POVÍDKA: Monika S. Dvořáková, Vánoční komando

Po několika letech bychom se na Sardenu rádi vrátili k tradici štědrovečerní povídky, kterou jsme pár sezón po sobě drželi a pak se nám nějak vytratila. Letošní povídka má poněkud pohnutou historii, a protože je to dítko moje vlastní, nutně ji potřebuji touto promluvou trochu přiblížit. Světlo světa mohla spatřit už někdy před pěti lety, ale... Tehdy se odehrála drobná historka zakomponovaná do děje a stala se počáteční inspirací této taškařice. Původně to měla být čiročirá fanfikce a mohla by na Sardenu jako vánoční povídka být vydaná už dávno. To by ji ovšem nejlínější autorka na světě musela kdy dokončit. Impulzem k jejímu dokončení nakonec byla jistá soutěž zaměřená na sdílený vesmír, kam jsem ji poslala a… nevyhrála, ehm.  Putovala zase do šuplíku. Až přišly další Vánoce...
Tím vším chci zasvěceným říct jen to, že jsem to vánoční téma opravdu (na psí uši, na kočičí svědomí) neobšlehla od  Ondry Nečase, ani z antologie , ani odnikudjinud, jen ten příběh zřejmě potřeboval uzrát už hotový, aby přišel správný čas na jeho zveřejnění. Berte to jako nefalšovanou fanfikci nadšené čtenářky a recenzentky, tím totiž od samého začátku tahle bláznivina byla.

Za pochopení děkuje a příjemné vánoční čtení přeje
Monika Slíva

VÁNOČNÍ KOMANDO

ÚVOD

Sedím  před monitorem počítače a tupě zírám na obrazovku. Klíží se mi oči a je úplně jedno, že je bílý den a před nějakými dvěma hodinami jsem vylezla z postele. Proč já idiot tu povídku tomu šéfredaktorovi slibovala? A ještě horor o Vánocích.
Blbcem jsi a blbcem zůstaneš. Amen.
V tom se rozezní zvonek, pes začne běsnit a já taky, určitě mi z leknutí zase naskočí opary. Dojdu k oknu, odtáhnu záclonu, otevřu ho a vykloním se. Dole nikdo. No to si snad děláte…
„Hej! Je tam někdo?“ Občas se stává, že si osoba stoupne tak šikovně a těsně před vrata, jako by tam ani nebyla. Tentokrát ale žádná kštice nevykoukne. Hm, asi vtipálek. Bouchnu s oknem a zatáhnu záclonu. Aspoň mě to probralo z letargie a třeba něco napíšu.
Otočím se do místnosti, udělám krok a najednou periferním okem zaregistruju, že v obýváku sedí někdo na gauči. Nadskočím a krve by se ve mně nedořezal. Strach se do mě zakousne a v první vteřině nejsem schopná ze sebe vydat ani hlásku. Na sedačce způsobně sedí chlap jak hora. Bílé vlasy a vousy má vkusně upravené a zastřižené, na sobě flanelovou košili neurčité barvy a tmavé manšestráky.
„Guten Tag,“ slušně pozdraví a zazubí se na mě. Nejspíš, aby dal najevo, že má samé dobré úmysly. No, to se teprve uvidí. V baráku ani noha, hulákat o pomoc mi nepomůže, šrotuje mi v hlavě. A kde je ten pes, sakra, když ho člověk potřebuje? Aspoň jako morální podporu.
„Jak jste se sem dostal? A co tu chcete?“ vyhrknu, když se mi konečně vrátí řeč. A najednou se mi vybaví pozdní noc pár dní předtím. Bylo hodně po půlnoci a zrovna jsem mířila do hajan, když někdo lehnul na zvonek stejně jako před chvílí. Jen s tím rozdílem, že tenhleten úplně stejnej chlap stál dole před domem, mával do okna a blábolil cosi v němčině. O Vánocích. 
Dál stojím uprostřed obýváku jak Lotova žena a zírám na toho Santu bezdomovce. Chvíli žvatlá něco německy, ale záhy pochopí, že to nebude ten nejsprávnější komunikační prostředek a přejde do lámané češtiny. No potěš!
„Vy mě nemusíte bát se. Já vám nic neudělat. Já nutně žádal vaši pomoc. V noci. Vy mně nepomohli a šli spat. Vy vzpomínáte?“
Tou dobou už zapomínám na bizarnost celé situace a zmocňuje se mě zvědavost. Kdyby mě chtěl zamordovat nebo cokoliv jiného, už bych se nejspíš válela v tratolišti tekutin.
„Jo, na to si vzpomínám. Hulákal jste na celou ulici a pak jste se vypařil jako kapsářka v sámošce. Bylo to krapet strašidelný, ale to je asi tak všechno.“
Když se dědula přesvědčil, že se nezhroutím v agónii k zemi ani nezačnu nahánět policejní orgány, konečně se rozpovídal. Z jeho infinitivů jsem vyrozuměla, že nutně potřebuje kladivo.  Blábolil něco o magii, přenosu mezi dimenzemi a obrovském průšvihu, který sice nezavinil (což nebyla tak úplně pravda, jak se později ukázalo), ale který může převrátit všechno naruby. Veškeré západně civilizační vánoční krásno půjde do kopru a s ním možná i ta civilizace, jestli mu neseženu, co potřebuje.
Proč já?!
Další dobrou půlhodinu trvalo, než jsme se dobrali k tomu, že nehodlá zatloukat nic nikam, leda v přeneseném slova smyslu. Nakonec mi bylo jasné, že i když si rozrazím hlavu o zeď, abych se zbavila vědomí, bude dál sedět na tom gauči a prostě počká, až se proberu, aby mohl trvat na svém. Totiž, že jedinou záchranou je Felix Jonáš a jeho pochybná paranormální detektivní agentura. Nutně potřeboval Felixovu genialitu a nadhled potřebný k řešení zapeklitých problémů. Vincencovo šílenství a nadlidskou sílu prý využije v boji proti mínusovým silám, jak svoje protivníky nazýval. Walter pomůže poslat mrtvé, kam správně patří (nebo je alespoň udrží na uzdě) a Klaudie se svými telepatickými schopnostmi mu pomůže udržet mínusáky v šachu po dobu k akci nezbytně nutnou.
Marně jsem se pokoušela vysvětlit, že se jedná o literární postavy, které ani neovládá jeden autor. Marně jsem opakovala, že jsem pouhý recenzent a amatérský novinář na velmi volné noze.
Jenže právě to na pana Manšestra dělalo největší dojem. Vždyť čím víc autorů mluví do ega těch postav, tím jsou silnější a nezdolnější a já ty autory přece znám. Vždyť s nima dělám rozhovory!
Jestli mně se to třeba všechno nezdá. Tak jo: chci se probudit. Probudit se co, chci. Kdo se chce probudit? Já! A nic… werichovština nepomáhala.
Musela nastoupit moderní technika. A přesvědčovací metody. 
