SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Ondřej Kocáb má srdcovky spíš knižní než filmové. Proto musel sáhnout do hlubin kinematografických katakomb a najít perlu.

Mým dnešním úkolem je povědět něco o své vyvolené srdcovce. Jde o malého mlže, žijícího v bahnitých či písečných dnech moří a oceánů. Srdcovka jedlá se skrývá ve vápenité lastuře, uvnitř které se nachází vlastní tělo, skládající se z trupu a nohy. Vodu nasávají a vysávají tzv. sifony, které z vody filtrují chutný plankton a přinášejí žábrům kyslík. Jejím velkým nepřítelem je surmovka vražedná, která svou nabroušenou radulou vyvrtá do lastury dírku, skrze kterou vycucne-
A jo, filmová srdcovka. Tak to bude o dost těžší volba, vždycky jsem byl více knížkový než filmový. Mainstream mě z větší části míjí (i když jsem strávil několik let snahou do něj proniknout), a o to víc si cením všech těch skrytých pokladů z kinematografických katakomb. Možná teď čekáte, že vytasím nějakou skvělou a polozapomenutou hororovou pecku. To bych jistě mohl, ale dnes sáhnu jinam.
Ano, nastal čas si opět připomenout parodii Pár pařmenů (celým názvem Pár Pařmenů: Společenstvo žlutého tentonocu s pěknou básničkou uvnitř). A komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí! Tento snímek patří mezi ty, které v ten správný čas udeřily hřebík na hlavičku a rozsekaly mě smíchy na atomy. Tedy přesněji řečeno mé pubertální já, ale to si v sobě nesu dnes i zítra. Ostatně mnohé hlášky z tohoto filmu zkultovněly natolik, že mnozí podobně naladění diváci je trousí dodnes.
Jelikož tahle pecka načerno navštěvovala domácí kina již v roce 2004, zkusím ji přiblížit i těm nešťastníkům, které krutou hrou osudu minula. Zkuste si vybavit děj filmu Pán prstenů: Společenstvo prstenu. Jenže ouha! Jistá parta ostravských tvůrců se zlověstným jménem Banda Trotlů celý film předabovala a občas do toho pustila nějaký pařmenský song. Takže ačkoli tato parodie svým vizuálem zachovává původní film od lokací až po ansámbl známých herců (jejichž jména si většinou nepamatuju, jak je mým dobrým zvykem), dabing a tudíž i příběh je oproti originálu kompletně jiný. Což zahrnuje i poupravená jména hlavních protagonistů a vlastně i všeho dalšího.
Takže to takhle jednou magič Šmajdalf Šmejdoplášť jede do oblasti zvané Krajíc, obývané stvořeními zvanými choboti. Poměrně záhy se ukáže, že dnes se zde koná stojedenáctá technoparty stárnoucího pařmena Bimba Šourka. Pařba probíhá relativně standardně, dokud se Šmajdalf na Bimba nerozčílí, že se pokouší trumfnout jeho věhlasný trik se špičatým kloboukem. Tato roztržka vede k tomu, že Bimbo vyráží do Rohlenky, aby zjistil, co je to Matrix. Než odejde, nechá doma pro mladého a nezkušeného pařmena Fritola Šourka hromadnou vstupenku (pro devět lidí!) na velkou pařbu v Nádoru. Problém ovšem je, že po vstupence jdou i temní Big-beaťáci (kdysi to byli lidé, ale pak spáchali ten nejhorší zločin – začali poslouchat Big beat). Fritol tedy v doprovodu dalšího chobota jménem Slimsněd Chrupavka vyráží po neznačených turistických stezkách za kvalitní pařbou v garáži, zatímco Šmajdalf si míří osvěžit zapomenutý text ze scénáře k mocnému Smradupánovi (známému také jako Taťka Šmoula).
Myslím, že více slov již netřeba.
Sám jsem tento film viděl poprvé na základce na lyžáku, když jsem stonal z kulinářského umění tamější kuchyně. Kromě smíchu vzbudil film spoustu otázek. Budou i pokračování Dvě Hi-Fi věže a Nasrat krále? Zvládl bych něco takového vytvořit i já? Opravdu šla Banda Trotlů za tento počin do vězení a zaplatila mastnou pokutu? Kdepak, to jsou pouhé povídačky – autoři z toho žádné větší polízanice neměli, ale pokračování v podobě dalšího dílu vytvořit odmítli (údajně si nastavili laťku příliš vysoko). Tehdy mě to zamrzelo, ale s odstupem času jsem za tuto sebereflexi stále raději.
Pár Pařmenů je minimálně pro mě srdeční záležitostí. Snad si při čtení tohoto textu také někteří z vás zavzpomínali tak, jako dnes já. Svět sa changenul, ale tato česká parodie zůstává v kulturním povědomí i téměř po dvaceti letech existence. Což mimo jiné ukazuje, že kvalitní tvorba z hlediska času vítězí nad tou kvantitativní v jakékoli formě. A to, si myslím, je poměrně důležité poselství.
Na závěr nezbývá než se rozloučit slovy: „Takže se sejdeme na tý pařbě! Tě péro!“