Vítězná POVÍDKA Sardenských legend 2022

Lukáš Kos: Revoluční prototyp

„Říkám vám, příteli, že můj létající automobil změní svět,“ nadšeně vykládal hubený vytáhlý chlapík v šedém obleku a chroustal zelené jablko. Podle grimas bylo správně kyselé.
Mohutný muž s majestátním mrožím knírem, buldočími rysy a buřinkou kýval nezaujatě hlavou. Pozornost věnoval rannímu výtisku Zauberer Zeitungen.
„Vy mě neposloucháte, pane Kleine,“ postěžoval si mrzutě muž v šedém obleku.
„Ale poslouchám, Marobe“ ubezpečil ho mohutný muž a odlepil zrak od tisku. „Jen mi přijde zbytečné, abych s vámi donekonečna fantazíroval o tom, jaký asi bude svět po představení toho vašeho vynálezu.“
„Něco tak důležitého vám přijde zbytečné?“ Marobovi div nevypadl kus rozžvýkaného jablka z pusy. Tak těžké se zdálo pochopit, že někdo nesdílí stejnou porci entuziasmu jako on. „Vždyť přineseme revoluci do osobní přepravy. Konec bude monopolu Afšárských koberců. Konečně je tu konkurence!“
„Já myslel, že jejich monopol narušily už létající lokomotivy. Zrovinka taková, jakou teď cestujeme.“
Marob si odfrkl. „Létající lokomotivy nejsou žádnou skutečnou konkurencí. Myslíte si, že něco, do čeho musíte neustále ládovat mumifikované mrtvoly elfů, aby se to udrželo ve vzduchu, může konkurovat přístroji, který létá na čistou magickou energii?“
„A co je vlastně ta vaše čistá magická energie pohánějící automobil?“ zajímal se Klein.
„To je firemní tajemství,“ zazubil se Marob a Klein si všiml, že se mu kus slupky zasekl mezi zuby. Chtěl ho na to upozornit, ale Marob mu nedal šanci a pokračoval ve své litanii. „Spalování elfů je sice účinná metoda, ale nemůžeme jejich starobylé krypty znesvěcovat donekonečna. Jednou nám prostě dojdou. Navíc magický popílek otravuje půdu a nebezpečně mutuje divokou zvěř. Nechceme přeci zažít druhou invazi Černokněžných zajíců, viďte?“
„To rozhodně ne. Ehm, Marobe, máte mezi –“
„Ještě dnes mě jímá děs, když si vzpomenu na krví podlitá očka těch nenávistných tvorů.“
Klein zavřel útrpně oči. Druhý pokus upozornit Maroba na slupku opět nevyšel.
„Jistě, Afšárské létající koberce jsou znamenité. Díky jejich starým magickým praktikám, předávaným po generace, je jejich technologický pokrok v oblasti letu takřka nepřekonatelný, ale přeci jsme hrdí Deutelci, no ne? Nenecháme nějaké pouštní nomády, aby nám bránili v pokroku svými archaickými tkanými výtvory.“
Marob se odmlčel. Zdálo se, že řekl vše, co měl v ten moment na srdci. Klein si viditelně oddechl.
„Máte mezi zuby kus slupky z jabka. Hrozně mě to irituje, můžete se toho zbavit?“
„Božínku!“ Marob vytáhl zlaté kapesní hodinky, vycenil zuby a zkontroloval v jejich odrazu chrup. „A je to. Radši si ještě propláchnu ústa.“
Klein věděl, že je Marob výstřední, ale že bude mít i zlatou placatku ho překvapilo. Když se seznámili, nemohl uvěřit, že tohle má být ten významný vynálezce, co přišel s unikátním létajícím strojem. Ze všeho nejvíc připomínal zhýčkaného hezouna s nagelovanými kníry z lepší rodiny.
„Není nad kvalitní brandy. Dáte si, Kleine?“
„Děkuji za nabídku, ale alkohol nepiju. Snažím se žít zdravým životním stylem. Navíc jsem v práci.“
„Pravda, zdraví máme jen jedno, ale já razím heslo, že tělo má jít do hrobu zhuntované.“
„To se vám možná brzy poštěstí,“ řekl Klein a kývl k okénku.
„Co tím myslíte?“ Marob se otočil ke sklu, aby viděl, na co Klein naráží. Krajina mu nepřipadala ničím zajímavá. Jednolitá step, občas ozvláštněna menšími skalisky.
„Myslím tím to, že právě projíždíme Afšárským územím, a jestli jim dal někdo echo o tom prototypu, co vezeme, tak odsud nevyváznete živý.“
Marob chvíli vypadal nervózně, ale pak mu obličej protnul namyšlený úšklebek. „Kleine, vy jste mi ale pohádkář. Málem jsem vám to sežral i s navijákem. Afšárská říše je daleko na jihovýchodě. Navíc jsou historky o jejich barbarské krvežíznivosti přehnané. Myslím, že by mi maximálně zničili můj výtvor, což nepopírám, že by byla velká škoda, ale nic, co bych nemohl časem zopakovat.“
„Teď mě dobře poslouchejte, Marobe,“ řekl Klein takovým chladným hlasem, až mu naskočila husí kůže. „Afšářani jsou zkurvený hrdlořezové. Pokud se k nim doneslo, že vezeme konkurenci jejich primárnímu vývoznímu artiklu, tak na to vemte jed, že nepropásnou možnost nás napadnout a nejenom zničit automobil, ale zároveň vám uříznout hlavu. Tohle je jejich protektorátní teritorium, kde oficiálně vládnou bandy lupičů, ale nenechte se mýlit. Pod palcem to tu má jejich rozvědka. Modlete se, abychom do hodiny projeli a oni o nás nevěděli.“
Kleinova řeč zapůsobila, protože Marob zesinal a těkal nervózně pohledem po venku. Nic neviděl, což ovšem nic neznamenalo. Skupinka Afšárských agentů byla dobře schovaná.

