RECENZE: René Vaněk, Kovové nebe

Znáte literární žánr zvaný biopunk? Jedná se o subžánr science fiction, který se zaměřuje na svět, ve kterém biotechnologie a genetické inženýrství hrají klíčovou roli. Tento žánr si často klade otázky ohledně etiky a důsledků lidských zásahů do genetického kódu a života obecně. Biotechnologie a genetické inženýrství tu hrají velmi důležitou roli, daný svět je často zobrazen jako dystopie, kritizující společnost, politiku a etiku ve spojení s technologickým pokrokem a jeho vlivem na lidskost.

U tuzemských autorů jde o žánr poměrně novátorský, věnoval se mu například Josef Pecinovský v Plástvi jedu či Eva Hauserová ve své sbírce povídek Hostina mutagenů.

A o čem tedy Kovové nebe René Vaňka vlastně je? O zdánlivě obyčejném týpkovi, co se jmenuje Theo, žije pod Kovovým nebem v technologicky vyspělém, ale morálně zkaženém městském státě Tyfu. Tenhle  chlápek se sice na první dobrou jeví jako obyčejný, to by ale nesměl v utajení pracovat pro monstrózní korporaci SVS a být biotechnologicky superupravený a takřka nezranitelný.

Jeho technicky vylepšená a takřka nezničitelná tělesná schránka je však na první pohled skrytá a umožňuje žít hlavnímu hrdinovi zdánlivě obyčejný život. Theo si tak užívá nezávazného vztahu se svou nekomplikovanou přítelkyní Sárou a sní o své mnohem sofistikovanější kolegyni Alici, kromě toho rád paří počítačové hry, okusuje hořkosladké orchideje a sleduje krvavé televizní show. V práci řeší zdánlivě banální kriminální kauzy a žije si vcelku spokojeně. Jenže pak se objeví pan Zázračný - přízrak ve skautské uniformě a s poirotovským knírkem, který děsí samotné nejvyšší vedení SVS. Umí nepozorovaně procházet zdmi, krade elektronické i jiné dokumenty, ale dokáže zmasit i k boji vyvinutého ramba. Bere si, co potřebuje a mizí stejně nevysvětlitelně, jako se zjevuje. Nepolapitelný Skautík dělá vrásky nejen ředitelce SVS, ale také našemu hlavnímu hrdinovi, který se záhadnému přízraku pokouší spolu se svým přítelem dostat na kobylku.

Autor rozhodně čtenáře nedrží za ručičku a po hlavě ho vrhne do děje v bizarním, nechutném, a přesto velmi působivě vystavěném světě. Hemží se to tu bezdomovci, různými typy podlidí a výborně popsanými biotechnickými vychytávkami. Řada postav působí svým chováním a mnohými zvyky (a zlozvyky) až karikaturně, což však nepůsobí nechtěně křečovitě, ale jako nedílná a zcela normální součást autorem vyfabulovaného světa.

Ačkoliv je zdejší tyfský makrokosmos příjemně zalidněn, díky živě působícím prokresleným postavám jsem neměla pocit přelidnění, ani problém si všechny hlavní i vedlejší postavy zařadit. Kdo by taky zapomněl na jména jako hraběnka Inkontencie von Paperlapap či umělce jménem Ego Věc. Slovní hrátky týkající se nejen jmen hrdinů, ale i svébytných místopisných pojmenování či názvů biotechnologických vychytávek působí naprosto účelně. A pokud by se čtenář přece jen ztratil či váhal, co si pod daným termínem představit, nabízí mu autor na konci knihy perfektně sestavený rejstřík, který budování zkaženého tyfského světa ještě dokresluje.

Tahle knížka rozhodně není pro každého, ale užijí si ji hlavně čtenáři „divnoliteratury“, sci-fisté a určitě hororisti, protože svět uzavřený pod Kovovým nebem je drsný, krvavý, nemilosrdný a bizarní.  Autor se nebojí vyráchat čtenáři čumák v potocích pravé či umělé krve, plazmě nebo výkalech. Ukáže mu, kam až může lidský jedinec spadnout, na čem se může zdánlivě vlastní vůlí podílet. Pod ujetým a krvavým základním příběhem tu probublává množství filozofických otázek, které čtenáře nutí přemýšlet nejen o politice či morálce, ale i o ceně vlastní lidskosti.

Základní dějová linka jak z pohledu Thea, tak z pohledu pana Zázračného, je pak doplněna různými reportážemi ze života Tyfu, které tak příjemně a nenásilně doplňují představu, jak to si pod Kovovým nebem vypadá a jakým způsobem se tu lidé živí a baví.

Já bych tu žít nechtěla, i když Včeličku se stonožčím upgradem a hlasem Aťky Janouškové bych si určitě toužila alespoň půjčit.

Velkou devizou příběhu je nejen autorova bezbřehá biotechnologická obrazotvornost, ale i groteskní a karikující humor, který odlehčuje celkovou depresivní temnotu Tyfského státu ve státě.

Je to temné, rafinované a velmi, velmi čtivé. Pokud vám nevadí číst o násilí, zbožňujete černočerný humor a máte rádi svébytně propracované světy, bude pro vás Kovové nebe lahůdkou, kterou mohu jen doporučit. Vzhledem k tomu, že se jedná o první díl, očekávání jsou veliká a já doufám, že Fantom Print vydá co nevidět díl druhý, protože nutně potřebuji vědět, jak to se Skautem, Theem, Alicí a dalšími vůbec dopadlo.

Součástí knihy je i bonusová povídka Onachron, která až baudelairovským stylem popisuje krásu a hnus podzemí nacházející se hluboko pod městským státem. Setkáváme se zde s Morovou Cecilií, nádherným, leč smrtelným druhem polidštěné sasanky a s krysím králem. Krátký text mi dokonale sedl a já bych klidně uvítala i sbírku povídek inspirovanou různorodými obyvateli Tyfu.

Kovové nebe

Autor: René Vaněk
Vydáno: 2024
Nakladatelství: Fantom Print
1. vydání originálu: 2024
Počet stran: 320
Jazyk vydání: český
Autor obálky: Martin Kapošváry
Forma: klasická kniha
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-7594-155-8