ROZHOVOR: Jiří Mikulík

Letos vychází závěrečný díl gamebookové série Gabriel Knoxx a při té příležitosti jsem si s jejím autorem popovídal o tomto díle i celé sérii. Upozornění, text obsahuje drobné spoilery z prvních pěti knih série.

Zkoušel jsem si vygooglit, kdo je Jiří Mikulík a úplně moc se mi to nepodařilo. Řekneš nám něco o sobě?

Narodil jsem se v Jeseníku na Moravě, ale žiju v Teplicích. Sem jsem se vlastně přiženil, s manželkou jsem se potkal na studiích v Olomouci. Jsme oba chemici a uplatnění v Olomouci nebylo příliš dobré, takže jsme se rozhodli, že se vrátíme do průmyslové oblasti. To bude asi patnáct let.

Pracuju teď momentálně pro poměrně velký korporát v oblasti obalového průmyslu, kde dělám byznys development a technickou podporu pro zákazníky. A jsem spokojenej, po řekněme asi deseti letech strádání, protože jsem hledal práci v roce 2008, což byla poměrně velká finanční krize, kdy hledala práci spousta lidí a bylo těžký najít něco rozumnýho. Takže jsem v podstatě technik.

V tvé tvorbě je analytický, systematický přístup docela cítit, stejně jako z tvých analýz Lone Wolfa. Takže vlastně nic literárního, gamebooky jsou pro tebe čistě koníček.

Jo jo. Když už zmiňuješ gamebooky. Já jsem se s nimi setkal na základce, kamarád mi půjčil Oheň na vodě. Pak jsem zjistil, že v nějakým malým kiosku s časopisy měli i gamebooky. Měli tam Kaltské jeskyně a zjistil jsem, že to je série.

Na střední škole jsme dali dohromady skupinu, se kterou jsme začali hrát Dračí doupě. No a u něj jsme zůstali doteď, stále se scházíme jednou za měsíc, za šest týdnů a hrajeme. Kluci v mým věku, to znamená že mají rodiny a tak, ale vždycky se prostě nějak utrhneme a sejdeme se v rodném Jeseníku. Já funguji jako vypravěč, pán jeskyně. A ve světě, ve kterém už dvacet let hrajeme, se odehrává i Gabriel Knox. Je hodně propracovaný, jako základ pro knižní sérii má obrovský potenciál, vymýšlet něco nového v podstatě nedává smysl.

Z gamebooků jsi tedy začínal Lone Wolfem a je cítit, že to je takový tvůj love brand. Kolik knížek z té série máš vlastně doma?

Lone Wolf je moje úplná srdcovka. Mám kompletní staré vydání, to je patnáct dílů. Pak všechno, co vydalo Mytago, chybí mi myslím jen poslední, dvacítka. Ony ty pozdější díly dost postrádají na kvalitě, s některýma věcma se úplně neztotožňuji. Je to pro mě už těžší je číst, v mém věku.

A ještě jsem si koupil Definitive edition, co vydává Holmgard press. Prvních dvanáct dílů, tzn. Kai a Magnakai. To je něco neskutečného, co s tím udělali: řemeslně nádherně zpracovaný knížky, krásný mapy. Upravili nějaké věci, které mi vadily. Jak jsi zmiňoval rozbory Lone Wolfů, co jsem psal, tak v nich vytýkám dost věcí, které jsou v Definitive edition opravené. Jsem z toho nadšený, ale zatím jsem na to neměl čas, asi se k tomu dostanu až konečně dokončím tu svoji dlouholetou ságu. Tvořím deset let v kuse a už je to docela náročný.

A kdy jsi vlastně dostal poprvé nápad udělat si svou gamebookovou sérii?

Měl jsem dvě období. První bylo na základce, kdy jsem byl Lone Wolfem tak fascinovaný, že jsem napsal dva gamebooky do sešitu. Teď někdy jsem je našel a samozřejmě úplná katastrofa. Ale to bylo součást doby. Pak to usnulo, přišla střední škola a byly jiné starosti. Ony i gamebooky v té době docela usnuly.

