RECENZE: Marie Domská, Sivá krev

To, že elfové nejsou jen samé sluníčko, mír a láska, nám ukázalo mnoho autorů. Ať už vezmeme Salvatoreho Drizzte, temné elfy v Marvelu, Total War, Elden Scrolls, Warhammeru nebo ve strategii Heroes of Might and Magic VII. Všude tam jsou vyobrazováni jako bytosti s tmavou nebo naopak velmi světlou až bílou pletí, tmavými vlasy a nejlépe fialovýma očima. Obvykle mají rádi tmu a pohybují se v podzemí nebo jeskyních. Aby toho nebylo málo, tak většinou to jsou záporáci, v tom lepším případě antihrdinové. Do tohoto pěkného, úhledného a mírně emo balíčku letos přihodila svůj pohled i česká autorka Marie Domská.

Můžete ji znát z českých literárních soutěží. Zúčastnila se hned několika a umístila se různě v intervalu od pátého až po první místo. Pro čtenáře Sardenu je její jméno spojeno i s třetím ročníkem Sardenských legend, kde skončila čtvrtá se svou povídkou Záchranná mise. Její tvorba, většinou kratšího rozsahu, vycházela v nejen v časopisech, ale i ve sbornících. Sivá krev je její první samostatně vydanou knihou a rovnou se jedná o román. Bohužel, tak jako většinu českých autorů ji psaní neživí – Marie Domská pracuje jako učitelka anglického jazyka na střední škole a věnuje se nehtovému designu.

Román vydalo nakladatelství Host, které si také v Brně připravilo křest. Těšila jsem se, protože křty jsou skvělou příležitostí k propagaci knihy a setkání fanoušků fantastiky. A prostor kavárny knihkupectví Dobrovský na České mám moc ráda. Nadšení ale velmi rychle vystřídalo zklamání. Nechci tvrdit, že jsem očekávala davy, ale poloprázdný prostor mě až zarazil. Většinu zúčastněných tvořila rodina a známí autorky. Téměř nikdo další. Celá akce ale proběhla moc hezky. Autorka hýřila úsměvy, moderátor jí položil pár otázek, byl přečten krátký úryvek a pak se otevřelo víno a Sivá krev se pokřtila. I přesto to celé ve mně zanechalo nenechavý pocit. Dávají vůbec smysl křty mimo velké akce jako Svět knihy, ComicCon nebo Festival fantazie, kde je alespoň nějaká šance, že se tam objeví jiná sociální bublina než ta vaše? Bylo mi to vlastně i líto. Kde se teda sakra stala ta chyba? Že by špatná propagace ze strany Hostu? Malý dosah? Netuším. Každopádně na konci jsem si odnesla podepsaný výtisk  se střízlivým rozsahem. Obálka je opravdu hezky vyvedená, ale to je pro Host docela typické. Asi jsem ještě neměla od nich v rukou titul, která by se mi nelíbila po vizuální stránce. Těšit se můžete na paperback a při rychlém prolistování vás do očí určitě ťuknou dva odlišné fonty. K čemu slouží zjistíte ihned, jak začnete číst.

Marie Domská se pokusila vytvořit temný svět, který se až nápadně podobá tomu, co obývá Drizzt. Také tam mají hlavní slovo ženy a je vytvořen matriarchát, kde muži slouží a na jejich názor se nikdo neptá. Elfové žijí v podzemí, mají šedavou kůži a jejich oči bývají světlé s hadími zorničkami. Posvátným zvířetem není pavouk jako v případě Drizzte, ale had, ztělesněním kruté bohyně Sassess, kterou uspokojí jen oběti dalších elfů. Jsme svědky iniciačního rituálu, v němž se v rámci přechodu mezi dětstvím a dospělostí siví elfové vydávají na povrch pozabíjet co nejvíce světlých kolegů. Esmedillova cesta se poněkud zvrtne a díky zradě skončí v péči krásné elfky Yefriniel. Autorka sáhla již po docela ohraném motivu. Esmedill je vychováván jako korunní princ, dostane se mu toho nejlepšího výcviku s chladnými zbraněmi a cvičí se také ve zdokonalování svých magických schopností. Vyrůstá obklopen permanentním, lepkavým zlem. A i přes to sledujeme cestu k nápravě a prozření. Je pravda, že tomu hodně napomůže jeho babička, která ještě před jeho odchodem na povrch zaseje semínko pochybností, a celý proces dokoná Yefriniel a vyslechnutí legendy o Serphenishiel. Esmedillovy kroky vedou do (jak jinak) Mlžných hor, kde se dané proroctví naplní. A jak se říká, domov je tam, kde je vaše srdce, tak Esmedilla nenapadne nic lepšího, než se vrátit do hlavního města sivých elfů a přesvědčit své příbuzné, aby se do Mlžných hor vrátili s ním.  Návrat do Tsechelliesu vyvolá opravdové pozdvižení, které je ale ničím ve srovnání s tím, co bude následovat.

