UKÁZKA: Pavel Skořepa, Zlověsti

Milý čtenáři,
nenalhávej prosím sám sobě, že tvá iluze vlády nad vlastním životem, sny a touhami je tak neporušitelná, aby jí od základů nedokázalo otřást nic přicházejícího z vnějšku. Kupříkladu příběhy zachycené na stránkách knihy, již právě držíš v rukách. Příběhy pojednávají o lidských bestiích, démonech, prokletých místech i předmětech, zkrátka ve svědectvích o Zlu v jeho nejrůznějších podobách. Pokud dáš této knize svou důvěru, ona tě na oplátku obdaruje třinácti povídkovými příběhy a osmatřiceti básněmi, do nichž se autor nezalekl zaplést i nemalé množství humoru černého jako bezměsíčná noc, anebo i něco na zamyšlenou.
Inu, odvážíš se?

UKÁZKY

Panenkovská narozeninová
čajová oslava

„Tak a je to!“ pronesla slavnostně Kamila. Otřela si vlh-ké ruce o zadek a zapřela je o boky, když spokojeným pohledem hodnotila konečné završení předchozího úsilí. Konferenční stolek se doslova prohýbal jídlem a různými pochutinami. Velký tác s chlebíčky, menší plný druhově pestrých jednohubek, kolem rozestavené různobarevné porcelánové mističky s oblíbenými mňamkami. To vše vyplňovalo prakticky celou užitnou plochu stolu. Pouze v jednom rohu prozatím čekaly dva prázdné podtácky.
„Čas holt nezastavíš,“ podrbala se v zamyšlení v husté hřívě černých vlasů. „Už je to tady! Třiatřicetiny,“ zasmála se svému vtípku. Přešla z obývacího pokoje, sloužícího současně jako ložnice, do vedlejší kuchyně, aby z ledničky vyndala vychlazené pivo a medovinu.
V odkapávači trpělivě čekal její oblíbený ušatý půllitr, umytý již před přípravou hostiny. V poličce nad dřezem pro změnu drobný hliněný kalíšek na široké stopce, se symbolem spirály plasticky vystupující z tmavě zelené glazury, hojně plněný právě medovinou.
I teď jej vzala, naplnila po okraj, opsala jím obřadně půlkruh do prostoru, než jeho obsah kopla do sebe. Kořeněnou sladkost medoviny s labužnickým zaujetím chvíli převalovala v ústech, než ji polkla. Zavýskla, při tom zaklonila hlavu a rychle zakmitala ke stropu vyplazeným jazykem.
„Oslava může začít!“ tleskla, v rychlém sledu naplnila půllitr pivem a dolila si opět medovinu. Oboje přenesla na stolek a postavila na předem připravené prostírání. Otočila se k počítači, pustila navolený playlist a ihned při prvních tónech metalové hudby předvedla soustředěné sólo na imaginární elektrickou kytaru doprovázené zuřivým pohazováním dlouhými kadeřemi.
Na závěr svého kratičkého improvizovaného rockerského vystoupení s vystřelením pokyvující pravé ruky zakončené paroháčem, pohodila prudce hlavou dozadu, až jí málem z nosu odlétly brýle. Již mírněji hodila hlavou zpět, brýle se jí svezly na špičku nosu, kde se poslušně zastavily. Srovnala si je vztyčeným prostředníčkem, kterým poté ještě obkroužila prostor dokola.
„Děkuji, děkuji!“ přitiskla si obě dlaně na srdce a začala se uklánět imaginárnímu publiku. To však tak úplně imaginární přece jen nebylo. Ze všech stran pokoje Kamilu sledovaly páry drobných skleněných očiček porůznu rozmístěných panenek, jediných přítomných hostí oslavy tohoto jejího významného životního jubilea. Jejích jediných pravých přítelkyň, které momentálně měla.
„Pořádně si tu moji narozeninovou oslavu užijeme, co říkáte holky?“ Na tato slova udělala krok k prostřené tabuli, napíchla párátkem jednu olivu, vložila do úst, skousla mezi zuby a párátko následně odložila na k tomu předem připravený talířek. Přidala hrst slaných arašídů a několik slaných tyčinek. Než polkla, vše zapila pivem.
