ROZHOVOR: „V některých oblastech se považuji za nejlepšího,“ říká Boris Hokr

„V některých oblastech se považuji za nejlepšího,“ říká Boris Hokr

Jak jsme psali, Boris Hokr získal ocenění Kritik roku časopisu Tvar. Povídali jsme si o tom, co takové ocenění znamená, zda se vůbec za kritika považuje a do jaké míry sleduje žánrovou kritiku. Pozor: obsahuje klasickou dávku hokrovské samolibosti. Ale to jste poznali už z titulku, že?

Co pro tebe znamená ocenění Kritik roku? Je to ocenění? Nebo závazek? Nebo ještě něco jiného?

Je to příklad toho, že svět je nádherně absurdní místo. Plus docela příjemné překvapení, že teda asi fakt píšu dobře, což jsem pochopitelně věděl vždycky (ale že něco víte vy, neznamená, že to ví i ostatní), a něco lidem dávám. V prvé řadě to byl ale docela šok, už proto, že v propozicích je Tvárnice prezentovaná jako zaměřená na českou literaturu. Ke které ovšem zrovna já z devadesáti procent přistupuju jako Cimrman – čím dýl jsou autoři mrtví, tím líp pro mě i pro ně. Vlastně se dá říct, že česká literatura pro mě dosáhla vrcholu vydáním Schulzova opusu Kámen a bolest, i když mám v srdci místo i třeba pro Otu Pavla a Josefa Škvoreckého a pár solitérních děl typu Smrt múz, Mlýn na mumie nebo Cesta krve :). Takže když mi z Tvaru volali, museli jsme si pár věcí vyjasnit. Padaly zajímavé informace, třeba že moje vítězství berou jako svého druhu potvrzení, jak se jim omladilo čtenářstvo  Logicky na mě dopadl věk a spustila se mi krize středního věku. Ale obecně je to od té chvíle výzva, jestli v té české literatuře nakonec něco fakt dobrýho nenajdu. A zcela nezamýšlený důsledek byl, že otec byl na mě extrémně hrdý celých pět minut, kdy si myslel, že jsem začal pracovat v Ytongu. Holt Tvárnice je trochu zavádějící.

Měl bys pro Tvar vybrat Literární dílo roku 2021. Jakým způsobem budeš v roce 2021 přistupovat ke čtení? Plánuješ toho přečíst víc? Budeš se snažit o větší žánrové rozpětí? Nebo k tomu nijak zvlášť nepřistupuješ? A jak přemýšlíš o kritériích? Kdyby se ti na konci roku nejvíc zamlouvala dvě díla, jedno s fantastickými prvky, druhé bez fantastických prvků, které bys vybral?

Už jsem to zmínil, s Tvarem jsme si pár věcí vyjasnili. A ano, chci si přečíst víc domácích knih. Kdybych měl ale volit jen mezi knihami domácí provenience, byl bych hodně překvapený, kdybych vyhlásil fantastiku. Protože skutečně geniálních věcí zase tolik nemáme. Zábavné, čtivé, řemeslně super? Jasně. Jenže aby opravdu vyrazily dech? Náznak byl loni u Mety Pavla Bareše a poslední skutečný zásah na komoru je starý už deset let – Poláčkův Spěšný vlak CH.24.12.
Zatím mám ale docela jiný problém. Lockdown (nebo jeho česká kvazipodoba) je vysilující a depresivní, plus se staly i jiný věci, takže od Vánoc jsem v podstatě přečetl jen dvě tři novinky – a to byl jednou z nich Neonomicon, tedy komiks. Místo toho jsem se po letech vrátil masově k Zeměploše, z té jsem za poslední dva týdny přečetl pět kousků. A člověka to nutí k úvahám ne na nejlepší knihu roku, ale obecně nad strategiemi čtení nebo vlivu literatury na život, paměť a tak, prostě zkoumáš specifika právě žánrové literatury.
Zrovna Zeměplochu čtu od roku 1994. Víc jak dvacet let nebyl rok bez aspoň jednoho novýho Pratchetta. A ten čtenářský zážitek byl kumulativní. S každým Pratchettem člověk vlastně znovu prožíval a užíval i ty starší. A návraty do podobně masivní série jsou opravdu fascinující stroje času. Nedávno jsem se doslova vrátil do konkrétních dní na střední a základce. To je něco, čemu sebelepší solitérní mainstreamová kniha nemůže konkurovat. Je na čase seriózně definovat, jaký má čtení ság a sérií pravidla a důsledky, udělat studii dalších čtení, ne jen toho, když třeba na Malaz narazíš poprvé. Třeba pan Trávníček by se tu mohl vyřádit... 