„Ty lidi neexistujou. Takže jim, LOGICKY, ani nemůžu nikam zavolat a sehnat vám je. Chápete?“ pokoušela jsem se artikulovat pomalu a zřetelně jako pro hluchoněmé.
Nechápal. Navíc vytáhl z kapsy manšestráků notně umolousaný papír a strčil mi ho pod nos: „To vy měla říct hned, že nemít telefonní číslo. To já mít. Pro vás!“
Nevěřícně jsem zírala na ten kus papíru a ušklíbla se: „Jako vážně, jo? Dejte to sem. A já vám předvedu, jaká je to blbost.“  Naťukala jsem do mobilu numera, která byla napsaná na tom cáru a v duchu si spílala, že jsem se asi dočista zbláznila, protože osoba zcela při smyslech by tady teď nestála a neposlouchala vyzvánění údajného telefonního čísla na neexistující osobu.
A to byl onen pověstný bod zlomu, ze kterého není návratu, a lze pokračovat už jen vpřed. Že já idiot toho dědka radši neshodila ze schodů!
Nejspíš tomu nebudete věřit (protože já sama tomu nevěřím ani doteď), ale ten vyzvánějící telefon nakonec opravdu někdo zvednul a za další hodinu mi ta šílená čtyřka v čele s Felixem seděla v obýváku. Hned vedle děduly. Santík zářil jak vánoční stromeček v akci a já rezignovala a s rozechvěním očekávala věci příští. Už jsem přečetla dost fantasmagorií na to, abych věděla, že když se sejdou správné okolnosti, možné je nakonec úplně všechno.
A pes? Ten je vítal jak členy rodiny, hlavně Vincence (kdo četl Síť přízraků, jistě pochopí proč), a vůbec se choval, jako by to byl denní chleba, že k nám na návštěvu chodí papíroví lidé a drbou ho za uchem.
V zásadě se dozvěděli to samé, co já. Jen už to bylo slušnou češtinou, takže trvalo podstatně kratší dobu než jim to Weinachstmann všechno vyložil: „Chtěl jsem jen propojit několik rituálů a usnadnit střídání stráží u vánočního polena. Od té doby, co na to lidi začali kašlat a chodí tak leda na nákupy a sháněj vánoční papír, je to rok od roku těžší. Musíme těch polen pálit tak deset naráz, abychom nárazníkové pásmo udrželi před náporem. Každý rok mínusáci mění taktiku a je čím dál složitější všechny ty praskliny vychytat. Tak jsem si řekl, že když uděláme pořádnou vatru jako za časů starých Keltů, nemůžeme tím přece nic zkazit. Vystavěli jsme obří krb, kam by se těch polen vešlo aspoň patnáct, přece jen pokoušet otevřený oheň uprostřed vánoční síně není žádný šlágr. Asi jsem něco špatně spočítal a ona nám ta dimenze prohořela skrz. Nebo mínusáci přišli na to, jak vstřebat to teplo, co já vím. Zkrátka se nám ten krb propadnul podlahou a místo něj se objevila obří pekelná jáma, ze které okamžitě začaly stoupat nějaké jedovaté páry. Všechny vánoční posly přítomné v síni to na místě zhypnotizovalo a kdokoli do síně vstoupil, už nedokázal odejít a postavil se jak do fronty k odbavení na letišti. Bylo vidět, že jsou pod vlivem nějaké mantry a ta jáma je přitahuje. Mezi zbývajícími posly zavládlo zděšení, a když pak první posel stojící ve frontě na nekonečno hupsnul do jámy a zmizel, nedala se panika popsat už vůbec. A to nemluvím o té prasklině, co se objevila v Malé síni a nepřetržitě z ní lezou mrtví. Horko těžko se nám daří je světelnýma šipkama směrovat do hlavní síně a rovnou do jámy. Zatím neprotestujou. Teda když jsem vás šel hledat, tak byli pořád ještě poslušní. Naštěstí se děda Mráz dlouhá léta snažil proniknout na české území a vyšoupnout Ježíška (který se taky vznáší u jámy), a tudíž dodnes umí slušně česky. A sleduje českou fantastiku.“
Nic jsem sice neřekla, ale obočí mi vyletělo až někam do stratosféry.
„No jó, vy si říkáte, jak se nemaj nadpřirozené bytosti príma, ale co si asi tak myslíte, že děláme celý rok, když je nás potřeba jen o zimním slunovratu? Někdo studuje filozofii, někdo vyrábí dřevěné knoflíky a někdo čte, no. Tak jsme se dozvěděli o Kladivu na čaroděje. Děda Mráz si to čte pořád dokola jako pohádky před spaním. A najít někoho, kdo se bude umět s vaší detektivní agenturou spojit, už zas takový problém nebyl. Ta osoba sice musela splňovat jistá kritéria, ale nakonec jsme ji našli. A teď jsme všichni tady. Pane Felixi, myslíte, že budete schopni nám z té šlamastiky pomoct? Spoléháme na vás. Máte zkušenosti a skvělý tým a…“
„Ty vole! Von má zlatou auru! To fakt asi bude děda Mráz!“ bafnul do první vteřiny ticha Vincenc, který celou dobu, co dědula vysvětloval svojí složitou situaci, jen mlčel a rozvaloval se na gauči, „já se asi poseru, to jsem v životě neviděl!“
„No a co je na tom tak divnýho?“ tázal se Walter.
Vincenc si ho znechuceně změřil, ale než stačil odpovědět, skočil do toho zmiňovaný.
„Já jsem Weihnachtsmann! To si vyprošuju! Hned za hranicema nosí v Německu dárky Christkind, to stejný mimino jako u vás, ale na severu já! Za dědou Mrázem si běžte do Ruska. Pche,“ rozčiloval se a šermoval rukama.
„No tak moment,“ vložila se do toho Klaudie, bušící už nějakou tu minutu do klávesnice notebooku, který si s sebou přinesla a otevřela okamžitě po tom, co ze mě vymámila heslo na wifinu, „tady něco nehraje, protože Weihnachtsmann je na rozdíl od dědy Mráze nebo Santy zrzoun a vy máte vlasy i vousy jako sníh. A jak to že najednou mluvíte tak pěkně česky, když ještě před chvílí vám skoro nebylo rozumět?“
„To, že mi nevěříte, mě hluboce raňuje,“ ohradil se Weihnachtsmann, „za těch pár dní jsem z toho prostě zešedivěl! A cizí jazyky se umí rychle učit všichni poslové Vánoc. Proč bych vás klamal, když potřebuju pomoc vaší.“
„Už mu můžu rozbít hubu?“ tázal se Vincenc Felixe a výhružně se zvedal z gauče.
Pak mluvili chvíli všichni najednou. Tedy až na mně a na Felixe. Já jen tiše zírala a on nad tím navíc kroutil hlavou.