Zavlnila boky do rytmu hudby, výskla si a obrátila do sebe kalíšek medoviny. Okamžitě si dolila a zakousla se do prvního chlebíčku.
„Hm, to je ale dobrota, dobře já!“ pochválila se. „Můžu já za to, že žádná z pozvaných pipin, co si říkají moje kamarádky, nepřišla?!“ posmutněla. „Jejich boj, ne můj! A jejich smůla!“ dořekla a jak sama věřila, tím tuto situaci uzavřela.
Ještě stále ve stoje dopila pivo, zhodnotila, že nemá co pít a než si zapálila cigaretu, došla si do ledničky pro nová.
„A kloudnej chlap taky žádnej na obzoru!“ vyčítavě vypouštěla slova do šedivého kouře. „To mám na chlapy opravdu tak špatnej vkus?!“ posmutněle zakroutila hlavou. Obešla stolek, zprudka dosedla na gauč, až svalila jednu z nejbližších panenek. Ta se jí poroučela rovnou do klína.
„No to začínáš padat fakt brzo!“ zasmála se, když panenku znovu usazovala na čestné místo vedle sebe. „Tak mi řekni Lilith, v čem sakra dělám chybu? Ošklivá přece nejsem, zadek docela hezky klenutej, prsa taky nějaký mám.“ Na potvrzení svých slov se ladně předklonila, promnula si lýtka, následně dlaněmi přejela přes stehna, boky, až něžně podebrala svá ňadra, znalecky se zalíbením je potěžkala a následně láskyplně polaskala. „Snad jenom ta výška. Vyšší bych být mohla, to je pravda. Ale co už s tím dělat, když jsem nenarostla!“ hledala podporu ve všechápajících pohledech svých panenek.
„Co myslíš ty, Carrie? A co vy ostatní, holky? Vždyť co je malý, to je milý a v posteli navíc čilý!“ rozesmála se s drobným náznakem smutku a pohladila panenku po do copů spletených vláskách.
„Ale co, popojedééém! Co říkáte holky! Vždyť třiatřicet nám je jen jednou, no nééé?!“ napřáhla se pro kalíšek medoviny, kopla ho zprudka do sebe, zapila pivem a potáhla ze stále ještě hořící cigarety.
Tohle Kamila nechtěla! Začínala pociťovat pomalý příchod depky zatínající ostré spáry do jejího osamělého nitra. Típla nedopalek do popelníku. Oklepala se a nevěda, co by jiného měla udělat, se raději opět napila. Z krabičky vytáhla novou uklidňující cigaretu.
„Bude ze mě stará panna! Divná stará ženská s kočkama a panenkama!“ oči jí zvlhly. „Doprčic, ani ty blbý kočky nemůžu mít tady v tomhle blbým podnájmu! Takže mi vážně zbývají jen ty posraný panenky!“
Koutky úst se jí svěsily dolů, ramena se několikrát zacukala v nadcházejícím přívalu pláče. Proudy slz na sebe nechaly čekat pouhý okamžik, než jí zalily rozpálené tváře. Ty následně spustily stavidla vyplavování bolestivého smutku naplno.
Kamila se otřásala v upřímném pláči a nechala spolu se slzami odcházet ze svého nitra bolesti nenaplněných vztahů, nenalezených a ztracených lásek, falešných přátelství. Za smutkem začínal pomalu na povrch vystupovat upřímný potlačovaný vztek.
Množství nehybných párů skleněných očiček ji nepřestávalo ostražitě pozorovat.
„Tak já jsem jim nebyla dost dobrá?! Ať jdou všichni, a hlavně chlapi, třeba do prdele!“ zavrčela skrze zaťaté zuby. „Já že mám na chlapy špatný vkus? Mám přece jen svoji hrdost a znám svoji cenu!“ Opět dopila obsah obou nádob, aby ochladila pálící hrdlo. Decentně si odříhla při násled-ném dolévání a pocítila, jak jí teplo alkoholového opojení pulzuje žilami. Před očima se jí začínaly objevovat mžitky, a i přes vyleštěná skla brýlí se její vidění světa rozostřovalo.