V Hostu jsi před časem zmínil, že žijeme ve zlatém věku fantastiky. Sousloví „zlatý věk“ evokuje, že už nic lepšího nepřijde. Stojíš si za tím? Co vlastně takový „zlatý věk“ znamená – a co přijde po něm?

Hm, říká ti něco platina? Diamanty?
Ale obecně – asi se shodneme, že pokud budeme dělat třeba kánon nejlepších sci-fi, nebude tam tolik věcí z tzv. zlatého věku, ale spíš věci typu Duna, Neuromancer, Zpěvy Hyperionu, Levá ruka tmy… Takže abychom si rozuměli: náš současný zlatý věk nutně neznamená, že vznikají nejlepší věci. Bude to soubor kritérií – produkční možnosti, kvalita děl, nostalgie při zpětném pohledu, étos nějaké změny nebo předělu… Momentálně je asi nejsnadnější stát se spisovatelem a hlavně spisovatelem publikovaným. A to i mimo staré fandomové struktury a žánrová nakladatelství. Pořád je ale co zlepšovat. Třeba si někdy za dvacet let sedneme na sklenku vína, v České knižnici zrovna vyjde kritické vydání Vládců strachu a Spěšného vlaku Ch.24.12. a budeme se smát. Kdo ví? Já jsem ochotný si počkat. 

Abychom tu za dvacet let ještě byli… Jak se vlastně člověk stane kritikem? Považuješ se vůbec za literárního kritika? Ve které ze svých mnoha činností se cítíš nejvíc doma?

Nepovažuju. Myslím, že na to člověk potřebuje víc než kvanta textů. Musíš mít nějakou vizi, médium, kde ji můžeš formulovat a formovat, základem je přehled a správný nástroje, čímž myslím teorii. Já osobně aplikuju na knihy v podstatě to, co jsem se naučil na historickém, nikoliv literárním prosemináři. Jako prošel jsem si všechny ty základní teorie a ledasco i přidal (třeba Tartuskou školu, ať žijí tramvaje!), ale základní nastavení mi zformovala Jihočeskou univerzitou zprostředkovaná francouzská škola Annales. Když si mám vybrat, jestli mám číst Doležela nebo le Goffa, je to pro mě jasná volba.
Ale beze srandy se považuju za člověka, který píše líp než většina. A v některých oblastech (epická fantasy) jsem skromnost poslal na dovolenou už hodně dávno a považuju se u nás za nejlepšího. Ať žije ego, hlavně to moje.
Smutná pravda ale je, že nejlíp se cítím, když nic nedělám, a že všechno, co dělám, dělám pro to, abych dělat nemusel. Což je absurdní, když si uvědomím, že jsem kvůli tomu roky pracoval jako delegát v Chorvatsku a pro zábavu nakukával hostům, že na ostrově Cres žijí orli, co souloží na koníčka, nebo jsem fungoval jako ostraha parkoviště, kde na mě řval a mával pistolí kvůli dvacetikoruně ožralý policista. To všechno pro to, abych si mohl dát nohy na stůl, přečíst podvanáctý Sekáče nebo podvacátý Společenstvo prstenu, zaletět si na pár dní do Benátek a obrazit tamní bary a pokecat s jejich majiteli o giallu, rizotu a jídle a životu (mimochodem, mám pocit, že tohle občas udělala Le Guinová). Jenže čas jsou peníze a za čtení starých věcí mi nikdo nezaplatí. A se ženou se snažíme být dobrými rodiči Brodymu. Což je jediná věc, která má přednost před lenošením na žebříčku priorit.

Nemohu nepíchnout do vosího hnízda: není to, že je člověk nejlepší, limitující? Není kam se rozvíjet, chybí motivace být lepší, posouvat hranice…?

Není. Já to dělám pro sebe, a pokud nejsem sám spokojený, tak je to špatně. A já se v čase měním, takže se mění i moje psaní. Tím pádem se pořád posouvají nějaké hranice. Druhá věc je, že psaní není žádná soutěž, kde by se na konci roku sečetly body.

Do jaké míry sleduješ konkurenci (teď mám na mysli žánrové recenzenty)? Není to tak, že jsi nejlepší, protože jsi vlastně v oboru jediný?

Co jsem vypadl z FantasyPlanet, tak skoro vůbec. Maximálně občas z nostalgie kouknu, co kde napsali tehdejší parťáci a parťačky. Pavla Lžičařová před lety odvedla skvělou práci, když dávala dohromady řekněme druhou generaci FP. Není to nějaké přehlížení, ale několik faktorů. Jednak se hodně změnil vkus, takže dnes se hodně recenzují věci, které mě prostě nebaví. A o těch, co mě baví, chci psát sám, tak proč si kontaminovat myšlení? Čtu samozřejmě pracovně Pevnost, ale to je jinej sport než moje psaní do jiných médií. Přináší mi to hlavně poznání o už zmíněných proměnách vkusu, v podstatě generačním… takže hele, o epické fantasy je hodně nepravděpodobný, že by se objevil někdo lepší než já, protože epická fantasy je prostě dinosaurus. Až se objeví někdo super v mladších generacích, udělá se třeba na psaní o young adult, rozhodně nebude svrhávat nějakého stařečka Hokříka. Který se teda vždycky rád podívá, co o jeho oblíbených žánrech píší mimo fantastická média. Jednak aby poznal konkurenci, se kterou se střetává o honorované texty, a jednak pro pobavení. Mám rád A2larm, jsou roztomilí, ale třeba teď publikovali článek o seriálu The Watch a to nebylo dobrý.

