NEDĚLNÍK: Válka dvou států ve 21. století už nemá místo

Válka dvou států ve 21. století nemá místo! Ano, můžete namítat, že tu máme války v Afghanistánu, Iráku, Sýrii, spoustu malých konfliktů, zamrzlých konfliktů, občanských válek, ale přesto na tom budu trvat. Válka v Evropě, válka jednoho státu proti jinému prostě není totéž co občanská válka. Občanská válka je strašná věc plná civilních obětí, o tom není sporu, ale neovlivní víc než zasažený stát a v nejhorším případě jeho sousedy. Sesazení diktátora je opět diskutabilní záležitost, protože jak jsme se přesvědčili, nastává po něm většinou předchozí možnost a v tomhle případě má máslo na hlavě i NATO. Bohužel. Jde většinou o nepochopení mentality celých národů a radost z toho člověk samozřejmě nemá. Válka jednoho národa proti druhému je ale něco, co bychom už neměli zažívat. Ve 21. století, v globalizovaném světě k ní není žádný racionální důvod. Ve chvíli, kdy lidstvo musí řešit, jak vůbec přežít na téhle planetě, a čekají ho výzvy, jaké ještě žádné generace před námi nečekaly, je válka nejen přežitek, nejen zločin proti tomu národu, na kterém je páchán, ale proti celému lidstvu, protože nestojí jen současné životy, ale i životy těch, kteří zemřou, protože ji jako svět musíme řešit místo toho, abychom se mírově a všichni společně zabývali námi jako druhem. Kam směřujeme a jak přežijeme.

Tahle myšlenka ale není vůbec nová, a dokonce není ani z tohoto století. A není ani politická, jak se mnozí snaží naznačovat. Respektive, i kdyby byla, i kdybychom to brali jako střet nějakých ideologií, politika a sci-fi vždycky byly dvě strany jedné mince. Krom technologií, které nás čekají, bylo science fiction vždy orientované na myšlenky vývoje lidské společnosti, dopady ideologií nebo činů, na které v reálném světě člověk ještě neměl žaludek nebo prostředky. Činů, které si běžný člověk nedokázal představit, zatímco autoři sci-fi ano. Náš oblíbený žánr zajisté obsahuje mnoho pozitivních příběhů. Třeba Asimov byl ve svých fikcích vyloženě pozitivní a optimistický. Spousta jiných nás ale před válkou a úpadkem neustále varuje. Vezměme třeba P. K. Dicka, který ve své tvorbě neustále rozebíral budoucí následky studené války, varianty té horké, jaderné, psal své diktátory, prezidenty, záporáky většinou jako alegorie k vůdcům jeho současnosti, a kdyby tu teď s námi byl, Putin by podle mě byl jeho horké téma. To stejné můj oblíbený Wells, který ve svých dílech tepal válku a varoval před ní, varoval před vzmáhající se diktaturou. Všechno to tam je – a zároveň je to označené nálepkou sci-fi. 

A co fantasy? To je striktně neutrální? Ale kdeže. Světy plné trpaslíků, hobitů, elfů, zaklínačů a bůh ví čeho ještě jsou jen dalším vyjádřením politického názoru autora. Někdy více, někdy méně skrytá kritika naší současnosti zakutá do kovové zbroje fantaskního středověku nebo dalších, ještě podivnějších prostředí. Fantasy je jen volnější košile pro autora, aby se mohl odvázat a odprezentovat svůj politický názor. Proto máme ty fantaskní světy plné zlých démonů, podlých rádců, chamtivých císařů, intrik a dalších lahůdek, které nám mají sdělit, co považuje autor za špatné a co za dobré. Pokud to máme stejně, s autorem se ztotožníme. 

Pokud tedy máme jako server zabývající se fikcí nějaký názor na tuhle krizi, pokud máme nyní modro-žlutý kabát a přejeme si svobodu a nezávislost Ukrajiny, nevidím v tom žádný rozpor. Náš oblíbený žánr je prostě takový...

Petr Šimčík

War, war never changes...