NEDĚLNÍK: Zuzana Hartmanová, Napiš radši dětskou knihu nebo něco ze života

Článek od: Monika Slíva - 12.09.2021

Že je fantastika takový literární otloukánek, to už víme dávno a asi nemá smysl se nad tím moc pozastavovat a ronit krokodýlí slzy. My ji milujeme, a tím pádem není co řešit – ostatní ať si trhnou ploutví. Když jste ale v pozici spisovatele, tak se té své lásky chtě nechtě zastávat musíte. Nebo se musíte obrnit extrémní dávkou zenové energie. Protože číst fantastiku, to je jedna věc, ale psát ji… to je z pohledu většiny společnosti zcela nový level zla (případně nepochopitelná ekonomická sebevražda).

Jako čtenáři jste se určitě setkali s tím, že v lepším případě znají lidé fantastikou nepolíbení aspoň Harryho Pottera nebo Pána prstenů – většinou díky filmům. Takže když se zmíníte, že momentálně čtete doplňte-si-titul-dle-svého-uvážení a je to fantasy, zeptají se: „Jo, takže něco jako Harry?“ Protáčení panenek nemá smysl, pokus o vysvětlování by se stejně minul účinkem (už jste to přece absolvovali x-krát), a tak radši zavřete tu kudlu v kapse, nahodíte rádoby neškodný úsměv a přikývnete: „Jojo, přesně tak.“

V pozici spisovatele se pak setkáváte například i s nonšalantně pronesenými hláškami typu:

„A jsou tam draci? Každá správná fantasy má draky, ne?“

„Chceš být druhá Rowlingová, jo?“

„Když je teď fantasy v kurzu, kdy prodáš práva Netflixu?“

Hahaha. Vtipný. Fakt.

Autoři jiných „serióznějších“ žánrů nad vámi mávnou rukou s tím, že napsat takovou pohádku by zvládli levou zadní. Když jim s povytaženým obočím vyjmenujete, kolik znalostí – a navíc z kolika různých odvětví – kromě vlastní bujné fantazie potřebujete k napsání jedné knihy, většinou zůstanou koukat. Protože nikoho z nich ani nenapadne, že když píšete o těch dracích (ne asi…), musíte znát nemálo věcí z historie (třeba i z tehdejšího vojenství, zbrojířství, vaření nebo třeba způsobů oblékání), politologie, sociologie či anatomie (celkově se hodí trocha toho lékařství a řekněme bylinkářství, když furt někoho mučíme a mrzačíme). K zahození není ani psychologie, nějaké to náboženství nebo třeba geografie (aby se vám nestalo, že ve vašem světě se vedle pouště vesele promenáduje bažina). A dalo by se pokračovat vesele dál. Ze spousty autorů detektivek, thrillerů a společenských románů pak vypadne: „Na to bych se teda vykašlal.“

Jo, tomu věřím…

Jak už to tak bývá, největší podpásovku vám ale zasadí lidé z vašeho okolí, kteří to s vámi vlastně myslí dobře. Vhodnými adepty na to jsou třeba bývalí spolužáci, sousedé nebo přátelé vašich rodičů.

„Když už ti pár těch knih vyšlo, tak talent asi máš… Proč ho nezužitkuješ trochu líp? Proč nenapíšeš radši něco ze života. To lidi zajímá. A určitě by se to líp prodávalo!“

No a pokud jste spisovatelka a máte už děti, přejdou tyhle dobře míněné rady na novou úroveň. Kdybych dostala pětikorunu pokaždé, když zaslechnu „Stejně píšeš pohádky, tak napiš nějakou knihu pro děti.“, mám už slušně vyděláno. Zkoušeli jste někdy napsat knihu pro děti? Fakt dobrou knihu pro děti…? Je to pěkná fuška! Děkuju pěkně, radši zůstanu u mučení a sekání hlav (drakům).

Co tedy nás – autory fantastiky – pořád drží u tohohle žánru? Věřím, že napsat erotický román ze současnosti by pro mě bylo jednodušší (a nejspíš ekonomicky výhodnější) než rozepsat novou fantasy knihu, nad níž teď po večerech vysedávám. Proč vždycky zvítězí ti draci? Je to čistě láskou k žánru? Volností, kterou nám nabízí? Nebo tím, že jsme zkrátka masochisté, co věří, že jednou přinesou společenskou osvětu?

Ať je to jak chce, jedno je jisté: dokud nás budete číst, my vám (o těch dracích, jak jinak) budeme psát.

 

Zuzana Hartmanová (*1990)
Narodila se ve znamení Býka ve slavné kolínské rovině a jak to vypadá, pravděpodobně tam zapustila kořeny natrvalo. Už od dětství ví, že kniha je nejlepší přítel člověka, a tento vztah pilně utužuje. Pracuje jako knihovnice v oddělení digitalizace Městské knihovny v Praze – momentálně na mateřské dovolené – a v mezičase odbíhá k recenzování pro Děti noci. Jednoho krásného rána si řekla, že zkusí napsat vlastní příběh, a od toho okamžiku nebylo cesty zpět.

Komentáře

Hmm, popravdě se cítím maličko zahanbeně. Po mě nikdo HLPčka ani dětské knihy nechce :-( Možná to bude tím, že píšu syrovou a surovou dark fantasy, případně splatterpunk. Když lidi zjistí, co píšu, zpravidla si opatrně poodlezou o kousek dál a vůbec se začnou tvářit co možná nenápadně. O nějakých dobře míněných radách z jejich strany nemůže být řeč.

Draci jsou vděčné téma, pohybují se v pestrém spektru od nepříliš inteligentní škodné po tvůrce civilizací. Ale zabýval se někdo soužitím s draky v podmínkách 21. století? Práce by se pro ně našla - ekologická vzdušná doprava, celní odbavení, likvidace biologického odpadu (přeměna na hnojivo), ochrana hranic, práce na ministerstvu financí či státní bance (takový "Ředitel" z Lovců monster by byl ideální). I krmit by je bylo čím, válečné a no-go zóny produkují potravy větší než malé množství...

Som autorka fantastiky, ale takéto problémy sú mi, priznávam, úplne cudzie. Ľuďom je spravidla úplne jedno, čo píšem, a tak sa to nepokúšajú nijako ovplyvniť. A ak predsa, viac než to, že je to fantastika, im prekáža, že sa to neodohráva na Slovensku. :-)

To je zvláštní, já to mám přesně naopak, určití čtenáři by si přáli ukotvit některé mé příběhy v Londýně anebo rovnou za velkou louží :D

Přidat komentář