Něco málo z ukrajinské fantastiky

Válka. Válka se nikdy nemění. Věta, která v herní komunitě znamená jediné: Fallout. Hlavní hrdina se v kombinéze svého vaultu vydává do světa zničeného jadernou válkou. Rád bych věřil, že jaderné nebezpečí je daleko, ale ta kombinéza je shodou okolností modrožlutá.

S napětím sledujeme situaci na Ukrajině. Pomáháme dle svých možností a sil. Zde jsme aspoň symbolicky změnili pozadí, i když předpokládáme, že válku to nezastaví. Škoda. Sarden je web o fantastice. Politika sem nepatří a nemáme v plánu to měnit. Ale někdy jsou chvíle, kdy nejde nevyjádřit názor.

Informacím o válce se teď téměř nedá utéct. Pokud by vás zajímalo, čím třeba také přispěla Ukrajina literárnímu světu, tady je krátký výčet více či méně fantastických děl od autorů narozených na Ukrajině.

Poznámka na úvod: vazby mezi Ukrajinou a Ruskem jsou tak silné, že mnohé autory narozené na Ukrajině považujeme za ruské spisovatele, případně mnozí ukrajinští autoři v Rusku žijí a píší. V tomto článku nerozlišujeme, koho v současném konfliktu podporují či by bývali mohli podporovat, jediné kritérium je místo narození.

Moderní ruská a ukrajinská literatura (stejně jako česká) mají kořeny v 19. století. Romantické hnutí zasáhlo většinu světa, v Rusku je reprezentováno v první řadě Puškinem a Lermontovem. Oba byli Rusové jako poleno, i když Puškinův pradědeček byl pravděpodobně odkudsi z Etiopie a Lermontovovi kolovala v žilách částečně skotská krev. Třetím vrcholným představitelem ruské literatury té doby a osobností rozkročenou mezi romantismem a realismem byl ovšem Nikolaj Vasiljevič Gogol, respektive Mikola Vasyĺjovyč Hohol, pokud chcete přepis z ukrajinštiny. Ten se narodil v obci Velké Soročince (cca 150 km západně od Charkova, který je v době, kdy tyto řádky píšu, bombardován) a kromě velkých realistických děl jako Revizor nebo Mrtvé duše psal povídky.  Gogol se inspiroval svým dětstvím: vesnickými zkazkami, které slýchal, strašidly, kterými se to v představách dětí i pověrčivých dospělých jen hemžilo. A podle toho to vypadá. Ostatně, víc vám k tomu řekne prof. Martin C. Putna: https://vltava.rozhlas.cz/duchovni-evropa-nikolaj-gogol-a-viry-ukrajinsk.... Večery na samotě u Dikaňky (1831, 1832) a Mirhorod (1835) se hemží černokněžníky, čerty, kouzly a mluvícími zvířaty, z hlediska fantastiky vyčnívá povídka Vij, která uvádí tuto hrůzostrašnou bytost ze slovanské mytologie. Existuje i mnoho filmových zpracování, na YouTube můžete například najít celý film Gogol z roku 2017, kde se s Gogolovým životem i jeho dílem silně pracuje (trailer zde: https://www.youtube.com/watch?v=537rmn8EzII; trochu se to blíží např. Van Helsingovi, tak se nevyděste). V Petrohradských povídkách (1842) je fantastika spíše absurdního zrna: v povídce Nos se jedna z postav vzbudí a zjistí, že nemá nos, vydá se tedy objednat inzerát, aby se nos vrátil, ten si mezitím v převleku pobíhá po Petrohradě. A v Plášti se hlavní postava nachladí a zemře poté, co jí ukradnou nedávno zakoupený plášť za těžce našetřené peníze. A abychom citovali Gogola: „Po Petrohradě se náhle rozneslo, že u Kalinkova mostu a značně daleko v jeho okolí se začal po nocích zjevovat umrlec v podobě úředníka hledajícího nějaký plášť…“ Inu, Gogol.

Posuneme-li se o nějakých 100 let dál, jsme ve II. světové válce. V roce 1940 umírá na dědičnou nemoc ledvin kyjevský rodák Michail Afanasjevič Bulgakov. Rozsáhlý román Mistr a Markétka (který ovšem vyjde až 26 let po autorově smrti) snad netřeba představovat. Pokud ano, přečtěte si jej, je to trochu jako Bible – je tam všechno. Ano, i ta Bible, protože část románu sleduje příběh Ješuy Ha-Nocriho, což je přepis předpokládaného hebrejského jména Ježíše Krista, z pohledu Piláta Pontského. A samozřejmě Faust. A Sovětský svaz té doby. A… no prostě si to přečtěte. Pokud to znáte, třeba neznáte stejnojmenný ruský seriál režiséra Vladimira Bortka (též je na YouTube, ale pouze v ruštině: https://youtu.be/vTgBQvpTmyY). Bulgakov ale není autorem jedné knihy. Inspirovala jej věda, sám měl lékařské vzdělání – a z těchto zdrojů vychází např. povídka Osudná vejce, ve které najdete invazi… no, v podstatě geneticky modifikovaných hadů, nebo Psí srdce, ve které se po chirurgickém zákroku začne z nalezeného psa stávat lidská bytost.