Když jsme u A2larmu, před sedmi lety tam vyšel článek Pavla Kořínka, ve kterém tě dost kritizuje. A loni jste se paradoxně sešli v jednom článku taktéž na A2larmu. Jak na podobné reakce reaguješ? Vyříkali jste si to? Posunulo tě to? Naštvalo? Donutilo k reflexi?

Sranda je, že já jsem pár let před tím psal do A2. O Aldissovi, ale i o Františku Šmahelovi. A dneska mám pár věcí na A2larmu, kam mě vlastně pozval Honza Bělíček, který mě tehdy před lety asi taky nebral jako něco hodnotného a u kterého mě neskutečně baví jeho nedávné žánrové prozření. Každopádně to tehdy byla win-win situace. Pavel se vyjádřil k tomu, co ho trápilo nejen na mém stylu psaní, a měl asi pocit, že víc se s člověkem, co píše na Aktuálně nadšeně o Kayovi a Gemmellovi, nemá co zabývat. Já zase měl pocit, že se nemám co zabývat člověkem, který považuje Gemmella za tuctového spisovatele. Ale ocenil jsem, jakou si dali práci, aby sehnali mojí fotku, o který jsem sám nevěděl, odkud je. Pak jsme se setkali v komisi Muriel a nijak se k tomu nevraceli. A dnes má Pavel trochu jiný názor, dokonce snad by byl i ochotný si toho Gemmella přečíst, ale shodli jsme se, že se radši v lepších časech pohádáme nad vínem. Jiná situace by asi byla, kdyby mě kritizoval za psaní o komiksech, protože tam je bez debat autorita. Ale jediný člověk, jehož kritika stran fantastiky mě automaticky donutí k nitrozpytu, je u nás momentálně Martin Šust. Jednak je to Martin Šust a jednak mě před lety vytáhl do Ikarie.

Do jaké míry upravuješ text podle média, do kterého je určen? Bude vypadat jinak článek pro ČT Art a jinak text pro Pevnost?

Paradoxně asi nejvíc jsem se musel vždycky zamýšlet nad texty do internetové verze ABC. Jinak je to spíš otázka formátů a žánru. Chtějí perex? Mezititulky? Recenzi, glosu? Teoreticky by se dalo mluvit o tom, že se přizpůsobuju psaní pro A2, když třeba korejský Kingdom vezmu z hlediska pojetí hladu a anonymizace vrstev venkovských poddaných ve středověku… jenže ono je to spíš tak, že zrovna u tohohle seriálu mě nebavilo zamýšlet se nad jinými aspekty a přitom jsem věděl, že zrovna v A2 to ocení. Tak se s tím přece nebudu cpát jinam.
Psaní pro Pevnost nechme stranou, tam je zadání jasné: psát spíše popisně-nadšeně. Od klasických PR tam dost článků dělí vlastně jen jedna věc – píšeme je opravdu na základě těch knih/filmů, ne za základě TZ. A srovnávat recenze v Pevnosti třeba s těmi na iliteratura.cz nebo na webu ČT Art fakt nejde. Buďme soudní.
Ale zpátky k otázce. Text upravuju podle editora. Mít a nemít editora je zásadní. Já chci, aby mi k mým textům někdo dal zpětnou vazbu. Aby mi řekl, že to a to nefunguje nebo že jsem se někde zamotal. Moje žena je schopná mi dát na text o pěti tisících znaků třicet komentářů (ale moc často se to nestane, protože další limitující faktor je čas…). Takže text, který vám někdo vrátí s poznámkama, není špatný text. Je to text, který může být lepší. A to zlepšení nemusí být v tom, že do třetího odstavce propasírujete slona a teorii her, ale třeba v tom, že někdo přijde a řekne: „Boris-san, tvůj text oplývá mnoha kvalitami, ale střídmost mezi nimi stejně jako broskvové květy není. Piš, kurva, jednoduché a krátké věty.“ Aneb jak říká moje žena: Někdy jsem stižen prokletím slepičí prdele.

