POVÍDKA: Magda Dovhunová, Past na démona

Ayonai si pamatovali dobu před roztržením.
Kdy magie byla jimi a oni byli magií. Hmota neznala konkrétní tvary, vesmír je objímal ve své nekonečné náruči a čas plynul jinak, nebo možná vůbec. Roztržení přišlo bez varování. Záblesk uprostřed fluida a pocit, který nikdy předtím nepoznali. Už nebyli sami sebou. Jejich mysl byla stále propojená, ale byli něčím jiným. Novým. A bylo jich tolik!
Teprve si zvykali na svou novou podobu – své nové podoby – když přišli k’ra-chanai. Tehdy udělali ayonai chybu. Neznali zášť ani touhu, neznali nenávist ani vypočítavost. Sami neměli nic, co by je pohánělo kupředu a utvářelo. K’ra-chanai ano. Tak se ayonai bez varování stali lovnou zvěří. Nikdy se nedozvěděli, zda to bylo ze strachu, nudy, či z touhy po poznání nebo z nějakého jiného, pro ně neznámého důvodu. Možná ty tvory přivábilo světlo z roztržení nebo vůně magického fluida. Možná žádný důvod ani neexistoval.
Jeden po druhém ayonai podléhali. A s každým vyhaslým světlem se v jejich myslích rozrůstala prázdnota, palčivá a neodbytná, sžíravá. Pochopili, že umírají. A že se musí začít bránit. Ukryli se hluboko v zákoutích vesmíru, zastínili se magickým předivem, a přece nebyli v bezpečí. K’ra-chanai je pronásledovali a pátrali po nich, slídili kolem jejich útočišť a čekali na moment, kdy udělají chybu.
Ayonai museli najít způsob, jak s nimi bojovat.

* * *

V poslední den sklizně zdobily všechny dveře ve vesnici květinové věnce. Dívky se předháněly, který z nich bude nejbohatší. Eurykki pro ten svůj vyrazila nasbírat horský bodlák do míst, kam se nikdo jiný neodvažoval. Před rokem tam zmizel pastýřův syn. Jeho tělo našli roztrhané na útesech a od té doby se těm místům přezdívalo démonská skála. Lidé z vesnice ji obcházeli obloukem, přestože nikdo nikdy neslyšel o tom, že by démoni lovili za dne. Bodláky tam však rostly nejkrásnější a Eurykki na pověry nedala.
Pro teď však byla i přes hlasité protesty usazena na židli a matka jí do hustých hnědých kadeří vplétala dvě vlněné stuhy.
„Takhle tě nikdo nepřehlédne,“ prohlásila se spokojeným úsměvem.
„Když já právě chci, aby mě přehlédli,“ namítla Eurykki.
Matka jí vtiskla polibek do vlasů. „Nesmysl. Jsi nádherná. Byl by hřích takovou krásu schovávat.“ Pevnými prsty upravila lněné tkanice šatů, které se křížily na dívčiných holých zádech, a pak vyhnala Eurykki na náves.
Už od odpoledních hodin tu hrála hudba. Šumivé tóny bambusových píšťal se prolínaly s rytmy bubínků a kithar a desítky lidí tančily kolem ohňů, které v tento den budou hořet až do rána.
Eurykki splynula s davem a brzy si našla tiché místo u nejvzdálenějšího z ohňů, kde mohla se zavřenýma očima poslouchat hudbu a pohupovat se do rytmu. Stejně ji tam objevili. První se odvážil Theron, sedmnáctiletý lovec, který to zkoušel snad na každé děvče jejího věku. Vymluvila se, že si na poli vymkla kotník, a poslala ho pryč.
Výborně, proletělo jí hlavou. Teď budeš muset po zbytek večera kulhat, ty chytrá!
Proklela svou zbrklost a zhluboka se nadechla, aby mohla odbýt dalšího nápadníka. Místo toho jí výhled zastínil dvaadvacetiletý muž s dlouhým černým copem.
Bratr se vrátil!
Vyskočila a vrhla se k němu.
„Torwinnie! Jsi zpátky,“ objala ho a políbila na tvář. „Právě včas. Už jsem se začínala bát, že jim neuteču.“
„To vidím,“ ušklíbl se. „Mohla bys jim udělat radost a alespoň s jedním si zatančit.“
„Nene,“ zavrtěla hlavou. „To bych radši snědla syrovou zmiji!“
„Má drahá sestřičko, nepochybuji o tom, že bys toho byla schopná,“ zasmál se. „Žádné zmije jsem bohužel nepřinesl. Budeš se muset spokojit se svými vrstevníky.“
S úšklebkem zavrtěla hlavou.
„Však já si nějak poradím, jako obvykle. Radši mi řekni, jak ses celé týdny měl! Nepotkal jsi po cestě žádné démony, bratříčku?“ škádlila ho.
Tentokrát se neusmál.
„Měla by sis z toho přestat dělat legraci. Oni tam venku jsou, i když je pod rouškou tmy nevidíme. Plíží se ve stínech, s obrovskými špičatými tesáky, ze kterých odkapávají jedovaté rudé sliny. Čekají na svou příležitost.“
„Kdy se z tebe stal tak nudný patron?“ zamračila se. „O co je horší démon než horský tygr nebo medvěd? Oboje tě také může rozsápat.“
„Démon tě nezabije. Vysaje ti duši a nakrmí se na ní.“
„To jsou povídačky ustrašených stařen,“ vyplázla na něj jazyk a zatáhla ho za rukáv. „Pojď si raději zatancovat. Takhle mi aspoň na chvíli dají pokoj.“
Na předstírané kulhání úplně zapomněla.

