NEDĚLNÍK: Pavel Bareš, ZÁMĚRNĚ PROVOKATIVNÍ TITULEK O ČERNÉM HERCI OBSAZENÉM DO BÍLÉ ROLE

Když v roce 2016 vyšla Pýcha, předsudek a zombie, taky se všichni rozčilovali nad tím, jak historicky nemístně ty zombies na anglickém venkově v raně devatenáctém století působí?

Ne?

Já jenom přemýšlím, proč všichni tak vyvádí kvůli černochům v Bridgertonu.

(poznámka: Pojďme pro potřeby tohoto textu označovat jiná než bílá etnika pomocí anglického výrazu People of colour neboli POCs. Opis „lidé s jinou než bílou barvou pleti“ by rozsah tohohle článku nafoukl na dvojnásobek a přímý překlad „barevní lidé“ je přece jen poněkud komický.)

Onehdy mi na Facebooku zase někdo vysvětloval, jak jsou černí elfové v Zaklínači posledním hřebíčkem do rakve globalizované společnosti. „Sapkowski tam žádné černochy neměl,“ bylo mi osvětleno. „Za chvíli zakážou bělochy ve filmech úplně.“ A taky něco o kvótách. Však to znáte.

Tyhle barevné castingové kontroverze hýbou fandomem jako máloco jiného a není na tom nic valně překvapujícího. Mrzí mě na tom ale jedna věc: tohle téma má potenciál vytvářet opravdu zajímavé debaty a podněcovat neméně zajímavé otázky mířící k opravdovému jádru věci. Tak například: Narušuje přítomnost černých elfů fikci zaklínačského světa? Kde vlastně leží hranice tvůrčí svobody adaptace? A co všechno je Sapkowski ochotný v rozhovoru říct, aby od Netflixu dostal svůj šek?

(poznámka: Samozřejmě nemám nejmenší tušení, jestli to Sapkowského přinutili říct, nebo je to opravdu z jeho hlavy. Osobně ale doufám ve druhou variantu, už jen pro tu představu, kolik pravověrných fanoušků „bílého slovanského Zaklínače“ tím dostal mezi mlýnská kola.)

Problematika „černo-bílého“ castingu je ohromně komplexním tématem (a prominete-li mi jednu očividnou slovní hříčku, málokdy je tématem černobílým). Tak například, pokud chceme Marvelu vyčítat bělostnou Tildu Swinton v Doctoru Strangeovi, neměli bychom stejným metrem měřit i Jacksonova Nicka Furyho? To je skvělá otázka. Škoda jen, že nejčastější odpověď na ni bude bezmyšlenkovité: „Jistěže, všem stejnou měrou!“

Jenže ono to poměřování bílých s černými není vždycky zas tak přímočaré. Kontext tady hraje důležitou roli. Je třeba vzít v potaz specifika konkrétní filmové produkce; reprezentaci, o kterou POCs připravujeme, pokud jejich postavy přebarvíme na bílo; reálný historický a kulturní kontext útlaku menšin, který má mj. velký podíl na nedostatku zdrojového materiálu pro původní POC postavy. Což opět navazuje na současné trendy filmové produkce, které nepřejí originálním námětům. Okolností ke zvážení je hodně.

Znamená to tedy, že odpověď na jakékoli kontroverzní castingové rozhodnutí je kategorické „černá dobrá, bílá špatná“? Ne. Samozřejmě, že ne. Ale výše uvedené faktory je potřeba zohlednit při jakékoli hodnotné debatě na toto téma, v ideálním případě individuálně pro každý jednotlivý případ.

Na celé téhle problematice mě asi nejvíc mrzí skutečnost, že abyste se k té hodnotné debatě dostali, musíte se nejdřív prohrabat hromadou povrchních argumentů na úrovni šarvátky ze školního hřiště: pravděpodobně něco o kvótách a o tom, jak my jsme ve skutečnosti ti utlačovaní, když v tom filmu hraje kromě dvaceti bělochů i jeden černoch.  A oblíbené „Když to dělaj černí, tak bílí taky!“  není úplně validní argument, když to bílí dělají mnohem déle a víc než černí, a odpověď na problematiku nevyhnutelně zakořeněnou v bílé nadřazenosti se nevejde do jednoho facebookového komentáře. Vždyť i tohle unavené povzdychnutí si v ní sotva ráchá palce, a to je rozsahem třikrát delší, než mi bylo nařízeno.

