Vánoční POVÍDKA: Tereza Kadečková, Mráz dolního města

Článek od: Tereza Kadečková - 24.12.2021

Zima se Iscarovi zavrtávala hluboko do těla. Dneska nejedl nic pořádného kromě sušenky z automatu a bunda, na několika místech směšně zalátaná, udržovala tepla jen poskrovnu. Cvakající zuby, prokřehlé prsty a prázdný žaludek ho udržovaly v mizerné náladě. A třešinkou na tomhle zkaženém dortu byla ségra.
„Proč nemůžu s tebou?“ kňourala, když se obouval do vysokých holin, ve kterých se mu teď kroutily prsty mrazem.
„Jsi malá.“
„Nejsem! Mám sílu! Můžu nosit… věci!“
Iscar se na Mariu zahleděl. Malá už vážně nebyla, puberta z ní pomalu dělala ženskou. On v jejím věku dávno do spádovky jezdil. Jenže ho to několikrát málem stálo krk. Dal si předsevzetí, že se o ségru postará a ona tam nikdy nebude muset. Místo toho, aby mu byla vděčná, tak se mu teď vnucuje.
„Potřebuju, abys hlídala škvrně.“
„Je tu máma!“
Zachrápání z gauče rozhovor utnulo. O nejmladšího člena rodiny v kolíbce se máma určitě nepostará.
„Něco ti přivezu,“ slíbil mezi dveřmi.
„Nechci dárky! Chci jet!“
Otráveně se opřel o rám, žaludek kručel, ale nechtěl na ni vybuchnout. „Máme povolení jen na šest lidí, už se nevejdeš.“
„No jasně, určitě,“ rozhodila Maria rukama. „Kdybys udělal něco protizákonného, tak asi omdlíš. Seš fakt strašnej, Iscare!“
„Promluvíme si o tom, až ti bude patnáct,“ utnul ji a seběhl schody. Venku ho do nosu uhodil smrad Dolního Elysia. Myslel si, že když v něm člověk žije, zvykne si, ale opak byl pravdou. Žaludek se mu zvedal, kdykoli procházel úzkými uličkami nacpanými odpadky. Považoval za zázrak, že nejsou ulice ucpané úplně. Odpadky vespod kopců nejspíš stihly uhnívat nebo je žraly krysy. Jinak si to vysvětlit neuměl, nikdo jim tu neuklízel a popeláři se do téhle části města báli.
Dneska nesmrděly tak moc, protože je potáhla ledová krusta a bránila puchu uniknout. Iscar se kolem nich poslepu protáhl. Lampy tu byly vytřískané a jediné světlo sem proudilo úzkým proužkem z hlavní ulice. Na ní viděl všude, i když jich půlka nesvítila, reklamy praly ostré neonové světlo do očí. Duhové barvy nabízely všechno od čipů po lehké děvy, ale všemu dominovala zázračná růžová.
Jestlipak Horní Elysium vypadá stejně? Temný strop města dnes schovávala mlha inverze. Je tam jejich jediný světelný zdroj taky sexy neonová sestřička v odstínech růžové?
Na ulici stála malá dodávka, u které kouřila Franceska, s níž Iscar občas jezdil do spádové oblasti. Už ne tak často jako když byl teenager; od té doby, co začal pracovat jako učitel, měl mnohem méně času a nepotřeboval se probírat odpadky kvůli každé opravě. Občas se ale urval – byly to peníze navíc a těch s třemi hladovými krky doma neměl nikdy dost.
„Můžem?“ mávla na něj Franceska. Dodávka patřila jí, stejně jako povolení pro výjezd z města. On i čtyři další lidi byli rádi, když nastoupili do vyhřátého auta. Iscar ze sebe shodil bundu, ve spádovce bude ještě větší zima než ve městě. Nechtěl vystoupit rozehřátý, sice by nic nechytil, ale pocit mrazivých jehel bodajících do každého svalu nesnášel.
„Hustý, jaks to udělal?“ zeptal se ho chlápek sedící vedle něj. Iscar si nevybavoval jeho jméno, ale vídal ho přehrabovat se v popelnicích. Nerad by se jednou dostal zpátky na tuhle úroveň. I když copak spádovka není jedna obří popelnice?
„Co?“ zeptal se.
„Ty kérky. Hele,“ chlapík vyhrnul rukáv, kůže pod ním byla čistá. „Sem si udělal vlastní, ale Zázrak ji vyžral. Ani stopa.“