„Sakra! Ta medovina dneska ale dává!“ zhodnotila situaci. Cípem halenky si vytřela zbývající uslzenou vlhkost z očí. Rozčilení v Kamile začalo pomalu přecházet do fáze katarze, přinášejícího většinou ne úplně střízlivá rozhodnutí.
„A mám toho dost! Nechci bejt ta divná holka, co se obklopuje neživejma kusama textilu, porcelánu a plastu! Rozumíte?!“ rozkřičela se do místnosti a zamračeně se rozhlédla po panenkách.
„Chce to, do hajzlu, změnu! A chce jí provést hned teď, anebo už nikdy!“ Prudce se zvedla, až se zakymácela v pase, naklonila se pro láhev medoviny, div nepřepadla na stůl stále prakticky nedotčených dobrot. Ovšem nebyl to Kamilin první alkoholový úlet, takže to ustála bez ztráty kytičky a podařilo se jí bez úrazu narovnat. Odzátkovala láhev, víčkem vztekle mrštila do rohu místnosti, přiložila její hrdlo k lačným ústům a prudce zaklonila hlavu k hlubokému loku.
Při polykání se její nitro začínalo uklidňovat. Polknutí za polknutím. A při kratičké pauze mezi dvěma písněmi, jako by se jí zazdálo, že slyší tiché zachichotání a jemný zvuk dopadu něčeho lehkého na podlahu, následované zvuky připomínajícími zacupitání drobných nožiček.
Překvapeně zamrkala očima, nastražila uši ještě víc, a když nic dalšího kromě hlasitého začátku další skladby ne-zaslechla, dopila a s třísknutím postavila prázdnou láhev na desku stolu. Zhluboka se vydýchala.
„Teď vás všechny, moje milé dámy, zavřu pěkně do černých pytlů na odpadky, tak jako se ve filmech odklízejí mrtvoly. A jako odpadky vás vynesu ze svého života rovnou do kontejneru před domem. Ať se potom s vámi dál děje, co chce! Jen si dám ještě předtím pivko,“ otevřela nové a prakticky na jedno napití jej vyprázdnila.
„A teď pro ty pytle!“ Udělala několik, i přes svou opilost rychlých a rozhodných kroků směrem ke kuchyni, kde pytle skladovala v posledním šuplíku pod linkou, když tu najednou ztratila rovnováhu, jako by jí podrazila nohy nějaká neočekávaná překážka. Horní polovina těla se jí převážila a setrvačností letěla hlavou přímo na hranu kuchyňské linky. Zazdálo se jí, že opět slyší to tiché zachichotání.
To již ovšem narazila hlavou do linky. Zlověstné křup-nutí lebečních kostí, které náraz nevydržely, nevěstilo nic dobrého.
Kamila se zhroutila jako pytel brambor na stařičké zešedlé linoleum, tělo se jí několikrát zazmítalo v křeči, při doprovodu smrtelného zachroptění se naposled zachvělo. Následně se kolem už nehybného těla začala tvořit kaluž její vlastní krve, vytékající z rány na hlavě, právě jako z uší a nosu.
Ještě několik hodin trvalo, než hudební playlist dospěl ke své poslední navolené písni, po níž už následovalo jen hmatatelné, smrtí a kovovým pachem prosycené, ticho.
Právě nadcházel víkend. Proto milou Kamilu několik dní nikdo nepostrádal. Až když se s ní několikrát bez úspěchu snažil spojit zaměstnavatel, jelikož následující týden nedorazila do práce, ani nedodala žádnou věrohodnou omluvu své absence, a sousedé si začínali stěžovat na postupně sílící nasládlý zápach na chodbě, zcela nezpochybnitelně vycházející z Kamilina bytu, byla teprve těmito milými a zodpovědnými spoluobčany přivolána policie a hasiči.
Když byly nakonec vyraženy dveře, naskytl se příslušníkům nevídaný pohled. Kamilino tělo, poklidně zkroucené v kaluži zaschlé zčernalé krve, v počínajícím stupni rozkladu, bylo obklopeno kruhu poklidně sedícími panenkami. Přesně tak, jako by Kamila byla stolem, na němž se má co chvíli servírovat čaj na nadcházející panenkovskou čajovou oslavu.

