NEDĚLNÍK: Pyšná matka

Do literárních soutěží jsem přispívala několik let s menšími či většími úspěchy. Psát povídku je zvláštní pocit. Vymyslíte ji, napíšete, opravujete, až si z ní vypipláte svoje drahé dítko. A pak ho předhodíte zuřivé porotě, která vám v lepším případě nic neřekne a v tom horším ho rozcupuje na kousky. Takže když řeknu, že vím, jak se autoři cítí, když čekají na výsledky druhých Sardenských legend, nelžu.
Teď nejsem pyšná matka autorka. Jsem pyšná matka soutěže a ty pocity jsou v mnohém podobné. O všech nervech při organizaci jsem se vyplakala už v mém předchozím Nedělníku. Tenhle je pozitivnější. Já těch dětí mám teď totiž desítky a na každého hledím s radostí v srdci, jak mu to jde.
Třeba ti šikovní porotci! Jak hezky čtou, plní tabulky body a mnohdy se vůbec neshodnou v kvalitě povídek. Nevztekají se, když se musí něco změnit. Deadline stíhají, komunikují, no nádhera sledovat.
A co ty povídky! Tady je hned několik mých oblíbených a jak dobře si vedou. Usmívám se radostí, když přibyde další pozitivní bod, a říkám si, že ti moji drazí spoluhodnotící nemají žádný vkus, když tam padne horší číslo. Ale fandím jim, přesně jako matka na fotbale, která je nervózní víc než samotný hráč. Jen si nemyslete, pisálci, já se na výsledky klepu stejně jako vy!
Ale přesto se jako každá matka děsím chvilky, až se něco pokazí. Co když se to nestihne? Co když nějaké dítko zaškobrtne – bude to porotce? Ztratí se povídka? Nestihne se deadline? Srazí mě autobus a nikdo nebude mít přístupové heslo k mailům soutěžících?
Ale pak si oddechnu. Porotci i soutěžící to dělají dobrovolně. Je to jen trochu masochistické trávení volného času – porotci čtením, soutěžící nervózním čekáním. A já se cítím, že za to mám všechno zodpovědnost, i když nejde o život… za předpokladu, že nepřijede ten autobus.
(A když nepřijede, výsledky budou 1.12. Pojďte být nervózní se mnou!)