„Tak dost děti. Jestli se budete hádat, tak vám Ježíšek ani jiná potvora nic nenadělí. Já vám to všem vysvětlím,“ kývnul Felix hlavou směrem k donašeči vánočních dárků, ať už se jmenoval jakkoli, „ono je vlastně šumák, jak se kdo jmenuje. Stejně jsou to všichni jen agenti Svaroga a Dažboga. Chudáci slovanští bozi po příchodu křesťanství neměli se slunovratem na růžích ustláno, tak museli přejít do ilegality. Nakonec uzavřeli s církví smlouvu a narodili si Kristus Pána – zrovna o zimním slunovratu, to je ale náhodička! Místo hlídání bran pekelných se začaly rozdávat dárky a bylo vymalováno. Jenže! Někdo ten chaos přece hlídat musí. Nadutá křesťanská církev si původně myslela, že dokáže ukočírovat všechno sama i v době zimního slunovratu, kdy je hranice mezi dimenzemi nejslabší, a že všechno to zaklínání kolem, co provozovali pohani, je jen pohádka pro děti. Opak byl pravdou a církev záhy zjistila, že její čáry máry kadidlo na to nestačí ani v nejmenším. Tak přišli ke křížku a všichni společně vymysleli posly vánoc. Postupně se všechno uklidnilo, na staré Slovany všichni raději zapomněli a v té době to tak pro lidi bylo asi i lepší.  Že se to v některých částech Evropy krapet vymklo z ruky a kromě dědulů a mimin do toho fušujou taky husy nebo kohouti, to už je jiná věc. To, co tady pan Vánoce vykládá, mi dává smysl. Vévéká má plnej archiv zdokumentovanejch vánočních incidentů, kdy se nějaký ten démon z pekelné dimenze protáhnul mezi vánočníma pentlema a pokoušel se tady uchytit. A když se začal po válce do Evropy cpát saténovej Santa a degenerovat Evropany, tak to bylo jen otázkou času, než se něco posere.“
Walter: „No a co my jako s tím? Máme snad svých starostí dost, ne?“
Vincenc: „Mně jsou Vánoce u prdele!“
Walter: „No vždyť vo tom snad mluvím, ne?“
Klaudie: „Tak ono je to snad jedno, z jakého důvodu zachraňujeme svět. Stejně to nakonec uděláme. Neměli bysme se radši bavit o tom, jak se tam dostaneme?“
Vincenc: „Já chci sobí spřežení! Jinak se odsud nehnu! A Rudolfovi musí svítit nos!“
Walter: „Ty umíš řídit lítací sáně? No potěš! Tak to žádný Vánoce stejně nebudou… ještě že českejm dětem nosí dárky Ježíšek.“
Vincenc: „Ty vole, nojo! Hele Vajnachtsmáňo, jak vypadá Jéžíšek? Fakt je to mimino, co lítá vzduchem? A dělá do plíny, nebo je kouzelný a nemusí kadit?“
Klaudie: „Vincenci!“
Vincenc: „Hynku! Jarmilo! Jéé, počkej, to je svátek práce, a ne koleda!“
Nakonec tu plodnou diskuzi utnul Felix tím, že se zvedl z gauče a zavelel k odchodu. Stála jsem tiše v koutě a modlila se, aby už vypadli. Klaudie sbalila noťas (odkdy se ona kamarádí s technikou?!), Vincenc si honem nacpal do pusy ještě půl mísy cukroví, co leželo na stole, a vydal se taky ke dveřím. Walter mi s úklonou dvorně políbil ruku, protože jsem ji v tom vytržení nestačila nacpat do kapsy.
„Tak jo. Děkuju, že jste přijeli tak rychle a že tady panu Weihnachtsmannovi pomůžete a zachráníte Vánoce, nebo slunovrat, nebo… no to je jedno. A taky se omlouvám, že jsem byla do telefonu tak zmatená, protože mě vážně nenapadlo, že byste fakt mohli existovat. Naživo je to ještě větší pecka než na papíře. Takže kdybyste cokoli potřebovali…“ pomáhala jsem tomu vánočnímu komandu k odchodu.

STAŤ

O pár dní později…
Probudila jsem se uprostřed noci. Něco bylo špatně. Jenže… nikdo mi nestál nad postelí a nemířil na mě pistolí, nechtěl mě vysát, sežrat nebo rozřezat na kousky. Tak co teda? Ticho. Absolutní ticho. Zvenčí pootevřeným oknem neproniklo dovnitř ani zašelestění.
„Co to?“ chtěla jsem říct, ale vyšlo z toho jen otvírání pusy naprázdno. Někdo vypnul zvuk! Možná jsem ohluchla. Vylítla jsem z postele, i když mi nebylo úplně jasné, co hodlám v příští minutě udělat. A ve dveřích jsem se srazila s Klaudií.
„Ježíš, to jsem se lekla!“ nezařvala jsem. O cokoli dalšího stejně nemělo smysl se pokoušet.
Klaudie rozsvítila baterku a namířila kužel světla na blok, co držela před sebou.
Máme vážný problém a potřebujeme tě. Obleč se. HNED musíš jít se mnou. Vem si zimní bundu, čepici a šálu. Jinak zmrzneš. A sluneční brýle. Louskala jsem verzálky na čtverečkovaném papíře a přemýšlela, jestli jsem se zbláznila já nebo ona. Když jsem pořád stála a nehýbala se, otočila list, odněkud vyčarovala tlustý fix a načmárala: PROSÍM!!!!!!
„Kolik je hodin?“ nezeptala jsem se. Krucinál, co je tohle za pitomost? Dožadoval se mozek nějakého rozumného vysvětlení. Zřejmě jsem neohluchla, protože to by jinak Klaudie nepřišla tak divně vybavená.
Za patnáct minut jsme odcházely z domu. Hodiny v kuchyni ukazovaly 3:30 a teploměr venku 10 pod nulou. Ještě že jsem k těm instrukcím přihodila i rukavice.
Před domem v autě (kde ho asi ukradl?) čekal Vincenc, křenil se na celé kolo a bezhlesně vyřvával bůhví co. Jakmile jsme se rozjeli, Klaudie zakroutila hlavou a otočila se na mě, abych mohla odezírat: „JE TO MA GOR.“ Dovolila jsem si tiše souhlasit. Ujeli jsme sotva dvě stě metrů rovně po silnici, pak se zavlnil svět, všechno se zpomalilo a zalehlo mi v uších. Ozvala se obrovská rána, tedy aspoň v mojí hlavě: „Rolničky, prdlačky, Batman je pako, upadnul do hnojeeee…,“ slyšela jsem najednou, co si Vincenc zpívá.
„Zmlkni!“ zařvala Klaudie, až jsem nadskočila na sedadle. Na což samozřejmě nereagoval a dál vyřvával vánoční hit ze Simpsonů.
„Co to sakra bylo? Kam jedeme a proč bylo to ticho?“ vychrlila jsem na ní a pokoušela se přitom soupeřit s Vincencovým zvučným hospodským tenorem.