(Slušelo by se dodat, že existují i argumenty pro tzv. color-blind casting hodné naší pozornosti, ale pokud se chceme vydat touhle cestou, bylo by fajn, kdybychom si to „všem stejnou měrou“ zvládli alespoň vzít pořádně k srdci. Nad černým Achillem se rozčiluje kdekdo, ale že by někoho v českých internetových vodách pohoršovala ScarJo v Ghost in the Shell nebo vybělený ansámbl hraného Avatara, s tím jsem se zatím nesetkal. A kdyby se ti samí lidé, kteří hartusí nad obsazením Pedro Pascala do role Joela z The Last of Us, stejnou měrou rozčilovali i nad tím, jak v Argu skutečného agenta CIA s latinskoamerickými předky Tonyho Mendeze ztvárnil Ben Affleck, alespoň by ta kritika nevyznívala tak pokrytecky.)

A samozřejmě, média se na té vlně velice ráda svezou: článku dají nějaký příjemně provokativní název a doprovodí ho peprnou fotkou, klidně i záměrně zavádějící. Vždyť co na tom, většina lidí si stejně přisadí v komentářích to svoje, aniž by si článek vůbec rozklikla nebo – nedej bože – si dohledala vyjádření z jiného zdroje nebo snad přímo od autorů kritizovaného díla. Sledovanost roste ruku v ruce s názorovou rozděleností a najednou tu stojí sluníčkáři proti rasistům a nic mezi tím.

Ale mějme trochu pochopení. Koneckonců, jsme Češi. Podobně jako ten Sapkowski, i my žijeme v dominantně bílé zemi a je vcelku logické, že na tyhle věci reagujeme s despektem. A mentalita my versus oni je záludný jev: je snadné ignorovat přečiny, kterých se my dopouštíme na jiných, a o to silněji si brát domnělé útoky na sebe. A navíc, výše zmíněná média často vyprovokují viditelnou odezvu jen od těch nejzarytějších jedinců na obou stranách barikády, takže to, co by se na první pohled mohlo zdát jako debata mezi reprezentanty dvou skupin, je kolikrát přestřelka mezi těmi nejvyhrocenějšími extrémisty z obou táborů, kteří valně nereflektují majoritu ani jednoho z nich.

Ono by nám to vlastně mohlo být celé dost jedno. Ale dokud je většina námi konzumované kulturní produkce zahraniční, zřejmě tyhle nekonečné facebookové přestřelky jen tak nezmizí. A určitě jim nezabrání ani tenhle sloupek, ale třeba alespoň pár čtenářů přivede k nějakému tomu zamyšlení.

Takže příště, až na vás ve facebookovém feedu vyskočí záměrně provokativní titulek o černém herci obsazeném do bílé role, zkuste ho výjimečně i rozkliknout. Anebo možná ještě lépe, zapátrejte na googlu po vyjádření i z jiného zdroje, třeba právě od autorů: možná na celou věc vrhne nečekané nové světlo. Nebo si poslechněte vyjádření fanoušků z řad POCs o tom, jaký význam pro ně tato volba má. A pokud ani na jedno z toho nemáte elán, mrkněte alespoň na graf přiložený níže, než se po hlavě vrhnete do komentářové sekce. Třeba vám pomůže si předtím urovnat myšlenky.

Pavel Bareš
(nar. 1994) žije dostatečně blízko Praze, aby se mohl považovat za Pražáka, ale zároveň dostatečně daleko, aby po něm v příměstských autobusech chtěli kupon na první pásmo. Ve dne je učitelem angličtiny, v noci zapáleným hráčem videoher a čtenářem komiksů, cestovatelem, jachtařem, oddaným hnědokabátníkem a milovníkem vyprávěcích RPG. Nezpívá v kapele, ale kdysi jednu míval. Ze slohu dostával ve škole pětky za úniky od tématu. Dnes ho za ně kárají jeho redaktoři. V roce 2017 debutoval románem Projekt Kronos, na který navázal druhým dílem Kronovy děti (2019). Meta (2020) je jeho prvním krokem mimo úspěšnou sérii, kterou vstoupil do české fantastiky.