***

„Bůh je veliký…“ pronesl snědý dvoumetrový Afšářan a naučeným způsobem se dotkl oběma ukazováčky čela.
„…parchant a hajzl,“ dopověděl zbytek tradičního Afšárského pozdravu jeho jednooký kolega. Afšárská říše byla známa svým ateismem. „Hlášení.“
„Lokomotiva před pěti minutami vletěla na naše území. Mám s sebou dalších pět agentů připravených k akci. Jsme vybaveni nejlépe tkanými koberci, které lehce doženou tu hromadu šrotu.“ Dvoumetrový si dodnes myslel, že je nejvýše postaveným rozvědčíkem v místním kraji, proto byl velice překvapen, když ho kontaktoval místní putykář a ukázal mu modrou pečeť šáha Bahmana, která ho opravňovala rozkazovat jakémukoliv agentovi, krom Nejvyššího Číšníka, šéfa rozvědky.
„Dobrá, vyrážíme, nemůžeme si dovolit čekat. Tato akce musí proběhnout rychle a s minimem pozornosti. Věřím, že nebudete mít problém působit jako lupiči,“ uchechtl se provokativně Jednooký.
Dvoumetrový sevřel pěsti. Nelíbilo se mu, že o něm má Jednooký nízké mínění. Byla sice pravda, že víc než svým povinnostem se věnovali loupežím, ale stále byli šáhovými věrnými.
„Snažte se zbytečně nevraždit, ale zase je nijak přehnaně nešetřete. Většina jsou beztak prašiví Deutelci.“
„Máme tam nějaké lidi?“ zeptal se Dvoumetrový.
„Mám tam jednoho člověka… potenciálně dva,“ odvětil Jednooký.
„Co to znamená potenciálně dva?“
„To znamená, že si tím druhým nemohu být na sto procent jistý. Není jedním z nás. Je to ta osoba, co nám prodala informace. Neznám její agendu, nicméně by nám mohla být užitečná, pokud na to dojde.“
„Práskač cestuje s naším cílem?“ divil se Dvoumetrový.
„Slyšel jsem, že se chce na vlastní oči přesvědčit, že je automobil zničený. Proto s nimi cestuje.“
„Chm,“ odfrkl si Dvoumetrový. „Nelíbí se mi to. Něco tu nesedí.“
Jednooký si svého kolegu zaujatě prohlížel. Původně ho měl za prostého tupce, ale nyní si o něm trochu zlepšil mínění. Ani jemu se totiž tento úkol nelíbil. Něco nebezpečného viselo ve vzduchu a čekalo na jejich sebemenší chybičku.
„Úkol je úkol. Musí se splnit. Dej vědět ostatním, vyrážíme!“