Iscar měl celý rukáv, tetování se mu líbila. Kombinoval obrázky bez ladu a skladu – prostě pro radost a protože mohl. Ze začátku měl stejný problém. Zázrak udržoval lidi zdravé jako řípy, ale měl ošklivou tendenci reagovat na cizí tělesa v těle. „Všechno se dá obejít. Potřebuješ syntetickej inkoust. Normální ti Zázrak rozloží. Dám ti kontakt na týpka, co to dělá.“
„Super,“ zazubil se chlapík a natáhl ruku. „Já jsem Martin.“
Martinova ruka se třásla a rozhodně to nebylo zimou. Omluvně se usmál a stáhl ji k sobě. Zázrak mu možná rozložil inkoust, ale jestli se takhle klepal, už ho pár dní neměl. Teď, když se na něj Iscar podíval blíž, zjistil, že má zažloutlá bělma a pořád popotahuje nosem.
Sáhl do kapsy a hodil Martinovi plato růžových léků. „Ber, ať tam něco nechytneš.“
„Dík. Máš to u mě.“
Projet město trvalo i za dobrého provozu klidně dvě hodiny. Iscar si na chvíli zdříml, když je konečně zastavila kontrola.
„Jedeme uklízet spad,“ oznámila jim Franceska a předala povolení.
„Máte dvě hodiny,“ odpověděl policajt.
A pak se konečně ocitli pod širým nebem. Iscara slunce už nepřekvapilo, přivřel oči a čekal, až si na světlo zvykne.
„Svině pálí,“ ohodnotila to Franceska. Chvíli kroužila, než našla vhodné místo na zaparkování. Takové, kde nehrozilo, že něco spadne na střechu a auto zničí. Ve spádové oblasti sice nic nebylo stoprocentní, ale většinou věci padaly na předem daných místech.
Iscar vystoupil a šel na jistotu. Spádová oblast byla odporná skládka. Horní Elysium vzdalo snahu o čistotu a bezpečí dolního města a veškerý odpad házelo z okraje přímo dolů. Kousek odsud byl oceán, takže sem vypouštělo i kanalizaci. Co se tu nenahromadilo, tak prostě uplavalo. Překvapivě to tu ale smrdělo méně než v Dolním Elysiu. Tady puch rozfoukal vítr, zatímco ve stísněných uličkách doma se smrad držel jako nalepený.
Iscar už měl zmapované, kam bordel vyhazují technické služby a kam velké firmy. Zajímala ho laboratorní technika. A máti potřebovala nový toustovač. A musí najít něco pro Mariu.
Nemohl se dívat vzhůru a zároveň prohrabovat odpadky. Mohl jen doufat, že ho zrovna něco nezasype. Ztratil se v myšlenkách na Mariu. Odbýval ji, neuměl si na ni najít čas. Stál jako brácha za houby. Ale co mohl dělat? Pořád jen pracoval, bez něj by byli všichni v hajzlu.
Talíř Horního Elysia se mu vysmíval. Kdysi si myslel, že se vypracuje nahoru. Nebude navěky žít ve tmě a růžové mlze. Jenže to byla mladická naivita. Ze spodního města není úniku. Nikdy. Kdyby se teď rozhodl vypadnout, využít faktu, že je za hranicí, za dvě hodiny už by ho hledali. A i kdyby ne, co by tu dělal? Na venkově nikoho neznal a lidi nenáviděli měšťáky.
Nestálo to za to. Modré nebe a slunce hřející na tváři bylo fajn, ale jinak? Z bláta do louže. Maria s ním sem zoufale chtěla, a přitom to stálo za nic. Věděla by to, kdyby to někdy viděla.
Ale ona to neviděla, že? Nikdy neviděla otevřené nebe. Nezažila slunce, déšť, znala jen temnou poklici Horního Elysia nad hlavou. Byla mladé pískle bez zkušeností. A on jí ty zkušenosti nedovolil získat.
„Co sháníš, Iscare?“ Martin stál na hromadě zrezlého železa a prohlížel ji.
Co se šikne, chtěl říct, ale pohled mu padl na stroj zaháknutý na svahu falešné hory. Došel k němu a prohlédl ho. Pár úprav a byl by plně funkční.
„Tohle,“ řekl.
„To do auta se vším ostatním nenacpem.“
Iscar přikývl a v hlavě se mu začal rodit nápad.

