NEDĚLNÍK: Barbora Vrobelová, To máš od narození

„To máš od narození. To jsou ti s talentem. S tím jsi se narodil/a. To je dar od boha."
Abych pravdu řekla, řeči tohohle typu nemám ráda. Pokud někdo někdy dostal do kolébky požehnání od vousatého dědy v bílém pyžamu, měli by do porodnice najmout sekuriťáky.
Pak tady máme ještě speciální kategorii typu „Tady někdo vydal knihu dřív než ty? To bude možná proto, že je talentovanější, nemyslíš?“. Touhle kategorií se vůbec nebudeme zabývat. Hoďte toho hada do pytle a vraťte Stevu Irwinovi.
Já věřím, že talent či kreativní myšlení je schopnost, nikoliv vlastnost, a proces tvoření příběhů zdánlivě z ničeho se dá naučit. Třeba jako nový jazyk nebo recept v kuchařce. A to se netýká jenom psaní, ale i hudebního sluchu, kompozice barev při malování, vnímání zvukomalby pro poezii či rozčilování lidí.

Ano, trvá to dlouho a ne všichni dojdou stejných výsledků, ale každý má svoji flexibilní hranici, kterou může posunout. Také to každému půjde jinak rychle a někomu, kdo začal až po vás, to může jít lépe.
Je to, jako by deset různých lidí přišlo do posilovny vybudovat si břišní svaly. Jeden je hubený, jeden obézní, jeden doteď běhal každé ráno pět kilometrů, další úspěšně překonal anorexii, žena, muž, puberťák, důchodce atd… Každému je jasné, že při stejném cvičení a za stejný časový úsek nebudou všichni na úrovni mistra světa v těžké váze (realisticky… nikdo z nich). A nakonec, když všichni dorazí do vytouženého cíle, jejich výsledná těla budou vypadat jinak. Nejsou přes kopírák. Jejich svaly nebudou vypadat stejně, ale všichni je mají.

Co se tady snažím poněkud neohrabaně napsat, je, že vloha je startovní čára. Nikoliv cílová. A zaleží na každém z nás, kam ji natáhneme.
A stroj, který by měřil talent, zatím neexistuje, takže si tohle budu tvrdit spokojeně dál.
Člověk samozřejmě tíhne k té kreativní činnosti, kde už tu startovací čáru má posunutou. Proto (si dovolím tvrdit) píšu, nezpívám. A taky proto, že nechci, aby mě sousedka hlásila na policajty v domnění, že doma rdousím kočky.

Jestli se bojíte začít kvůli tomu, že nemáte talent, že máte blbý nápady… Neznám nikoho, kdo by na blbých nápadech nezačínal.
Sedíte na starém gauči a jeho látka vás kouše do zadku, nebo… Je to skutečně ten gauč? Nemáte pod zadkem něco jiného? Nemá zuby? Proč má zuby? A už jedete.
Další nápad nemusí být tak odlišný. Naopak můžete změnit jen jednu věc. Teď vás například kouše svetr, co jste dostali od babičky k Vánocům. Proč ne? Pořád jenom cvičíte.
Bohužel, většinu lidí odradí to, že se tady bavíme o velmi dlouhé době. A ta dlouhá doba někdy čítá i několik let. Vydržet takhle dlouho v něčem, co vám „nejde“, může být demotivující.
Abyste se zlepšili, musíte chtít a hlavně, musí vás to bavit. Je to hra. Technická strategie nebo abstraktní magorismus. Nezáleží na tom.
Když se vám něco líbí, buďte trpěliví a buďte tvrdohlaví.

Barbora Vrobelová
je pisálek sci-fi a fantasy (víc sci-fi) z Olomouckého kraje. Kromě psaní se ve volném čase věnuje hraní počítačových her, šití, chorobnému shromažďování knih a občas i jejich čtením. Dvakrát publikovala v antologiích MLOK literární soutěže CKČ (2016, 2018) a v pařátcích jí uvízla i jedna cena Akademie SFFH (2016) a nominace ceny Aeronautilus (2016). Knihu plánuje… někdy.