***

„Potřebuju na záchod,“ řekl Marob a vyrazil ke dveřím kupé.
„Tak to vydržte. Za chvíli jsme mimo nebezpečí.“
„Já už, ale vážně potřebuji, Kleine.“ Marob udělal takový obličej, že se Klein málem rozesmál.
„No tak jděte,“ mávl rukou. „Ale rychle. A jděte jen na ten záchod napravo na konci vozu. Máme před sebou ještě tři čtvrtě hodiny napjaté jízdy, tak se mi moc nevzdalujte. Máte zbraň?“
„Za koho mě máte, Kleine?“ Sebejistý úsměv proťal Marobovu tvář. Z náprsní kapsy povytáhl dýku na dopisy. Samozřejmě se zlatým jílcem.
Klein něco takového nepovažoval ani za pilník na nehty, ale stejně uznale kývl hlavou. Smích si nechá na chvíli, až mu zmizí z očí.
Jakmile se za ním zavřely dveře, vyrazil Marob nalevo na druhou stranu od záchodů. Směřoval k zadním vagónům, kde byl umístěn jeho létající automobil. Šel cílevědomě vlakovými chodbami, ale osud mu do cesty seslal neočekávanou překážku. Překrásnou ženu.
„Madam, vím, že je to ode mě neomalené, že vás obtěžuji na tomto nepříliš libém místě, ale vaše krása mi vyrazila dech a já se nemohu nezeptati na vaše ctěné jméno.“ Marob položil pravou ruku na srdce a mírně se uklonil. Samozřejmě si ji ihned důkladně prohlédl. Neznámá měla po ramena dlouhé vlasy barvy noční oblohy, a na sobě smyslné rudé šaty, které odhalovaly jen tolik, aby se mu fantazie rozjela na plné obrátky.
„Leila,“ usmála se na něj žena tak sladce, až si připadal, že roztaje. Navíc měla překrásné zelené oči. Ty byly jeho slabostí.
„Drahá Leilo, neurazíte se, když vám pochválím vaše oči?“
„Jak by chvála mohla urazit?“
„V tom případě mi dovolte říci, že máte nádherné oči připomínající barvu kyselého jablka.“
Leila vyprskla, což trochu narušilo její image dámy. „Pardon, většinou mi říkají, že mám oči barvy smaragdu. Jak se jmenujete, pane?“
„Jmenuji se Ferdió Magalnez.“ Marob se sklonil a políbil Leilinu ruku. „Copak vlastně děláte sama na této chodbě, Leilo?“
„Čekám na své přátele. Znám se s jedním významným Deutelským obchodníkem, kterého by velmi rádi poznali, tak jsem tu jako zprostředkovatelka tohoto setkání. A co vy, Ferdió?“
„Ach, znáte přeci nás Saracké. Milujeme život, víno, zpěv! Jedu poznat svět. Podívat se po krásách kontinentu a udělat si známosti a kontakty. Není-li to moc troufalé, smím se zeptat na jméno vašeho Deutelského známého? Mám mezi nimi také pár přátel, třeba je to jeden z nich.“
„Jmenuje se Brotschnell Marob,“ usmála se Leila. „Obchoduje s technickými vynálezy.“
Marob ani nemrkl a usmíval se dál. „Marob, Marob. To mi, žel, nic neříká. Byla by to ale skutečně neskutečná náhoda, kdybychom měli stejného známého.“
„Vskutku, Deutelské císařství je rozlehlé.“
„Drahá Leilo, musím se s vámi nyní rozloučit, neboť mám neodkladnou povinnost být jinde, ale když tomu bude chtít osud, určitě nás jeho cesty k sobě dovedou. Rukulíbám a přeji klidnou cestu.“
„Je škoda, že už musíte jít, Ferdió. Vaše přítomnost mi byla velice milá.“
„Nápodobně, Leilo.“ Marob se uklonil a protáhl kolem Leily. Stále na sobě nedával nic znát, ale po zádech mu stékal ledový pot.
„Hej, Marobe! Říkal jsem vám, ať jdete na záchod napravo!“ Kleinův hlas se roznesl chodbou. Zrovna v ten okamžik musel přijít z vedlejšího vozu.
Marob zcepeněl necelé dva kroky od Leily. Leila dál pozorovala ubíhající krajinu z okna a nedávala na sobě nic znát. Klein ucítil napětí ve vzduchu a mírně se rozkročil.
„Ferdió, zdá se, že si vás támhleten pán spletl s mým známým.“
Marob se otočil zpět k Leile. „Divné, viďte? Jsme si vůbec s tím vaším známým Marobem podobní?“
Leila se na Maroba usmála. Už to nebyl ten sladký úsměv. „To nevím, dodnes jsem ho neviděla. Měla jsem ho jen najít a seznámit s mými přáteli.“
Vlakem otřásl výbuch.
„A přátelé právě dorazili.“
Leile se odněkud zjevil nůž v ruce.

