NEDĚLNÍK: Čtenářský mód

Byl jsem navštívit Providence a Maine, určitě z toho napíšu také nějaký ten svůj americký článek, ale dneska to bude o něčem trochu jiném. Obecně využívám pobyt v Nové Anglii k tomu, abych nasál atmosféru hororů, kterou tak miluju na knížkách a filmech, jenž se odehrávají ve zdejších lesích, majácích, domech na skalách a srubech u jezer a podobně. Je úžasné se na zdejší krajinu dívat touhle optikou a vlastně se tou samou snažím koukat i u nás, v Čechách. Svět je sám o sobě zajímavý, pestrý, fascinující, plný bytostí, které stojí za to vnímat. My čtenáři fantastiky pak máme tu výhodu, že krom zvídavého pohledu turisty můžeme přepnout ještě do módu čtenáře a užít si v dané realitě jakýsi další rozměr.

Například jdu-li po Praze a zrovna nespěchám, můžu přepnout do turistiského módu a začít vnímat okolí nejen proto, abych do něčeho nenarazil nebo nešlápl do lejna, ale domy kolem najednou získají plasticitu. Pohled o několik stupňů nahoru vám otevře přehlídku soch, slunečních hodin, vikýřů, věží, malovaných oken a vy jste najednou v úplně jiném městě. Ta oprýskaná budova, kolem které každý den chodíte, najednou není ruina, ale dům, který má patinu a historii. Tenhle turistický mód lze zapnout kdekoli, dokonce i na Černém mostě nebo Jižáku. Vaše mysl najednou začne vnímat strukturu těch betonových kostek. Jak jsou rozmístěné, jak někdo pečlivě plánoval cestu socialistických dělníků do práce a že ta budova uprostřed je asi porevoluční, protože vašemu mozku, který by to jinak neřešil, nedává v pravidelné struktuře sídliště smysl. Taky budete úplně nadšení tím, že narazíte uprostřed sídliště na starý kostel a můžete nahlédnout dovnitř a obdivovat buď barvy, nebo naopak jednoduchost. Ze všeho najednou sálá práce předků a snaha po sobě něco zanechat... a pak je tu čtenářský mód. Takový čtenářský mód je něco jako turistiský mód na meskalinu. Všechno to nadšení pro architekturu, svět, přírodu tam zůstane, ale vy začnete vidět příběhy. V Praze viděné z tohohle pohledu je najednou každý exot a bezdomovec důležitá postava pražského fantasy světa. Proč by se ta ženská, co prošla kolem, jinak oblíkala takhle příšerně? Není ona snad členkou nějakého magického podsvětí, které jsme neměli vidět? A ten pes, co se zájmem pozoruje lidi, jenž jeho pánovi hází drobáky do futra od houslí... je to vůbec pes? A kdo je pán a kdo jeho svěřenec? A ona architektura najednou získá ještě další význam: to okno tam nahoře nebo ten divný průzor do sklepa, to musí být nějaké tajné skrýše, průchody do podsvětí nebo magický portál. Všude se něco děje, za každým rohem vidíte odkaz na něco, co jste četli nebo viděli. Ti dva, co se baví na mostě, vypadají podezřele, neplánují vraždu? Přepnu na chvíli do módu čtenáře detektivek. A co ten chlápek, který na druhém břehu Vltavy křičí a ukazuje do vody? Neviděl mloka? Nebo něco horšího?

A to je prosím čtenářský mód ve známém prostředí. Ve městě, kde jsem strávil velkou část života. Co teprve když se dostanu do míst, které pro mě mají jen tenhle význam, o kterých jsem civilně nikdy ani nepřemýšlel? Providence, Rhode Island, Maine, pobřeží Nové Anglie? Co o nich vím? Vlastně jen informace z turistického průvodce. Ne, to by věděl normální človek, jenže já jsem čtenář Kinga a Lovecrafta (toho hlavně), takže pobřeží je pro mě přehlídkou ospalých městeček, v jejichž stínu třímá nějaké děsivé tajemství. Dřevěné, typické domy ukrývají v prosluněném poledni rybolidi, kteří nemohou vylézt na světlo, tajemné kulty uctívačů Cthulhu nebo jiného nezemského monstra. Taky je možné, že ten dům se špinavými okny a kočkou na zápraží je domem nějakého snového cestovatele. A co teprve dům na skále nad přístavem? Slyšeli jsme, co se v takových domech ukrývá a není to nikdy nic dobrého. Samotnou kapitolou jsou pak osamocené majáky nebo majáky na hrázích, které mizí v mlze, takže máte pocit, že když po té hrázi jdete, jdete vlastně do nekonečného neznáma. Nic za vámi, nic před vámi a okolo jen bouřlivý oceán. Když do téhle reality napasujete tajemného starce, příšery spící pod mořem nebo si vzpomenete na Silent Hill či další příběhy o mrtvých, kteří se stále považují za živé, je vám uprostřed té nicoty úzko. A pak je tu Maine. Drsný kraj hlubokých lesů, typických městeček s divným šerifem, strašlivým tajemstvím, které střeží všichni obyvatelé, tisíců jezer, pod jejichž hladinou či na jejich březích mizí nepohodlné manželky či celé skupiny školáků... Domy jsou od sebe vzdálené tak, aby na sebe sousedé neviděli a spousta z nich vypadá, že opravdu ukrývá šílence, podivíny, nacionalisty, všechny ty postavy z Kingových knih. Ale i v lesích můžete narazit na Lovecrafta. Zrovna volání Cthulhu probíhalo v hlubokých lesích. Sice na Jihu, ale i tady jede představivost na plné obrátky. Nehledě na příběhy o Mi-Go a dalších návštěvnících z kosmu, kteří ovládnou a nahradí obyvatele lesních samot, a že takových lesních samot je. Maine má 7 obyvatel na kilometr čtvereční a většina je koncentrována v městečkách na pobřeží. A  když už jsem v tom čtenářském módu v Nové Anglii, nesmím zapomenout na indiánské legendy, které působí na moji mysl jak samostatně, tak jako součást mýtů obou zmíněných pánů spisovatelů. To se pak člověku upřímně vůbec nechce venčit pes v noci na břehu jezera u pronajaté chatky. Z jedné strany čekáte, co vyleze ze ještě nerozmrzlých vod, kdy spára rozrazí led a stáhne vás do hlubiny a na druhé straně baterkou skenujete les a větve před vámi tvoří stíny démonů s losí hlavou a kameny se podobají obřímu medvědu. Čtenářova představivost dokáže být prostě mrcha. 

A co vy? Taky občas zapínáte svůj čtenářský mód? Svou rozšířenou realitu?