RECENZE: Neil Gaiman, Oceán na konci uličky

Jeden nepojmenovaný muž, který se vrací na místa svého dětství a připomíná si události, které jsou mimo reálný svět, a tak se možná tak úplně nestaly. Tři ženy, dívka, matka a stařena, které možná nejsou úplně tři. Jedna poněkud neurčitelná bytost, která má ke štěstí možná blíž než mnozí, a přece je lidem nedokáže přinést. Něco komparsu, který možná není nedůležitý. A rybníček za Hempstockovic farmou, který je možná oceánem. To je možná celé. Možná nic víc. Neil Gaiman napsal další knihu.

Číslo tři je zásadní pro mnoho příběhů. Bývají tři princezny, ze kterých je třeba vybrat, nebo tři princové, z nichž vyhraje ten poslední (co by tam ti dva dělali, kdyby vyhrál už první, že jo!). Draci mívají tři hlavy. Sudičky jsou tři. Morny jsou tři. Jsou tři Grácie. Tři Erýnie čili Fúrie. Múzy jsou třikrát tři. Žáci mají rádi trojčlenku (není divu mezi všemi těmi vektory, hyperbolami, tangenty a iksnerovnáseypsilony). Křesťanská Trojice je... trojice. Pratchett má Stařenku Oggovou, Bábi Zlopočasnou a... no, jak kdy, pravda. Aby nám to sedělo, zmiňme Magrátu Česnekovou. Nemusíme vyjít z Pratchetta, abychom tušili něco o trojici Panna, Matka, Stařena. I když čtenáři Zeměplochy si určitě vzpomenou, že po sňatku Magráta v čarodějném svazku už jaksi být nemohla... Relativita tohoto archetypu (tak jsou tři, nebo jsou jeden, nebo je jeden – jak to vlastně je?) hraje roli nejen v prvním plánu Gaimanova románu, ale i hlouběji. Relativita světa, myšlení, lidského vnímání, vzpomínek. Relativita příběhů. Kontrast mezi realitou a fantazií. Kontrast dospělého a dětského pohledu. To jsou prvky, se kterými Gaiman pracuje pořád dokola, ať už na začátku...

Byl to jen takový rybníček kačák vzadu za farmou. Nebyl příliš velký. Lettie Hempstocková říkala, že to je oceán, ale já jsem věděl, že to je hloupost. Taky říkala, že sem přes ten oceán připluli ze staré země. – str. 7

...nebo na konci:

„To je zvláštní,“ řekl jsem. „Na okamžik mi připadalo, že jste byly dvě. Není to divné?“ „Jsem tady jen já,“ odpověděla stará žena. „Vždycky jsem to jen já.“ – str. 178

Komornější. Jediné slovo vystihující Oceán na konci uličky. Neil Gaiman jako by se od rozmáchlé epiky Amerických bohů čím dál více věnoval lyričtějším, křehčím, až něžnějším příběhům. Začalo to povídkovou sbírkou s příznačným názvem Křehké věci a přes Knihu hřbitova se dostáváme k vrcholu této tendence v Oceánu na konci uličky. Úplně vidím autora, který si říká něco jako „Jaký minimální počet motivů potřebuji, abych napsal knihu, hm?!“. Lyričností se Gaiman blíží například románu Poklidné a tiché místo Petera S. Beaglea (která má, mimochodem, tematicky blíže spíše ke Knize hřbitova). Autor využívá prostředky omezené, ale ne omezující. Vše je promyšleno, a pokud Gaiman chce být minimalistický, je minimalistický záměrně a účelně. Román má pomalý rozjezd, ale ne proto, že by Gaiman neuměl psát napínavě (to snad v mnohých předchozích knihách dokázal). Chce-li pomalý rozjezd, napíše to tak. A dobře ví, proč to dělá. Ostatně, kontrastní grandiózní finále o schopnosti nepsat „líně“ také svědčí. Autor dobře ví, že méně je více. V textu není slovo ani nápad navíc, počet propriet je přesně odměřen, jako by šlo o matematickou rovnici. Matematici ocení její krásu a přesnost, a tady je matematikem každý čtenář, i ten, který neumí trojčlenku.

Gaiman se také nepotřebuje předvádět. To, že mýty z celého světa má v malíčku, prokázal už dříve – v Sandmanovi, v Amerických bozích, v Anansiho chlapcích... Není to akční jízda, do které zapojí veškeré myslitelné mytologie a pro jistotu vytvoří něco nových bohů (jako Američtí bohové). Gaiman nepotřebuje tvořit příběh na základě použití všemožných motivů z různých konců světa, jako to teď dělá např. Kevin Hearne v románech o železném druidovi. Tímhle obdobím už si prošel, teď jde, podobně jako třeba Robert Holdstock, hlouběji, nezůstává na povrchu, ale proniká k prapůvodním představám, k archetypálním předlohám člověčích představ, které trochu polidšťuje a které jsou samy o sobě nositelem příběhu. Nepotřebují k tomu berličku dějových zvratů nebo to, co bylo označováno v antickém dramatu jako deus ex machina.

Jasně, příběh tady je, problém je nastolen, velké zlo přijde a musí být zahnáno, objeví se příšerná oběť (a když se oprávněně zeptám „Čí vlastně?!“, už to ani nebude spoiler...), ale všechen příběh, vše akční je zahaleno otázkami vpravdě gnozeologickými: Jak je to vlastně s pamětí, se vzpomínkami? Co víme? Co si pamatujeme? Co NĚKDO chce, abychom si pamatovali? (Milovníci konspiračních teorií by si také přišli na své.) Gaimanův Oceán na konci uličky je kniha o dítěti, které je příliš malé na to, aby mu tyto otázky byly všedními, ale také příliš malé na to, aby je dokázalo zodpovědět. My, dospělí, dobře víme, že nám na tyto otázky nikdo neodpoví. Ale možná na nás někde na konci cesty čeká stará paní Hempstocková a řekne nám vše, co jsme jako malí toužili vědět.

Oceán na konci uličky
/The Ocean at the End of the Lane/
Gaiman, Neil
Nakladatel: Polaris
Překlad: Petr Caha
Obálka: Lane Coder
Redakce: -
Rok vydání: 2013
Počet stran: 184
Rozměr: 135 x 205
Provedení­: hardback
Cena: 259 Kč

Recenzi napsal: Jan Křeček