Druhé období začalo 2014, kdy jsem začal psát Zázračnou kněžku. Rozhodl jsem se rok předtím. Mytago v té době vydávalo Lone Wolfa a já jsem na to koukal a říkal jsem si: Já jsem vždycky chtěl napsat knihu. Na román nejsem literárně řemeslně zdatnej. Napsal jsem nějaké povídky a možná ani nebyly špatný, ale prostě jsem se necítil na román. No a gamebook jsem chtěl taky napsat, tak proč bych to nezkusil?

No dobře, napíšu jeden gamebook a to bude k čemu? Řekl jsem si: Ne, když budu něco tvořit, tak to prostě musí něco být. Nadesignoval jsem si sérii o Gabrielu Knoxovi, v podstatě už od začátku jako osmidílnou ságu. Od začátku jsem v hrubých obrysech věděl, co v každé knížce bude. Začal jsem psát v roce 2014 a dva roky na to v 2016 první dvě knihy vyšly.

Když se podívám na časovou osu, tak 2011 začal vycházet znovu Lone Wolf, ale nic jiného nebylo. I dneska legendární Rytíř černého slunce vyšel až rok po Zázračné kněžce. Jak moc odvážné tehdy bylo napsat vlastní gamebook?

Taková komplexní otázka. Chtěl jsem napsat gamebook, který se mně osobně bude líbit. Lone Wolf, přestože je dobrej, má spoustu nedostatků. Nestíhá dnešní dobu, spousta věcí je již přežitých. Joe Dever má fantastický styl psaní, dokáže ve dvou větách vystihnout přesně to, co potřebuje. A proto jeho gamebooky mají šmrnc.

Ale to už prostě nestačí. Technická stránka gamebooku je taky důležitá, protože to není jenom kniha, je to hra. Pokud to někdo myslí seriózně a chce si ji opravdu zahrát, tak mu vadí, že prostě někdo nad tím nepřemýšlel a použil příliš těžkýho soupeře, kterej nejde překonat.

No, a když to napíšu, budu na tom rok dva pracovat, chtělo by to i vydat. S první knihou jsem šel za Mytagem. Pracoval jsem na ní dva roky. Můžu říct, že jsem ji opravdu velmi, velmi podrobně testoval. Technicky jsem ji odladil, aby vše sedělo. S textem jsem si hrál strašně dlouho, odstraňoval chyby, protože jsem věděl, že šance bude jenom jedna.

No a pan Reiter se rozhodl, že to nevydá. Snažil se mi vysvětlovat, jak bych to měl udělat jinak. Nicméně já měl představu pro osm knih. Možná nevěřil, že celou sérii napíšu. Že skončím u první knihy a nazdar, to je poměrně typický. Dnes už Mytago asi má finanční polštář, ale tehdy to dělala parta nadšenců, nechtěli do toho jít, vydání knihy stojí třeba i statisíce.

Proto jsem si knihu vydal sám na sebe. A vlastně mi to takhle vydrželo až do posledního dílu. Mám ilustrátora Honzu Kordina, kterýho jsem oslovil na začátku a byl jsem nadšenej do jeho tvorby. Mám grafičku na obálku Alenu Kubíkovou, ta je fantastická. Oba se mnou vydrželi až do teď. A našel jsem si tiskárnu, ve který se dá vytisknout i relativně malé množství.

Nyní už mám navázaný obchodní vztah právě s Imagem, s panem Reiterem. Objednají si pár desítek knih ode mě a pak to prodávají ve svém eshopu. Tohle už funguje nějakou dobu, k oboustranné spokojenosti.

Dneska už nám to tak nepřijde, protože máme Kickstartery a Startovače, ale jak to tehdy bylo, vydat knihu sám na svůj náklad?

Bylo to úplně jednoduchý. Startovač už vlastně fungoval nebo i Kickstarter. K tomu, aby ten projekt byl úspěšný, je potřeba udělat dost práce. Mělo by tam být i nějaký videjko, což já bych nezvládl. Nevím jak by to dopadlo.