***

„VŠICHNI K ZEMI! TOHLE JE PŘEPADENÍ!“
Vlakem se začala šířit panika. Cestující zděšeně sledovali zahalené bandity, kteří mezi nimi chodili s pytli a brali jim peníze a cennosti.
„A nic na nás nezkoušejte! Kdokoli se pohne, tomu prostřelíme kebulu!“
Jednooký by rád řekl, že to hrají dobře, kdyby nevěděl, že si jeho kolegové takto nejednou přilepšovali k výplatě.
„Máme zajištěnou kotelnu a přikázali jsme jim zpomalit,“ informoval Dvoumetrový.
„Dobře. To nám dá trochu času navíc najít toho parchanta.“
„Víme, jak vypadá nebo kde se nachází?“
„Tím jsem zaúkoloval agentku Leilu. Každou chvílí by nás měla kontaktovat.“
Vlakem otřásl další výbuch, tentokrát však téměř na jeho konci.
„To byl někdo z našich?“ zeptal se Jednooký a odhadoval, co mohlo výbuch způsobit. Do lokomotivy se dostali pomocí magmitu, výbušniny, která se běžně používala při těžbě mithrilu. Tohle však znělo jinak, méně mohutně.
„Ne, jeden je v kotelně, jeden venku hlídá na koberci a tři rekvírujou.“
„V tom případě tu máme neočekávanou proměnnou. Jeden tu zůstane hlídat a zbytek za mnou!“ přikázal Jednooký a vyrazil směrem, odkud slyšel výbuch.
Dvoumetrový by nejradši zůstal hlídat, ale věděl, že nemůže. Vydal rozkazy a následoval Jednookého.

***

„U všech rohatých! Kleine, co jste to, do prdele, udělal?“
K zemi se sesuly krásné Leiliny nohy. Už nebyly odhalené jen trochu, ale až nemístně moc - kosti, svaly a šlachy byly něco, co Marob nepotřeboval vidět, natožpak cítit po celém těle. Leč stalo se, jeho oblek byl nenávratně znehodnocen.
„Myslím, že jsem kus polknul. Asi budu zvracet.“ Marob se chytil držadla a vyhodil natrávené jablko a brandy. Plesklo to vedle bulvy se zelenou duhovkou. Skutečně měla stejnou barvu jako kyselé jablíčko. Marob pokračoval ve zvracení.
„Afšárská čubka,“ odplivl si Klein a podal Marobovi kapesník. Ten ho vděčně přijal, ale nevěděl, jestli se do něj má rozbrečet, vysmrkat či otřít krev.
„Co jste tu dělal? Měl jste jít napravo, proč jste šel sem?“ vyštěkl Klein, cvičeně těkal pohledem a hledal, odkud může přijít další nebezpečí.
„Na tom záchodě bylo plno, tak jsem šel na další.“
„Pěkně blbej nápad. Nikam se nevzdalujte beze mě, rozumíte? Vepředu se ozval výbuch. Nejspíš se brzy setkáme s jejími kumpány.“
„Říkala, že se tu má sejít se svými přáteli. A znala mé jméno, ale neznala můj obličej. Co to znamená, Kleine?“
„To znamená, že někdo mluvil. A podle toho, jak se slečinka pohybovala, tipuju, že na nás poslali Afšárskou rozvědku, takže žádný béčka.“
„Čím jste ji to vlastně střelil? Je z ní úplně sekaná.“ Marob koukal na opakovačku v Kleinově ruce. Zdála se mu jiná, než obyčejné revolvery.
„Tohle je magrev. Zatím to ještě není na trhu, ale je to mašinka dělaná primárně na zabíjení mágů a magických bytostí. Jako střelivo používá upravené dračí drápy.“
Marob uznale hvízdl. „To musí stát majlant.“
„Je to podobně revoluční vynález, jako váš létající automobil,“ pokýval Klein hlavou.
„Vy jste konečně přiznal, že je můj stroj revoluční,“ zaradoval se Marob a úplně zapomněl, že na sobě má stále kousky Leily.
„Mě nenasazují na běžné věci. Vždycky je to něco světoborného.“
„Co teď uděláme?“ zeptal se Marob a konečně si začal stírat krev z obličeje.
„Teď se pomalu přesuneme k automobilu a budeme ho bránit.“
„A nebylo by lepší se schovat někde daleko od něj?“
„Mám za úkol hlavně ohlídat automobil. Neberte si to osobně, ale tak prostě funguje má organizace. Pokud chcete, abych hlídal i vás, musíte jít se mnou.
„Co mi zbývá jiného.“