Jsi, aspoň podle mého, nejvýraznější a nejviditelnější žánrový kritik naší doby. I ocenění Kritik roku je toho důkazem. Určuješ tím pádem i to, jakým způsobem budou fantastiku vnímat ti, kteří jí nevěnují pozornost. Bereš to v potaz?
Ještě jednou si vezmu do úst článek z A2larmu o nejlepší literatuře roku 2020. Před tebou píše básnířka Emma Kausc o Summer od Ali Smith tohle: „Co je však jisté: ona fikcionalizace našeho historického okamžiku zastává stanovisko naděje, narativy kvartetu, cyklicky prozkoumávající otázku lidského, nejsou zbrklou odpovědí na turbulentní dění.“ Po tobě píše literární kritička Barbora Votavová o spisovatelce Akwaeke Emezi následující: „Emezi opět předvádí schopnost vzbudit pro svého hrdinu empatii v  jeho mikrosvětě i u čtenářů a čtenářek a také odhodlání bořit mnohá tabu.“
Mezi nimi jsi ty. A odstavec o Křivém ostří Martiny D. Antonínové zakončuješ následující větou: „Takže pro všechny milovníky stereotypů mám blbou zprávu: nejlepší frky o fotbale a nejlepší hrdinskou fantasy u nás teď ofiko píše ženská.“ Není to voda na mlýn kritikům fantastiky, obzvláště české? Je to záměrná provokace? Stylizace? Nebo něco úplně jiného?

Na úvod: jsem možná nejvýraznější recenzent vzešlý z žánrového prostředí, který si pořád dokáže vyřvat, že o ní bude psát všude možně (ve své generaci, v té starší by k tomu měl co říct Ivan Adamovič nebo pan Kosatík). Je celá řada lidí, kteří fantastiku objevují nebo se k ní po letech vrací z jiných pozic. Ale ok.
Zpátky k dotazu: jednak má být žánrová literatura hodnocená podle děl, která do ní spadají, ne podle lidí, kteří o ní píšou. Protože to je samozřejmě reciproční – taky nebudeme posuzovat nefantastickou literaturu podle lidí, co o ní píšou. A literaturu obecně podle spisovatelů. Máme kurva století ovocného netopýra! A jednak mi z představy, že bych se měl přizpůsobovat chováním a stylem názorům někoho jinýho na mou osobu, naskakují osypky. Znovu: já to dělám na rozdíl od kluků čutálistů fakt pro sebe a chci se bavit a věnovat tomu, co mě baví. A skutečností zůstává, že Martinin příběh mě baví hodně a je to opravdu krásný argument proti některým stereotypům. Samozřejmě, že takhle vyskládané vedle sebe to působí jako pěst na oko. Určitě by stálo za to zeptat se Honzy Bělíčka, který tu anketu organizoval a asi dával dohromady pořadí odpovědí, jak to vnímá on a jestli třeba právě ten kontrast nechtěl. U mě je navíc ve hře ještě to, že využívání extrémně teoretického nebo proklamativně patetického jazyka beru v souvislosti s žánrovou literaturou jako nástroj ironie. Takže si dovoluju jednou měsíčně nějaký ten diskurz nebo paradigma, a longue durée i dvakrát a o svátcích, jinak ale chci psát spíš esejisticky nebo prostě.
Pozor, to neznamená, že budu ignorovat jazyk většinové kritiky. Že k němu nemám sklony nebo k němu naopak zastávám spíš nedůvěřivý přístup, neznamená, že ho automaticky zavrhuju. Můj oblíbený příběh je historie benandantů (italského venkovského kultu, který se dostal třeba i do Kayovy Tigany). Tihle kluci, co se narodili v košilce, opouštěli o vybraných nocích svá těla a bojovali meči z klasů obilí za dobrou úrodu. A pak jim na to přišla inkvizice. Ha ha, to se všichni nasmáli. A zahřáli. Ale než došlo na táboráky, bylo třeba vyřešit jeden zásadní problém: benandanti nezapadali do církevního narativu a jejich okolí je mělo opravdu rádo. Takže se nenasadila primárně hrubá síla, ale intelektuální. Stručně: církev benandanty převálcovala a ukecala a po několika letech snažení je v podstatě přesvědčila, že jsou zplozenci ďáblovi. A to proto, že měla oporu v metodice i aparátu, uměla argumentovat a chytat soupeře do myšlenkových pastí. Pokud si lidé, kteří píší o fantastice, nedokáží promluvit s těmi, co píšou o mainstreamu, ve stejných pojmech, budou tu věčné zákopy a nikdo nebude mít nutkání udělat krok tím či oním směrem. Naštěstí jsme malý rybníček, takže to částečně nahrazuje fakt, že se dá se spoustou lidí vyrazit na víno. Teda… dalo...  

Související článek Boris Hokr Kritikem roku aneb Mezi dvěma světy najdete zde.

Foto Borise Hokra: © Richard Klíčník