***

„Hej, hej kluci, bacha!“ sykl výrostek a rychle i se svými kamarády cpal něco do kapes. Málem jim to vypadlo ze zmrzlých rukou navlečených v děravých rukavicích. Iscar netušil, co před ním schovávali, ale měl pár tipů. „Brýden, pančeli,“ pozdravili pak svorně s nevinnými úsměvy.
„Čau, děcka,“ pozdravil je. Tihle ze školy už loni vyšli, teď dělali kdo ví co, ale často je vídal poflakovat se právě tady na dvoře jednoho domu. „Co vyvádíte?“
„Nic,“ slíbil Rudy.
„Jen se poflakujem“ souhlasila Silva a popotáhla. Byla bledá a pod očima se jí usídlily černé kruhy. Iscar si spočítal dvě a dvě. Jasně, že se poflakovali. Práci neměli, peníze taky ne, takže žádný Zázrak. Jestli někde sehnali nelegální léky na chřipku, všechna čest.
„Měl bych pro vás práci.“
Rudymu se rozzářily oči. „Za prachy?“
„Jasně, jinak bych se za váma netáhl.“
„Ó, pančeli, vy ste nás nechtěl pozdravit?“ zamrkala Silva.
„Ale to víš, že jo, ale ne dneska. Rudy, tvůj fotřík býval hasič, ne? Něco bych potřeboval.“
Rudy se šklebil jako velký kapitalista, když Iscara poslouchal. Zahákl si prst za pásek, který na jeho vyhublém těle držel příliš velké kalhoty, a mlaskl. „No, to budete mít drahý, pančeli.“

***

Franceska vlastnila opravnu a prodejnu náhradních dílů. Iscarovi občas vrtalo hlavou, jak si ten malý kamrlík ve sklepě může dovolit, protože k ní nikdy neviděl nikoho chodit. Kdo ví, co dělala v pozadí, do spádovky jezdila často, i když se povolení nevydávala víc než jednou za tři měsíce.
Sama Franceska měla metr padesát, krátké fialové vlasy a věkem by jí mohl považovat za svou máti. Však se seznámili přes jeho spolužáky, když jim před lety nabízela rychlý přivýdělek. Stejně jako on teď Rudyho partě. Jak se život vyvíjí pořád stejně.
„Iscare, co sháníš?“ pozdravila ho.
„Rozsekal se nám toustovač.“
„Hele, podpultově ti můžu strčit funkční, co jsem našla venku. Ale ten starej mi tu nech, třeba ještě k něčemu bude.“
„Jasně. Frankie, kdy zase jedeš do spádovky?“
„Jako vždycky, za měsíc. Dřív si to nelajznu. Povolení z horního města nepadají.“
To bylo moc pozdě. „Potřeboval bych ze spádovky odvést něco velkého.“
„Podívej, musím myslet na obchod…“
„Já vím, nevnucuju se. Ale neznáš někoho, kdo by mě tam dostal?“
Franceska se zamyslela. „No… auto ti klidně půjčím, když mi ho dovezeš vcelku, ale povolení… o jedněch bych věděla, ale… hele, není to úplně bezpečný.“