Já jsem si pak zjišťoval, jak bude tisk knihy vypadat cenově. A prostě jsem to všechno zaplatil. Vzal jsem to tak, že holt je to investice. Věřil jsem tomu, že ty knihy jsou dostatečně dobrý na to, aby se vrátily aspoň peníze, který do toho dám. Když vydávám nový díl, tak první náklad je sto kusů. Dohromady s ilustracemi a obálkou to klidně vyšplhá na šedesát tisíc.

První dva díly jsem zaplatil ze svého a pak už se začaly peníze vracet. Nechávám si je na zvláštním účtu a z něj pak financuji další knihy. Dnes jsem v plusu. Není to nějak závratná částka, ale já to beru jako úspěch.

Říkáš, že jsi chtěl napsat gamebook, který se ti bude líbit a tak se nabízí otázka: líbí se ti?

To je dobrá otázka a ptá se mě na to dost lidí. Dneska se mi Zázračná kněžka nelíbí. Já jsem to začal psát v roce 2014, dneska je rok 2025, za tu dobu jsem samozřejmě vyzrál. K tomu textu jsem hrozně kritický. Zázračná kněžka by si zasloužila přepsat. Ale to se nedá udělat, prostě knihy vyšly tehdy a už neodmyslitelně patří do série. To jedině, že bych se rozhodl taky udělat nějakou Collectors edition, že to dám třeba do pevné vazby.

S technickými aspekty knih jsem ale spokojenej. Tady v tomhletom mi přijde, že mám možná dar od boha. Když designuji knihu, všechno klapne, skoro nic nepředělávám. Při testování dobrodružství zjišťuji, že jsem to trefil na první dobrou.

Dal jsem si za cíl, že každá z knih by se měla dát dohrát s nově vytvořenou postavou a vždycky to tak bylo. V postupujících dílech, hlavně v posledních třech, je to fakt těžký. Čtenář už musí znát knihu velmi dobře, aby s čerstvou postavu dospěl k zdárnému konci, ale technicky to možné je. A není to ve smyslu, že potřebuji všude hodit šestky. Což osobně považuji za velkej úspěch, kterej je vlastně skrytej, protože on to asi nikdo neocení. Že by to takto někdo hrál, leda když někdo bude hrát iron mana nebo něco podobného.

Moje knihy jsou dost nelineární. Když si je čtenář přečte za nějakou dobu znova, má možnost najít věci, které předtím neobjevil. Teď po letech mi říkal kolega v práci: já tu knihu mám pět let doma a teď můj syn říká nějakou věc v první knížce a já jsem to tam v životě nenašel. A tohle mě těší ze všeho nejvíc, takové reakce. Jsou vlastně nadšení z toho, kolik obsahu knihy mají.

Vraťme se ještě k první knize. Tak jsi vytisknul sto knih a jak se teďka lidi dozvědí, že si ji mají od tebe koupit?

Začátky byly samozřejmě těžký. Udělal jsem si stránky na Facebooku. Nevím přesně, kdy vznikla skupina Gamebooky, tam jsem se samozřejmě okamžitě přidal. Tehdy nebylo zas tolik možností, dneska už je to lepší. Třeba vůbec nejsem na Instagramu a myslím si, že to je zrovna pro gamebooky skvělá platforma. Mám webovky, které si obhospodařuji sám. Ty by taky chtělo předělat, ale prostě to už by musel někdo udělat.

Vydal jsem knihu a do pár dnů přišla první objednávka, někdo to na Facebooku objevil. Myslím, že to byl Ivo Dienelt. To byl úplně první člověk, co si pamatuju, co si koupil mou knihu. No a nějak se to lidi začali dozvídat a najednou se to prodávalo. Já jsem to vydal v březnu a na Vánoce jsem vydal druhou knihu.