***

„Asi jsem našel Leilu,“ prohlásil Dvoumetrový. Jeho pokusy vyhnout se krvavým cákancům byly marné.
„Všichni našli kousek Leily,“ odvětil Jednooký a přidřepl si k očouzeným nohám ležícím v tratolišti krve. „Byla jako moje dcera. A ti zkurvenci jí udělají tohle… a ještě jí nablijou na ostatky. Ten, kdo mi přinese jejich uříznuté hlavy dostane bonus!“
Afšářani vypadali mnohem motivovaněji.
„Aspoň splnila úkol,“ ukázal Jednooký na červené stopy na koberci. „Víme, že jsou dva a že šli do zadní části vlaku. Buďte ostražití, nepřítel má neznámou zbraň, co z vás udělá kebab.“

***

Klein a Marob si udělali provizorní obranu z těžkých zavazadel a čehokoli, co jim přišlo pod ruku. Nejeden kufr měl na sobě nalepeno „křehké“, ale bezpečnost porcelánových talířů a okrasných váz šla stranou, když šlo o život a revoluční automobil. Někdo z cestujících si vezl i pytel s pískem, což se jim teď náramně hodilo, ale i tak chvíli diskutovali, k čemu měl sloužit.
„Připraven, Marobe?“ zeptal se Klein a mířil na dveře spojující vozy.
„Absolutně vůbec. Jak může být někdo na něco takového připraven?“
„Zapomněl jsem, že jste nesloužil ve Velké magické válce.“
„Co když sem vlezou těmi bočními vraty?“
„To by bylo blbý,“ odvětil Klein stoicky, a i nadále mířil na dveře. „Nicméně by to byla sebevražda. Kdokoli se pokusí sem dostat bokem, do toho udělám díru i přes vrata.
A jako by to snad nepřátelé slyšeli, boční vrata se začala otevírat.
„Zkurvenci!“ zaklel Klein, bleskově namířil magrev na vrata a vystřelil. Ozvalo se bolestné zařvání a krátce zahlédli větrem odnášené kousky těla a koberce.
Ve stejný okamžik ovšem Afšářané vtrhli do vozu i dveřmi. Zdáli se být secvičení a sebejistí. Jak by také ne, když měli kolem sebe normálně neproniknutelnou magickou bariéru. Nicméně magrev nebyl normální.
„Jeden!“ Klein zmáčkl spoušť a speciálně upravený dračí dráp prolétl bariérou jako obyčejným sklem. Hlava prvního Afšářana zmizela stejně náhle, jako se objevila ve dveřích.
„Kurva, co to je?“ zařval Dvoumetrový a ze všech sil se snažil obnovit bariéru.
„Dva!“ magrev opět zahřměl a tělo dalšího Afšařana se změnilo na krvavou kaši.
Marob ležel při zemi a zakrýval si uši. Nechápal, že zbraň Kleinovi neutrhne při stisknutí ruku. Takové to byly strašlivé rány.
Dvoumetrový zděšeně civěl na spoušť, co zůstala z jeho podřízených. Tělem pumpoval adrenalin a hlavou tisíce myšlenek, jak se zachránit.
„Tři!“ Klein stiskl kohoutek.
Dvoumetrový na to konečně přišel! Musí to risknout a odhadnout, kam míří kulka z té proklaté zbraně, následně musí bariéru co nejvíce zhustit na to konkrétní místo a tím ji odrazit. Když dělal bariéru kolem sebe i svých lidí, měl ji nedostatečně silnou, protože chránila větší plochu.
Dráp se blížil. Dvoumetrový na to zareagoval. Klein povytáhl obočí. Marob mumlal, že nechce zemřít.
PRÁSK!
Bariéra odolala, dráp se o ni rozbil, ale Dvoumetrový to přehnal s jejím zmenšením. Po nárazu se kulka roztříštila a úlomky pokračovaly ve své trajektorii.
„Skoro…“ zachrchlal nejvyšší rozvědčík v kraji a žuchnul sebou o zem. Jeho hrudí se dalo vidět skrz.
„To byli všichni?“ vykoukl Marob z úkrytu a sledoval spoušť, kterou zanechal magrev.