* * *

Torwinnios se vytratil z domu s prvními slunečními paprsky. Tam, kam šel, ho nikdo nesměl sledovat, a k tomu se ráno po Noci ohňů hodilo dokonale.
S bytostí se setkával vždy po východu slunce, nebo těsně před setměním. Torwinnios ji ve své hlavě nazýval běsem, protože o démona zcela jistě nešlo, a lepší pojmenování neměl.
Běs měl podobu mladého muže, mohutného, s ostrými rysy a hranatou bradou, s kšticí hustých kaštanových vlasů, které mu volně padaly na ramena. Oči mu zářily zlatavým světlem, které se v ranním oparu třpytilo jako odraz slunce na vodní hladině. Nic z toho však nebylo skutečné. Běs byl pouhou iluzí, hlasem v mlze, představou v jeho mysli. Když se ho Torwinnios pokusil dotknout, pokaždé nahmatal jen chladný ranní vzduch.
Ant‘-arlen, jak se sám nazýval, na něj čekal na smluveném místě.
„Vítej,“ promluvil běs a jeho hlas se rozléhal chladným ránem jako šumění peřejí.
Torwinnios naznačil hlavou úklonu. Nedůvěřoval běsovi o nic víc než při jejich prvním setkání, ale prozatím ho respektoval.
„Jsi připravený splnit mou prosbu, člověče?“
„Ano,“ přikývl Torwinnios. „Pokud mi na oplátku prozradíš, jak se ubránit démonům, jak jsi slíbil.“
„Prozradím ti víc než jen to,“ pravil Ant‘-arlen sladkým hlasem. „Pomůžeme si navzájem. Jak jsem ti již říkal, my na sebe nemůžeme vzít hmotnou podobu. To je naše omezení ve vašem světě. Jsme princip, jsme síla ve své nejčistší formě. Tvé oči mě takto vidí jen proto, že jsem ten obraz vložil do tvé mysli. Je to pouhá iluze.
Tví lidé se bojí démonů,“ pokračoval běs. „Nikdy nebudete svobodní, dokud oni budou kráčet po tomto světě. I my je toužíme zničit. Jeden z nich je tady, v horách. Už dlouhé roky ho pronásleduji. Nedokážu ho ale najít – umí se přede mnou skrýt. Proto potřebuji tvou pomoc.“
„Jak ti mohu pomoci?“ položil Torwinnios otázku, která ho pálila na jazyku. „Jakou šanci proti němu mám, jestli ho ani bytost jako ty nedokáže porazit?“
„Neřekl jsem, že ho nedokážu porazit,“ zlaté oči se mu zavrtaly pod kůži. „Jen že ho nedokážu najít. Ty ho ke mně dovedeš.“
„Jak?“
Běs se nepatrně pohnul a v záblesku zlaté záře se objevilo tenké křišťálové sklíčko. Líně se otáčelo kolem vlastní osy, až skončilo v Torwinniově rozevřené dlani.
„Pomocí tohoto sklíčka najdeš člověka, se kterým se ten démon sblížil. Potom ho využijeme, abychom démona spoutali.“
Torwinnios zalapal po dechu.
„Ale žádný člověk by přece… Jsou to krvelačné bestie. Není možné, aby-“
„Bude to žena,“ běsův hlas rezonoval mezi skalami. „Démon ji oklame. Zmámí ji sladkými slůvky a kradmými doteky. Hodlá ji svést a obtěžkat svým semenem, aby přivedl na svět malé zrůdy.“

