POVÍDKA: Karin Novotná, Holčička

Začalo to docela nevinně. Bylo slunné zářijové odpoledne, po hřišti pobíhaly děti v mikinách, kolem dokola se tyčily paneláky a čtvercové pískoviště působilo jako oáza klidu pro batolata. Tříletá Sofinka seděla na podsedáku, aby ji písek nestudil a právě pekla dort z písku. Vedle kolena měla položenou hromádku šišek a sedmikrásek, kterými chtěla svůj výtvor ozdobit.
Její matka, mladá blondýnka v džínách a kožené bundě, seděla na lavičce a četla si. Alespoň se o to snažila, i když stále pokukovala po malé. Musela být pořád ve střehu, Sofinka se občas zapomínala. Tak tomu s manželem říkali, i když to nebylo úplně přesné. Ztrácela se. V obchoďácích, na procházkách a párkrát málem i z tohoto hřiště.
Dívenka s medovými vlásky sčesanými do dvou culíků právě pečlivě aranžovala květiny na hromádku písku a pak se sama pro sebe zasmála. „Jasně, to je nápad,“ prohlásila směrem k ostatním dětem vrtajícím se na pískovišti. Zvedla se, naučeně si oprášila zadek nepromokavých kalhot a odběhla pár kroků. Tam sebrala hrst větviček, které pak zapíchala do dortu jako svíčky. I Marie, její matka, musela uznat, že to byl dobrý nápad. A přesto na to žádné z dětí nijak nereagovalo.
„Všechno nejlepčí!“ zvolala Sofinka a zatleskala nad svým výtvorem špinavýma ručičkama. Jeden z chlapečků se k ní otočil a pak se vrátil k přejíždění zapomenutého plastového vojáčka traktorem. Marie koukla na hodinky a usoudila, že je čas jít domů. Měla trochu hlad, chuť na kafe a především se nudila. Kdyby jen tušila, co ji v následujících dnech potká, byla by si tu nudu užívala.
Zastrčila knížku zpátky do batůžku a vytáhl z něj pití pro dceru.
„Sofinko, půjdeme pomalu domů, ano?“ Pohladila ji po hlavě. „Teda, ten dort je nádherný. Moc se ti povedl. Chceš, abych ho vyfotila tátovi?“
„Můžeš,“ pokrčila holčička ramínky. „Ale není pro tátu, je pro kamarádku.“
„Aha, to má určitě radost,“ rozhlédla se po dětech. Sledovalo ji jen asi roční batole, které vypadalo, že písku víc snědlo, než že by si s ním hrálo. Matka, která k němu zřejmě patřila, právě telefonovala. Marie si povzdechla a podala dceři lahvičku s vodou. Občas se ty dny tak táhly, že pro ně bylo největší dobrodružství, když šly do sámošky pro pečivo a lízátko.
Doma strčila Sofii rovnou do vany, aby z ní smyla nánosy písku. Zkontrolovala telefon, bylo půl páté. To znamenalo další tři a půl až čtyři hodiny, než půjde Sofinka spát. A kafe už si nedá, to by pak nemohla usnout, navíc když není Jiří doma. Se Sofií v posteli se sice moc nevyspí, ta malá se pořád vrtí, ale byla to taková jejich tradice, když měly tátu v práci přes noc.
„Pustíme si nějakou pohádku?“ Lákala dceru, zatímco ji drhla ručníkem s Mášou.
„Asi ne, půjdu si hrát s holčičkou.“ Marie zpozorněla. Možná jí jen špatně rozuměla.
„S jakou holčičkou?“ přestala dceru třít a navlékla jí přes hlavičku noční košili.
„S tou ze hřiště. Ukážu jí hračky.“ Prohlásila Sofie jako by nic.
Marie unaveně zavřela oči. „Dobře, ale nech si otevřené dveře, ano?“
„Jasně mami,“ zazubila se holčička a odcupitala do moderně zařízeného pokojíku přetékajícího hračkami.
Marie seděla na sedačce v obýváku a na půl ucha poslouchala, jak se Sofinka baví s kamarádkou, která tam není a ukazuje jí věci. Tohle dělávala, i když si domů přinesla nového plyšáka nebo plastové zvířátko. Možná byla osamělá. Měla by mít sourozence, ale jak na potvoru to zrovna nešlo. Zatím si z toho Marie hlavu nedělala, snažili se o další dítě sotva půl roku a byla mladá, Sofinku měla ve dvaadvaceti. Vlastně kdo ví, třeba už byla těhotná, jen o tom neví. Představovala si, jak pak pokoj přestaví, aby se tam vešly dvě postýlky a jestli by šel přepažit, kdyby to druhé bylo kluk. Přece nemůžou mít jeden pokojíček, až budou v pubertě…
Zpozorněla. Sofie už neťapkala vesele po místnosti, ale stála na místě, zahleděná do prázdného rohu u okna s parapetem plným květin, ruce překřížené před hrudníčkem.