***

Ta dáma, se kterou se sešel, určitě neměla všech pět pohromadě. Všechny její kosti by dokázal spočítat jen pohledem, oči měla vyvalené a vždycky, když mrkla, použila k tomu všechny svaly v obličeji.
„Pojď.“ Její hlas dokonale padl k jejímu vychrtlému zevnějšku. Šustil a skřípal.
„Hlavně se těch lidí neptej na víc, než musíš,“ radila mu Franceska, když mu předávala kontakt. „Fakt nejsou přátelský.“
„Áá, tady,“ zaskřehotala spokojeně dáma. No, dáma. Mohla být stejně stará jako on, ale nezdravý vzhled jí přidával aspoň třicet let. Odemkla těžké železné dveře, spěšně se rozhlédla, jestli kolem zrovna neletí dron Sedmi, a vklouzla dovnitř.
Iscar ji nejistě následoval do tmy. Dveře se zaklaply, Iscar na chvíli přestal dýchat. A je to. Dáma ho teď podřízne a prodá jeho orgány.
Dáma se zachechtala.
Zahučelo to.
Zářivky se rozzářily a odhalily bílou místnost.
„Jsi nějaký bledý,“ zazubila se dáma křivými zuby. „Neboj, ledviny krademe jen těm, co pijou na sekeru.“
To ho neuklidnilo.
„Lidi z týhle putyky jsou blázni,“ varovala ho Franceska. „Ale seženou všechno. Cokoliv tě napadne, to k tobě dostanou.“
„Tak co se po mně chce?“ zeptal se Iscar.
„Jsi slepej?“
Stáli v laboratoři. Viděl desítky baněk, zkumavek, kahanů a různých přístrojů. „Jasně. Vařit. Ale co?“ nenechal ze sebe dělat vola.
Dáma zahrabala v rukávu a vytáhla zmačkaný papír. Rozložila ho. „Antibiotika. Probiotika. Imono… imu… to na imunitu, přečti si to sám!“ plácla papírem na stůl.
Iscar věděl, jak na léky. Když jim občas došly peníze, přivydělával si výrobou a děsil se každého šustnutí. Jen čekal, že ho chňapne policie a půjde sedět. Kdo by pak živil rodinu? A ke komu by Maria vzhlížela? Myslela si, že je Iscar zosobnění dobroty a možná i proto byla poslední dobou tak protivná. Dospívala a viděla, že bez překračování pravidel to nejde. A její bratr je nikdy nepřekračoval, a tak neměli co jíst. Kdyby jen věděla.
Tentokrát to za ten risk stálo.
„Ingredience tu máte?“
„Jo jo, Kocour je všechny sehnal.“
„Proč si je nevyrobíte sami?“
„Protože se nám nechce!“ zaskřípala babice varovně. „Chceš tu propustku, nebo mi nabízíš ledvinu?“
„Jasně, chápu,“ zvedl ruce ve smířlivém gestu a raději se začal věnovat přístrojům a tinkturám. Měli tu všechno, na suché i mokré stlačování, chemikálie a směsi. Existovala spousta lidí, která nebrala Zázrak, a tak proti běžným nemocem museli bojovat jinak. Nelegální drogové dílny je zásobovaly zakázanými léky. Na co je potřebovali tihle – dáma si zrovna zobla růžovou pilulku – mu bylo záhadou. Možná na to ani nechtěl znát odpověď.
„Hlavně se neptej, Iscare. Kolem baru u Podlosti se ztrácí lidi,“ uslyšel znovu hlas Francesky. Tak se neptal a radši konal.