Fakt, že šlo hned navázat další knihou, byl zásadní. Vydat jednu knihu je prostě velmi těžký, protože člověk má pořád jenom tu jednu knihu i za rok. A to si myslím, že je důležité pro všechny spisovatele, prostě musí počítat, že prorazit první knihou je strašně malá šance. Podle mě musejí psát a psát a vydávat další a další knihy, protože je dost velká šance, že prostě ta vlna, kde se to zlomí a autor začne být známý, může být až u čtvrté, páté, desáté knihy.

Joe Dever vydával dvě knihy za rok. To byl úplnej masakr. A to si myslím, že strašně pomůže. Kdyby napsal jenom Útok ze tmy a nic na to nenavázal, neprodá nic.

Jak se takový gamebook píše? Jak dlouho to trvá?

První knihu jsem tvořil dva roky. Napsal jsem si úvodní příběh. Zastávka v Ardenu, to je první město, měl jsem to navržený, měl jsem ho z Dračáku. A začal jsem psát. A začal jsem zjišťovat, že to takhle nemůžu psát z patra. Já potřebuju nějaký systém, kde to budu mapovat, kolik sekcí jsem použil. A který sekce jsem použil. Strašně rychle jsem narazil na to, že v tom mám chaos.

Proto jsem si vytvořil soubor v Excelu, kde mám podmíněným formátováním udělanýho pavouka. Když použiju nějaký číslo, tak se mi to zaškrtne v seznamu, abych ho nemohl použít znova. Tohle funguje perfektně a vlastně jsem si tím kreslil mapu. To mi vydrželo až doteď.

Není to jenom o psaní textu, je to hodně o pečlivé tvorbě a plánování dopředu. Postupně mi vznikal další soubor. Nazval jsem si ho technický soubor, například Drakobijec – technický soubor. No a tam si píšu nové mechaniky, jak fungují a proč jsem je tam dal. Jsou tam vypsané skryté sekce nebo skryté předměty. No a pak tam je taková osnova, mám tam jednotlivé úseky gamebooku a k tomu je přiřazený odhadovaný počet sekcí. To se pak samozřejmě profiluje, když někde přidám pár sekcí, tak zase někde musím ubrat.

Ve svých knihách jsem chtěl mít herní prvky, aby to byla hra. A musí být napínavá, aby to nebyl auto win pro někoho nebo aby to nebylo frustrující pro někoho jiného. Musí tam být pocit toho, že člověk může selhat.

Na tohleto rovnou navážu. Já tvé knihy začal hrát rovnou se čtyřma postavama a ve čtvrté knize jsem musel jednu z nich ukončit, protože build měla špatný, udělala pár špatných rozhodnutí a už to za ni bylo nehratelné. Jak se tvoří série, balancuje obtížnost, zásluhy, jejichž počet narůstá. Jak se designuje tohle?

Na to mám třetí soubor.

A jmenuje se Gabriel Knox - technický soubor (smích).

Ne, ale už nevím, jak se jmenuje, asi Přehled gamebooků. Tam mám informace ke všem dílům. Jednička byla jasná, je potřeba dát dohromady hlavního hrdinu se zázračnou kněžkou. V druhé knize bylo nalezení informace, že se něco děje. A věděl jsem, že se bude odehrávat uprostřed zimy, což mi přišlo hrozně fascinující. Tohle bylo rozhodnutý dopředu.

Pak Dračí hrobka. Události se daly do pohybu, začali se najednou objevovat Prvorození draci. Plán byl vytvořit ultimátní zaklínadlo, který lidstvu, který tahá za kratší provaz, dá proti nim nějakou páku. A k tomu potřebují dračí kost, takže to je ve třetí knize.

Další knihy byly o tom, že kromě Zázračné kněžky existují ještě další čarodějové. Takže byl úkol jednoduchej, prostě najít prvního čaroděje, druhýho a třetího, dát je všechny dohromady a pak bude finále. Ono to nakonec dopadlo trošku jinak, než jsem to úplně zamýšlel, protože příběh se sám vyvinul, ale základní skelet se zachoval.