„Weihnachtsmann s tebou propojil zaklínadlo, když se mimo vánoční sezónu potřeboval dostat do naší dimenze a nějak to zůstalo spojený i po jeho návratu. Nejde zavřít ten průchod, co skrz něj přišel a do naší dimenze za chvíli polezou bůhví jaký fujtajbly, jestli se fakt dostanou do nárazníkového pásma. Tak Felixe napadlo, že když tě převedeme sem, třeba se to povede zavřít.“
„Kam sem? A proč předtím nefungoval ten zvuk?“
„Proč nefunguje zvuk to nevím, ale dědula mi poručil, že musím mít po ruce tužku a blok, jinak se spolu nedomluvíme. Zřejmě se energie, co udržuje otevřený ten průchod, živí zvukem, co já vím. No a jedem do, teda vlastně už jsme  v pozitivním nárazníkovém pásmu mezi dimenzemi. Však jsi to celé od děduly slyšela.“
Řítili jsme se nocí do neznáma a já nevěděla, jestli se klepu zimou, strachy, nebo vzrušením. Hlavou mi lítaly myšlenky jak bookmakeři těsně před uzavřením sázek a pokoušely se prorazit mi lebku. Místo toho do nás narazilo něco zvenčí silou rozjetého buldozeru a auto dostalo smyk. Další náraz a už jsme letěli střecha kola střecha kola. V záblescích světla, které se bralo bůhví odkud, jsem vždycky zahlídla Vincence nebo nějakou jeho končetinu, jak sebou zmítá a plachtí v tom omezeném prostoru vzduchem. Klaudie i já jsme byly, naštěstí a svědomitě, připoutané.
Když se auto konečně zastavilo, na pár vteřin bylo ticho. Pak se ozval příšerný řev a mojí úlevu, že jsem stále při vědomí a auto stojí na kolech, vystřídala hrůza. Zvenčí se k tomu řevu přidalo skřípění a rány, připomínající otvírání konzervy. Klaudie už odepínala pás a cloumala se mnou. Zjevně byla na šokové stavy zvyklejší než já. Aspoň že Vincenc konečně přestal zpívat. Otevřela jsem dveře a spíš vypadla ven, než vystoupila. Před autem na malém prostranství stálo cosi obrovského, bílého a chlupatého se zkrvavenou tlamou. A příšerně to řvalo, bušilo do kapoty vozu a tahalo za ní obrovskými tlapami.
Vincenc se konečně vyhrabal z auta a minimálně na třech místech z něj crčela krev. Nahrbil se dopředu, chvíli jen odfukoval a i přes zimní bundu bylo vidět, jak přelévá energii do horní části těla. Pak se rozběhnul a s obludou srovnatelným řevem si to hlavou namířil proti jejímu břichu.
Sedla jsem si na zem a zírala na něj a TO, jak se mydlí. Chlupy a Vincencovy zuby lítaly na všechny strany. Obluda ho chňapla za kalhoty jak hadrovou panenku a vyhodila ho do vzduchu. Vincenc se v letu obrátil, nějak dokázal nasměrovat svůj pád a skončil chlupáčovi na zádech. Vypadalo to jak šílené rodeo po dvou tabletách LSD. Až na to, že já večer před spaním spolkla jen prášek na bolení hlavy. Mezitím se ke mně doštrachala Klaudie a ztěžka žuchla vedle mě. „No aspoň, že už můžeme normálně mluvit. Měla jsem hrozný strach, že ti budu muset vlézt do hlavy, abych tě dostala z domu. Docela mě překvapilo, že jsi se mnou šla dobrovolně.“ Klaudie konverzovala jako by se nechumelilo. Přitom se z nebe snášela čím dál hustší chumelenice. A chlupy. A zuby.
„Co budeme dělat? Neměly bysme mu nějak pomoct?“ šeptala jsem tak nahlas, že mě muselo být slyšet na kilometry.
„Nic. Vincenc se s ním vypořádá sám.“
„Jak to víš? A co to vůbec je za obludu?“
„Jmenujou se Taraghlani a je jich tady plno. Vlastně není. Objevujou se a zase mizí. Jestli jsem to dobře pochopila, jsou to zhmotnělé záporné emoce, které sem prosáknou z naší dimenze a po určité době se zase rozplynou. Tady zkrátka nic záporně nabitého nevydrží, v tom tkví to nárazníkové pásmo, obousměrně. Vincencovi z toho všeho brní hlava a přecházejí oči, protože je tu prý strašná pozitivní nerovnováha a dělá se mu z toho špatně od žaludku…“
Vincencovo děsivě chlupaté rodeo bylo najednou ve zlomku sekundy ukončeno hlasitým „puf“ a chlupáč se rozplynul, jako když praskne mýdlová bublina. Rozpumpovaný Vincenc žuchnul na zem skoro z dvoumetrové výšky. „Uááá, to bylo žůžo! Není nad to si pořádně zadovádět, za chvíli by mi tu z toho rupla palice. Ale jestli tady budeme ještě dlouho, stejně mi rupne!“ hulákal jak o život, zatímco se zvedal ze země. „Noo, auto je na sračku, to už nikdo nespraví. Tak vstávejte děvčata, musíme po svých.“
Začaly jsme se s Klaudií zvedat a oprašovat si svršky od sněhu. Klaudie se ještě zanořila do auta a vytáhla z jeho útrob svojí kabelu. Vydali jsme se rovnou za nosem a mně připadalo, že je úplně jedno, kterým směrem jdeme. Auto se po srážce s Taraghlanem roztočilo jak čamrda a stopy po našem příjezdu stačily zapadat sněhem. Nezbývalo než věřit, že Vincenc ví, co dělá. Jak jsme se táhli plání sotva znatelným náznakem nějaké cesty, sem tam ze sněžné mlhy vystupovaly obrysy Taraghlanů. Poprvé mě to dost vyděsilo, ale oba mě uklidňovali, že jsou chlupáči vlastně docela neškodní. Dají se vyprovokovat jen přímým kontaktem nebo otevřenou agresí. Jinak se jen tak plouží sněžnými pláněmi a po nějaké době se zase rozplynou. Pokud je donutíte k akci, trvá celá jejich existence kratší dobu.
Poprvé od chvíle, co se mi Klaudie uprostřed noci objevila v ložnici, mě napadlo se zamyslet nad tím, jak je to dlouho, co všichni odešli z mého domu. Weihnachtsmann se mi objevil v obýváku dopoledne devatenáctého prosince. Což jsou tři dny. To znamená, že… „Dneska je jednavacátého. Co jste tady ty tři dni dělali?“ vykulila jsem oči. „A kde přesně máte Felixe s Walterem?“
„Už to není daleko. Nemůže být. Skoro z té zlaté záře nevidím na krok,“ odbyl mě Vincenc a šlapal dál sněhem. „Máš ty brejle?“
Udělala jsem obličejem otazník na Klaudii, ale neodvážila jsem se zastavit.
