RECENZE: Hannu Rajaniemi, Kvantový zloděj (The Quantum Thief)

Hannu Rajaniemi je finský spisovatel (který má Ph.D. z fyziky [teorie strun] a pracuje v think tanku zaměřeném na matematiku). Žije ve Skotsku. Jeho povídky vyvolaly během posledních let jen samé pozitivní ohlasy a jeho příběhy mi svým stylem krvácející hranice blížící se Singularity připomínají jiného Skota, Charlese Strosse. Není divu, že jeho první román, Kvantový zloděj, provází jistá očekávání – je tak trochu něčím jako posledním SF zázrakem. (Ačkoliv moment, nebyl jím loni náhodou Paolo Bacigalupi, jehož prvotina vyhrála cenu Hugo?) No a naplnil tedy očekávání? Já myslím, že ano, a to až pozoruhodně dobře.

Nejprve se zaměřím na seznam možných vlivů – nebo alespoň autorů, na které jsem si vzpomněl, když jsem tento román četl. Nejočividnější je vliv právě Strosse a zcela evidentní jsou odkazy na Accelerando. Dalším autorem, na kterého jsem si vzpomněl, byl John C. Wright – virtuální prostředí v Kvantovém zloději mi připomínalo Wrightův Zlatý věk. Pestrý a tak nějak exotický Mars a důraz na příběh mi zase připomněly knihu Ares Express od Iana McDonalda. A celkový tón knihy – ačkoliv ne styl psaní – mi také evokoval Jacka Vance. (A když už tu tak vyjmenovávám, měl bych ještě dodat, že Adam Roberts odkazoval na Michaela Moorcocka a jeho Dancers at the End of Time, a Adam Whitehead navrhl Grega Egana a Scotta Lynche.)

Chtěl bych jenom rychle dodat, že tyhle podobnosti neznamenají, že je kniha imitací nebo že by snad měla sklony k plagiátu. Jen naznačují, jak doufám, jaký má kniha nádech. Asi bych se měl už konečně dostat k obsahu knihy. Vše se odehrává v budoucnosti v naší Sluneční soustavě. O Zemi se toho moc nedozvíme – pravděpodobně tam došlo k nějakému neštěstí. Většina děje se odehrává na Marsu, v pohyblivém městě Morna, které je zdá se jediným obyvatelným místem na planetě, poté, co byla snaha o terraformaci planety sabotována. Někteří lidé ale žijí i mimo naši soustavu. A dále jsou tu také uctívaní bohové, kteří jsou nejspíš postlidmi a kteří se svým způsobem „vyvinuli“ z gamerů.

Ale teď k zápletce. Jean le Flambeur je zloděj. Na začátku románu ho vytáhne z vesmírného vězení žena jménem Mieli, která doufá, že když bude sloužit jisté bohyni, získá tak zpět svého milence. A součástí této služby je, že Jean musí něco ukrást. To vyžaduje cestu na Mars do Morny, kde Jean kdysi žil pod jiným jménem, zradil zde jistou ženu a ukryl něco, co Mielina zaměstnavatelka chce.

V Morně sledujeme mladého muže jménem Isidore Beautrelet. Je to detektiv a chráněnec Getlemana, jednoho z několika tajemných „tzaddiků“, kteří se snaží na Marsu udržet pořádek. Isidore má přítelkyni Pixil, která žije v kolonii zoku, společenství utečenců po Protokolární válce. Isidore sám je součástí mornské společnosti, která je velmi zajímavě vystavěna a je jednou z nejzajímavějších věcí v knize. Obyvatelé neustále mění stupeň svého soukromí a žijí v jakémsi virtuálním prostředí, které je založeno na tom, co si zvolí, že chtějí vidět, a co se jejich sousedé rozhodnou odhalit. Tato společnost je důsledkem revoluce proti Monarchii a proti předchozí společnosti, která byla zřejmě vystavěna na hřbetech zotročených „gogolů“, tedy „mrtvých duší“, či kopií lidských mozků nastavených na práci. Místo toho vykonávají v Morně špinavou práci lidé, kterým došla zdejší měna, tedy čas. Když někomu dojde čas, znamená to, že stráví několik desetiletí v umělém těle, které vykonává údržbářské práce různého druhu. Každopádně Isidora si záhy najme velmi bohatý mladý muž, který byl varován, že známý zloděj Jean le Flambeur se chystá něco ukrást na jeho „carpe diem“ párty.

Vše je tedy připraveno, cesty našich hrdinů se brzy střetnou. A román se řítí dál. Je to velice rychlé, vzrušující a neuvěřitelně zábavné čtení. Čeká vás spousta tajemství, které je třeba odhalit – Jeanova minulost, pravé záměry Mieliny zaměstnavatelky, historie Marsu či Isidore sám. Přijde také spousta zvratů, které ale nepůsobí jako švindlování a navíc dávají smysl. Neuvěřitelná je hloubka sci-fi vynálezů – vždyť jsem se ještě nedostal k The Great Common Task,  k phobsu, k různým příkladům umění budoucnosti (mezi něž patří například osobní hodiny, fraktálové domy nebo čokoláda s pamětí) nebo k Mlčkám či exopaměti. Zvláště ze začátku se kniha může zdát paradoxně až příliš hutná: ačkoliv se pořád něco děje a kniha udržuje vaši pozornost, stále je tu hodně nedovysvětlených věcí, z nich některé nejsou jasné ještě dlouhou dobu a u některých si ani nejsem jistý, jestli jsem je vůbec plně pochopil. Ale to všechno knize jen přidává na zábavnosti.

Tohle je (podle mě) ta nejlepší prvotina roku 2010, a tudíž i jeden z nejlepších SF románů tohoto roku vůbec. Rajaniemi vcelku úspěšně naplnil očekávání, která naznačily už jeho povídky.

Recenzi Riche Hortona s jeho svolením přeložila Eva "Zireael" Kubáčová. Text vyšel na SF Site.

Za pomoc s překladem jmen a termínů děkujeme Heleně Šebestové z nakladatelství Laser-books, kde kniha právě vyšla.