***

Při práci ztratil pojem o čase. Soustředil se, aby správně měřil a vážil, doprovázelo ho monotónní hučení strojů a cinkání pilulek o mističky.
Dáma ho pozorovala z tmavého koutu místnosti a za celou dobu nepromluvila. Nejdřív z ní byl nervózní, ale i ona pak splynula do pozadí práce. Kompresor hučel, mixér míchal látky k sobě, Iscar vážil.
Mohl pracovat celou noc, na nohách ho drželo jen odhodlání a Zázrak.
Konečně měl hotovo. Nasypal poslední pilulky do plastové dózičky.
„To byl fofr,“ konstatovala dáma. Přikročila k němu a očima přejela výsledek. „Jo, to bude fungovat.“
„Proč ne Zázrak?“ zeptal se Iscar a protáhl se. Po dlouhé práci a krčení se nad směsmi byl celý rozlámaný.
„Někdy chceš zastavit infekci, ale ne jiné procesy v těle,“ zazubila se dáma. V tom úsměvu bylo všechno šílenství světa. „Tvá odměna.“ Sáhla do rukávu. S rychlostí, jakou doteď neukázala, vytáhla nůž a bodla.
Iscar stihl sotva zacouvat a vyhnout se. Dáma k němu přiskočila a znovu zaútočila. Když uhýbal, narazil do stolu, nůž mu přejel po boku a nechal na něm otevřenou ránu. Iscar sykl, popadl ze stolu plechový tác a přetáhl ženskou přes obličej.
Spadla na zem a zaúpěla. Z nosu se jí spustila červená. Hrábla po noži, který jí vyklouzl z ruky, ale Iscar reagoval rychleji. Drapl ho a natáhl před sebe. Držel se za krvácející bok a čekal, co dáma udělá dalšího.
Posadila se, hřbetem ruky si otřela krev z nosu a zašklebila se. „Á, tak se nečerti, zkusit jsem to musela,“ zachrčela pobaveně. „Takový hezký vědecký exemplář.“ Znovu zalovila v rukávu, Iscar byl připravený jí hned nakopnout, kdyby vytáhla další zbraň. Místo toho ale konečně zamávala propustkou.
Když odtamtud spěšně odcházel, mrazil ho v zádech její vykulený pohled. Ale vždycky, když se otočil, tak tam nebyla.

