NEDĚLNÍK: Zuzana Strachotová, Tři jezdci autorovy apokalypsy

Článek od: Redakce - 23.01.2022

Minulý týden jsem se viděla se svým kamarádem. Strašně ráda s ním trávím čas, protože je to autor, který píše srdcem, jeho postavy jsou pro něj reálné, příběh vidí jako další svět, koluje mu v žilách. Slyší jejich hlasy, cítí jejich vůni, mluví o nich, jako by stáli vedle, jako by ani nepocházeli z jeho mysli. Vidí příběh stejně jako já. Když cituji vlastní postavy, chápe, jak to myslím i proč to dělám. Už dávno se vyčlenily mimo mě, jsem jako matka, která na ně dává pozor. O to víc mě proto po našem posledním setkání vyděsila obyčejná věta.
„Tuhle jsem zas viděl titulek nového bestselleru. Autor psal dílo deset let. Nevěřila bys, co za **** to bylo. Tuhle hrůzu psal deset let? Tady se vydá opravdu všechno.“
A mně zacukalo v koutku, tiklo v oku, nohama jsem lehce zašoupala o podlahu. Svoji knihu totiž píšu „deset let“.

Když člověk zapomene, kolik vlastně uběhlo času
Psal se rok 2012. Z Devíti dní byly dvě kapitoly neúplného textu plného chyb, v kinech se proháněli první Avengers, moje ujetá fanfikce na Lokiho nabrala 4000 přečtení (a nikdy neměla pokračování), konec světa se nekonal a ke mně se dostalo poměrně staré anime Appleseed. V mé mysli se zrodilo Futurum.
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že o deset let později nebudu mít dopsáno, asi bych koukala jako vyoraná myš. Tak – příšerně – dlouho? Nikdyyy!!! Jak moc těžké může být napsat knihu? Pro někoho, kdo ve škole opisoval do slohovek stránky z jiných knih, aby měl od učitele klid? Alespoň, že jsem měla tolik sebereflexe, že mě napadlo nejdřív „dopsat“ Devět dní. Mohla bych se na něm přece pocvičit. Bude lepší zkusit napsat nejdřív něco jiného a Futurum si nechat na později. Stalo se. Z Devíti dní se staly dvě regulérní knihy a mezitím uplynulo sedm let. V duchu jsem se mohla radovat. Nějakou praxi už mám, tak co dál? Že bych konečně dokončila svůj masterpiece?
Píše se rok 2020. Na steamu je sleva na Detroit: Become Human (které z konzolí přešlo i na PC), v listopadu vychází Cyberpunk 2077 (který půlka lidí zbytečně zhejtí), z původního konceptu příběhu zbylo 20 normostran + postavy + svět, doma jsem řekla, že se chci rozvést (s myšlenkou, že mám práci, co mě uživí), o dva dny později dostala vyhazov z práce a Petra Podolová vydala knihu, kterou pojmenovala Futurum. Můj masterpiece asi nikdy nebyl tak moc nereálný jako tehdy.