„To teda ne! Přestaň mi tohle říkat, to není žádná pravda!“ dupla nožkou. Naslouchala.
„Nech mě být, už si s tebou nechci hrát.“ Našpulila pusu. Když si všimla, že ji matka pozoruje skrz pootevřené dveře, rozběhla se za ní a z očí se jí vyhrnuly slzičky.
„Co je? Co se stalo?“ Marie si ji vytáhla na klín. Očima znovu našla místo, na které před chvílí zírala její dcera a na okamžik, jako by se tam vzduch zavlnil jako za parného léta nad asfaltovou silnicí. Marii naskočila husí kůže.
„Holčička je zlá, říká ošklivý věci,“ zabořila dívenka matce hlavu do ramene, kde po sobě zanechala vrstvičku soplu a slz.
„A co říkala?“ nedalo to matce.
„Že… že budeš mít miminko a pak už mě nebudeš mít ráda. Ale to není pravda!“
Marie si malou přivinula těsněji k sobě a byla ráda, že sedí, protože se jí udělaly mžitky před očima. Bylo možné, že ji Sofie slyšela, jak se s Jiřím baví o dalším dítěti a teď si to takhle projektuje do imaginární kamarádky. Dávalo to smysl. Měli by si dávat větší pozor na to, co před ní říkají.
„Miláčku, to se nestane. Vždycky budeš moje princezna a vždycky tě budu mít nejradši. Nedělej si s tím hlavu. Ani s tím miminkem to zatím nevypadá…“ odmlčela se a hladila holčičku po vlasech.
„Zlobí se.“
„Kdo?“ Marii přeběhl mráz po zádech.
„Holčička. Protože jsem ti to řekla.“ Odmlčela se. „Můžu dneska spát s tebou?“
„Samozřejmě, táta je dneska v práci. Pustím ti na chvíli pohádku, dáme si večeři a pak si budeme číst, jo?“

Večer si Sofie odmítla jít do pokojíčku pro pyžamo, tak jí ho Marie přinesla a spaly spolu. Ráno bylo mlhavé, po včerejším slunci ani památky. Ale jinak se zdálo všechno normální. Posnídaly a Sofinka v dobré náladě odběhla do pokojíčku, aby se převlékla z pyžama. Za chvíli bylo slyšet, jak tam brebentí.
„Jo? Tak jo! Já budu počítat a ty se schovej,“ výskala nadšeně plná energie, kterou oplývají po ránu jen malé děti.
„Jedna, dva, tří…“
„Mám se schovat?“ Marie vstala od rozpité kávy a šla do pokojíčku za dcerou. Chtěla ji vysvětlit, že si chce alespoň dopít snídani, než si budou hrát. Už mezi dveřmi jí naskočila husí kůže. Bylo tam chladno, ačkoli na noc už zapínala topení a to teď svítilo, takže i hřálo.
„Už jdu!“ Sofinka si odkryla oči a rozesmála se. „Mám tě! Mám tě! Hele mami, holčička se mi schovala, ale už jsem ji našla. Koukej, jak běhá sem a tam!“ Ukazovala prstíkem na strop a něco sledovala očima. Marii před očima vyvstal obraz rozšklebené tváře s černými vlasy spadanými silou přitažlivosti dolů k zemi. S černýma očima a pusou plnou ostrých zoubků. S mrtvolně bledou, možná namodralou kůží na vyhublých, šlachovitých pažích vykukujících z bílé košile.
„Holčička je zase tady?“ Špitla přidušeně a zřetelně cítila, jak ji ta věc ze stropu pozoruje. Zavlnily se závěsy. Pohnul se lustr, nebo se jí to jen zdálo?
„Jo, vždyť to říkám. V noci stála u postele a koukala na nás, jak spíme. Viděla jsem ji. Počkala, až se vyspím, abychom si mohly spolu zase hrát.“

Marii se udělalo zle, rozběhla se na záchod a vyzvracela vodovou snídani do mísy. Nechtěla Sofii děsit, ale nemohla se přestat třást. Chladila si rozpálené čelo o obkladačky, a když se trochu zmátořila, odploužila se do koupelny, aby si opláchla obličej. Sklonila se nad umyvadlem a pustila si proud studené vody na předloktí. Srdce cítila až v krku a najednou jí byla hrozná zima. Světlo zhaslo.