Pořád si nejsem jista, jestli celkové koncipování knihy je šťastné. Neobsahuje kapitoly, což minimálně pro mě byl problém. Jsem zvyklá dočítat, kapitoly pro mě hrají roli předělovací, ukončovací. Vlastně něco jako střih ve filmu nebo dějství v divadelní hře. Místo toho zcela nezáměrně plní funkci kapitol střídání perspektivy vyprávění. Ta méně častá je vyprávěna samotným Esmedillem, v „přítomnosti“, kdy došlo k nějakému střetu s nepřítelem. Esmedill s někým putuje a vůbec netušíme, proč jejich druzi zahynuli. Esmedill souputníkovi vypráví svůj životní příběh a skrz jeho vyprávění se dostáváme do přítomnosti, takže se nám dostane vysvětlení, co se vlastně stalo a bezejmenný získá jméno. I přesto, že jsem tyto skoky začala chápat jako jakousi formu kapitol, zezačátku mě to naprosto neuvěřitelně rozptylovalo. V okamžiku, kdy jsem se začala začítat, bum, přišlo přerušení v podobě Esmedillovy ich-formy. Dokonce jsem se přistihla, že ty pasáže přeskakuji a musela jsem se hlídat, abych je opravdu poctivě četla. Co kdyby to náhodou nebyl jen estetický záměr autorky, ale ve výsledku to mělo nějaký hlubší smysl se závěrečným wow efektem.

Dost mě mrzela i nevyváženost dějové linky. Přemýšlím, co autorku vedlo k tak detailním popisům soubojů. Mít popsaný každý sek či úkrok stranou není vždy dobrý nápad. A když je toho mnoho, tak je riziko, že čtenář udělá to, co já – přeskočí na konec, aby se jen dozvěděl, jak to celé dopadlo. V úvodu se autorka navíc s rozkoší proplétala skrz jeskyněmi na povrch téměř šedesát stran. Tento úmorný proces se rozhodně dal zkrátit na polovinu a těch 30 stran mohla věnovat podrobnějšímu popisu proměny Esmedilla. V mých očích jeho proměna prostě uvěřitelná nebyla a pořád mi z toho vycházel privilegovaný fracek, který revoltuje vůči establishmentu. Kdybychom odstranili všechny popisné části, tak nám zůstanou ploché postavy, ke kterým necítíte žádné sympatie a kvůli rozsáhlým popisům o nich vlastně nic nevíte.  Vlastně ani pořádně nevíte, jak vyslovit jejich jména, protože pod záplavou sykavek se usyčíte k smrti. Navíc, kdyby navazování vztahů mezi nepřáteli šly v realitě stejně rychle a snadno jako v Sivé krvi, pak by nebyly žádné konflikty a všichni by byli přátelé. A děj? Defacto to je variace na Tam a zase zpátky. Sice byl pokus ještě o zpátky, ale ten se ztratil někde ve větru.

Je to škoda, protože antihrdinů tohoto ražení v české fantastice moc není. A díla spadající do subžánrů dark fantasy se dají spočítat na prstech jedné ruky. Chápu motivaci autorky příběh vměstnat do jednoho dílu a nepokoušet se udat vícedílnou sérii. Myslím si ale, že natáhnout, když už ne o strany, tak aspoň o díl, by příběhu hodně prospělo. Přitom  povídky opravdu umí a vždy se mi dobře četly, proto jsem se na Sivou krev opravdu těšila. Ale jak už jsem jednou říkala, s prvotinami je vždycky potíž. Marie Domská v rozhovoru pro Host ale slíbila, že jsou v plánu další knihy. Nezbývá jen doufat, že se povedou o něco lépe, protože tahle autorka opravdu psát umí.

Sivá krev
Marie Domská
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2023
Počet stran: 341
Provedení: brožovaná
ISBN: 978-80-275-1587-5
Cena: 399 Kč