„Snad ano,“ utřel si Klein pot z čela, načež ze dveří vyšel Jednooký s namířeným revolverem. Klein okamžitě zareagoval a zvedl zbraň.
„Nedělej, vím, že už v ní nemáš náboje,“ řekl klidně Jednooký a opatrně obcházel mrtvoly svých druhů.
„Myslíš?“
„To vím. Podle velikosti patrony, co jsem cestou našel, se ti do zbraně nemůžou vejít víc jak čtyři náboje, Kleine.“
Mroží knír se zavlnil, jak se Klein výhružně usmál. „My se známe?“
„Kdo na frontě neslyšel o Berserkrovi Kleinovi? Přeživší tvýho běsnění o tobě dodnes vykládají strašidelný příběhy dětem.“
„Tys byl na frontě? V tom případě předpokládám, že mám tu čest s Kyklopem Amirem. Taky o tobě kolují pěkný historky. Škoda, že jsme se nikdy nestřetli na bojišti. Vydloubl bych ti i to druhý voko.“
„Nepřeceňuj své schopnosti, Kleine. Oproti mně jsi druhá liga. Co tu vlastně děláš? Pochybuji, že jsi jel náhodou stejným vlakem jako prototyp létajícího automobilu.“
„Jsem agent, co má hlídat tuhle kouzelnou věcičku.“ Klein poplácal automobil schovaný pod plachtou a svěsil ruku s magrevem. Už nemělo smysl blafovat.
„Takže jsi toho také neměl po válce dost? Přidal ses k tajné službě Deutelského císařství?“
„Ehm.“ Klein vypadal trochu nesvůj. Nesměle se podrbal pod buřinkou. „Nejsem agent, jakého máš asi na mysli. Jsem pojišťovací agent.“
Teď vypadal vykolejeně Kyklop. „Pojišťovák? Tys zahodil své zkušenosti z bojiště kvůli tomu, abys byl normální civil?“
„Jak vidíš, úplně normální civil stále nejsem.“
„Takže místo toho, abys sloužil vlasti, teď sloužíš mamonu. Asi mi ani nebude líto, že tě odprásknu. Pro jakou pojišťovnu děláš?“
„Pro Komskou královskou pojišťovnu,“ řekl Klein a užíval si děs v Kyklopově oku.
„Takže nejenže jsi se vzdal služby vlasti, ale ještě k tomu ses nechal najmout cizí mocností?“ Teď už i Kyklop svěsil ruku s revolverem. „Zatraceně, tohle nebylo v plánu. S Komskejma si to nechceme rozházet…“
„Komská královská pojišťovna je legálně registrovaná na Deutelském finančním trhu. Nedělám pro cizí mocnost, ale pro firmu.“
„Jasně, namlouvej si to.“
„Pokud ovšem nechceš nadále bojovat, navrhuji, abychom na dnešek zapomněli a oba šli svými cestami. Já dodám automobil, kam dle plánu mám, a ty tomu svému nejvyššímu pinglovi, nebo jak si to tam divně říkáte, vyřídíš, že se věci až moc zkomplikovaly. Souhlas?“
Kyklop přemýšlel s nakloněnou hlavou a pak kývl. „Dobrá. Uděláme to tak.“
„Jsem rád, že se můžeme takto mezikulturně shodnout.“
„Jsme přeci normální lidé, my se vždycky můžeme nějak domluvit.“
Kyklop zvedl revolver a začal střílet. Ve stejný okamžik se k němu Klein rozeběhl s jednou paží chránící si obličej a v druhé třímající magrev chycený za hlaveň.
„Jedna, dvě, tři, čtyři,“ počítal Klein kulky, co se mu zaryly do těla.
„Kurva!“ zaklel Kyklop, když viděl, jak se k němu žene masa zuřivosti s buřinkou.
„To sis myslel, že mě těch pár včeliček zastaví?! Já běhával proti kulometům!“ Klein řval, až mu odlétávaly sliny od huby. „Pět, šest!“ Poslední kulka mu odnesla pokrývku hlavy a svět oblažila jeho pleš. „Tak teď jsem se skutečně nasral!“
Magrev použitý jako palcát udělal svoje. Drtivě dopadl na Kyklopovu čelist a nechutně to křuplo.
„Gháágh! Guji! Gháágh!“ postěžoval si Kyklop, když se mu držka odmítala zavřít. Zoufale se začal sápat po dýce u pasu.