„Ta zlatá aura, co o ní mluvil u tebe v obýváku. Vzpomínáš?“
„Jo.“
„Tu mají všichni ti vánoční agenti, jak je Felix nazval. A Vincenc to všechno vidí. Prý je to děs. V normálním světě se to nedá vůbec potkat nebo je to strašně vzácné. Už jeden člověk je síla, natož když máš místnost plnou zlatě zářících bytostí. Proto jsem po tobě chtěla ty sluneční brýle. Odmítnul se totiž vrátit zpátky bez zrcadlovek.“
„No a co jste teda celou tu dobu dělali? Už jste přišli na nějaký řešení, jak to zastavit?“
„Částečně. Podařilo se nám je všechny probudit z hypnózy a rozmluvit jim skákání do propasti. Teda těm co zbyli, samozřejmě. Pár jich chybí a nikdo neví, co s nima bude a jestli budou vůbec použitelný, až se… jestli se vrátí zpátky. Jakmile se mi podařilo dostat se do hlavy prvnímu z nich, přestalo to hromadně působit na všechny najednou. Do toho okamžiku vypadali jak lumíci ve zpomaleném filmu. Způsobně stáli ve frontě a čekali, až na ně přijde řada a budou moct skočit do té černé díry. Interval mezi jednotlivými skoky byl naštěstí nějakých pár hodin, takže během naší přítomnosti tam stihnul hupsnout jen jeden. Brr, bylo to fakt děsivý. Když se mi povedlo Ježíškovi vlézt do mozku, rezonovalo to tam jak uvnitř zvonu. Nebo to spíš bylo jak hlášení na nádraží. Patřím do podsvětí a mrtví mě přijmou mezi sebe! Patřím do podsvětí a mrtví mě přijmou mezi sebe! A pořád dokola. Dvakrát mě Felix s Vincencem museli probrat, protože jsem se pokusila stoupnout si do fronty, než jsem to dokázala překřičet a najít Ježíškovo vědomí, jak se krčí v koutku a poulí bezhlesně oči.“
„Fakt Ježíšek, jo?“
„No jo. Je to bláznivý, co? I když mám sama paranormální schopnosti a pár věcí už jsem v životě zažila, vždycky jsem si myslela, že tohle jsou jen pohádky pro děti. No počkej, za chvíli sama uvidíš.“
A taky že jsem viděla. Při tom povídání jsme došly k velkému dřevěnému srubu, který připomínal všechno a nic. Jisté bylo jen to, že je evidentně ze dřeva, ale v okamžiku, kdy se člověk snažil zachytit nějakou konkrétní podobu dveří, oken nebo střechy, nešlo říct, na co přesně se dívá. Vypadalo to jak dřevorubecká chata hluboko v kanadských lesích, ale zároveň jako česká roubenka a taky ruská dača někde na Sibiři. A bolely z toho oči.
Vincenc položil ruku na kliku. Pak se zarazil, otočil se a druhou ruku napřáhl směrem ke mně. „Brejle.“ Vložila jsem mu do dlaně zrcadlovky, on si je nasadil přes svoji optiku a otevřel dveře. Zevnitř to hučelo jak z úlu, ale jakmile jsme vstoupili dovnitř, všechno ztichlo. Zlatou auru jsem ani nepotřebovala vidět, intenzita světla deroucího se odnikud byla i tak skoro nesnesitelná a… „Co to pro Krista…,“ zahuhlala jsem už s rukou plácnutou přes pusu.
„Nojó. To sme ti nějak zapomněli říct,“ zubil se Vincenc, „ten smrad vychází z jámy pekelné. Ale za chvíli si zvykneš. Jako na latrínu za pionýrákem.“
Pochybuju, že Vincenc kdy byl na pionýrském táboře, ale zoufale jsem doufala, že má pravdu. Ten puch byl naprosto příšerný. Suchá latrína uprostřed horoucího léta byla proti němu čajíček. Zvedal se mi žaludek a ten smrad se dal určitě napichovat na vidličku a krájet. Všichni kolem se ale skutečně tvářili, jako kdyby o nic nešlo.
Klaudie zabouchla dveře a zrušila tím moje zírací kouzlo. Odněkud se vynořil Weihnachtsmann v závěsu s Felixem. „To je skvělé, vy jste to opravdu dokázali. Ještě to můžeme pořád napravit. Do svítání ve vaší dimenzi zbývá několik hodin, pak se znovu zrodí Bůh slunce čili strážce bran podsvětí i vstupu do vaší dimenze a nebezpečí bude zažehnáno!“
„To by mě zajímalo, jak to dělají. Všichni tady už mluví česky. Ta jejich superschopnost by se mi taky hodila,“ hučel si pro sebe Felix.
„Milá moje, ani nevíte, jak jsem rád, že vás dokázali přivézt s sebou. Spolu to můžeme zastavit! A pak bude klid a Vánoce!“ usmíval se Weihnachtsmann, jako kdyby nakupoval v supermarketu a neřešil krizi celoevropského rozměru.
Radši jsem neříkala nic a pokoušela se ani moc nedýchat. Polkla jsem trochu toho odéru a jen odevzdaně pokývala hlavou. On mě popadl za ruku a táhnul mě doprostřed obrovského sálu, odkud se linul ten puch. Přesně uprostřed místnosti zela jáma zhruba o rozměrech železničního tunelu a kolem ní se na podlaze tvořily ornamenty z jinovatky. Jestli jsem doteď měla ten mrtvolný, nasládlý a hnilobný pach spojený s horkem, nevím, jestli budu ještě někdy schopná se v zimě normálně procházet ve sněhu, aniž bych si vzpomněla na tenhle… úkaz. Z jámy navzdory zimě vystupovala pára, která se držela nad otvorem a nikam dál se nerozptylovala.
„A teď se dobře dívej,“ drcnul do mě ramenem Vincenc, „todle jsi určitě ještě v životě neviděla. Je to, jak když klaun na pouti vyrábí z balónků zvířátka. Akorát nemaj ten hovnovej odér.“
A měl pravdu. Pára se záhy začala formovat a dostávala tvar. Všelijak se kroutila a bobtnala. Za chvíli to už nevypadalo jako pára, ale spíš jako těsto, co se převalováním v blátě obarvuje nahnědo. A vznáší se v prostoru v rukách neviditelného klauna. Fascinovaně jsem na to zírala a ani jsem si nevšimla, že už zase dýchám normálně. Zřejmě už moje čichové buňky upadly do bezvědomí a já jim za to byla vděčná. Jak to hnědé cosi začínalo nabírat tvar, přicházeli ke kruhu po jednom poslové Vánoc a začali společně něco mumlat. Slovům jsem nerozuměla, ale rozhodně to bylo nějaké zaříkání, klesalo a stoupalo a pohyb té hmoty nad jámou se přizpůsoboval jeho rytmu.
V mlžném oparu ke mně připlul tmavovlasý cherubínek v bílé košilce a pokynul mi rukou: „Tady nejsme teď nic platní. Oni to zvládnou sami. Pojď, něco ti ukážu,“ a proplul kolem mne dál do sálu. Koukla jsem na Klaudii a třeštila oči: „Ježíšek?“ Kývla hlavou a vydala se za ním. Nezbylo mi, než je následovat. Přivedl nás do útulně zařízené kuchyně s masivním dubovým stolem, kde uprostřed ležela otevřená kniha.