Miluji tě, ale zhebni
Tento brilantní název knihy, který zazněl ve Stepfordských paničkách, jako by snad nemohl lépe reflektovat situaci. Vidíte kolem sebe všechny ty usměvavé spisovatele, nekonečné proudy instagramových storíček, facebookových příspěvků, přednášek na veletrzích a článků v Pevnosti (nebo na Sardenu :)). Deprese se prohlubuje, každé napsání řádku stojí tolik úsilí, že raději paříte Lolko do půlnoci. Nenávidíte svůj příběh za to, že není na světě a nejvíc ze všeho nenávidíte sebe, protože je to vaše vina. I když vina… Existenční krize možná dobrý důvod pro nepsaní je. Futurum má stále pouze 45 normostran.
Píše se rok 2022. Všechno je nádherné. Život se zahojil, člověk se vrátil do reality. A začal dohánět, co ztratil. Po bytě se válí storyboard příběhu s vizí čtyř dílů, budoucí tchýně tiskne velkoformátové vizualizace světa, hledá se nový název pro knihu (Futurum je zabrané, fakt dík!) a nade mnou jako Damoklův meč visí oněch magických „deset let příprav“. Když to tak dlouho trvalo, tak to bude jistě úžasné. Ano. Je to úžasné. Je úžasné slyšet „Jé, tohle mi úplně připomíná Cyberpunk“, „Ty jo, to ses inspirovala Detroitem, ne?“, „To je super, to už bylo v Mass Effectu.“. A vy si připadáte jako Peter Jackson, jehož nemrtvá armáda ze skal jako by z oka vypadla Pirátům z Karibiku. A radši se ani neodvažujete otevřít Netflix a podívat se, co za robotické filmy a seriály už se stihlo natočit, kolik cen vyhrál Westworld, kdo už stihl knižně zpracovat podobné myšlenky anebo že téma lidského zdraví a zázračných léků stihl kompletně překopat covid. Orientace a preference postav v příběhu se mezitím stala hlavním motivem současné literatury a vlajkovou lodí všech SJW (čti social justice warrior), zatímco vám to prostě jen přirozeně vyplynulo z textu.
Mezitím vypuká nový boj. Je to boj sama se sebou, kdy se mermomocí snažím dohnat, co jsem ztratila. Kdy se člověk bojí, že nedokáže obsáhnout, co si předsevzal, že výzva nebude naplněna, laťka překonána, potenciál bude ztracen. Přestože je mladý, připadá si starý. Kéž by svou lásku potkal dřív, kéž by nemusel řešit děti. Kéž by měl víc času. Na lásku. Na cestování. Na zábavu. Na kariéru. Na napsání knih… Touha vydat co nejdřív další knihu soupeří s rozumem. Neuspěchat to. Jsme tak blízko. Byla by škoda to zničit… A do toho všeho si jako autor musím přiznat… Jsem spisovatel a nemám ráda proces psaní. Jsem jediná? Všichni jsou na tom FB a instáči tak strašně happy.

Alespoň jednu knihu za rok
Kdo všechno už slyšel tuto poučku? A kdo všechno se jí musí držet? Ať už je oprávněná, nebo ne, na klidu rozhodně nepřidá. Vždycky jsem obdivovala Pratchetta, Feista a Briggsovou, že dokážou napsat tak rozsáhlé série. Goodkinga, že umí do příběhu dostat přesah (a taky se mu toleruje romantická linka!). Sandersona a Maasovou, že jsou ujetí grafomani a jejich knihy se dají použít na stavbu domu místo cihel. Stephena Kinga, že píše „alespoň“ šest stran denně. Výše uvedeného kamaráda, že píše klidně čtyři hodiny denně.
Něco je se mnou špatně. Něco se mnou musí být špatně. Dokonce i slyším ty reakce. „Když tě to nebaví, tak nepiš.“ Jenže tak jednoduché to není, že? Dilema. Co bych chtěla a čeho jsem schopná. Protože přes to všechno mám pocit, jako by každý den, kdy nic nenapíšu, byl promrhaný den bez smyslu. Protože dílo ještě nebylo dokončeno. Jednou jsem slyšela názor sochaře: „Každá socha už v kameni je. Jen se musí objevit.“ Takže co s tím? Zacituji vlastní postavu: „Prostě žít dál.“.
Protože všechno má svůj čas. Nakonec třeba zjistíme, že všechno má svůj smysl. Že včera by bylo příliš brzy. Takže jsme zase u mého oblíbeného balancu. Nespěchat. A ani dlouho nečekat. Hodně štěstí…
Tenhle článek je pro všechny, kdo se nedokázali vypořádat s větou: „Tak se přece seber a něco obětuj, ostatní to zvládli také.“, pro ty, kdo se neumí usmívat na instagramu a jejich facebook nikdo nesleduje. Hlavně je ale pro ty, kdo se bojí, že se jejich sen nenaplní, že svůj potenciál nepromění, že svá díla zkazí. Kdo se do psaní musí nutit, ale zároveň ví, že několik správně napsaných stránek přivodí extázi. Komu ukápne slza, když jeho kniha změní jednomu jedinému člověku život. Kdo má příběh v krvi a miluje ho jako své děti. Patří to k tomu. Bez strachu by nebyla naděje. Bez rizika by neexistoval úspěch. Bez bolesti bychom necítili radost. Buďme tedy sami sebou. Se vším, co k tomu patří. Protože ještě nikdy nebylo tak důležité neustále si připomínat: „Pište jen to, co sami chcete číst.“.

