SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Když se řekne srdcovka, Veronice Fiedlerové se bez zaváhání vybaví film Mumie.

Když se řekne srdcovka, vybavím si bez zaváhání film Mumie Stephena Sommerse z roku 1999. Žánrově není čistý – je to akční fantasy komedie s hororem dohromady a ano, je to spektákl, který má diváky v prvé řadě pobavit. Příběh je letní směsí dobrodružství, lásky, smrti a zmrtvýchvstání. Když jsem Mumii viděla poprvé, měla jsem přesně ten wau! pocit, který si máte z promítání odnést. Byla barevná a žůžová a dodnes mi připomíná bezstarostné časy, kdy jediné, co člověk musel řešit, bylo, jestli vynesl odpadky a kdo s ním půjde do kina. Film to samozřejmě není dokonalý, počítačové triky v něm hrozně zestárly, ale zastihl mě v tu správnou chvíli a mám s ním spojené vzpomínky na dospívání. Takže dnešní srdcovka možná nebude tolik o filmu, jako o nostalgii.

„O tomhle sním od malička!“
„Vy sníte o mrtvolách?!“

Ve čtrnácti jsem byla puberťačka, šprtka a fanynka Mumie číslo 1. Dveře pokojíčku jsem polepila plakátem vymámeným z pokladní kina. Stál asi třicet korun a já byla nejšťastnější divná holka ve městě. A jasně, blonďatý Rick O’Connell byl sexy hrdina, ale charismatický záporák Imhotep, ten… jak to říct… ten měl přece na sobě jenom bederní roušku! A někdy brouky. Ale já samozřejmě upřednostňovala tu fázi bez brouků a lepkavých obinadel. Tu fázi, jak stojí na duně a tváří se drsně. Hm… Rozumíme si, kterou fázi myslím? Bederní… No nic, pojďme dál.

„Johnatane, ty jsi mi lhal!“
„Já lžu všem, ty jsi snad nějaká výjimka?“
„Jsem tvoje sestra!“
„To jsi teda pěkná naivka.“

Už nevím, jestli ve mně Mumie vzbudila zájem o Egypt, jeho historii a mýty, nebo se jen trefila do mého „starověkého období“. Spíš asi to druhé, protože ve stejné době frčel i seriál Hvězdná brána, kde hraje starověký Egypt rovněž svou nezastupitelnou roli. Četla jsem Egypťana Sinuheta, Jejich Veličenstva pyramidy, vlastně veškeré populárně naučné knihy, které jsem o Egyptu objevila. Naneštěstí se egyptologie otevírá jednou za osm let a otevřela se právě rok před mou maturitou. Kdyby nám v průběhu studia nepřidali jednu třídu, dnes se potím mezi hroby v Abú Síru anebo likviduju káhirské knihovny se stejnou ráží jako Evelyn.

„Je mi to moc líto, byla to nehoda!“
„Dívenko, když Ramses zpustošil Sýrii – tak to byla nehoda. Vy jste hotová zkáza! Snesu žáby, kobylky, brouky, cokoliv kromě vás!“

Koupila jsem si dokonce knihu vzniklou podle scénáře. Moc hezky voněla, trochu, jako by byla z mumií vyrobená. Přečetla jsem ji dvakrát. Dvakrát! Prakticky nikdy nečtu knihy víckrát, ale Mumie patří mezi čestné výjimky.
V kině jsem si ji nikdy nenechala ujít, a když mi došly kamarádky, které by mě na promítání doprovodily, prostě jsem je přemlouvala tak dlouho, až se nechaly recyklovat. Mimochodem, kino v mé rodné Moravské Třebové se nachází v budově muzea. Kdykoli se nám tu při představení zastavily hodinky, šly jsme kolem dveří se skutečnou egyptskou princeznou Hereret tak nějak… opatrněji. Mumii jsem si pouštěla na VHS (ano, jsem vážně stará) a dohromady jsem ji viděla, u Aphofise, snad dvacetkrát. Vím, že už mě nikdy žádný film nedokáže tak nadchnout jako první Mumie. Částečně i proto, že už jsem vyrostla.

„Jsme členové tajné starověké sekty. Tři tisíce let střežíme Město mrtvých. Přísahali jsme jakkoli zabránit znovuzrození Imhotepa do našeho světa. A kvůli vám se nám to nedaří.“
„A to vás opravňuje k vraždění nevinných lidí?“
„Abychom ho zastavili? Počkejte… Ano!“