„Posaď se tady a zapomeň na to, co se děje vedle. Musíš si to celé přečíst, abys přesně věděla, co dělat, až to bude potřeba,“ ševelil Ježíšek a vznášel se nad stolem. Atmosféra vánočního klidu a pohody byla hustá a sladká jak med. Posadily jsme se s Klaudií ke stolu, na kterém se objevily dva hrnky s voňavým čajem a mísa koláčků. Začala jsem se přiblble usmívat a ona vypadala úplně stejně. Jak dvě smažky v rauši. To byla moje poslední nejapná myšlenka, než mě prostoupil klid a mír. Ježíšek ještě chvíli z výšky strážil naše počínání, ale když se přesvědčil, že budu číst, papat a bumbat, rozplynul se neznámo kam.
Nezbývalo mi nic jiného, než se dát do čtení:

Každoroční zrození boha slunce
Dávno, pradávno všichni věděli, že nejvyšší a nejstarší slovanský bůh Svarog má syna Dažboga. Dažbog jako bůh Slunce se zaobírá správným řádem ročních období a o zimním slunovratu se jako dítě rodí, během jara dospívá, o letním slunovratu nabude vrcholné síly a začíná postupně stárnout, až o zimním slunovratu umírá. Však co se děje mezi jeho úmrtím a narozením, v tom krátkém čase, kdy je pozemský svět bez jeho ochrany? Tehdy by na světě nastal chaos, protože mizí hranice mezi světem a podsvětím a mohou se do lidské dimenze dostat nebezpečné bytosti, běsi a čerti. V noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly i duše zemřelých předků.
A staří Slované se chaosu dokázali spolehlivě bránit… I zapalovali při západu slunce oheň, aby do sebe vstřebal poslední zbytek Dažbogovy síly a udržovali ho celou noc. Už za svítání odešel hospodář do lesa, aby přinesl posvátné poleno, kterým se oheň zapaloval. Oheň nahrazoval Dažbogovu sílu v hodinách temnoty, kdy nikdo nehlídal křehkou hranici mezi dimenzemi, a lidé bděli, aby nevyhasl.
V těch dobách lidé věděli, že o slunovratech se dějí divné věci. Země se otvírala a vydávala svoje poklady, ale také polykala lidi, kteří už se nikdy nevrátili zpět, protože byli příliš chamtiví a zaslechli volání démonů. Tak bděli kolem posvátného ohně a modlili se za znovuzrození Dažboga. S prvním slunečním paprskem rozlomili a společně pojedli placku na oslavu jeho zrození. Zas mohli klidně žít, protože brány do zásvětí hlídal bůh slunce a životy lidí byly pod jeho ochranou.
Lidé však na své dávné bohy dávno zapomněli a nezapalují posvátné ohně. Ale vánoční poslové to činí za ně. Hlídají přechod mezi dimenzemi a dodržují posvátné rituály, aby zabránili pekelným silám i mrtvým přijít mezi živé.
Je přísně zakázáno jakkoli experimentovat s vánočními rituály!!! Každý vánoční posel má svůj úkol a nikdy se od něj nesmí odchýlit. Když se tomu tak stane, způsobí to katastrofu nedozírných následků, která půjde jen velmi těžko odčinit.
(Následoval sáhodlouhý výčet všech úkolů a povinností vánočních poslů. Regule pro výběr nových, pokud někteří zastarali a lidé se o ně přestali zajímat. Harmonogram nadílek. Bla bla bla. I kdyby se spojila všechna ministerstva dohromady, takovou byrokracii by nevymyslela. Na místě by všichni úředníci pukli závistí, stejně jako ty smrduté bubliny nad jámou.)
Nouzová opatření
V případě otevření jámy pekelné, průrvy do zásvětí, či jakýchkoli démonických trhlin je nutno do tohoto otvoru vhodit posvátné zapálené poleno!!! Tento úkon musí provést osoba zodpovědná za protržení dimenzionální roušky, jinak to nebude fungovat a trhlina se nezavře!!! Teprve poté bude onen posel hnán k zodpovědnosti. Jestli to přežijeme.
V případě, že…

„Co je to za kravál?“ vytrhla mě ze sladkého snění a udiveného čtení dutá rána do dveří.
„Co já vím. A není to jedno?“ uculovala se Klaudie. „Je nám tady tak dobře a teplíčko. Venku zuří bitva, ale my jsme v bezpečí.“
Něco z toho, co řekla, mi připadalo alarmující. Ale co to bylo? Nějaké slovo? Chtěla jsem se zeptat, ale ozval se další náraz, až nám poskočily prázdné hrnky na stole. Připadalo mi, že by mě nerozhodil ani vpád rozzuřeného nosorožce do místnosti. „Ano, my jsme v bezpečí.“
„No, vždyť to povídám. Řekneme si ještě o čaj. Nebo víš co? Já ho uvařím,“ řekla Klaudie a zvedla se od stolu.
S další ranou už dveře nevydržely a s následným třísknutím o zeď se rozletěly. Dovnitř vpadnul Felix, kterého ale hned něco vtáhlo zpátky do sálu. Ozývala se odtud vřava jak z bitevního pole.
„Oni se perou,“ povzdechla jsem si, ale z božského klidu, který se mi stále rozléval útrobami, mi to nesebralo ani špetku.
„To se dalo čekat. Vždycky to skončí tak, že se ti dva pitomci porvou,“ odfrkla si Klaudie a neohroženě popošla směrem ke dveřím, „asi se do toho budeme muset vložit. Nastal čas zužitkovat tvoje nové vědomosti.“
Dívala jsem se na Klaudii, jak stojí zády ke dveřím, ze kterých se do místnosti po zemi vplížilo nazelenalé chapadlo, nechávající za sebou hnědý sliz. Stoupala z něj pára jak z kamenů v sauně a byla jsem si jistá, že taky ten nebetyčný puch, co už jsem necítila. Než jsem stačila dokončit rozvážnou myšlenku na téma: Klaudie! Za tebou! Pozor! nebo něco na ten způsob, chapadlo se ztopořilo, popadlo ji kolem pasu a vtáhlo do sálu.
„Do prdele!“ vylítlo mi z pusy a někdo konečně spustil tok času správnou rychlostí. Rozběhla jsem se ke dveřím, a že jsem se v tu chvíli nebála ani trochu, to zpětně přičítám podlému omámení tou vánoční atmosférou. Ježochovi s Vajnachstmáňou muselo být hned od začátku jasné, že příčetná a při normálních smyslech bych asi nebyla ochotná udělat to, k čemu jsem se právě chystala, tak si to pojistili nějakou drogou štěstí, co mi přidali do čaje.
V sále to vypadalo jako po dortové bitvě na veřejných záchodcích. Bez dortů. Z jámy nepřetržitě tryskal sliz, který se prakticky ihned formoval do různě velkých chapadel v padesáti odstínech hnědé a zelené. Všechna se hbitě vrhala na velké i malé postavy kolem. Některé z nich už byly pokryté slizem od hlavy až k patě a jen dávaly tušit, kým ve skutečnosti jsou.
