RECENZE: Klaunagedon, sest. Kenneth W. Cain

Klaunagedon je sbírka o další hororové podivnosti, která k nám dorazila ze zaoceánského kulturního prostoru. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že cokoli odjede za velkou louži, už se nevrátí nikdy stejné. Třeba takoví klauni.

Děsiví klauni. V USA téměř mainstream. Patří někam vedle Jasona, Michaela Myerse (toho vraždícího, ne toho komika), vraha z Vřískotu nebo třeba Freddyho Kruegera. Klaun je ten, kdo vás v osmdesátkách na opuštěných předměstích lákal do dodávky na bonbony. A je to klaun, kdo je městskou legendou podobně jako u nás černá sanitka. Koneckonců ne bezdůvodně si TO vybralo klaunskou podobu. Klaun byl v USA součástí popkultury mnohem více než u nás. Byl na obalech cereálií, byl v kreslených i hraných groteskách, byl ubližovaný, zesměšňovaný, trestaný za svou existenci čistě pro zábavu a zároveň byl komercializovaný. Koneckonců nejslavnější americký klaun, kterého známe, je maskot McDonald’s… Není divu, že se z takovéhle postavy postupem času vyvinulo něco šíleného, co se světu chce pomstít čistě za svou existenci. Joker.

A to je vlastně problém, který s touhle sbírkou mám. Tedy ten hlavní. Kulturní základ. Naši klauni jsou totiž jiní. Schválně, na jaké české klauny si vzpomenete? Byl tu klaun Ferdinand, Cibulka, Kostička a pak Bolek Polívka, Boris Hybner a další. To máme dva prototypy klaunů a ani z jednoho se nemůže stát ten děsivý. Cibulka a spol. jsou dětští parťáci a svým způsobem učitelé. Jsou to postavy, které komickým způsobem řeší těžké životní rozhodnutí nebo pomáhají dětem s pochopením dospělého světa. Nejděsivější na Cibulkovi je doslova epizoda, kdy je školní kuchařkou :D což je ona nejděsivější postava našeho dětství. A klauni kolem Polívky a Hybnera zase navazují na tradici šašků, tedy moudrých postav, které jsou oblečené jako blázni, aby mohly ukazovat na směšnost světa kolem nebo švejkovat.

Pokud tedy jste vybavení tímhle historickým pozadím, je docela velká šance, že vám na většině povídek prostě nebude něco sedět. Nemáte prostě kontext. Na druhou stranu, pokud je vám třeba kolem dvaceti, je možné, že vám předchozí odstavec bude připadat jako blekotání starce nad hrobem vzpomínajícího na dávný středověk a pak si můžete klidně i desítky procent k pomyslnému hodnocení přihodit :D

Každopádně já se tu rozepisuju o klaunech a jejich pozadí a zatím jsem vlastně skoro nezmínil povídky a jejich autory. Klaunagedon je docela dobrý reprezentativní přehled toho, jak si dneska stojí ta nemainstreamová scéna hororových autorů v USA (s jednou výjimkou). Nenajdete v něm žádné slavné jméno. Většina autorů je mladších (nebo vypadajících mladší než já :D což mě děsí) s nějakými těmi nominacemi na různé ceny, působících na sociálních sítích. Mezi povídkami najdete, jak už to klasicky bývá, dobré i špatné, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že spousta z nich je dějově velmi průměrných, nebo by mohly být mnohem lepší, pokud by nápady dostaly víc prostoru.

Pokud například čtete hororového Švandrlíka, tak spousta těchhle klaunských povídek používá stejný přístup… normální život a v posledním odstavci… BUM je tu klaun. Opravdu vybočují hlavně ty, které se odvážily jít do úplného absurdna a tak nějak opustit kulisy našeho světa. Třeba už titulní povídka Prázdní roní bílé slzy, která nás zavádí do podivného světa, kde vám nesmí být líto klaunů a oni vás neustále pronásledují. Nebo třeba Nikdo nechce do šťastné země, jež začne únosem a vy pak celou dobu nevíte, co je a co není realita. Obyčejní lidé zase sází na premisu, že s domem, který jste si koupili, je něco špatně. Nebo snad s celým sousedstvím? A takové Klaunské kolegium zase sází na extrémní brutalitu a šokující odhalení a pomalu buduje atmosféru, má na to čas.

Spousta dalších povídek je ale postavena jen na konečném odhalení, které je zkušenému čtenáři jasné už po první stránce, a na budování čas nemají, což je docela škoda. Na druhou stranu pokud hledáte nějaké příběhy, kterými byste se chtěli blýsknout někde na přespávačce, na prvním lyžáku při vyprávění hororových historek či při uspávání dětí :D tak spousta těchhle povídek má ten potenciál. Jsou krátké, úderné, budou se dobře pamatovat a u lidí, co znají maximálně Five Nights at Freddy’s a Pátek třináctého, by mohlo rozšíření hororového lore o další příběhy mít úspěch.

Klaunagedon má rozhodně potenciál. Počet dobrých a průměrných povídek je poměrně vyrovnaný. Vyloženě špatných je za mě minimum, ale může se stát, že jsou takové prostě jen proto, že mám načteno víc věcí vycházejících z podobné šablony. Najdete zde surreálné světy, rozvrácené rodiny, vyšinuté jedince, vydloublé oční bulvy, nešťastné děti, vrchovatou porci bizáru a hlavně tunu líčidel. Doporučil bych ho ke čtení? Ano. Nutím ho každému, koho potkám na ulici? To asi ne, zas tak dobré to není :D Pokud jste ale mladší, případně hororem ještě úplně neprosycení, klidně nějaké větší to nadšení do hodnocení přihoďte.