polohy, řekla:
„Že vás to konečně napadlo. Zárodek inteligence přece jen máte.“ A ještě:
„Za toho mrtvého pozemského ministra zdravotnictví máte deset bodů k dobru. Takže, k mé značné lítosti, nejste v mínusu.“

Když se Ischia napřahovala k poslední dnešní ráně, zašeptala:
„Ty brusle vám propašuje moje krysa podzemím. Nevadilo by, kdybych si je občas půjčila? A děkuju.“
Květa kývla na srozuměnou, pousmála se a nastavila krk.

Autor: Petra Štarková
Název: Morituri te maturitas

Ilustrace:
Sarden 2021
Korektura: Eylonwai
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

 

Petra Štarková
je psycholožka a spisovatelka. Píše zejména knihy pro děti, věnuje se také psaní sci- fi a fantasy povídek. Letos vydala dva povídkové ebooky SEIF a Odkaz zpovědníka z Loudunu, které koupíte například zde: https://www.palmknihy.cz/autor/petra-starkova


 

Přidat komentář