 

Zuzana Strachotová (*1989)
 kráčí celý život jednou nohou v říši fantazie. Jakmile potkala fenomén jménem anime, který je pevně zakořeněn v Japonsku, byla to láska na první pohled, mimo jiné proto, že také nevěří na jednoznačné zlo a černobílé charaktery. Když píše své knihy, promítá si je před očima jako film, včetně podob, barev hlasů a hudby, kterou se při tvorbě nechá ráda doprovázet. Světy svých příběhů vnímá jako druhou realitu, z níž se jen velice nerada budí.
Protože však nejen prací a tvorbou je člověk živ, s radostí třeba i propaří večer na kompu, zahradničí a věnuje se čínskému bojovému umění Wing Chun školy Ivan Rzounek’s WingChunKuen Research. Nejraději čte v metru a na eskalátorech, protože to znamená, že ji kniha opravdu zaujala.

Komentáře

Pán prstenů taky vznikal přes deset let :) A Tolkien taky míval spisovatelské depky. A z hlediska produkce (v dnešních měřítkách) rozhodně nebyl plodným autorem.

To jen my jsme zvyklí mít všechno hned. Od espressa (stačí stisknout tlačítko!) po messenger (kdo by si dnes dopisoval?). A mít všeho hodně.

A na IG a FB doporučuju nekoukat. Jak řekl jeden můj kamarád: "Můžeš cvičit na kytaru čtyřiadvacet hodin denně, na internetu se ale vždycky najde nějaký šestiletý asiat, který tě bezkonkurenčně převálcuje."

Piště, co máte rádi, pro lidi, co máte rádi, a nezapomeňte v první řadě žít :) Ono je možná lepší umřít jako šťastný neznámý autor než slavný chudák (viz takový deprimovaný Lovecraft, který ze své slávy - z níž spousta nakladatelství stále těží - nezažil zhola nic, krom výsměchu a tvrdé kritiky)

Tak to je pěkný příměr i úvaha :) Je pravda, že člověk si odvykl čekat a doba se extrémně zrychlila. A ano, mnoho autorů se dočkalo buď pochybné slávy a nebo minimálně nezávidění hodné slávy... napsat knihu a téměř u toho umřít nebo se zhroutit... je otázka, zda to za to stojí.

Díky za komentář.

Nevím, jestli je deset let na psaní dost. Já psal jeden román třicet let. Nakonec z něj vyšla jen jedna jediná dějová linka, nezabírající ani desetinku původního půdorysu a i ta hledala nakladatele dlouhých pět let :(

Je to hodně? Nebo málo? Kdo to ví?

Občas se vynoří znepokojivá otázka, jestli v té záplavě plně sofistikovaných příběhů dnešních dnů, přicházejících odkuďkoliv, stojí za to vůbec něco psát, něco jiného, po svém, jinak a jinam, než do šuplíku...

Stojí za to psát po svém. Spousta skvělých děl nemá pozornost a spousta srágor sklízí obrovské prodeje. Proč? Nevím. Marketing? Štěstí? Náhoda? Kontakty? Všechno? Nebo se to někomu líbí a ten někdo je větší skupina, co nakonec určí úspěch jako takový? Je na autorovi, aby si sáhl do svědomí, zda píše to, co chce (ať už z jakýchkoli důvodů) a nebo zda jen otrocky následuje trendy, protože... stačí doplnit. Jak řekl Snape. "Život prostě není fér" gl hf u dalších stran :D

A tak by to mělo být. Nemyslím chytit se až třetí knihou, ale bavit se a být u psaní šťastný. Alespoň do určité míry. Občasnému stresu nebo lítosti se asi nevyhne nikdo.

Přidat komentář