Vykřikla, protože se ocitla v naprosté tmě. Koupelna neměla okno, jen větrací mřížku. Po paměti sáhla po vypínači a stiskla ho. Rozsvítilo se. Zhaslo. Rozsvítilo a znovu zhasnulo. Tma. Pocítila záchvěv paniky, když poslepu nemohla nahmatat kliku ode dveří. Jako by se posunula ze svého obvyklého místa. Nakonec ji našla, ale dveře něco blokovalo, pootevřely se jen na malou škvírku. Marie se do nich opřela plnou vahou, ale nehnuly se. Naopak, někdo do nich z druhé strany zatlačil a znovu je zavřel. Zpoza dveří se ozval dětský smích, při kterém se jí téměř bolestivě zježily chloupky na rukou.
„Sofie!“ vykřikla matka a zabušila do dveří. Nebylo možné, aby mělo čtyřleté dítě takovou sílu, musela to dělat ta věc v dětském pokoji. Marie měla co dělat, aby se nerozbrečela.
„Sofi, ozvi se prosím tě,“ zakřičela skrze dveře a znovu se o nich opřela. Dřevo ji studilo do rozpálené tváře, kterou k němu tiskla. Kdysi viděla horor, ve kterém vymýtali ďábla. Zapudila všechny příšerné obrazy zrůd s krvavě podlitýma očima a vzpomněla si na něco, co by mohlo pomoc, i když si při tom připadala trapně.
„Ve jménu Ježíše Krista prosím odejdi,“ zašeptala. Opravdu tlak na dveřích zeslábl, nebo se jí to jen zdálo?
„Ve jménu Ježíše Krista odejdi,“ zopakovala znovu, o něco hlasitěji. Dveře se s třísknutím rozletěly. Marie se oslepena světlem vpotácela do pokojíčku za dcerou.
Sofie stála uprostřed místnosti a strnule zírala na strop. Z pootevřené pusy jí vytékal čůrek slin a kreslil po bradě vlhkou cestičku. Ruce prkenně natažené podél těla. Kolem se vznášel pach moči. Počůrala se. Vypadala, jako by měla záchvat.
„Miláčku?“ Matka ji popadla kolem ramínek a jemně s ní zatřásla. Nic. Nenašla odvahu podívat se vzhůru. Nic na světě by ji nepřinutilo se podívat do stíny podmalovaných očí, které čekaly na další její chybu.
„Sofie!“ vykřikla Marie zoufale a jediné, co ji napadlo, bylo holčičku štípnout do paže. Při tom si všimla drobných modřinek připomínajících otisky prstů na vnitřní straně dívčina zápěstí. Byly příliš skutečné na to, aby to mohl její mozek v tu chvíli zpracovat. Holčička zamrkala a zalapala po dechu. V tu chvíli začaly padat z police u postele knížky. Jedna po druhé vypadávaly na zem a tam zůstávaly ležet rozevřené s odhalenými vnitřnostmi.
To stačilo. Marie si vytáhla Sofii do náruče, takže její promočené tepláky jí zastuděly i přes tričko. Do kabelky nacpala mobil, klíče, vzala bundy, zabouchla dveře a zamířila k evakuačním schodům. Rozhodně neměla v plánu riskovat, že se polomrtvá strachy zasekne ve výtahu.
*
Nepamatovala si, jak se dostala až ke kamarádce, která bydlela v malém dvoupodlažním domku o pár ulic dál, ale najednou seděla v její zánovní kuchyni, před sebou na stole sklenku vody a panáka slivovice. A mluvila a mluvila. Slova z ní vylétávala s naléhavou potřebou se toho všeho zbavit. Jako by to, že to někomu řekne, dělalo celou hrůzu toho rána snesitelnější a vzdálenější. Všimla si, že Sofinka způsobně sedí vedle ní s vypůjčeným odporně zeleným plyšovým zajícem na klíně. Někdo, pravděpodobně Věra, majitelka obludné hračky, dokonce holčičce sundal mokré oblečení a půjčil jiné, i když o něco větší.
Marii se třásly ruce tak, že většinu alkoholu z první skleničky vybryndala na stůl, ale ta trocha, co do sebe dostala, ji konečně usadila zpět do přítomnosti. Pohled se jí projasnil a ona si neuroticky prohrábla rukou rozcuchané vlasy. Měla pocit, že za těch pár hodin strašlivě zestárla.