* * *

Eurykki se pustila úzkou kamennou stezkou do kopců, kde, skryté mezi křovinami a skalkami, leželo malé jezírko. Právě tady se s ním setkala poprvé. Nikdy nepochopila, proč tehdy neutekla. Ale byla za to nevýslovně vděčná. On dal jejímu životu to, co mu předtím scházelo – pocit něčeho většího, než byla ona sama. Tajemství. Touhu.
„Ty jediná sem chodíš. Ostatní se nás bojí?“ v uších jí zazněl sytý mužský hlas, který se odrážel od skalní stěny za její hlavou.
Prudce se posadila, zakryla si dlaněmi prsa a rozhlížela se kolem sebe.
„Kdo je tam?“ zavolala dotčeně do vysokého rákosí. „To není vtipné, takhle mě špehovat.“
Snažila se vytušit nějaký pohyb, nebo zvuk, který by ji na toho bídáka upozornil. Vypadalo to však, že listím hýbe jen jemný vítr.
„My tě nešpehujeme,“ ozval se znovu hlas. „To ty chodíš za námi.“
Nezněl dotčeně ani zle. Spíš trochu zmateně. Znovu se rozhlédla, ale stále nikoho neviděla.
„Kde jsi?“ vydechla, a snažila se potlačit strach, který se jí vkrádal do hlasu.
„Díváš se na nás,“ zněla odpověď. „Ale jestli chceš, můžeme na sebe vzít i jinou podobu. Která by ti byla milejší?“
Když se nezmohla na odpověď, z vody uprostřed jezírka se zformovala silueta.
„Je to takto lepší?“ promluvila ta věc ústy, která se vytvořila z pěny v těch správných místech. Eurykki na okamžik přestala dýchat. Seděla nahá ve vodě, neschopná pohybu, příliš ohromená, příliš vyděšená. V koutku její mysli na ni vše křičelo – utíkej, schovej se. Volej o pomoc!
Ale něco jiného ji tišilo a mírnilo její strach, ukolébalo její obavy a vábilo ji to k postavě, která se vznášela na vodní hladině. Bezděčně k ní napřáhla ruku.
„Jestli tě naše podoba znepokojuje, můžeme ji změnit,“ promluvilo to znovu. Nejistě. Váhavě.
„Co jsi zač?“ Eurykki konečně nalezla slova.
Věc se zarazila.
„Jsme… ve tvém jazyce neexistuje jméno pro to, co jsme. Chceme být přátelé.“
Tak poznala Koriona. To jméno mu dala ona sama a další den za ním přišla znovu. A pak znovu. Přitahovalo ji to k němu jako můru ke světlu, nedokázala si pomoci. Tři dny bez jeho společnosti jí připadaly jako věčnost.
Dnes na sebe vzal novou podobu, skutečnější. Podařilo se mu napodobit lidskou tvář i tvar těla, jen některé detaily bránily iluzi v dokonalosti. Černá kštice připomínala spíš jehličky obsidiánu než lidský vlas. I jeho oči měly špatný tvar: vypadaly jako malé skleněné oblázky, a přesto měly hloubku, v níž se ztrácela.
„Jednoho dne se mi to podaří,“ ujistil ji.
„To bude ještě dlouhá cesta,“ pousmála se Eurykki. „Ale na dálku bych si tě spletla s člověkem.“
„Rád bych působil věrohodně i na blízko.“
„A k čemu to?“ náhle posmutněla. „Pořád je to jen iluze. Nemohu se tě dotknout.“
„To nemůžeš,“ souhlasil. „Ale když napodobuji lidskou podobu, pomáhá mi to lépe vás pochopit. Strávil jsem pozorováním tvého lidu stovky cyklů, a přesto je pro mě tolik věcí stále záhadou. Horká krev ve vašich žilách. Bijící srdce. Barva hlasu. Každý tak jiný, a přece všichni z jednoho druhu.“
„Copak vy jste všichni stejní?“ vydechla a položila svou dlaň na tu jeho. Nahmatala jen tvrdý kámen, na kterém seděli, a přesto to byl zvláštní pocit. Jako sáhnout do horkého vířícího pramene. 
„Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel. My nemáme danou podobu. Můžeme splynout s čímkoliv, co nás napadne. Tak, jako jsem se rozhodl přebývat v těchto skalách, ve vodě. Mohl bych se stát vzduchem, nebo korunou stromu, kdybych chtěl.“
„Mohl bys vstoupit do lidského těla?“ zeptala se z náhlého popudu.
„To bych nejspíš mohl,“ připustil po chvíli, „ale nejsem si vůbec jistý, co by to způsobilo. Lidská mysl není uzpůsobená na soužití s tou naší. Mohlo by vás to zabít.“
Eurykki se od něj bezděky odtáhla.
„Nikdy bych to neudělal,“ ujišťoval ji. „Nikdy bych neublížil jiné bytosti.“
Zničehonic byl u ní a objal ji přízračnými pažemi. Zalilo ji teplo, které rozpouštělo veškerou bolest i obavy a plnilo ji sladkým pocitem klidu. Natáhla se do trávy a nechala se tím pocitem prostoupit až do hloubi duše.

