NEDĚLNÍK: Jan Kotouč, O umění, řemesle a dalších neexistujících věcech

Můj první nakladatel Egon Čierny, který už bohužel není mezi námi a který pro český trh objevil spoustu autorů, říkal: „Hlavní je příběh. Na prvním místě musí být dobrý příběh. Umění neřeš, to přijde samo.“

Máloco škodí začínajícím autorům tak jako řeči o umění, které jsou dávány do kontrastu s tím, co se nazývá řemeslo. Že jako jsou nějaké dvě oddělené skupiny, na jedné straně jsou ti umělci, co píšou tu velkou literaturu a na straně druhé jsou ti řemeslníci a zaprodanci, co píšou tu komerční zábavu pro lůzu.

Spousta autorů to má jako obranný mechanismus. Když je v nakladatelství odmítnou, tak si řeknou „no jo, já píšu tu velkou literaturu s přesahem a společnost na to ještě není připravena“. Zní to líp, než si říct pravdu „neumím bez chyby napsat ani odstavec, příběh nedává smysl, postavy jsou nereálné a dialogy dementní“. Ne, je lepší si říct nějaké bláboly o umění. V naší kultuře je populární ten obraz zmučeného autora, který přemýšlí nad dokonalou větou a vymýšlí komplikované metafory a setkává se s nepochopením svého okolí.

Bohužel spousta začínajících autorů tohle umělé dělení bere vážně a neví, že žádné takové buď, anebo to není. Není, fakt ne. Je to jedno psaní. Píšete něco, co byste rádi chtěli číst, kdyby to napsal někdo jiný. Co je, nebo není velká literatura posoudí někdo jiný, většinou velice subjektivně, a nás to nemusí zajímat. Autoři, které dneska někdo rád označuje za velké umělce, většinou byli prostě hodně schopní řemeslníci a až mnohem později někdo řekl: „Jo, tohle je umění, teď jsme to rozhodli.“ Nevěříte mi? Najděte si třeba dobové recenze na Dickense. Shakespeare byl ve své době taky kritizován za to, že píše pro prostý lid a není ten pravý umělec.

A proč si myslím, že tohle autorům škodí? Spousta menších nakladatelů toho zneužívá a nakuká jim, že oni píšou to pravé umění a literaturu, a tudíž by za to neměli nic dostávat, protože „tohle není komerční“. Jeden nejmenovaný nakladatel za mnou onehdá přišel a chtěl poradit, ptal se, co si myslím o placení autorům. Já ho nepochopil, řekl jsem, že autorům se má platit, stejně jako se má platit každému, kdo vložil hodiny práce (a dny a měsíce a roky) do něčeho, co se bude potom za peníze prodávat. Dotyčný nakladatel mi říkal „no jo, ale já nechci vydávat tu komerci, já chci dělat to umění, co jinde nevydají.“

Řekněme, že jsem mu odpověděl, co si o tom myslím, a od té doby se se mnou nebaví a na každé besedě držkuje, jak je to v ČR jenom samý Kotleta a Kotouč a žádná kvalitní literatura.

A co že je to vlastně umění? Na definici se odborníci nikdy neshodli. Podle Encyklopedia Britannica je umění „užívání dovedností a představivosti k vytváření estetických předmětů, prostředí nebo zážitků, které lze sdílet s druhými lidmi“. Čili pokud využijete svou představivost a vytvoříte něco, co lze sdílet s druhými lidmi, vytvořili jste umění. Gratuluji.

Hodně lidí mi řekne, že umění je to, co přetrvá, zatímco takový ten komerční brak zapadne. Dobře, co přetrvá, určitě v sobě má něco zajímavého, ale my dnes neposoudíme, co se bude číst i za padesát nebo sto let. Pořád se čte Robert A. Heinlein, ale v jeho době by ho rozhodně nikdo za umělce neoznačil. Ray Bradbury drtil jednu povídku za druhou pro pulpové časopisy.

Spousta začínajících autorů si sedne k psaní s tím, že „teď napíšu to velké umělecké dílo!“ Ne. Napište příběh, jaký chcete napsat. Umění se stane, nebo se nestane, ale kdo píše s tím, že „teď to bude umění a děti za sto let se o mně budou muset učit“, tak většinou nenapíše ani příběh, ani umění.

Takže, co jsem tím vlastně chtěl říct? Neřešte umění. Neřešte velkou literaturu. Netlačte na pilu, tyhle věci přijdou samy a opravdu nejsou v kontrastu s kvalitním řemeslem a profesionalitou. Nevylučuje se to. Nejde to proti sobě.

Buďte profíci. Buďte řemeslníci. A hlavně prostě pište to, co vás baví.

Umění přijde samo.

Jan Kotouč (*1987)
kterému v jistých kruzích říkají Johnak, pochází z Prahy, kde i vystudoval na University of New York Prague. Jeho obor byla masmédia a komunikace, ale už během studií se rozhodl, že něco takového rozhodně nechce dělat profesionálně, ale zároveň mu to hrozně moc dalo a využívá ty zkušenosti dodnes, pouze to nechtěl dělat profesionálně. V roce 2015 se vrátil na svou alma mater jako učitel (a snaží se studenty učit, aby mu neříkali „pane profesore“, když profesorem není). Učí předmět Literární fantastika, což mu nabídla vedoucí oboru se slovy „hele, ty píšeš to sci-fi, nechtěl bys o tom žánru učit jako předmět?“. Také občas rád udělá kurz tvůrčího psaní a přednáší a vede programové linie na spoustě českých conů.
Coby autor se zaměřuje na subžánry military sci-fi a space operu, známý je sériemi sektor Hirano, České země a Centrální impérium. V roce 2008 s novelou Příliš blízké setkání vyhrál v Ceně Karla Čapka v kategorii Novela a o rok později mu vyšel román Pokračování diplomacie v nakladatelství Poutník. Od té doby vydává alespoň jednu knihu ročně.