„Tak co, už dobrý?“ Věra si ji prohlížela bystrýma zelenýma očima schovanýma za obroučkami brýlí. Znaly se dlouho. Než Marie otěhotněla, seděla s Věrkou tři roky v laborce nad nekončícími řadami vzorků a po práci jednou týdně v nedaleké pizzerii.
„Vůbec nevím, jestli to všechno bylo opravdové, nebo za to může moje chronické nevyspání…“
„Viděla jsem ty modřiny, Marie. A pochybuju, že je má od tebe. Já na tyhle věci věřím.“
Marie přikývla, na víc se nezmohla a nechala si nalít dalšího panáka. „Musím zavolat Jirkovi, nesmí domů!“ Vzlykla. „Bude si myslet, že mi hráblo. A nejspíš bude mít pravdu.“
„Na to kašli, napiš mu, ať pro tebe přijede sem a nejlíp mu i napiš, ať se ještě staví na nákup. Trochu ho zdrž. Už jsem volala sestře, co těmhle věcem rozumí, za chvilku je tady a postará se o to. Neboj se,“ chytila kamarádku za ruku. Marie spěšně naťukala manželovi smsku, že je s malou u kamarádky, a aby je přijel po práci vyzvednout. Rychle počítala, kolik času mu to asi zabere a zastyděla se, že musí lhát.
„Končí kolem jedenácté, tak snad nepřijede dřív, než tvoje sestra. Asi by to nepochopil,“ pohodila hlavou směrem k dceři. „A jak jsi to myslela, že tomu rozumí?“
Věra si povzdechla. „Ségra, mimochodem jmenuje se Denisa, vidí duchy a pomáhá jim přejít na druhou stranu,“ měřila si Marii pohledem a čekala na reakci. Když se jí nedočkala, pokračovala. „Překvapivě dost lidí tuhle schopnost v různý míře má, ona to podědila po naší bábi, já naštěstí ne. Dělá v obchodě se zdravou výživou, tam taky nejčastěji narazí na někoho, kdo potřebuje pomoc. Ale ji samotnou to kolikrát děsí a vyčerpává. Vlastně nemůže mít ani normální vztah,“ pokrčila rameny.
„Proč?“ zeptala se Marie.
„Protože za ní ty duše chodí i samy od sebe. Babička jí poradila, ať si koupí kočku, protože ty duchy vycítí a odhánějí je. Mají hodně silnou energii, která je prostě odpudí. No, Denisa má už doma kočky tři, ale stejně se u ní čas od času někdo objeví. Svěřila se s tím, že vidí, svému poslednímu příteli. Zrovna se chystali spát a on se jí zeptal, jestli je tam někdo s nima. Byl, takže mu to řekla. Ráno se chlap sbalil a už se neozval,“ zavrtěla hlavou. „Takže díky bohu, že jsem tohle nepodědila.“
Ozvalo se zaklepání a obě ženy sebou u stolu trhly. Dovnitř vešla štíhlá dívka v tmavých batikovaných šatech s dlouhými rukávy, které kontrastovaly s její pobledlou kůží. To, že jsou s Věrou sestry, prozrazovaly stejně vykrojené rty a špičatý nos. Denisa ale neměla brýle, a ačkoli byla mladší, kruhy pod očima dokazovaly, že má už ledacos za sebou.
„Ahoj, dobrý den, jsem Denisa,“ pousmála se a podala Marii ruku. Pak zalovila v kabelce a vytáhla lízátko. „Můžu jí ho dát? Je z brusinkové šťávy,“ klekla si k holčičce. Ta viditelně ožila, zaujatá děním kolem.
„Mami prosím, já ho chci,“ žadonila.
„Samozřejmě,“ odpověděla Marie. Byla ráda, že se holčičce do tváří vrací barva. Denisa lízátko rozbalila a podala ho Sofii, která už nedočkavě ohýbala buclaté prstíky.
„Sofi, jak se říká?“ zeptala se Marie mateřsky přísným tónem.
„Dík,“ zazubila se holčička.
„Slyšela jsem, že máš takovou zvláštní kamarádku, která dneska trochu pozlobila mámu. Nechceš mi říct, jak jsi k ní přišla?“
Holčička vyndala lízátko z pusy a spustila ruku do klína. Nadechla se, že něco odpoví, ale zarazila se. Pak semkla červeně obarvené rtíky a zavrtěla hlavou. Denisa přikývla a zavadila pohledem o prázdnou židli v rohu kuchyně.