* * *

Torwinnios svíral sklíčko v dlani a občas skrze něj nenápadně pohlédl na některou z dívek, která prošla opodál. Začal s těmi, které často chodily mimo vesnici, ale nic zvláštního na nich nespatřil. Trávil už čtvrtý večer na návsi, sledoval okolní ruch a snažil se najít to, co potřeboval. Bez úspěchu.
Vrátil sklíčko do kapsy a upil ze svého poháru. Víno bylo silné a sladké, hladilo na jazyku a hřálo jako objetí kypré dívky.
Dnes večer už nebudu mít štěstí, řekl si v duchu. Dopiju a vrátím se domů. Zkusím to znovu zítra.
A přesto ještě jednou vytáhl sklíčko a mimoděk ho přiložil k oku. Naposledy. Pro jistotu.
Na kraji jeho zorného pole se rozzářily hvězdy. Oslnily ho, vypálily se mu na sítnici a prudká bolest ve spánku ho přiměla upustit sklíčko na zem, kde se roztříštilo na tisíc kousíčků.
V šoku zvedl hlavu a podíval se tím směrem, kde se světlo objevilo. Široko daleko nikdo jiný nestál. Jen jeho sestra kráčela přímo k němu, s rukama založenýma na prsou.
„Tak tady jsi! Hledám tě už dobrou půlhodinu. Tohle teď bude tvá nová zábava? Budeš každý večer vysedávat v hospodě s místními opilci?“
Zíral na ni, jako kdyby ji spatřil poprvé v životě.
„No tak,“ zamávala mu rukou před očima. „To už jsi přebral tak moc, že mě nepoznáváš?“
„Eurykki,“ vydechl.
„Ano. Tvoje sestra Eurykki,“ jízlivě potvrdila jeho slova. „Zvedej se a pojď. Matka tě shání.“

* * *

Obloha byla šedá a ve vzduchu cítil předzvěst deště. Matka mu zašila do tuniky snítky saturejky a blanorosníku, o kterých tvrdila, že odhánějí zlé síly. Nebyl přesvědčený, že by to proti bytosti, která na něj čekala ve skalách, mohlo jakkoli pomoci, ale zašel už příliš daleko, než aby mohl couvnout.
Ant‘-arlen tam byl, nehybný jako vždy. Torwinnios před ním padl na kolena.
„Měl jsi pravdu. Našel jsem stopy démona.“
„Vidíš? Teď víš, že jsem ti řekl pravdu.“
„Je to má sestra,“ hlesl Torwinnios ochraptělým hlasem. „Musím jí pomoct. Řekni mi, co mám udělat. Prosím!“
Ant‘-arlen se neznatelně ušklíbl.
„Neboj se. Tvé sestře se nic nestane. Využijeme ji, aby nás k démonovi dovedla a ochromila jeho magii. Až bude bezmocný, zabiju ho.“
„Nesmí jí ublížit,“ vzhlédl k němu Torwinnios s prosebným výrazem. „Nechci, aby se tam vracela.“
„Je to nutné. Démon na sebe přijme lidskou podobu, aby ji mohl svést. Jen v takové podobě ho můžeme spoutat.“
„Jak?“ naléhal. „Jak je možné spoutat démona?“
„Vlákáme ho do pasti. Přijď zítra o půlnoci na tohle místo a přines s sebou řetěz vykovaný ze tří různých kovů. A blanorosník.“
„Blanorosník?“ Torwinnios překvapeně zvedl hlavu. Je snad na starých pověrách zrnko pravdy? Opravdu dokáže zahnat démona?
„Ano,“ odpověděl běs. „Stačí ho plná hrst. Na jednoho muže to bude až až.“