„To říkaj všichni! A ukaž tu kudlu, podám ti ji!“ Klein vytrhl zbraň z pochvy a zarazil ji Kyklopovi do zdravého oka. Projela jím jak horký nůž máslem.
Bezvládné tělo nejvýše postaveného rozvědčíka v kraji se sesulo k zemi.
„Prej druhá liga,“ odplivl si Klein. „Teď byste ho mohl ještě poblít, Marobe. Tendle křivák si to echt zaslouží.“
„PROBOHA, TO NE!“ ozval se Marob panicky. Klein se stačil otočit právě včas, aby zahlédl, jak automobil rozráží vrata a padá střemhlav k zemi.
Marob stál u vrat a chytal se za hlavu. Klein se loudavě dobelhal a smutně koukal na stroj, který měl za úkol chránit.
„Taková škoda, Kleine!“ zoufal si Marob. „Už jsme to měli skoro za sebou, ale ten poslední Afšářan, co střílel všude kolem, musel trefit lano, co drželo automobil, a ten sjel ven! Taková škoda!“
Klein si povzdechl, nezraněnou rukou chytil Maroba za flígr a posunul ho tak, aby se držel okraje vozu jen za špičky.
„Co to děláte, Kleine? Zbláznil jste se?!“ řval vyděšený Marob.
„Ale vůbec ne. Myslí mi to naprosto jasně, Marobe. Nebo mám snad říct Ferdió?“
„O čem to mluvíte? Jaký Ferdió?“
„Mluvím o tom jméně, co jsi použil, když jsi se pokoušel sbalit tu Afšářanku, ty sráči!“ procedil Klein skřípajícími zuby.
„Vy jste u toho byl?“
„Sledoval jsem tě hned od chvíle, co jsi opustil kupé.“
„To byla jen taková hra! Nikdy nepoužívám své pravé jméno, když si chci povyrazit s osamělými dámami!“
To by byla celkem smysluplná výmluva, kdyby Klein nevěděl svoje. „Jo, tak proto jsi použil přezdívku, co před lety užíval sňatkový podvodník Lesembiér?“
„Asi jsem ji někde četl v novinách!“ máchal Marob rukama.
„Hovno s makem! Na informace o Lesembiérovi je uvalený informační embargo. Pokud nemáš správný známý, tak jsi o něm nikdy nemohl slyšet ani ň. Víš, že ten hajzl nedělá jen jeden druh podvodů? Dělá dokonce i pojistný.“
„Jak bych mohl něco takového vědět, když jste mi právě řekl, že je na informace o něm uvalený embargo?“
„Myslí ti to rychle, Lesembiére, ale podcenil jsi mě. Pět kulek mám v sobě, díky mým regeneračním schopnostem pro mě nejsou nebezpečný a poslední letěla s mou buřinkou úplně mimo dosah automobilu. Skončila nejspíš zaseklá ve stěně vozu. A vsadím svý boty, že když prohlédneme lano, bude upižlaný tou tvou pomůckou na manikúru.“
„No dovolte, Kleine? To je prvotřídní dýka darovaná samotným Madasahajským pašou.“ Marob se zdál skutečně dotčen.
„Drž kušnu, Lesembiére. Teď ti položím pár otázek a jestli budu mít pocit, že mi lžeš, poletíš za tím svým revolučním vynálezem. Rozuměno?“
Marob se plačtivě koukal do Kleinových očí, ale po pár sekundách seznal, že hraní bylo dost, a tak se jen lišácky usmál a souhlasně kývl hlavou. „Ptej se, nerudný pochope!“
„Jsi Lesembiér?“
„Myslel jsem, že už je to z kontextu naší diskuze jasné.“
„Ano, nebo ne?“ Klein trochu povolil úchop.
„Ano! Ano, jsem proslulý Lesembiér!“ Identifikovaný podvodník se křečovitě snažil držet Kleinovy paže. Domýšlivost byla ta tam, zmizela stejně rychle, jako se objevila.
„Vytvořil jsi létající automobil na čistou magickou energii?“
„Vytvořil jsem létající automobil, ano,“ kýval Lesembiér hlavou.
„… na čistou magickou energii?“ upřesnil Klein svůj dotaz.