Než se přesuneme k „čistokrevné fanastice“, dodejme, že mezi světové autory s ukrajinskými kořeny patří i Alexandr Solženicyn nebo Vladimir Majakovský (oba měli ukrajinské matky).

Dle překladové produkce u nás to vypadá, že ukrajinská fantastika nemá velká jména. Ale něco málo proniklo i k nám. V první řadě je to autorská dvojice Dmitrij Gromov a Oleg Ladyženský publikující pod pseudonymem Henry Lion Oldie. V češtině od nich vyšly dva tlustospisy: Cesta meče (2014, přeložil Konstantin Šindelář), rozsáhlý román o světě, ve kterém meče mají duši, a Zajatec Železné hory (2018, přeložila Klára Kaplanová), který je založený na jakutské mytologii. Oba jsou prvními díly rozsáhlejších celků, ale zdá se, že prodeje nebyly dobré, protože u prvních dílů to zatím skončilo.

Jméno, které v českém prostoru rezonuje asi nejvíc, je Vladimir Vasiljev. Když se řekne Tvář černé Palmíry, asi se vám nic nevybaví. Ale český název téhož díla, Temná hlídka (2006, překlad Libor Dvořák), už by mohl brnknout na správnou strunu. Ano, Vasiljev je spisovatel, který spolupracoval se Sergejem Lukjaněnkem na románu Denní hlídka, sám napsal čtvrtý (a nutno říct, že nejhůře hodnocený) díl této série, který se v originále jmenoval právě Tvář černé Palmíry. Z jeho rozsáhlé bibliografie čítající přes 30 románů vyšel česky už jen Technik Velkého Kyjeva (2014, překlad Konstantin Šindelář).

K velkým jménům současné české fantastiky patří i manželé Marina a Sergej Ďačenkovi, kteří s oběma výše zmíněnými na několika románech spolupracovali a kteří žijí v Kalifornii, takže jsou známí i v USA. Aby toho nebylo málo, získali v roce 2005 cenu pro nejlepší evropské spisovatele na EuroConu. Občas s nimi spolupracuje Andrej Valentinov, občanským povoláním historik a archeolog. Ačkoliv všichni výše zmínění autoři získali např. nejvyšší ruské ocenění Aelita, kromě Vasiljeva a Oldieho si od nikoho z nich v češtině bohužel nic nepřečtete. 

Dříve narozeným by mohlo něco říkat jméno Vladimir Savčenko. Průkopníku ukrajinské sci-fi za sovětských časů vyšel v češtině už v 60. letech román Černé hvězdy (1962, překlad Václav Gajdoš), v 80. letech pak vyšly romány Objev sebe sama (1986) a Za hranicemi času (1988, obě díla přeložil Libor Dvořák). Mimochodem, i on získal cenu Aelita.

Pokud byste byli příznivci poezie, zakončíme tento neúplný výčet básnickým doporučením (kromě toho, že Andrej Valentinov publikoval v roce 1997 básnickou sbírku s názvem Ловля ветра, tedy v překladu něco jako Chytání větru). V České republice žije a působí básnířka ukrajinského původu, Marie Iljašenko. Její sbírky Osip míří na jih (2015) a Sv. Outdoor  (2019) silně zapůsobily, o čemž svědčí i cena Magnesia Litera v kategorii Objev roku za tu první. Z „Osipa“ je i báseň, která se mi do této doby hodí, ačkoliv doufám, že se najdou cesty, ze kterých se lidé vrátí.

Z Homéra

Letenské náměstí. Léta mé Iliady:
ti lidé v pláštích, lidé na koních,
řvoucí sparťané, tiché sady –
čtení bez cest a bez návratu z nich.

Z bolesti rukou můžu věštit deště,
přílet hyperborejských vran.
S bolestí rukou můžu leda věštit –
a to nebyl můj plán.

To čekání má něco z nevyhrané bitvy.
Jasany bez studu nahlíží do oken.
Pročítám seznamy místo modlitby
a moře nepřichází a nepřichází sen.