* * *

Eurykki hleděla do svého talíře jako bez ducha. Nenavštívila Koriona už tři dny. Její nejmladší sestra onemocněla, a tak se musela postarat o ostatní sourozence, zatímco matka bděla u Melitina lůžka.
Potlačila zívnutí a zvedla se, aby sklidila ze stolu.
„Vypadáš jako přízrak, sestřičko,“ poznamenal Torwinnios kousavým hlasem. „Vyspala ses vůbec?“
„Ne,“ odsekla možná trochu příkřeji, než měla v úmyslu. „Plotos mě celou noc budil. Plakal po matce.“
„Mělas ho k ní odnést.“
„Melité spala. Vzbudil by ji. Potřebuje spát, aby nabrala síly. Ostatně,“ otočila se k němu a zkřivila rty, „kdybys byl co k čemu, mohl jsi mi aspoň pomoct s večeří. Místo toho, abys celý týden proháněl děvčata, zevloval na návsi a zanedbával svou práci!“
„Já ne-“ začal její bratr, ale pak se zarazil. Nejspíš si uvědomil, že její obvinění je skrz naskrz pravdivé.
„Pomůžu ti,“ řekl místo toho a začal sklízet nádobí spolu s ní.
Když zahnali děti do postelí, Torwinnios postavil na stůl lahev medoviny.
„Tohle jsem dovezl z města. Vím, jak ji máš ráda.“
„Je tohle tvůj způsob, jak se omluvit?“ pohlédla na něj zpod přivřených víček.
Chvilku přešlapoval na místě.
„Ano,“ připustil nakonec, „je to můj způsob, jak se omluvit. Měl jsem tu být.“
„Omluva se přijímá,“ ušklíbla se a odzátkovala medovinu.