„Taky tě vidím. Přišla jsem, abych tě odvedla. Vím, že si asi připadáš osamělá a ztracená. Pomůžu ti najít světlo.“
Marie se na židli ošila a chytila dceru za ruku. „Nejsem si jistá, že by u toho měla být. Budou jí teprve čtyři a…“
„Samozřejmě, chápu vás. Malé děti jsou k těmhle věcem citlivější, nejčastěji se to projevuje mezi druhým a třetím rokem, ale je možné, že k tomu má vaše dcera vlohy a mohlo by se to opakovat. Proto by asi bylo dobré, aby věděla, co v takovém případě dělat.“
„Dobře, ale chci u toho taky být,“ nedala se Marie a až v tu chvíli jí došlo, že jediný, kdo se doteď nevyjádřil, byla Sofie. Sofie, která se krčila na židli, nohama ani nedosáhla na zem a musela tohle všechno poslouchat a zažít. A její matka opravdu nechtěla, aby se to opakovalo.
„Sofi?“ Denisa se opět otočila na holčičku.
„Ale ona jít nechce. Říkala, že to zkoušela, ale už bylo pozdě. Bojí se,“ odpověděla dívenka a zalétla pohledem k prázdné židli v rohu. Ta se prudce pohnula, až dřevěné nohy zaskřípaly po podlaze. Všichni nadskočili. V tutéž chvíli se otevřely dvířka skříněk v kuchyni. Šuplík s příbory a noži se s třísknutím vysunul až po zarážku. Lžička spadla na zem a v ní se odrážely bledé obličeje. Stůl zasypala sprška drobounkých střepů, jak praskla žárovka v lustru nad stolem, ačkoli předtím nesvítila.
Zavládlo ticho.
„Běžte s holčičkou ven, hned,“ zašeptala Denisa a chytila Sofii za útlou paži, aby ji přinutila vstát. Ve tváři byla snad ještě bledší, než dřív. „Až bude po všem, zastavím se za vámi.“
Sofie nabírala k pláči. Marie přikývla, na ponožce jí prosakovala krev, jak šlápla bosá na pozůstatky žárovky. Když v předsíni obouvala dceru, nebyla schopná jí ani zavázat tkaničky, takže je jen zastrčila za lem tenisek. Zabouchly dveře a vteřinu poté na ně někdo z druhé strany začal ťukat.
„Zůstala tam?“ zeptala se Marie téměř hystericky.
Sofie se smrtelně vážným výrazem přikývla. Už zase sbíhaly schody.
*
Marie seděla v kuchyni nad šálkem ranní kávy a nepřítomně zírala na neforemnou bílou placku, která zbyla ze svíčky od Denisy. Měli ji doma zapálit a nechat úplně vyhořet. Tak se prý zbaví zbytků energie, která by po duchovi mohla v bytě zůstat. Ušklíbla se. S odstupem se jí celý včerejší den zdál jako něco, co se snad ani nestalo. Nebýt pozitivního těhotenského testu, který si večer udělala. Nechápala, jak to mohla Sofinka vědět.
Odstrčila talíř s netknutou snídaní a zívla. Bylo osm ráno, kdyby mohla, ještě by spala, ale Sofie včera odpadla už v sedm, takže brzo vstávala. Seděla naproti ní u stolu, žvýkala chleba s malinovou marmeládou a sledovala pohádku na notebooku.
„Mami?“ zvedla holčička oči od pohádky.
„Ano miláčku?“ odpověděla jí Marie. Díky bohu za tu rutinu, pomyslela si úlevně a dopřála si hlt stydnoucí kávy.
„Pod stolem sedí chlapeček a pláče.“

Autorka: Karin Novotná
Název: Holčička
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Karin Novotná (*1992)
je totální knižní závislák, co se pravidelně ztrácí mezi regály v knihkupectví (nejčastěji bývá spatřena v sekci horrorů). Odkojená Kingem zjistila, že ačkoli ji čas od času popadne touha napsat něco „nekrvavého“, končí to motyčkou v lebce. Dbá na to, aby čas od času znechutila porotce nějaké literární soutěže a celkem se jí to daří – v roce 2022 bodovala v soutěži O krvavý brk (pořádá ji Horrorcon), povídka vyjde v časopise Charon, další bude v antologii „Monstra CONiáše“ a jednu (o rok starší) najdete i ve „Sborníku vítězných povídek #ilustory2021“, který dala dohromady Knihovna AV ČR. A největší úspěch? V listopadu 2022 vydává Golden dog antologii Červi v hlavě, kde budou ty povídky hned tři.