***

„Ty vole, kdybych věděl, co mi dáš za práci, tak sem si od tebe ty léky nebral,“ skřípal Martin zuby, když táhli těžký přístroj na střechu domu.
„Nepyskuj a zaber,“ zasípal Iscar. Bok ho pálil jako čert, ale táhl.
Na střeše je přivítal mráz. Iscarovi málem podklouzla noha na námraze. Výrostci tu vycintali vodu, když sem včera táhli cisternu.
„Můžeš mi říct, proč to všechno děláme?“ dožadoval se Martin a snažil se nezlomit si nohu na náledí.
„Uvidíš!“
Konečně přístroj položili na rovný povrch a oddechli si. Do Iscara se opřel vítr a zastudil ho na zpocených zádech. Teploty se držely pod nulou a on za to děkoval. Zimy v Dolním Elysiu byly většinou teplé, protože se všechny výpary držely pod patrem. Ale letos… jako by mu všechno hrálo do karet.
„Co teď?“ zeptal se Martin zlomený v pase. Už zase vypadal zdravý a na článcích prstů měl vytetované symboly karet. Tip od Iscara zabral.
„Pomoz mi to zapojit.“
Nikdy s touhle věcí nepracoval – proč taky, v Dolním Elysiu nebyla potřeba. Na síti ale našel všechny potřebné informace, včetně schématu, takže snadno opravil poškození a uvedl ji do funkčního stavu. Rudy mu ještě sehnal smáčedlo.
Všechno bylo připravené.
Zavolal Marii. V mobilu slyšel hlasité dunění hudby a sestra mu očividně ještě pořád neodpustila tu hroznou křivdu, kdy jí zakázal vyjíždět z města. Od té doby spolu nemluvili, ale vlastně to bylo dobře. Schovávat řeznou ránu nešlo tak snadno, když byl každý pohyb bolestivý.
„Co?“ štěkla.
„Pojď ven.“
„Nechci.“
„Nesýčkuj a pojď před barák, chci ti něco ukázat.“ Nenechal ji protestovat, prostě hovor típl, aby neměla jinou možnost, než zabalená ve staré mámině bundě vylézt ven.
„Co tam děláš?“ křikla nahoru na Iscara, který se usmál a zamával. „Seš jak malej, pojď dolů!“
„Vydrž!“ křikl na ni.
Maria si přitáhla bundu k tělu a dívala se vzhůru. Strop Horního Elysia všechno stínil. Cítila se pod ním tak maličká. Zajímalo ji, jestli se maličcí cítili všichni. Jestli horní město nesnášeli stejně jako ona, nebo se všichni dospělí smířili se svým osudem a teď žijí se sklopenými hlavami. Nejhorší bylo, že brácha byl taky takový. Ušláplý. Bál se udělat cokoliv jinak. Ten by radši umřel než se vůbec pokusit zlepšit jim život něčím nelegálním.
Cukla sebou. Na obličej jí dopadla kapka vody. A další a další.
Déšť? Tady? Ale…
„Co to děláš?“ zakřičela, nejistá si, jestli ji Iscar přes hučení nějakého stroje slyší.
„Ještě vydrž!“ odpověděl bratrův hlas.
Déšť zpomalil a Maria vykulila oči. Místo kapek se k zemi snášely drobné, bílé vločky. Došla jí slova, když se jich objevovalo víc a víc, než úplně nahradily kapky. S lehkostí padaly dolů a tančily ve větru.
„U všech bohů!“ vykřikla nadšeně. „Sníh! Iscare, to je sníh!“
Její volání přilákalo pozornost sousedů. Hleděli z oken na děvče smějící se, zvedající ruce a chytající vločky do holých dlaní. Hleděli na něco, co většina z nich nikdy nezažila.
Bílá nadílka. Sníh v Dolním Elysiu, kde neexistuje nebe.
Iscar stál na střeše a zubil se. Sněhové dělo za ním hučelo. Díval se na Mariu, jak se vrátila do doby, kdy ještě nemusela přemýšlet nad přežitím. Zpátky do pravého dětství. Jak se směje, jak ji v tuhle chvíli nic netrápí, a přál si, aby to tak bylo napořád. Ale to nejde, že? Nic nevydrží stejné věčně.
„To je úžasný,“ vydechl vedle něj Martin.
Iscar se teprve teď zadíval na padající vločky a i jemu v hrudi vykvetla dětská radost.
Nebyl jediný. Sousedi vycházeli ven, nechali se zasypávat bílým popraškem a usmívali se.
Pro teď, na těch pár chvil, bylo v Dolním Elysiu všechno v pořádku.

Autor: Tereza Kadečková
Název: Mráz z dolního města

Sarden 2021
Korektura: Eylonwai
Odpovědný redaktor: Monika Slíva

 

Tereza Kadečková je v internetových vodách známá jako Kadet. Narozena léta páně 1993 v Hradci Králové. Z rodného města nevytáhla paty, vystudovala tam pedagogiku a teď v něm mučí děti hodinami angličtiny.
Po publikování několika povídek v různých sbornících (Čas šelmy, Ve jménu Brožova) vydala v roce 2020 první román O dracích a lidech u nakladatelství Golden Dog.
S Iscarem z povídky Mráz dolního města se znovu setkáte v chystaném románu O dracích a Sedmi, který vyjde v lednu 2022.
Píše převážně fantastiku, ale čas od času zavítá do vod komiksů (Vějíř 2015, Vějíř 2016). Protože má obě ruce levé, psaní je její jediný koníček. Když zrovna nepíše, tak knihy aspoň konzumuje – většinou s kečupem.

Komentáře

Krásný vánoční dárek. Vločka naděje v temném světě protkaném neony a hořkosladký konec, neb všechny vločky nakonec roztají :)

Fikce nám pomáhá čelit realitě. Pohled Medúsy je neškodný, když sledujete pouze její odraz.

Přidat komentář