* * *

Vyplížila se z domu ještě před východem slunce. Byla k smrti unavená, hlava jí třeštila z vypité medoviny, ale nedokázala už bez něj být ani okamžik. Slunce ještě nevystoupalo nad obzor, ale oblohu už zalilo karmínové světlo. Proběhla mezi dvorky, nikým nespatřena, a zamířila do hor. Když dorazila k jezírku, nad skalami se stále ještě chvěl srpek menšího ze dvou měsíců.
Nikde ho neviděla. Možná ještě spí. Pokud vůbec někdy spí. Odpočívají bytosti jako on? Nebo jsou stále bdělé, stále přítomné? Tolik toho o něm nevím!
Ponořila špičku chodidla do chladné vody, když se za ní ozval melodický mužský hlas.
„Eurykki.“
Otočila se. Před ní stál docela nahý mladý muž, vysoký a štíhlý, s protáhlou bradou a s dlouhými vlasy staženými do ohonu. Strnula.
„Jsem to já,“ promluvil znovu známým hlasem. „Chtěl jsem… chtěl jsem tě potěšit.“
Zaváhala.
„Korione?“
„Ano,“ nejistě se usmál. „Doufal jsem, že se ti tohle tělo bude líbit.“
„Jak? Ty přece nemůžeš… jak jsi to dokázal?“
„Našel jsem způsob,“ zašeptal. „Kvůli tobě.“
Okouzleně k němu přistoupila a zlehka se dotkla jeho hrudníku. Špičky prstů se zabořily do svalu, pevného a mohutného. Byl skutečný. Lidský.
„Jsi šťastná?“ zašeptal s ústy u jejího ucha.
Vzhlédla k němu, ústa stále nevěřícně pootevřená.
„Ano,“ konečně se usmála. „Ano, jsem.“
Spontánně ho objala a zabořila tvář do toho pevného hrudníku. Cítila, jak tělo v jejím objetí ztuhlo.
„Odpusť,“ rychle se odtáhla. „Vylekala jsem tě.“
„Ne. To jen… všechno je tak nové. Musím si na tohle tělo zvyknout. Tolik nových vjemů.“
„To je v pořádku,“ zašeptala a dotkla se jeho tváře. „Potřebuješ čas.“
Překryl její dlaň tou svou a dlouhou chvíli jen stáli. Jejich dech se sladil, zatímco slunce vyšlo nad obzor a zalilo jezírko zlatými paprsky.
Pak ji Korion položil do vlhké trávy a sklonil se nad ní. Dlouhé vlasy ji šimraly na krku a jeho dech voněl jako horská rosa. Objala ho, propletla své prsty s těmi jeho a opatrně přitiskla rty k jeho tváři. Kůži měl stejně měkkou a vláčnou jako kterýkoli jiný člověk. Na dotek tvárnou, poddajnou. I on se jí dotýkal, stejně váhavě a nejistě jako předtím, jako by si nebyl tak docela jistý, zda jí neublíží. Stiskla mu ruku a nabídla mu ústa k polibku.
Jejich rty splynuly a svět kolem nich se ztratil. Mohla uběhnout vteřina nebo celý rok. Byla polapená v tom jediném polibku, v doteku jeho kůže, v tlukotu jeho srdce. Chci jen tebe, blesklo jí hlavou. Navždy.
Náhle jí Korion zasténal do úst. Nebyl to však zvuk slasti, spíš bolesti. Odtáhla se a on zasténal znovu, hlasitěji. Svalil se na bok a chytil se za hruď.
„Co se děje?“ vydechla. „Ublížila jsem ti? Mluv se mnou,“ chytila ho za ruce a úzkost v jejím hlase rezonovala skalní soutěskou.
Jeho sténání přešlo do hrdelního vrčení a nelidských skřeků. To ji vyděsilo tak moc, že se odtáhla.
„Odstup od něj, Eurykki,“ ozvalo se za jejími zády.
Polekaně se ohlédla. Stál tam její bratr s tuctem dalších mužů z jejich vesnice. V rukou měli kopí a řetězy.
„Počkejte,“ vykřikla. „On není tím, čím si myslíte. Je to můj přítel. Nech mě to vysvětlit, Torwinnie.“
Korion za jejími zády chrčel a zmítal se v křečích.
„Já vím přesně, co je zač,“ odpověděl její bratr. „Ustup, sestřičko.“
„Ne!“ zastoupila jim cestu. „Co jste mu provedli?“
„Lépe řečeno, co ty jsi mu provedla,“ opravil ji bratr. „Medovina s blanorosníkem ve tvém dechu prý nedělá démonům dobrotu. Sehrála jsi svou úlohu – teď se nám kliď z cesty. Nenechám tě v rukou té bestie.“
„On není démon!“ zaječela. „Pusťte mě,“ pokusila se vyškubnout mužům, kteří se k ní vrhli, ale neměla proti nim nejmenší šanci.
Ti ostatní v čele s jejím bratrem přistoupili k ochromenému Korionovi, spoutali ho masivním řetězem a ústa mu zakryli provazem.
„Přestaňte,“ křičela na ně a zoufalstvím se jí lámal hlas. „Torwinnie, prosím! Prosím!“
Její bratr se ani neohlédl. Právě v tom okamžiku se nad svázaným Korionem objevila další přízračná postava. Připomínala Korionovy pokusy napodobit lidské bytosti, s tím rozdílem, že tahle byla dotažená k dokonalosti. Perfektní iluze člověka – kdyby se ovšem nevznášela několik stop nad zemí.
„Co to…“ zašeptala Eurykki.
„Děkuji ti,“ promluvila ta bytost k jejímu bratrovi. „Ty a tví lidé jste mi prokázali velkou službu,“ pronesl a oči mu zaplanuly zlatým světlem. „Mezi mým lidem budete od teď známi jako důvěryhodní přátelé.“
Korion zasténal, jako by se pokoušel něco říct, ale provaz v ústech mu to nedovolil. Eurykki vytryskly z očí slzy.
Jak jsi mi to mohl udělat? křičela v duchu na Torwinnia. Jak?