„Ehm, to úplně ne,“ přiznal Lesembiér.
„Na co to létalo?“
„Vytvořil jsem postup na zkrystalizování elfích mumií. Dokážu kompresovat jejich zdechlinu do velikosti perly. Proto to nevypadalo podezřele, když jsem předváděl svůj vynález.“
„To není úplně marný vynález,“ zamyslel se Klein. „Ještě se k tomu vrátíme. Co byl tvůj původní plán? Protože předpokládám, že se to někde kardinálně podělalo.“
„Chtěl jsem shrábnout prachy z pojistky a zdejchnout se. Dal jsem echo Afšářanům, že tu bude konkurence jejich kobercům. Myslel jsem, že to jen zničí a bude pokoj, ale někde se dozvěděli, že tu budu fyzicky i já v roli vynálezce a chtěli mě zavraždit. To jsem nečekal!“
Klein si odplivl. „Udělal jsi ze mě vola, Lesembiére. To se mi hodně nelíbí, ale dám ti poslední šanci. Protože jsem nesplnil úkol a neuchránil létající automobil, tak ti bude muset Komská královská pojišťovna vyplatit fakt velkou pojistku. Je to tak velká částka, že to nejspíš položí celou pobočku v Deutelském císařství, možná i na celém kontinentu. Nebudou moc šťastní a já přijdu o práci a budu potřebovat novou obživu. Ale předpokládám, že nebudeš mít problém se mnou založit společnost na kompresi elfích mumií. Však peněz teď budeš mít dost, viď?“
„Vždycky jsem chtěl mít legitimní obživu a parťáka, na kterého se mohu spolehnout.“
„Drž hubu.“ Klein mrštil Lesembiéra do vozu a začal si nabíjet magrev. „Ještě tu nejspíš nějací Afšářani zbyli, tak se drž za mnou a nezkoušej žádný triky. Osvobodíme cestující a budeme za hrdiny. To aspoň trochu smaže kaňku na mém životopise za nesplněný úkol. A teď mi dej loknout té tvé brandy.“
„Já myslel, že tvým heslem je zdravý životný styl?“ Provokace se zdála být Lesembiérovi vlastní. Placatku však bleskově podal.
„Dneska se moc zdravě necítím.“ Klein se napil a placatku schoval do kapsy.
Lesembiér nad tím pokrčil rameny a sebevědomě následoval Kleina zpátky do předních vozů. Nedokázal se zbavit vítězného úsměvu na tváři. Nejenom, že se mu povedlo, dle zadání Deutelské tajné služby, narušit ekonomické pronikání Komského království na kontinent, ale jako bonus s Kleinovou pomocí zlikvidovali Afšárskou rozvědku v jejich vzdáleném teritoriu. A ještě bude dál spolupracovat s asi nejschopnějším bojovým specialistou, jakého kdy střetl.
Jak říkají Saračtí: ‚Život je krásný.'

Autor: Lukáš Kos
Název: Revoluční prototyp
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Lukáš Kos (*1989) pochází z Brna. Vystudoval filmovou vědu na FF MU, je organizátorem soutěže Spisonátor a pracuje jako knihovník. Když má čas, zvedá těžké železné věci. V roce 2020 získal čestné uznání v soutěži Můj svět, načež se opojen úspěchem vrhl do intenzivní tvorby. Píše hlavně fantasy s důrazem na humor, ale nevyhýbá se ani hororu či sci-fi. Vyšly mu povídky v antologiích Nejlepší detektivní povídky roku 2021 (2022), Převeď mě (2022), Kdysi v zimě (2022), Monstra CONiáše (2022) a časopise Pevnost (10/2022). Je finalistou Tovaryšů kalamáře (2021), Daidala (2022) a umístil se na 3. místě v soutěži Vidoucí (2022). Sardenské legendy jsou jeho první velkou výhrou. Pověst praví, že jakmile se dozvěděl výsledky, radostí zapomněl na smažící se tofu na pánvičce a kouřem zamořil celý byt.