Zásluhy jsem plánoval dopředu, včetně řetězce zásluh (člověk ji sežene ve druhé knize a naváže na ni v páté). Tohle jsem měl vytvořený dopředu a ony už pak vlastně automaticky zapadaly do příběhu. Musel jsem si to promyslet, aby zásluhy byly zásadní. Aby mohly mít přímý dopad na ukončení příběhu. A v tom si myslím, že je největší kouzlo. Až bude čtenář knihy trochu znát, tak si může vybrat postavu, nějaký archetyp a říct si: Já bych chtěl jít tady touhletou linkou a mít tu zásluhu a potkat tyhlety cizí postavy.

Na který díl jsi nejvíc hrdý?

Jo, to je těžká otázka. Ale pokud bych měl odpovědět, tak asi na pětku. Počáteční bod: Bašta. Konečný bod: Vilaron. Mezi tím je celá mapa a tam můžeš tvořit. Na druhou stranu, každá kniha má něco do sebe.

A který ti dal nejvíc zabrat?

No nejvíc zabrat mi dal samozřejmě ten první. To jsem zapomněl zmínit. Já jsem zahájil tvorbu gamebooku, kde mělo být 350 odkazů. Tehdy jsem to řešil se svým dvorním beta testerem, což byl můj bratr. A on říká: „Nemůžeš mít všechno stejný, jak má Lone Wolf. Prostě nemůžeš mít 350 odkazů, udělej aspoň 400.“

Ale já jsem ji už měl napsanou! První knihu jsem napsal na 350 herních sekcí a pak jsem 50 dalších přidělával. A to je masakr, to je prostě masakr. Udělal jsem tam spoustu chyb, který jsem pak musel vychytat.

A pak ještě poměrně komplikovaná byla sedmička, Pevnost démonů. Protože to je dungeon. Pevnost samotná je strašně nelineární a dá se tam vlízt několika různými způsoby. Jsou tam různý spojovací chodby, můstky s jinýma sekcema, kam mohl člověk přijít z jiných stran, a to nadesignovat, aby to sedělo, bylo docela obtížný.

Když se podívám třeba na šestou knihu. Vyšla v roce 2021, má na Databázi knih čtyři hodnocení a jeden komentář. Ve stejné době vyšly Havarrské kobky od Jirky Zahradníčka, který má dvacet hodnocení a třináct komentářů. Navenek to může vypadat, že už ty knihy lidi nečtou. Pak se tak trošku nabízí otázka, co tě motivuje psát dál?

To mě vůbec netrápí. Já jsem člověk, kterej když si řekne, že něco udělá, prostě to udělá. Přes to nejede vlak, ta série vyjde.

Těch osm knih jsem porovnával s Lone Wolfem, dvacet knih ve třech sériích, včetně New order to je celkem třicet dva knih. No tak já budu takovej stříbrnej, dám si jich jen osm, to bude úplně v pohodě. No a ono to prostě není v pohodě. Je to strašný. Já asi nějakou dobu psát nebudu, až to dokončím, protože si potřebuju odpočinout.

Ale jsem přesvědčenej, že Gabriel Knox nebudou jedinými gamebooky, který napíšu. To je vlastně nová informace, to ještě nikdo neví. Já chci z Gabriela Knoxe udělat brand. Pro mě nemá žádný význam vymýšlet úplně jiný svět nebo psát třeba science fiction. Mně se líbí high fantasy.

Svět má dva kontinenty. Gabriel se pohybuje na severu. To je strašně malá část světa. Severská města jsou v podstatě docela nezajímavý z hlediska ekonomického, obchodního. Nikoho na jihu tahle část nezajímá, to jsou prostě nějací Seveřani. Civilizace tam je dál. Ten svět má tolik co nabídnout, že je úplně nesmysl použít něco jiného.