* * *

Ant‘-arlen zvolna sestoupil na zem a sklonil se nad Korionem. Torwinnios se otočil. Vyhnul se sestřině pohledu a kývl na své muže.
„Je čas vrátit se do vesnice.“
„Ne!“ vykřikla Eurykki. „Já ti to nedovolím!“
Vlasy se jí uvolnily z vysokého drdolu, jak sebou zmítala. Padaly jí teď do očí a podtrhovaly šílený výraz, který se jí usadil na tváři.
Je posedlá, došlo mu. Démon jí otrávil mysl.
Otočil se k Ant‘-arlenovi, aby ho požádal o pomoc, a v tu chvíli si všiml. Běs se démona dotýkal. Jeho prsty svíraly řetěz – Torwinnios uslyšel, jak o sebe kovové články zacinkaly. A jeho bosá chodidla… stála pevně na zemi, tráva se pod nima prohýbala a v prašné půdě za ním zůstalo několik otisků.
„Počkej!“ vykřikl Torwinnios. Slova z něj vytryskla bez rozmyslu, příliš rychle, ale už bylo pozdě vzít je zpět. Ant‘-arlen vzhlédl.
„Tvrdil jsi, že na sebe nemůžeš vzít hmotnou podobu. Jen démoni mohou. To ale znamená…“ zarazil se, s rukou napřaženou k běsu, kterého považoval za přítele.
Ant‘-arlen se široce usmál a odhalil tak dvě řady bělostných špičatých zubů. V tu samou chvíli se začala proměňovat i jeho tvář. Ze skrání vyrazily chomáčky bílých výrůstků, kůže zešedla, brada se protáhla a také na ní se objevily dlouhé výrůstky, připomínající kusadla přerostlého hmyzu. Ze zad mu vyrašily další končetiny, porůznu zakončené klepety i ostny. Jeho nepřirozené oči se doširoka rozevřely, černá zornice vytlačila bělmo a rozlila se přes celou klenbu oční bulvy. Místo do zlaté záře hleděl teď Torwinnios do černé hlubiny, děsivé a nekonečné. Couvl.
„Hlupáku… měl jsi odejít.“
„Lhal jsi mi,“ vydechl Torwinnios. „Ty jsi také démon.“
Ant‘-arlen se rozesmál. Byl to chraplavý, hluboký smích, který pozvolna přešel do burácení hromů a lámání skal. Torwinnios se bezděky přikrčil.
„Ano, já jsem tím, co nazýváš démonem,“ Ant‘-arlenův skřípavý hlas se rozléhal údolím. „Jsem Ant‘-arlen Parkch-tie’min, jeden z devíti k’raských prozřelých. Já jsem váš osud, vaše víra i váš skon. Vy lidé si myslíte, že démoni jsou zlo, ale pravda je taková, že neexistuje ani dobro ani zlo. Existují pouze K’ra a ti, kteří nám slouží. Skloň hlavu,“ vyzval ho démon sladkým tónem, „a já tě přijmu za svého prvního služebníka.“

* * *

Eurykki hleděla na tu scénu a srdce jí bušilo ve zběsilém tempu. Když se druhá bytost začala proměňovat, spatřila svou šanci. Muži, kteří ji dosud pevně svírali, strnuli v šoku a jejich stisk zeslábl. Tehdy se jim vytrhla a rozběhla se ke Korionovi. Dopadla na kolena vedle jeho těla a stihla uvolnit provaz v jeho ústech, než ji čísi ruka zezadu popadla za šaty.
Démon ji jednou ze svých končetin zvedl do výšky a zkoumal ji zaujatým pohledem.
„Pusť ji,“ vykřikl Torwinnios a namířil na démona kopí. A démon tak s úsměvem učinil. Dopadla na zem vedle spoutaného Koriona, náraz jí téměř vyrazil dech. Démon se vzápětí ohnal další kloubovitou končetinou a jediným úderem přerazil ratiště Torwinniova kopí ve dví.
Její bratr couvl.
„Neposlouchej ho,“ zachraptěl Korion, který konečně nalezl hlas. „Vše, co řekne je lež. K’ra neznají přátelství ani slitování. Nesmíš-“
„Zmlkni,“ zavrčel démon hrdelním hlasem a pozvedl dvě kloubovité končetiny, na jejichž konci se leskly úzké černé ostny.
Eurykki udělala to jediné, co v tu chvíli mohla. Vrhla se před Koriona.
Osten jí probodl hrudník a přišpendlil ji k mužskému tělu pod ní. Korion tlumeně zasténal.
Bolest byla tak strašná, tak ohlušující, že ji zcela ochromila. Nedokázala křičet, jen naprázdno otevřela ústa a tělem jí projela křeč. Pak se jí zatmělo před očima. Ještě cítila teplou krev, která jí zmáčela šaty.
Nedokázala jsem ho zachránit, byla její poslední myšlenka.