„Musím najít Weihnachtsmanna. Ale prokrista jak? Jak mám poznat, kterej z těch zahnědlých dědulů je on?“ bezradně jsem se rozhlížela a uskakovala před pátrajícími chapadly. Přede mnou se najednou objevil Vincenc a otíral si sliz ze zrcadlovek.
„Asi malinko prohráváme. Agenti to měli pod kontrolou, jenže pak se to nějak zrychlilo a to jejich zaříkávání přestalo stačit. Jedna bublina praskla jak vřed a od té doby to stříká jak karlovarskej pramen. Když se toho dotkne aura vánočníků, tak se ten hnus rozplyne. Pro nás jsou ty chapadla jak Terminátoři. Koukej!“ a na důkaz svých slov, dupnul oběma nohama na to nejbližší. Ozvalo se zvučné mlask a chapadlo se rozplesklo jak slimák na chodníku. Netrvalo to ani třicet sekund a už se zase stékalo zpátky do původního tvaru. „Můžeme je akorát rozšlapávat jak bábovky a doufat, že vydržíme do svítání. Jestli se dostanou ven ze srubu, tak jsme v pr…“ Chapadlo, co se mu nepozorovaně omotalo kolem kotníku, mu podtrhlo nohu a táhlo ho směrem k jámě.
Začala jsem kličkovat mezi těmi fujtajbly a namířila si to k prvnímu adeptovi. Byl to Father Christmas, na mou otázku jen zavrtěl hlavou a ždímal přitom do sucha jednoho pořádného macka, který ihned  ztrácel tvar i barvu. Zezdola mě něco tahalo za nohavici a já už zvedala nohu k akci, když mě to klovlo do lýtka. „Auuu!“ Podívala jsem se dolů a tam zuřivě mával křídly notně opelíchaný kohout. „Co je?!“ zařvala jsem a on už pelášil někam do davu. Vydala jsem se za ním a vnitřní vánoční klid mě začínal opouštět. Místo něj se vkrádala beznaděj a hnus. Podklouzla mi noha a já se rozplácla v tom sajrajtu a praštila se hlavou o podlahu. „Kurva!“ Začala jsem se štrachat na nohy a přidal se ke mně i strach. Běžel po zádech odzdola nahoru a zase zpátky a nechával za sebou mrazivou cestičku. „Weihnachtsmanne!!!“ zkusila jsem překřičet všechno to pleskání a mlaskání a bouchání a třískání. „Ich bin hier!“ ozvalo se odněkud z druhé strany sálu. Viděla jsem Felixe, jak se mydlí se třemi chapadly najednou, a Vincence, který si na šmelcování hnusáků pořídil lopatu. Kde ji vzal, to ví jen bůh. Nebo Ježíšek. Oba si tu bitku totiž užívali jak Vánoce! Po Klaudii nebylo ani stopy a kde je… no jo, kde je vůbec Walter? Za celou tu dobu, co jsem tady, mi vůbec nepřišel na mysl. Kolik hodin ještě zbývá do svítání? A co se stane pak? Co když tu bránu nezavřeme? Ble.
Jako by mi četl myšlenky, vyšoural se Walter z chodby, která vedla neznámo kam. „Já už je tam moc dlouho neudržím! A mohl by mi někdo donést něco k pití? Za tu námahu, co tu úplně zadarmo podstupuju, by mi snad mohl být projeven nějaký vděk, ne?“ stěžoval si a upravoval si přitom krajky na rukávech svého upířího oblečku. Pak konečně zvednul hlavu a ten pohled mu zřejmě vyrazil dech. „Mon Dieu! Jeden vás chvilku nechá bez dozoru a vy hned orgie! To se ani trošku nestydíte?“ pak mě zpozoroval a zvednul obočí, „Aleee, vy jste tady taky? Kdypak jste ráčila přicestovat? Nemohla byste mi sehnat něco k pití? Fakt umírám žízní. A do téhle bahenní bitvy se nehodlám zapojit ani náhodou,“ otočil se na podpatku a zmizel zpátky v chodbě. Zírala jsem za ním… a pak jsem se vydala znovu hledat Weihnachtsmanna.
Jedno chapadlo si Waltera všimlo taky. A vydalo se opačným směrem než já. Zmizelo za rohem, ale v tu chvíli mi to přišlo naprosto nedůležité. Bojovala jsem s vlastním hnusem a chtíčem. „Počkat. Moment. S jakým chtíčem? Co je tohle zase za blbost?“ Začínala jsem chápat, proč to Felixe s Vincencem tak hrozně bavilo a nechtělo se mi ani domýšlet, co kde dělá Klaudie… Ta chapadla už ani nevypadala moc jako chapadla,spíš… no brr. „Weihnachtsmanneee!!!“ Dělo se se mnou něco divnýho a vůbec se mi to nelíbilo. Zatím. Jestli to dosáhne takové intenzity jako ta vánoční idylka v kuchyni… radši na to nemyslet.
V sále s jámou pekelnou už se všichni brodili po kolena a začali pomalu umdlévat. Někteří vánoční agenti už jen slepě plácali kolem sebe a zjevně jim bylo jedno, jestli něco trefí, či nikoli. Konečně jsem spatřila Weihnachtsmanna, jak zápolí s obzvlášť narostlým chapadlem, a začala se brodit taky. Mezitím se mu podařilo obra zdolat a všimnout si mojí maličkosti. Jak jsem se tak brodila tím hnusem, připadal mi ten dědek čím dál víc sexy a chapadla připomínat... no brr.
„Co to má, kurva, společnýho s Vánocema?!“ ulevila jsem si od plic a chlípné myšlenky mě kupodivu (aspoň na chvíli) přešly. „Weihnachstmanne, jdeme! Musíme pro to poleno, musíme u toho být oba. A stejně ho sama neunesu!“
Pokýval hlavou a vydal se se mnou zpátky do kuchyně.
„Jak tam to poleno dostaneme?“ uvažovala jsem nahlas cestou přes močál, ve který se mezitím síň definitivně změnila, „přece to neponeseme v náručí!“
Nic neříkal, ale když jsme se dovlekli do kuchyně, začal zuřivě hledat ve skříních, až našel obrovský pekáč, ve kterém zřejmě pekli na Vánoce pštrosa. Společnými silami jsme ho dotáhli ke krbu v kuchyni a pohrabáči vydolovali ven to největší poleno, které jsme tam našli. Žhnulo jako samotné peklo. Sebrala jsem bundu, hozenou přes opěradlo židle a omotala si s ní ruku, aby se mi nepřiškvařila k rozpalujícímu se pekáči.  Zůstali jsme stát na prahu kuchyně a než jsem stačila dotáhnout myšlenku, jak je sakra možné, že v síni je sraček po kolena, kdežto v kuchyni vůbec nic a dělí je jen obyčejný práh, stalo se několik věcí naráz.
Z jámy pekelné se ozvala obrovská rána, všichni zaříkávači se rozletěli do stran jak papírové konfety a hnus se začal valit ven bez jakékoli regulace mohutným proudem.