Ale už nepůjdu do takhle masivní série. Optimálně bych to viděl na trilogie. Nechci dělat samostatný gamebooky, to nevnímám jako povedené médium. On pak musí být strašně velký, něco jako Rytíř temného slunce. Ale i tak, kniha je přečtená a tím to hasne a mně se prostě líbí, když je to série. Když ji čtenář začne číst a ví po přečtení knihy, že vyjdou další dvě.

Právě ti vychází závěr série, zkus naše čtenáře nalákat, na co se můžou těšit.

Kniha se jmenuje Drakobijec, takže je asi docela jasné, k čemu to směruje. Řekl bych k tomu jednu věc, která je svým způsobem logická, ale asi ne každýho to hned napadne: závěrečný souboj s drakem není závěrečná pasáž knihy.

Hráč během putování všemi knihami udělal setup světa na základě svých rozhodnutí. A podle toho se pak situace vyvine v závěrečném díle. Já bych řekl, že osmá kniha bude odměna pro hráče, kteří hráli všechno. Ta kniha je tady od toho, aby jim to vrátila.

Tohle je asi největší devíza. A není to jako jenom, že prostě v textu zmíní, že se něco jako stalo a vlastně ve finále to skončí stejně. Kniha má víc konců a řekl bych, že některé jsou i překvapivé. Tohle všechno mohl hráč ovlivnit, někdy i hodně brzo, třeba v prvních třech knihách. Teprve teď se vlastně dozví, že to rozhodnutí, který udělal, vlastně způsobilo toto.

Jo, koupils mě.

Myslím, že čtenáři nebudou zklamaní. Samozřejmě kniha je dost specifická. Snažil jsem se to psát poctivě a abych měl dost prostoru, přidal jsem sto sekcí. Pak jsem zjistil, že to stejně nestačí, takže jsem začal tvořit bez omezení a vlastně to dolezlo k počtu 580. Tak jsem to zaokrouhlil na 600. Přesto se může jevit, že příběh není dlouhý. To je tím, jak je extrémně rozvětvený. A znovuhratelnost je samozřejmě obrovská, i pro stejnou postavu.

A taky to zabralo vlastně o rok dýl, než jsem plánoval. Původně jsem to chtěl vydat už předloni, ale to fakt nešlo. Doufám, že čtenáři mi to prominou a že nebudou zklamaní.

Nabízí se ještě jedna otázka, přemýšlel jsi o lokalizaci do jiných jazyků?

Přemýšlel jsem nad tím hodně. Je to věc, kterou bych chtěl udělat, ale nevím jak ji uchopím. Tohle už nezaplatím, tady to budou statisíce. Chtěl bych to, protože si myslím, že to může oslovit všechny všechny fanoušky Lone Wolfa, kterých je mraky. Možná oslovím nějaký lidi, abych vůbec zjistil, co a jak udělat, jakou mám šanci. A uvidíme.

Takže pokud tento rozhovor čte někdo, kdo se vyzná ve vydávání knížek v angličtině, má ti napsat.

Jo, přesně tak.

Na závěr mám poslední otázku: jako už vlastně veterán, co bys doporučil nově začínajícím autorům gamebooků.

To je jednoduchá otázka a má poměrně složitou odpověď. Napsat gamebook nemusí nutně být tak složitý, jak to vypadá. Ale co si myslím, že je hodně zásadní: je potřeba mít disciplínu. Pokud chce někdo napsat gamebook, musí to myslet vážně. Přijít jenom s nápadem a prostě jdu jako něco zkoušet, to fungovat nebude. To ještě možná jde u nějakých povídek, že člověk zkusí psát a nějak to dopadne.

U gamebooku musí mít autor nápad a ten technicky zpracovat a udělat přípravu dopředu. Nepodcenit přípravu, to je zásadní rada u psaní gamebooků. A taky si udělat nějaký systém na sledování odkazů, ale to není moc složitý. Na svých stránkách mám tři krátké články, Jak napsat gamebook se to jmenuje, tam popisuju, jak to dělám já.

Moc děkuju za tvůj čas a popřeju ti, ať se daří prodej poslednímu dílu, ať to zaplatí všechny další trilogie, které máš v plánu.