* * *

Vytryskla krev. Prudký pohyb Ant‘-arlenova spáru probodl jeho sestru i Koriona zároveň.
„Ne!“ vykřikl Torwinnios a udeřil démona zbytkem zlomeného ratiště, ale bytost před ním si ho ani nevšimla. Ant‘-arlen měl zavřené oči, na tváři výraz extáze. Výrůstky na jeho hlavě se chvěly a z pootevřených úst ukápla rudá slina. Celé jeho tělo se napjalo, zatímco oba bodce stále vězely hluboko v tělech jeho obětí.
Oči Eurykki vyhasly s jejím posledním výdechem, Korion však zjevně stále žil. Spolu s krví z jeho těla začala unikat také zlatá substance. Stoupala vzhůru v obláčcích páry, mrak zlatavé mlhy, který se rozptýlil do okolí. Torwinnios ji cítil. Voněla jako kov a jarní bouřka, palčivě a štiplavě, a přesto sladce. Pálila ho v nozdrách. Cítil ji na jazyku, v očích i v uších. Zastřela mu pohled a utlumila mysl.
Uslyšel, jak některý z mužů za jeho zády vykřikl. Potom to sám ucítil.
Neviditelná síla ho odmrštila dozadu, rozervala mu hrudník, spálila plíce a sedrala kůži z těla. Zkroutil se v křeči, na čele mu vyrazil studený pot.
Z dlaní mu vytrysklo zlaté světlo, ne pozvolna, ale v proudech, jako gejzír energie, která slibovala tvořit i ničit, uzdravovat i zabíjet. Tryskající světlo ho objalo a zvedlo do vzduchu, plnilo ho a spalovalo, přetvářelo jeho nitro jako tekutý kov ve výhni. Svět kolem explodoval ve víru barev a zlatavých odlesků.
Když se mu konečně vrátil zrak, spatřil ostatní, jak lapají po dechu. I kolem nich se vznášela aureola zlatého světla.
Nejistě se zvedl na nohy a otočil hlavu ve stejném okamžiku, kdy Ant’-arlen otevřel oči. Střetli se pohledem a démon odhalil dvě řady špičatých zubů ve své vlastní parafrázi úsměvu.
Teď zemřu, pomyslel si Torwinnios.
Braň se, ozval se neznámý hlas v jeho hlavě. Využij dar, který jsem ti dal. Pomsti svou sestru.
Torwinnios se na okamžik zarazil, ale pak sjel pohledem na Koriona. Jeho tvář byla zpola zakrytá Euryčiným bezvládným tělem, ale jeho oči mu řekly vše, co potřeboval. Ještě naposledy zlatě zazářily a potom zhasly. Cokoliv, čím Korion byl, bylo pryč.
Ale Torwinnios ve svém nitru ucítil spalující oheň, který mu dával sílu, jakou nikdy předtím nepoznal. V žilách mu tepala horkost, která toužila vytrysknout ven. Poslechl instinkt, natáhl roztřesenou ruku před sebe a namířil ji na Ant‘-arlena. Magie vytryskla ven a udeřila démona silou tisíce kopí. Zvedla ho do výšky, odhodila jeho šedé tělo na skálu. Ant‘-arlen zakňučel jako raněné zvíře a schoulil se do klubíčka. Torwinnios omámeně hleděl na svou vlastní dlaň, která stále ještě pulzovala teplem.
Démon se vyškrábal na nohy a zíral na něj s planoucí nenávistí. V tom se vedle Torwinnia objevili další dva muži. Všichni tři napřáhli ruce a udeřili najednou.
Ant‘-arlen zařval vzteky a rozplynul se ve vzduchu, stejně tak náhle, jako se předtím objevil.
„Je pryč?“ zeptal se třesoucím se hlasem muž po jeho levici. „Zabili jsme to?“
„Ne, nezabili,“ odvětil Torwinnios. „Ale zahnali jsme ho. Myslím, že se na nějakou dobu nevrátí.“
Odtrhl pohled od Euryčina těla a podíval se na své druhy.
Byli něčím zcela novým. Nepoznaným.
Prastará magie ayonai se spojila s lidskou podstatou.
Přišel čas postavit se svým démonům.

Autor: Magda Dovhunová
Název: Past na démona
Sarden 2022
Korektura: David Hálek
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Magda Dovhunová je začínající autorka fantasy, která s psaním koketuje už od svých dvanácti let. Krátké texty však nikdy nebyly její silnou stránkou, proto svou první povídku (Až za hrob) dokončila až pro první ročník Sardenských legend. Obě povídky se odehrávají ve stejném světě, ačkoliv jsou od sebe tak vzdálené, jak jen to jde. Autorka doufá, že se jí v blízké době podaří vydat z tohoto universa knihu a oživit tak víc než jen střípky velkého příběhu.

Ve volném čase dále (ne)stíhá jezdit na larpy, šít, vyrábět všemožné nesmysly a pečovat o tři chlupaté dělové koule převlečené za kočky.