Ze směru, kterým jsem předtím viděla odcházet Waltera, se ozvalo jeho pištění, načež se zjevil sám ječící Walter.
„Kdo otevřel ty dveře? Já už je tam neudržím, stejně už se tam fyzicky nevejdeme a já se nenechám rozmačkat. Kudy se jde domů. Já mizím. Dělejte si tady, co chcete! Třeba je naházejte zase do té jámy!“
Za ním se z chodby vyhrnul zástup mrtvých v různém stádiu poškození. Žádná z těch chodících mrtvol zřejmě nebyla hmotná. Na rozdíl od Waltera, který zapadl takřka po pás, jakmile vběhl do síně, kráčeli po povrchu a neomylně směřovali k hlavnímu vchodu. Jáma je vůbec nezajímala.
Když byl mrtvolný dav na půl cesty, rozrazily se hlavní dveře samy od sebe a zvenku se s uširvoucím řevem cpali dovnitř chlupatí Taraghlani. Někteří klouzali po povrchu stejně jako mrtvoláci, někteří zapadli, jiní se začali doslova rozpouštět v té zelenohnědé břečce. Nejdůležitější ale bylo, že všude, kam se dostali, začal se močál vypařovat spolu s nimi a mrtvoláci průhledněli a odlétali s průvanem.
Stáli jsme s Weihnachtsmannem ve dveřích od kuchyně a snažili se nás nepodpálit tím polenem v pekáči. Koukli jsme se na sebe. To byla naše příležitost! Jen aby těch Taraghlanů bylo dost a stačili na vysušení celé té smradlavé a mrtvolné nadílky. Močál pomalu ustupoval ode dveří síně a zmenšoval se směrem k jámě. Nevím, odkud se braly ty chlupaté bílé potvory, ale zatím jejich příval nijak nepolevoval. Dostrkali jsme žhnoucí pekáč téměř k zející díře a kolem nás se postupně stahovali i další vánoční agenti. Začali znovu mumlat to svoje zaklínání, které postupně nabíralo na síle. Celá síň rezonovala jejich hlasy a za chvíli to znělo jak chór v gotické katedrále. Zbývalo nám už jen pár desítek centimetrů, když chlupáči zmizeli. Pak se zastavil čas a jáma se nadechovala. Zůstala jsem fascinovaně zírat na hmotnou páru, co se už zase formovala nad jámou.
„To je nádhera. A jaké to je asi dole? Chtěla bych se tam podívat! Do podsvětí… mrtví mě přijmou mezi sebe… mrtví mě přijmou mezi sebe…,“ zpívalo mi v hlavě. „Musíte tam to poleno dostaaaat! Jinak to celé bylo k ničemu! Vzpamatuj se a děleeeej!“ vpadnul mi do toho zpěvu Klaudiin hlas a bylo to stejné, jako když vám někdo zblízka zařve do ucha. Zevnitř. Ale účinkovalo to. Popadla jsem pekáč a vší silou ho začala tahat k jámě. Weinachstmann se konečně taky vzpamatoval a strkal z druhé strany. Ještě poslední postrčení a doběla rozžhavený pekáč zůstal viset na bublině té podivné páry vycházející zdola. Pak se ozvalo pšouknutí a pekáč se propadl se syčením dolů.
Všechno ztichlo. Na pár chvil celá síň ohluchla stejně, jako když se Klaudie objevila u mě v ložnici. Realita se zkřivila a zase narovnala. Vyboulila se a vrátila zpět do původního tvaru. Všechno se vlnilo jak v zrcadlovém bludišti a mně se dělalo špatně od žaludku. Když už jsem se smiřovala s tím, že si znovu prohlédnu ty výborné koláčky, co jsme s Klaudií (asi tak před tisíci lety) jedly v kuchyni, obraz se ustálil a realita nabyla svých obvyklých tvarů.
Po jámě nebylo ani památky a místo ní stál uprostřed síně obrovský vánoční strom. Vzduch prostupovala jemná vůně jehličí a vanilkových rohlíčků a zlatavá záře se mihotala vůkol. Všichni měli svoje sváteční oblečky. A peří. A nikdo nesmrděl.
Pak všichni agenti propukli v ohromný jásot, vyhazovali čepice do výšky, kejhali, kokrhali a volali halelujá a sláva Dažbogovi.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a ve dveřích uviděla stát křenícího se Vincence a skromně se usmívající Klaudii. Ti Taraghlani, to byla jejich zásluha. Klaudie si (ostatně jako už mnohokrát) dala dvě a dvě dohromady, vyhrabala z močálu Vincence a šla na ně uspořádat hon. Když dokážou vstřebat negativní emoce z naší dimenze, musí to přece umět i s těmi z druhé strany. Její dedukce se naštěstí ukázala jako správná. Jak se podařilo Vincencovi všechny ty obludy přimět, aby přišly za ním až ke srubu aniž se rozplynuly, to nemám tušení a vlastně to ani nepotřebuju vědět.
Waltera jsme našli v kuchyni, jak se nacpává koláčema. Prohlásil, že na lačno se blbě umírá, tak se chtěl trochu posilnit. Spíš ho podezřívám z toho, že si i v úprku uvědomil, že má na sobě jen krajkovou košili a venku je deset pod nulou, tak zvolil jinou taktiku ústupu.
Felix mi dal vizitku, a kdybych prý já osobně něco potřebovala, určitě mu mám zavolat. Přijedou kdykoli.
Vánoční agenti měli co slavit a taky o čem rokovat, protože museli jednou pro vždy zabránit jakémukoli dalšímu nechtěnému otevření průrvy mezi dimenzemi. Řekla bych, že zákaz stavby obřích krbů bude trvale zakotven v Knize vánočních paragrafů (nebo jak se ten zlatem vykládaný svazek jmenoval). Weihnachtsmann byl zbaven povinnosti sedět u rokovacího stolu, ale musel slíbit, že se následně zodpoví ze svého činu. V kuchyni nás pak všechny napájel punčem, nabízel exotické ovoce a vykládal vánoční historky. Z neporušené pozitivní dimenze se totiž dá dostat pryč jen ve snu…

ZÁVĚR

A to je všechno děti. Najednou jsem stála zpátky v obýváku, v ruce banán a boty od sněhu. Po nikom dalším ani vidu, ani slechu. Pomohla jsem zachránit spolu s Felixovou partou Vánoce před invazí mínusáků. Že jste nikdy neslyšeli o vánoční invazi mínusáků? No jak byste taky mohli…

Poznámka za závěrem: Doufám, že mi ten text šéfredaktor nehodí na hlavu se slovy, že takovou slátaninu v životě neviděl. Obzvlášť, když se jedná jen o popis skutečných událostí, ale kdo by tomu věřil? Muhehe.

Vánoční komando
Autor: Monika Slíva Dvořáková
Odpovědný redaktor: Martin Stručovský
Korektury: Jan Křeček
Ilustrace: Lubomír Kupčík (za poskytnutí kresby děkujeme nakladatelství Epocha)