Princ Temnot

Ve svých nejčernějších myšlenkách zahlédl jiskřičky světla.
Záře, jež nečekaně proměnila náhled jeho vnímání.
On rázem uvědomil si: Není temné nebo světlé, jak se zdá.
Co však je sen, co realita? V čem tkví to pravé poznaní?

V myšlenkách těchto, princ Půlnočního království, byl zadumán.
Chodíc bezcílně po prázdných chodbách i komnatách paláce svého,
trápil se, nemoha se zeptat žádného z mudrců, či z poddaných.
Odpověď nepřicházela ni z neklidného spánku bezesného.

Trápil si hlavu, svou duši v temnotě bytí zatracenou,
by prozřel v pochopení rozporu temného a světlého.
Ani už nejedl, nepil, v úvahách svých uvězněn, zacyklen,
však cítil, že odpověď na dosah za závěsem něčeho dotknutelného.

V svém vlastním prokletém vězení dlí snad v zamyšlení dodnes,
nenaleznuvše svou prostinkou odpověď na nerozpor světla a tmy.
Kdy stačilo pouze zapálit svíci, rozhlédnout se a zjistiti,
že všechny prostory jsou temné jen dotud, dokud jsou neprosvětleny.

Obnažené příšernosti

Žhavý uhlík naposledy zaplane. Zazáří, by následně pohasl do temnoty, do ztracena.
Tabák cigarety dohořívá. Mění se v mrtvý popel. Postačí jediný šluk a je mu konec.
Život prochází od svého počátku, zrození, k neodvratitelnému zakončení, ke smrti.
Ostrou kosou, zvonící ocelí, stíná stébla trav, tak i hlavy odsouzených, nesmiřitelný žnec.

Vrah snažící se v odjímání životů jiným, hanobením jejich těl, docílit nalezení vlastního smyslu.
Zbytečností individuálních existencí v sebezžíravém bujení socializační bubliny zvané Svět.
Na hrobech myšlenek se staví bahnité základy společnosti, drolící se, mít v čem být dříve spojené.
Bestie hovící si na trůnech z kostí, lačnící po krvi nevinných, výjev taký lepší ani nevidět.

Věštby postrádající záchytný bod smyslu jiného než zahrát roli oběti v psychopatické hře.
Hrob svůj, nejlépe sám vykopat si. Pokolikáté vlastně oprášil se zvrácený ten scénář už?!
Temnou, úzkou, s dlážděním svažujícím se příkře dolů, uličkou do neznáma neutěšeného jít.
Kde?! Ve kterém koutu postrádajícím minimálního světla, číhá na svou oběť vrah a jeho nůž!

Kdo přijde na pohřeb? Kdo upřímně zavzpomíná, zapálí svíci? Připije na památku zesnulého?
Za mžik následné generace, kdo vzpomene si. Kdo v zásadách, na něž jeden zemřel, druhý bude žít.
Rozpadávají se, neodvratně tlejí lidská těla. Mnohá ještě dříve, než zachvátí je do spárů svých Smrt.
Role mučednické, úradky obětní. Kdo kterých je hoden v odsouzení, kdo si je mohl zasloužit?

Vše rozpadá se do nejmenších částeček prachu. Ideály berou za své, zůstávají pouze příšernosti,
obnažené v umrlčí nahotě falešně zvrácených tužeb, sebe naplněné arogance a absence pokory,
kde ve směsi, z níž vymodelováván byl člověk, chyběla hlína, nastavena byla hmota z hoven.
Hanobení těl, právě jako ideálů čistých, se v příšernostech falešné společenské morálky zakryly.

Pavel Skořepa
Zlověsti

Žánr: Horory, Literatura česká, Fantasy
Vydáno: 2021, Art Floyd
Počet stran: 250
Jazyk vydání: český
Ilustrace/foto: Natty LeoLuin Hirková
Autor obálky: Peter "Cwoky" Murín
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-89889-54-9