M. Dvořáková

Je sobota dopoledne a venku nádherně prší. Mám napsat Nedělník a už od středy čekám, až mě přepadne a znásilní nějaká geniální myšlenka.

Vypadá to, že počasí se umoudřilo a odpovídá tomu, co je napsáno v kalendáři. Snad si konečně vychutnáme i čtení v parku nebo na zahrádce (i na tu restaurační už nás pustili a můžeme si to zpestřit pěnivým mokem nebo dobrou kávou), aniž by nám hrozilo umrznutí.

Sedí za krkem a pevně se drží. Otáčí vám hlavou ze strany na stranu, do ouška našeptává zrádná slovíčka a potměšile se u toho pochechtává. Jste-li náchylní k tomu být prokleti, brzy se stane vaší nedílnou součástí a splyne s vámi. Jedno tělo a jedna duše.

Vzala jsem si Nedělník jako rukojmí. Poslední dobou zanedbávám editorialy, už je skoro půlka měsíce a nemá moc smysl ten říjnový psát, tak zneužiju neděli. Nežádám výkupné, poslušně a dobrovolně naši nedělní čtrnáctidenní rubriku předám do rukou dalšího pisatele. Snad jen, kdybyste si to přečetli až do konce.

Nedávno mě jeden facebookový status přiměl k zamyšlení. Fb profil časopisu Pevnost se oděl do černé spolu se sloganem „Protože fantastika si s rasismem nikdy nebude rozumět...“ Diskuze, která se pod tímto prohlášením rozjela, je… fascinující. Pokud vás to zajímá, klidně si to najděte, ten status je pár dní starý, takže vám to nedá ani moc práce.

V květnu se slaví celá řada různých svátků a mezinárodních dnů. Pro nás knihomoly se specializací na fantastiku je nutné zmínit ručníkový den, MAY THE 4TH, možná mezinárodní den svobody tisku a oficiální výročí založení Sardenu, všechno ostatní je jen šustění stránek v rukách čtenáře.

Je to pořád stejná a čím dál otřepanější písnička o tom, jak čas letí a nikdo nic nestíhá. Tak to víc rozmazávat nebudu. Březen je (už) třetí měsíc v roce, první jarní měsíc a kdysi to býval i měsíc knihy. Knihy jsou pro nás až na prvním místě, ať je měsíc, jaký chce. Rádi je čteme, píšeme o nich a občas se o ně i pohádáme, ale to zkrátka patří k meritu věci.

Rok 2020 je tu. Úspěšně jsme přežili další oběh Země kolem Slunce. Někteří kroutí hlavou nad bouřlivými oslavami konce roku, stejně jako mimozemšťani v onom vtipu. Někdo je rád, že je devatenáctka za ním, protože stála za starou belu. Hleďme tedy raději ke světlým zítřkům a dumejme, kolik stránek asi letos budeme schopní přečíst. Jedno je jisté. Sarden tu pro vás bude i v roce, jenž se právě narodil.